USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců
JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) E. M., a b)
J. E., oba zastoupeni JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská
171/28, 120 00 Praha 2, proti žalované: Institut reprodukční medicíny a
genetiky s.r.o., IČO 27975380, se sídlem Bělehradská 1042/14, 360 01 Karlovy
Vary, zastoupená JUDr. Michalem Magliou, advokátem se sídlem T. G. Masaryka
282/57, 360 01 Karlovy Vary, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované:
Allianz pojišťovna, a.s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00?
Praha 8, o náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 3 000 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C
159/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29.
3. 2023, č. j. 56 Co 11/2023-592, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího
řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
JUDr. Michala Maglii.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout
nesprávným postupem žalované při péči o žalobkyni a) v 21. týdnu jejího
těhotenství tím, že namísto podrobného vyšetření sonoanatomie plodu provedla
pouze ultrazvukové vyšetření v rozsahu vyšetření screeningového, při němž
nezjistila morfologické abnormality plodu – těžkou srdeční vadu.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 56 Co 11/2023-592,
potvrdil rozsudek ze dne 3. 11. 2022, č. j. 15 C 159/2015-507, kterým Okresní
soud v Karlových Varech (v pořadí druhým rozsudkem poté, co jeho předchozí
zamítavý rozsudek ze dne 1. 7. 2020, č. j. 15 C 159/2015-295, ve znění usnesení
ze dne 11. 11. 2020, č. j. 15 C 159/2015-331, zrušil Krajský soud v Plzni
usnesením ze dne 22. 2. 2021, č. j. 56 Co 246/2020-346) zamítl žalobu žalobkyně
a) na zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím a žalobce b) na zaplacení 1 000
000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i
vůči státu; rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že vzhledem k pozitivnímu
výsledku prvotrimestrálního kombinovaného testu (riziko chromozomální vady
plodu bylo 1:170), byla s žalobkyní a) provedena genetická konzultace a
indikován odběr plodové vody (amniocentéza), který byl proveden a zjištěno
mužské pohlaví plodu a normální hodnota alfafetoproteinu. Ultrazvukový nález po
výkonu byl fyziologický, proto další kontrolní ultrazvukové vyšetření bylo
doporučeno v 21. týdnu těhotenství. Podrobným ultrazvukovým vyšetřením dne 19. 10. 2012 (jakož i vyšetřením dne 11. 1. 2013) bylo zjištěno, že plod je
normální, bez morfologických abnormalit. Bezprostředně po porodu dne 4. 3. 2013
byla u dítěte zjištěna kritická kombinovaná srdeční vada, která si vyžádala
následné hospitalizace a opakované kardiochirurgické výkony. Na základě
odborných závěrů, zejména ústavního znaleckého posudku Fakultní nemocnice Brno
ze dne 9. 9. 2015, ale i dalších odborných závěrů a výslechu znalců soud
zjistil, že podrobné ultrazvukové vyšetření plodu v 21. týdnu těhotenství bylo
správně indikováno i dne 19. 10. 2012 provedeno. Vyšetření prováděla lékařka,
která splňovala odborné požadavky na provádění těchto specializovaných
vyšetření, byly hodnoceny všechny předepsané parametry. Vyšetření bylo
provedeno v souladu s doporučenými postupy pro provádění tohoto screeningu
platnými v rozhodné době [Doporučený postup České gynekologické a porodnické
společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (dále jen „GPS
ČLS JEP“): Pravidelná ultrazvuková vyšetření v průběhu prenatální péče ze dne
17. 5. 2012], a to včetně zanesení jeho výsledků (popis vyšetření, fotografie a
stručné výseky videa nepostihující vyšetření v celé délce) do zdravotnické
dokumentace žalobkyně a). Provedené vyšetření svým obsahem odpovídalo kódu
63415, jímž bylo zdravotní pojišťovně vyúčtováno. Ani dalším vyšetřením ze dne
11. 1. 2013 nebyly u plodu zjištěny žádné vývojové vady. Postup žalované v
rámci prenatálního vyšetření žalobkyně a) byl dostačující, byla provedena
všechna doporučovaná screeningová vyšetření. Znalci upozornili, že prenatální
diagnostika i přes vysokou přesnost neumožňuje záchyt všech vrozených
vývojových vad plodu. Jestliže vyšetření v té době již existující srdeční vadu
plodu neodhalilo, nešlo o selhání lékařky, nýbrž metody jako takové, přičemž
odhalení vady záleží i na objektivních podmínkách vyšetření (poloha plodu,
hmotnost pacientky, poloha placenty, množství plodové vody). Použitá metoda
není způsobilá odhalit veškeré vrozené vývojové vady plodu, na což byla
žalobkyně a) upozorněna. Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně věc posoudil podle § 11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, a § 28 zákona č. 382/2011 Sb., o zdravotních službách. Na základě
odborných závěrů, zejména ústavního znaleckého posudku Fakultní nemocnice Brno,
uzavřel, že žalovaná při vyšetření žalobkyně a) dne 19. 10.
2012 postupovala v
souladu se zákonem i uznávanými medicínskými postupy (vydanými GPS ČLS JEP),
jestliže lékařka disponující dostatečnou odbornou specializací řádně provedla
podrobné ultrazvukové vyšetření plodu a v souladu s tehdy platnými doporučeními
jeho výsledky zanesla do zdravotnické dokumentace žalobkyně a). Odvolací soud
se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalované byl lege artis
a nedošlo tak k žádnému porušení povinností ze strany žalované. Sám pak
uzavřel, že mezi postupem žalované při vyšetření (nerozpoznáním vrozené vady) a
tvrzeným zásahem do osobnostních práv žalobců narozením dítěte s vrozenou
srdeční vadou, není dána příčinná souvislost. Proti výroku I, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost spatřují v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, nebo které se vztahují k ochraně základních práv a svobod a odvolací
soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. S odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že podrobné ultrazvukové vyšetření plodu žalobkyně dne 19. 10. 2012 žalovaná řádně vyhodnotila a popsala ve shodě s tehdy platným
doporučením k provádění ultrazvukového vyšetření ve II. trimestru. S odkazem na
článek 95 odst. 1 Ústavy a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 50/05,
III. ÚS 274/01, III. ÚS 269/05, II. ÚS 2925/20 a I. ÚS 1785/21 poukázali na to,
že rozhodné pro posouzení této otázky nemůže být posouzení souladu popisu s
doporučeními občanských sdružení, tj. GPS ČLS JEP, která nemohou být pro lékaře
závazná, natož aby mohla být považována za obecně závazné standardy pro všechny
zdravotnické pracovníky v České republice (odkázali na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 9 Tdo 1421/2008). Řádnost popisu vyšetření měl odvolací soud
podle dovolatelů dovodit z porovnání skutkového stavu s dikcí relevantní právní
normy, tedy zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, (konkrétně podle §
53 odst. 1, § 53 odst. 2 písm. d/ a § 54 odst. 2). Odklon od ustálené
judikatury dovolacího nebo (ve vztahu k ochraně základních práv a svobod)
Ústavního soudu tak spatřují v řešení otázek: Je ve smyslu čl. 95 odst. 1
Ústavy soudce vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního
řádu, nebo doporučeními občanských sdružení? Je otázka, zda obsah zdravotnické
dokumentace splňuje zákonem předepsané náležitosti, otázkou právní, kterou
náleží zodpovědět soudu? Jsou doporučení občanských sdružení, včetně České
lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, pro soudce závazná? Je
nesprávným právním posouzením omyl soudu spočívající v aplikaci doporučení
občanského sdružení na zjištěný skutkový stav, a to namísto aplikace
relevantního právního předpisu? Zopakovali rovněž své tvrzení, že žalovaná
ultrasonické vyšetření ze dne 19. 10.
2012 chybně vyhodnotila, neboť
nerozpoznala kombinovanou srdeční vadu u jejich syna, ačkoliv byla již v tu
dobu u něj přítomna. Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, řádně jej v
rozsudku neodůvodnil. V rozporu s judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS
74/06 a IV. ÚS 774/2018) se odvolací soud nevypořádal s jejich argumentací
ohledně řádného vedení zdravotnické dokumentace (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1785/21). Zdůraznili, že odpovědnost za zásah do osobnostních práv je
založena na přísně objektivní odpovědnosti, tedy vzniká bez zřetele na zavinění
(rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 83/2011 a 30 Cdo 1847/2013). Kladou
otázky: Je odpovědnost za zásah do ochrany osobnosti v režimu zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, založena na přísně objektivní odpovědnosti? Zakládá
již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka
řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně protiústavnost
dotyčného rozhodnutí? Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení; žalobkyně a) současně navrhla odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaná ve vyjádření navrhla odmítnutí dovolání žalobců s tím, že nesplňuje
podmínky přípustnosti. Závěry odvolacího soudu považuje za dostatečně
odůvodněné a judikaturu odkazovanou v dovolání za nepřiléhavou. Odkázala naopak
na četnou judikaturu dokládající užití stanovisek České lékařské společnosti
Jana Evangelisty Purkyně při zjišťování závazných postupů. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k
tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými
advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že ke vzniku občanskoprávní
povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka
musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v
jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a
musí být zjištěna příčinná souvislost mezi takovým zásahem a dotčením
osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je
v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020, ze dne 26. 10. 2022, sp. zn.
25 Cdo 1786/2021, nebo ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo
2849/2020). Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou právních závěrech, a to na závěru,
že žalovaná při vyšetření žalobkyně a) neporušila žádnou svou povinnost a
současně na závěru, že mezi (lege artis) postupem žalované při vyšetření a
tvrzeným zásahem do osobnostních práv žalobců narozením dítěte s vrozenou
srdeční vadou, není dána příčinná souvislost. V posuzované věci však dovolatelé
žádným způsobem nenapadají správnost právního závěru odvolacího soudu o
neexistenci příčinné souvislosti, která je (jak z výše uvedené judikatury
vyplývá) nezbytnou podmínkou pro úspěšnost nároku na náhradu nemajetkové újmy. Přípustnost dovolání je dána jen tehdy, jestliže na právní otázce, která byla
dle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena a jejíhož přezkumu se
dovolatel domáhá, rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Tento předpoklad však
nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen
současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, takže řešení právní otázky
předložené dovolacímu přezkumu se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy
zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. Sama okolnost, že
jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené zamítavé rozhodnutí, neobstojí,
nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod „obstojí“, protože jeho
správnost nemohla být přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen. V
takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním
napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, pod č. 27/2001). Tak je tomu i v dané věci, kdy dovoláním nebyl napaden právní závěr
odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením
povinnosti žalované a dotčením osobnostních práv žalobců narozením dítěte s
vrozenou srdeční vadou, který sám o sobě odůvodňuje zamítnutí žaloby. Z těchto důvodů se dovolací soud nevěnoval řešení právní otázky řádnosti vedení
zdravotnické dokumentace žalovanou (lze však podotknout, že soudy se řešení
této otázky věnovaly se závěrem, že dokumentace byla vedena řádně a na základě
ní bylo možno postup žalované z odborného hlediska posoudit), ani otázce
týkající se „přísně“ objektivní odpovědnosti za zásah do osobnostního práva. Namítají-li dovolatelé, že se odvolací soud nevypořádal se všemi žalobci
vznesenými námitkami a rozsudek řádně neodůvodnil, jde o námitky vad řízení, k
nimž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze
tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9.
2017,
sp. zn. III. ÚS 3717/16), což však není tento případ. Sluší se doplnit, že
výtky dovolatelů nejsou důvodné, neboť odvolací soud své rozhodnutí po pečlivém
dokazování založil na relevantních důkazech, odůvodnil je srozumitelně a
logicky a vypořádal se se všemi argumenty účastníků, které byly z pohledu
uplatněné právní normy pro rozhodnutí ve věci významné.
Dovolatelé napadli dovoláním celý výrok I rozsudku odvolacího soudu, tedy i v
části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o
náhradě nákladů řízení, přičemž však dovolání směřující proti rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl.
O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. nelze
uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace,
kdy Nejvyšší soud bez zbytečných odkladů po předložení věci dovolání odmítl,
nerozhodoval již samostatně o návrhu žalobkyně a) na odklad vykonatelnosti
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017,
uveřejněné pod číslem 47/2019 Sb. rozh. obč. či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3041/2018).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu