30 Cdo 1847/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobců a) M. S., a b) J. F., zastoupených JUDr. Taťánou Kozákovou, advokátkou
se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalované Městské části Praha 2,
se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 20, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem,
advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, o ochranu osobnosti s náhradou
nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 45/2010, o
dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.
ledna 2013, č.j. 1 Co 260/2012-269, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Dovolání žalobců a) a b) se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci se domáhali náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s úmrtím osoby
blízké, přičemž žalobkyně a) požadovala částku ve výši 1.700.000,- Kč a žalobce
b) ve výši 1.000.000,- Kč, s tím, že je matkou S. S., která dne 14. července
2007 zemřela na otravu oxidem uhelnatým v souvislosti s opravou a výměnou
špatně fungující plynové karmy umístěné v bytě, který je ve vlastnictví
žalované. Žalobci spolu zesnulou vychovávali a žili s ní od roku 2003 ve
společném bytě a vedli i společnou domácnost. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2012, č.j. 66 C 45/2010-229,
ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 11. června 2012, č.j. 66 C
45/2010-236, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 630.000,- Kč (výrok
I.) a žalobci 130.000,- Kč (výrok II.), co do částky 1.070.000,- Kč ve vztahu k
žalobkyni a co do částky 870.000,- Kč ve vztahu k žalobci žalobu zamítl (výroky
VII. a VIII. doplňujícího rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti
zaplatit soudní poplatek (výroky V. a VI.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení byl prokázán neoprávněný zásah
do práva na rodinný život a práva na soukromí obou žalobců. Jeho intenzitu
hodnotil jako mimořádně silnou a dopady jako tragické, nenapravitelné a těžko
zmírnitelné, a to jak pro žalobkyni, matku nezletilé S., tak i pro žalobce,
který k S. choval city jako k vlastní dceři. Dále vzal v úvahu, že z titulu
pojištění S. S. byla na základě soudního sporu vedeného u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp.zn. 15 C 197/2009 každému ze žalobců, s přihlédnutím k míře
jejich spoluzavinění vyplacena částka 120.000,- a v tomto řízení, jakož i v
řízení následně vedeném u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 51 Co 31/2011 a 51
Co 102/2011, byla vyřešena předběžná otázka okruhu osob odpovědných za škodu
(smrt S.) 50 % mírou zavinění žalované. Tento závěr soud prvního stupně
aplikoval i v dané věci na odpovědnost za zásah do osobnostních práv a nárok na
peněžité zadostiučinění nad rámec odškodnění podle § 444 odst. 3 písm. c)
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“.). V uvedeném předchozím řízení soud
s poukazem na § 415 a § 420 odst. 1 obč. zák. dospěl k závěru, že jak ze strany
žalobců, tak i ze strany žalované došlo k porušení obecné prevenční povinnosti
předcházet hrozícím škodám. Vzhledem k tomu, že sama zemřelá S. S. přispěla ke
své smrti, tedy i ke škodě, která smrtí vznikla žalobcům a) a b), a že i sami
žalobci a) a b) částečně, shodou nešťastných okolností i nedostatečným poučením
a rodičovským dozorem nad nezletilou S. S., způsobili její smrt, je dána
spoluzodpovědnost jak zemřelé samotné tak i žalobců a) a b). Z tohoto důvodu
soud snížil jednorázové odškodnění, které by jinak žalobcům a) a b) podle § 444
odst. 3 obč. zák. příslušelo ve výši 240.000 Kč pro každého, na polovinu. Soud
prvního stupně v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že oběma žalobcům je
třeba přiznat nad rámec odškodnění podle ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. i
náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák.
Ve vztahu k žalobkyni považoval za přiměřenou celkovou satisfakci ve výši
1.500.000,- Kč, kterou vzhledem k pouze 50 % odpovědnosti žalované a žalovanou
již poskytnuté částce 120.000,- Kč, přiznal ve výši 630.000,- Kč. Ve vztahu k
žalobci považoval soud prvního stupně za přiměřenou celkovou satisfakci ve výši
500.000,- Kč a na základě stejných kritérií jako u žalobkyně mu přiznal částku
130.000,- Kč. K odvolání žalobců i žalované Vrchní soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne
29. ledna 2013, č.j. 1 Co 260/2012-269, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I. a II. změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila
žalobkyni 200.000,- Kč a žalobci 50.000,- Kč, jinak ho v těchto výrocích a ve
výrocích VII. a VIII. potvrdil a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že v řízení byl prokázán
neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, konkrétně do jejich soukromí,
jehož součástí je i rodinný život, který byl úmrtím dcery žalobkyně
nereparovatelně ukončen, a proto jsou dány předpoklady pro přiznání náhrady
nemajetkové újmy. Ztotožnil se i s jeho závěry ohledně podílu žalobců a
žalované na porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. ve spojení s §
420 odst. 1 obč. zák., jakož i s hodnocením intenzity zásahu ve vztahu k
žalobkyni a žalobci. Na rozdíl od soudu prvního stupně však za přiměřenou výši
náhrady nemajetkové újmy v penězích považoval částky 430.000,- Kč pro žalobkyni
a 80.000,- pro žalobce. Uvedl, že náhrada nemajetkové újmy není žádnou
reparací, ale slouží toliko ke zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy. Zadostiučinění přiznané soudem prvního stupně, spolu s jednorázovým odškodněním
podle § 444 odst. 3 obč. zák. by ve vztahu k žalobkyni představovalo téměř
jeden milión korun. Obdobně pak zdůvodnil odvolací soud výši přiměřené finanční
satisfakce ve vztahu k žalobci. Rozsudek Vrchního soudu byl doručen právnímu zástupci žalované dne 1. března
2013, právní zástupkyni žalobců dne 7. března 2013 a právní moci nabyl téhož
dne. Proti výrokům I., II. a III. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná
dne 29. dubna 2013 a žalobci podali dne 6. května 2013 dovolání proti výroku I. téhož rozsudku. Žalovaná i žalobci přípustnost dovolání dovozují z ustanovení § 237 o.s.ř. a
jako dovolací důvod uvádějí nesprávné právní posouzení věci. Žalovaná se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, která dosud nebyla vyřešena, a to zda vzniká právo na náhradu
nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. nad rámec
paušálně stanovené jednorázové náhrady podle ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. za zásah do soukromého a rodinného života spočívající ve způsobení úmrtí
blízkého člena rodiny v situaci, kdy byla žalobcům pravomocným soudním
rozhodnutím přiznána jen polovina paušálně stanovené náhrady podle ustanovení §
444 odst. 3 obč. zák. s ohledem na 50 % míru jejich zavinění, tj.
kdy byli sami
žalobci shledáni původcem zásahu minimálně ve stejné míře jako žalovaná a kdy
žalobci měli nejen reálnou možnost, ale i právní povinnost tento zásah
odvrátit. Dovozuje pak, že nemůže být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu na
osobnosti žalobců, když nebyla a ani by nemohla být původcem zásahu bez
„součinnosti“ žalobců či zesnulé S. S. Navrhla proto, aby napadené rozhodnutí
odvolacího soudu bylo změněno tak, že se žaloba zamítá v plném rozsahu, popř. aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně
zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci jsou přesvědčeni, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní
otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má být
dovolacím soudem posouzena jinak. Nesouhlasí s rozhodnutím Obvodního soudu pro
Prahu 2 v řízení vedeném pod sp.zn. 15 C 197/2009, pokud jím byla krácena
částka jednorázového odškodnění podle § 444 odst. 3 obč. zák. a jsou toho
názoru, že přiznaná náhrada nemajetkové újmy neodpovídá újmě, která jim byla
žalovanou a jejím laxním jednáním způsobena a s tímto právním posouzením
nesouhlasí. Soudy také dostatečně nepřihlédly k žalobci namítaným skutečnostem,
ani k vlastním skutkovým zjištěním. Odvolací soud dostatečně nezdůvodnil a
blíže nerozvedl, k jakým konkrétním okolnostem v dané věci přihlížel a co ho ke
snížení zadostiučinění vedlo. Poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30
Cdo 4312/2011 ze dne 26. dubna 2012, podle kterého je „k možným satisfakčním
účinků, (satisfakčních prostředků) třeba přistupovat uvážlivě a diferencovaně a
teprve na základě konkrétních zjištění dovozovat míru, v jaké mohl v konkrétním
případě a ve vztahu k jedinečně určené fyzické osobě (vymezené i jejími
osobními vlastnostmi a psychickým ustrojením) působit (resp. spolupůsobit) na
zmírnění následků zásahu. Odvolací soud také ve svém rozhodnutí potlačuje
význam satisfakční funkce náhrady nemajetkové újmy, když uvádí, že přiznaná
náhrada není žádnou reparací, i když význam satisfakční funkce je Nejvyšším
soudem opakovaně zdůrazňován (např. v rozhodnutí ze dne 9. června 2009, sp.zn. 30 Cdo 2094/2007). Proto žalobci navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu ve výroku I. a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VII. a VIII. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalované se vyjádřili žalobci, kteří se domnívají, že žalovaná
používá zkreslená a nepravdivá tvrzení. K dovolání žalobců se vyjádřila žalovaná. Uvádí, že nesouhlasí se skutkovými
tvrzeními žalobců, ztotožňuje se s právním názorem odvolacího soudu, že náhrada
nemajetkové újmy není a nemůže být reparací celé nemajetkové újmy a nesouhlasí
s jejich tvrzením, že přiznaná částka nemajetkové újmy je nedostatečná. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013. Nejprve Nejvyšší soud konstatuje, že z povahy dovolání jako opravného
prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen
ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením
takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října
1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3,
ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo
2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C
154). Žalovaná proto není oprávněna podat dovolání proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že
žaloba byla zamítnuta ohledně dalších částek požadovaných žalobci, neboť v této
části není rozhodnutím na svých právech nikterak dotčena. Stejně tak žalobci
nejsou dotčeni tímto výrokem, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). V dovolání musí být
vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému
rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu
dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§
237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (odst. 2). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel
uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem
spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Nejvyšší soud jako soud dovolací uvážil, že dovolání účastníků řízení byla
podána (s výjimkami uvedenými shora) oprávněnými osobami, řádně zastoupenými
advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., jsou charakterizována obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval posouzením přípustnosti obou dovolání. Jak již bylo uvedeno, žalovaná namítá, že nemůže být činěna odpovědnou za
předmětnou nemajetkovou újmu, když zásah skutečně nevyvolala, protože nebyla a
ani by nemohla být původcem zásahu bez „součinnosti“ žalobců či zesnulé S.
Poukazuje na skutečnost, že právě proto v řízení o náhradu škody byla žalobcům
přiznána jen polovina jednorázové paušální náhrady podle ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák., s ohledem na 50 % míru jejich odpovědnosti za způsobenou škodu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011,
konstatoval, že odpovědnost za zásah do ochrany osobnosti je založena na přísně
objektivní odpovědnosti, tj. vzniká bez zřetele na (případné) zavinění původce
neoprávněného zásahu, což znamená, že na straně původce neoprávněného zásahu se
nevyžaduje ani existence úmyslu (ať přímého či nepřímého), ani nedbalosti (ať
vědomé či nevědomé), jelikož nemajetková újma má závažné důsledky pro dotčenou
osobu bez ohledu na to, zda původce neoprávněného zásahu jednal zaviněně či
nikoli. Hmotněprávní podmínky pro vznik občanskoprávních sankcí jsou současně –
existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu,
spočívající v porušení či ohrožení osobnosti fyzické osoby, neoprávněnost
(nezákonnost) tohoto zásahu a existence vzájemné příčinné souvislosti. Soudy
správně aplikovaly závěry soudů učiněné v řízení o náhradu škody podle
ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. o odpovědnosti žalované i v posuzované věci
(analogicky srovnej mimo jiné např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. května
2002, sp.zn. IV. ÚS 315/01, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2005,
sp.zn. 30 Cdo 1678/2004, resp. rozsudek téhož soudu ze dne 28. června 2007,
sp.zn. 30 Cdo 2625/2007). V případě výroků II. a III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení
a o povinnosti zaplatit soudní poplatek dovolání žalované neobsahuje žádné
zdůvodnění, proč jsou tímto mimořádným opravným prostředkem napadány; dovolání
tak již z tohoto důvodu nevyhovuje požadavkům na jeho formulaci obsaženým ve
zmíněném § 241a o.s.ř. Dále je třeba zdůraznit, že žalobci své dovolání odůvodňují tím, že odvolací
soud nesprávně zhodnotil v řízení provedené důkazy a v důsledku toho jim
přiznal podle jejich názoru příliš nízké částky peněžní satisfakce za utrpěnou
nemajetkovou újmu; jinak ovšem jejich dovolání není podloženo akcentem případné
právní otázky, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §
237 o.s.ř., ale fakticky připomíná skutkové okolnosti věci. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované i žalobců a), b) směřují proti
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž zčásti nejsou oprávněni dovolání podat
a zčásti není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud proto
s přihlédnutím k ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o.s.ř. podle § 243f odst. 3 věty
první o.s.ř. tato dovolání odmítl. U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f
odst. 3 věta druhá o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.