25 Cdo 2849/2020-185
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) P.
K., narozený dne XY, a b) J. K., narozená dne XY, oba bytem XY, oba zastoupení
JUDr. Alenou Andruško, Ph.D., advokátkou se sídlem Coriových 822/11, Praha 6,
proti žalované: CZECH NEWS CENTER a. s., IČO 02346826, se sídlem Komunardů
1584/42, Praha 7, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem
Na Kozačce 1289/7, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 339/2018, o dovolání obou žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 22 Co 32/2020-134, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 22 Co 32/2020-134,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, č. j. 10 C 339/2018-96,
zastavil řízení co do povinnosti žalované odstranit články a odkazy na
internetových stránkách v tomto výroku uvedené (výrok I), zamítl žalobu co do
povinnosti žalované upustit od zveřejňování a šíření jakýchkoliv informací,
komentářů či jakýchkoliv jiných sdělení či výroků o soukromém a rodinném životě
žalobců, pokud je to v rozporu s jejich oprávněnými zájmy (výrok II), uložil
žalované povinnost zveřejnit omluvu v požadovaném znění v denících BLESK a Aha!
a na internetových stránkách www.blesk.cz a www.ahaonline.cz (výrok III), dále
uložil žalované, aby zaplatila žalobci a) a žalobkyni b) každému 150 000 Kč
(výroky IV a VI), žalobu o zaplacení 1 350 000 Kč žalobci a) a 1 350 000 Kč
žalobkyni b) zamítl (výroky V a VII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
VIII). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci domáhají, aby byla žalované
uložena povinnost odstranit z internetových stránek www.blesk.cz,
www.ahaonline.cz a celebwiki.blesk.cz články „XY“, a upustit od zveřejňování a
šíření jakýchkoli informací, komentářů či jakýchkoliv jiných sdělení a výroků o
soukromém a rodinném životě žalobců, pokud je to v rozporu s jejich oprávněnými
zájmy. Dále se žalobci domáhají omluvy uveřejněné v periodicích, v nichž byly
zveřejněny žalobou napadané články. Na stránkách www.blesk.cz v rubrice „XY“, v
deníku BLESK na titulní straně, a v deníku Aha na straně XY žalobci žádají
omluvu za to, že žalovaná „v rozporu se zákonem zveřejnila ničím nepodložené
spekulace o jejich soukromém životě spolu s jejich neoprávněně pořízenými
fotografiemi, čímž hrubě zasáhla do jejich ústavně zaručeného práva na ochranu
soukromí, zachování lidské důstojnosti, osobní cti a vážnosti ve společnosti“;
a na stránkách www.ahaonline.cz v rubrice „XY“ za to, že žalovaná „zveřejnila
nepravdivé informace a ničím nepodložené spekulace o jejich soukromém životě
spolu s jejich neoprávněně pořízenými fotografiemi, čímž zasáhla do jejich
ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí, zachování lidské důstojnosti,
osobní cti a vážnosti ve společnosti“. Žalobci za způsobenou nemajetkovou újmu
požadují zadostiučinění v penězích ve výši 1 500 000 Kč pro každého z nich. Soud vyšel ze zjištění, že ve výše uvedených médiích skutečně vyšly zmíněné
články, ve kterých je kladena otázka, zda žalobce a) tají rozchod s kanadskou
manželkou, kterou už dlouho nikdo neviděl. Dále se uvádí, že byl zastižen s
jinou ženou, žalobkyní b), přičemž se k sobě měli více než důvěrně, vodili se
za ruku i kolem pasu. Dále je uvedeno, že žalobce a) je známý tím, že o svém
soukromí nerad mluví. O jeho manželství s B. G. se toho příliš neví a o krásné
blondýnce se mu také mluvit nechce. V článku je rovněž citován: „XY“ a více se
vyjadřovat nechtěl. K článkům byly připojeny fotografie obou žalobců, na
kterých se vedou za ruce, společně jedí, nakupují a nasedají do auta. Snímky
byly pořízeny na veřejné akci (otevření obchodního centra), na kterou byl
žalobce a) pozván jako populární herec. Žalobci neudělili žalované souhlas se
zveřejněním zmíněných informací či pořízených fotografií. Žalobce a) si střeží
své soukromí, s bulvárními médii nekomunikuje. Byl ženatý 24 let s B. G., která
však po dlouhé nemoci zemřela a v době, kdy byly články publikovány, byla již
po smrti. Žalobkyně b) není veřejně známou osobou, po zveřejnění článků byla
vystavena velkému tlaku, v jehož důsledku se rozhodla rezignovat na pozici
ředitelky ve společnosti D. A. R. Žalovaná zveřejnila informace čistě z
komerčních důvodů. Žalobci vzali po odstranění dotčených článků z internetových
stránek žalobu částečně zpět, a to v rozsahu povinnosti žalované odstranit
shora uvedené články z internetu. V tomto rozsahu soud prvního stupně řízení
zastavil. Dále pak uzavřel, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních
práv žalobců.
Neexistoval totiž žádný veřejný zájem na uveřejnění informací z
jejich osobní sféry, byť je žalobce a) populárním hercem a veřejně známou
osobou. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 30
Cdo 3063/2009 (publikovaný pod C 10217 v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“), soud uvedl, že ačkoliv známé
osoby musí obecně akceptovat vyšší míru veřejné kritiky než jiní občané,
neplatí tento závěr v případě, že sdělování informací nikterak nesouvisí s
jejich veřejnou činností, jako je tomu v dané věci. Žalovaná neměla o intimním
životě žalobců vůbec psát a pakliže tak učinila, měla si opatřit relevantní
informace. Soud prvního stupně tak žalobě vyhověl v rozsahu požadované omluvy,
ohledně peněžité satisfakce pak částečně v rozsahu, který považoval za
přiměřený dané věci. Zdržovací nárok pak zamítl s odůvodněním, že obrana proti
zneužívání svobody slova a práva na informace nemůže spočívat v absolutních
zákazech. K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2020,
č. j. 22 Co 32/2020-134, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých
výrocích II, V a VII (výrok I), změnil jej ve výroku III tak, že se zamítá
žaloba, aby žalovaná byla povinna zveřejnit omluvu v požadovaném znění (výrok
II), dále jej změnil ve výrocích IV a VI tak, že se zamítá žaloba o zaplacení
150 000 Kč každému ze žalobců (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (výrok IV). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně a po právní stránce uzavřel, že osoba veřejně známá musí
snést vyšší míru zásahů do svých osobnostních práv, neboť svým rozhodnutím
veřejně vystupovat současně udělila souhlas s přiměřenými zásahy do těchto
práv. Zveřejnění informace o tom, kdo je partnerem či partnerkou veřejně známé
osoby, nelze bez dalšího považovat za neoprávněný zásah do soukromí ani za
exces z rámce informačního sebeurčení. Partner osoby veřejně známé musí snést
přiměřený zájem o svoji osobu v tom směru, že bude jako partner označen. Informace o tom, že žalobce a) byl ženatý s B. G. byla veřejně dostupná. Žalobce a) jako osoba veřejného zájmu si musel být vědom, že za těchto
okolností, kdy je považován za ženatého muže, respektive kdy je tato informace
o něm všeobecně známá, vyvolá účast na veřejné akci s jinou ženou pozornost
veřejnosti a sdělovacích prostředků. Pokud požádal žalobkyni b), aby se této
akce zúčastnila s ním, zde se k ní pak choval důvěrně jako ke své partnerce,
lze souhlasit se žalovanou v tom, že informaci o svém vztahu sami žalobci
vyňali z intimní sféry a připustili tím její zveřejnění. V dotyčných článcích
žalovaná zveřejnila informace, že žalobci mají mezi sebou důvěrný vztah, což
byla pravdivá informace; žalovaná tedy nezasáhla excesivně do práva žalobců na
informační sebeurčení ohledně záležitostí týkajících se jejich soukromého a
rodinného života. Pravdivé nebylo sdělení žalované, že žalobce a) byl v té době
ženatý, a mylné tudíž byly také spekulace, že tají rozchod s manželkou B. G. kvůli vztahu s žalobkyní b).
Pokud se žalobce a) rozhodl nezveřejňovat
informace o úmrtí své manželky, bylo to jistě jeho právo. Zároveň je však třeba
uvést, že žalobci k zmíněným nepravdivým sdělením přispěli sami tím, že se bez
jakéhokoli dalšího vysvětlení objevili na oficiální veřejné akci společně a
chovali se k sobě jako partneři. Museli tak rozumně předpokládat, že celá tato
situace vyvolá legitimní otázky a veřejnou diskusi. Šlo přitom o diskusi
adekvátní, neexcesivní, žalobci k ní zavdali důvod, a proto šlo o diskusi
oprávněnou. Zásadní také je, že žalovaná ještě před zveřejněním předmětných
článků kontaktovala žalobce a), který tak měl možnost uvést otázku jeho
manželského stavu na pravou míru a spekulacím předejít. To však neučinil. Všechny fotografie žalobců, které byly spolu s články zveřejněny, pak byly
pořízeny ve veřejném prostoru obchodního centra. Nejedná se tedy o fotografie
pořízené sledováním v soukromých situacích a na místech, v nichž mají lidé
právo předpokládat, že jsou sami. Odvolací soud na základě uvedených
skutečností dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaná
zveřejněním předmětných článků a fotografií nezasáhla neoprávněně do
osobnostních práv žalobců a není tak povinna poskytnout jim jakoukoli
satisfakci. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním v rozsahu výroků I, II a
III, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejichž řešení
se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i
Evropského soudu pro lidská práva (v dovolání citují z množství judikátů), a
sice otázky přípustnosti zásahu do osobnostních práv žalobců, konkrétně do
práva žalobců na ochranu jejich soukromého života a v jeho rámci na ochranu
dobrého jména, lidské důstojnosti, osobní cti a vážnosti ve společnosti. Namítají, že mají právo na nerušený soukromý život, přičemž není dána jakákoliv
zákonná licence, která by se týkala zásahů do jejich soukromí ve formě uvádění
skutečností v rozsahu žalobou napadených článků. Vztah žalobce a) s žalobkyní
b) a otázka bývalého manželství žalobce a) s B. G. se týká jejich vnitřní
intimní sféry a nemůže jít ze své podstaty o věc všeobecného veřejného zájmu
ani nijak přispět k diskuzi obecného zájmu. Informace v žalobou napadených
článcích nemají žádnou souvislost s činností žalobce a) a s jeho hereckou
profesí. Dovolatelé mají absolutní právo na informační sebeurčení, které
odvolací soud nerespektoval, když ignoroval výslovně projevený nesouhlas
žalobce a) s publikací jakýchkoliv informací, které se týkají jeho intimních
vztahů, adresovaný přímo žalované. Dovolatelé nemají žádnou povinnost stran
svého osobního soukromí informovat média, natož ta bulvární, na čemž nemůže nic
měnit ani hypotetická domněnka veřejnosti, že žalobce a) byl v předmětné době
stále ženatý s B. G. Odmítání spolupráce s bulvárem nemůže jít k tíži
dovolatelů.
Je přitom zcela irelevantní, zda zveřejněné informace o
dovolatelích stály na pravdivém či nepravdivém základě, či zda byly difamační
či nikoliv, jelikož se týkaly zákonem zapovězené sféry osobního soukromí bez
dalšího. I kdyby tomu tak nebylo, za pravdivost zveřejněných informací odpovídá
zásadně ten, kdo je zveřejnil. V neposlední řadě mají dovolatelé za to, že
publikací fotografií v kontextu žalobou napadených článků, z nichž je patrné,
že jejich jediným účelem je uspokojit zvědavost určité části čtenářů, nelze
považovat za příspěvek k jakékoli diskuzi, pokud by mělo jít o obecný zájem
společnosti i přes to, že žalobce a) je veřejně známou osobou. Rozhodnutí
odvolacího soudu navíc bylo překvapivé a postrádalo řádné odůvodnění. Dovolatelé proto dovolacímu soudu navrhli, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu
v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné
odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Je přesvědčena, že s ohledem na účast
žalobců na oficiální akci spojené se zájmem sdělovacích prostředků, na které se
dovolatelé k sobě chovali důvěrně, a s ohledem na tehdy veřejně dostupné
informace, že manželství žalobce a) s paní B. G. nadále trvá, měla právo se
podivovat nad tím, že žalobce a) se tímto způsobem choval na veřejné akci k
žalobkyni b) a že se dlouho se svojí manželkou nikde neukázal. V tomto smyslu
je nutné vnímat i výrazy, že žalobce a) byl s žalobkyní b) „načapán“ či byl
„přistižen“. K tomu žalovaná uvádí, že mezi těmito výrazy, které odpovídají
důvěrnému chování dovolatelů na veřejné akci a domněnce žalované o trvání
manželství žalobce s paní B. G., a výrazem „milenci“, který na rozdíl od
žalované užily jiné sdělovací prostředky, je významný rozdíl. Žalovaná pouze
popisovala chování dovolatelů na veřejné akci, nepouštěla se do spekulací,
jestli je mezi nimi intimní poměr. Navíc je nutné poukázat na to, že to byl
žalobce a), kdo mohl vyvést žalovanou z omylu a zabránit tak vzniku článků,
přinejmenším ve znění, které učinil předmětem sporu. K použitým fotografiím u
článků je pak třeba uvést, že byly pořízeny výhradně při veřejné akci otevření
obchodního centra a ve veřejném prostoru, tedy nešlo o sledování žalobců a
pořizování fotografií například u jejich bydliště či jeho okolí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237
o. s. ř. k řešení otázky přípustnosti zásahu do osobnostních práv žalobců,
konkrétně do práva žalobců na ochranu jejich soukromého života a v jeho rámci
na ochranu dobrého jména, lidské důstojnosti, osobní cti a vážnosti ve
společnosti, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je proto důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Podle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho
přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle
svého. Podle odst. 2 tohoto ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost
člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost,
čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Podle § 86 věty první a druhé o. z. nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného,
nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho
soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový
nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém
životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Podle § 88 odst. 2 o. z. svolení není třeba v případě, když se podobizna,
písemnost osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí na
základě zákona k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v
záležitosti veřejného zájmu. Podle § 89 o. z. podobizna nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení
člověka také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo
uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné
zpravodajství. Podle § 90 o. z. zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho
podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí
být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020,
týkající se obdobné věci týchž žalobců, byly uvedeny následující judikatorní
závěry:
Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou
zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu
objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení
nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí
být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné
souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním
právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým
jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu
práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost
jeho postavení a uplatnění ve společnosti, případně že narušují jeho soukromí. Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany
osobnosti v čl. 10 Listiny základních práv a svobod („dále též jen Listina“)
přitom bez dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace
chráněným čl. 17 Listiny (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10,
str.
113, ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu základního práva na informace s právem na
ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k
okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu
nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na
základě konkrétních zjištění vždy ve svém rozhodnutí vyložily, zda výrok či
sdělení dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti
dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo
na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu
projevu a šíření informací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo
464/2016). Rovněž Evropský soud pro lidská práva, který konstantně poukazuje na důležitou
roli, který tisk a média obecně v současné společnosti hrají (především bývá
hovořeno o roli tzv. “hlídacího psa“, k tomu srov. rozhodnutí ve věci Bladet
Troms? and Stensaas v. Norway, stížnost č. 21980/93), zároveň uvádí, že tisk
nesmí překročit určité hranice, týkající se zejména ochrany pověsti a práv
jiných. Ve své rozhodovací praxi proto vytyčil několik kritérií pro posouzení
otázky, kterému z uvedených práv je v konkrétním případě třeba dát přednost. V
rozhodnutí von Hannover v. Německo I, stížnost č. 59320/00, dospěl mimo jiné k
závěru, že každý, i když je znám veřejnosti, musí mít „legitimní naději“ na
ochranu a respektování svého soukromého života. Rozhodujícím faktorem při
posuzování ochrany soukromého života proti ochraně svobody projevu by měl být
příspěvek publikovaných fotografií a článků k diskuzi o tématu veřejného zájmu. Publikaci materiálů, jejichž jediným účelem je uspokojit zvědavost určité části
čtenářů, pokud jde o detaily ze soukromého života, nelze považovat za příspěvek
k jakékoliv diskuzi, i když je dotčená osoba veřejně známá. Uvedené myšlenky
ESLP dále rozvedl v rozhodnutích von Hannover v. Německo II., stížnost č. 40660/08 a 60641/08, a Axel Springer AG v. Německo, stížnost č. 39954/08, v
nichž formuloval na základě pěti, potažmo šesti kritérií, tzv. test
proporcionality, jímž je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s
právem na ochranu soukromého života. Má tak být zvažováno 1) zda jde o
příspěvek k debatě ve veřejném zájmu, 2) jak dobře je osoba známá a co je
předmětem reportáže, 3) předchozí chování dotčené osoby, 4) obsah, forma a
následky publikace a 5) okolnosti, za jakých byly fotografie pořízeny, popř. metody získání informací a jejich pravdivost. Jako šesté kritérium se pak
přidává závažnost uložené sankce. Dokonce osm demonstrativně vypočtených obdobných kritérií vymezuje i Ústavní
soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS
4022/17): 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud,
hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku
(např. zda jde o projev "politický" či "komerční"), 3.
forma výroku (zejména
nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení
kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu
aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok
(kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování
kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se posléze ke
kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře,
běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl
či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž
vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Ačkoliv právo na soukromí představuje jedno ze základních osobnostních práv,
vyčerpávající definice soukromí jako předmětu jeho ochrany není v zákoně
obsažena, neboť to pro jeho šíři není ani dost dobře možné. Jednu z významných
složek soukromí představují skutečnosti a informace ze soukromého života
člověka, ohledně kterých platí zpravidla naprosté informační sebeurčení, tedy
právo každého podle svého vlastního uvážení svobodně rozhodnout, zda vůbec a
případně v jakém rozsahu, v jaké formě a jakým způsobem mají být takové
informace a údaje zpřístupněny jiným subjektům (srov. zejména nález Ústavního
soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10, č. 52/2011 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/2007, Soubor C 6170, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 1870/2011). Při posouzení, zda zveřejnění informace o nich bylo
neoprávněným zásahem do osobnostní sféry, je třeba vzít v úvahu i to, zda
dotčená osoba sama svým chováním určitou skutečnost z chráněné sféry intimního
života nevyloučila, např. tím, že je sama přímo zveřejnila, případně je jinak
prezentovala tak, že mohla předpokládat, že přítomné osoby takovou jinak
soukromou informaci obdrží (srov. zprávu o rozhodování soudů ve věcech ochrany
osobnosti a tiskových oprav bývalého Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1969, sp. zn. Cpj 138/69, uveřejněnou ve Sborníku stanovisek, závěrů a zhodnocení soudní
praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu za
období 1964 až 1969). Významné jsou přitom i vlastnosti samotné osoby, do jejíchž práv bylo zasaženo,
a to z hlediska jejího postavení ve společnosti a v mezilidských vztazích. Mezi
osoby, které z povahy své činnosti vstupují do veřejného prostoru, musí snášet
zvýšenou intenzitu zájmu o svou osobu či výsledky tvorby a jsou vystaveny i
větší míře případné kritiky (na vrcholku pomyslné pyramidy v tomto smyslu stojí
politici a veřejní činitelé), patří i výkonní umělci (herci, zpěváci,
hudebníci, tanečníci, režiséři) a další umělci (spisovatelé, skladatelé,
malíři, sochaři, apod.). Je dáno samotnou podstatou jejich profese, že umělecká
tvorba je určena pro veřejnost, kterou má bavit, poučovat či jinak oslovovat,
takže bez vzájemné interakce postrádá smysl.
Součástí této komunikace je i
zájem adresátů uměleckých děl získat informace nejen o díle samotném (jeho
vzniku, významu, smyslu i možnostech jeho získání či jiného sdílení), ale i o
jeho autorovi, protože umělecký projev zpravidla zahrnuje určitý vnos jeho
osobnosti do prezentovaného díla. Činnost umělců je tedy zcela opodstatněně
podrobována umělecké kritice, více či méně laickému hodnocení, oceňování v
anketách či festivalech, tedy rozličným způsobům rozboru nejen samotného díla,
ale i hodnocení osoby, která jej vytvořila. V tomto smyslu se tedy umělci
nepochybně pohybují ve veřejné sféře a musí být připraveni snášet i zvýšený
zájem o svou osobu. Tento zájem veřejnosti však má své meze, které jsou dány
právě okruhem informací, které ještě spadají do umělecké činnosti. Jinými slovy
umělec má nezadatelné právo na ochranu svého soukromí, a to prakticky v tom
rozsahu, nakolik si je vymezí svým souhlasem s informováním veřejnosti o svém
zázemí, vztazích a jiných záležitostech intimního charakteru. Do oblasti
veřejného zájmu proto bez dalšího patří jen ty nejzákladnější informace o
jejich původu, rodinných poměrech či případně dalších momentech jejich života
významných pro jejich tvorbu, jsou-li podávány korektně a ve snaze o objektivní
hodnocení činnosti umělce. Bez souhlasu umělce sem již nepatří zveřejňování
těch soukromých záležitostí, které bezprostředně nesouvisejí s jeho uměleckou
profesí, tím spíše pak ne zprávy nepodložené či dokonce nepravdivé, jsou-li
motivovány spíše snahou o ukojení nezdravé zvědavosti, nikoliv o vedení
seriózní debaty nad uměleckou činností. K porušení práva na soukromí člověka (a ve shora popsaném smyslu též umělce)
může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak
zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání
přiměřenosti zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy,
neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakta, objektivně existující realitu, která je
zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě
platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu
osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není
natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a
lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora,
který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy
subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je
však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho
veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je
nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není
hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). V některých případech se obě tyto roviny prolínají, takže lze
hovořit o sdělení hybridní povahy.
Aplikací judikatorních závěrů na projednávanou věc lze konstatovat, že ani
jeden z uveřejněných článků neměl přínos k debatě na téma, jenž by bylo
předmětem veřejného zájmu, protože uveřejněné informace se týkaly výhradně
soukromí žalobců bez vztahu k umělecké činnosti populárního herce žalobce a). Bylo zjištěno, že předmětné články, publikované žalovanou a doplněné
fotografiemi, minimálně implicitně vzbuzovaly ve čtenáři dojem, že žalobce a)
má mimomanželský poměr se žalobkyní b), popřípadě že se rozvedl se svojí
bývalou manželkou (tedy že měl zřejmě manželské problémy). Články tak pro oba
žalobce vyznívaly ve značně negativním světle a difamovaly je v očích
veřejnosti. Vzhledem k těmto souvislostem nelze hovořit ani o přípustné
nadsázce nebo polemice, ke které se novináři obecně vzato mohou uchýlit, ovšem
zde sdělované informace nemohly nijak přispět k diskuzi o věcech veřejného
zájmu a nešlo přitom o nadsázku, nýbrž o nepravdu. Nelze přijmout závěr odvolacího soudu, že újma je z významné části přičitatelná
samotným dovolatelům, protože žalobce a) mohl újmě předejít informováním médií
o svých rodinných poměrech. Základní údaje o rodinných poměrech umělců sice lze
považovat za předmět veřejného zájmu, na druhou stranu ovšem z ničeho nevyplývá
povinnost umělce aktivně podávat informace médiím, obzvláště v případě, kdy šlo
o citlivou záležitost úmrtí manželky, která nebyla v českém prostředí známá. Informace o tom, že manželství žalobce a) již netrvá, respektive že jeho
manželka zemřela, spadá výhradně do jeho soukromé sféry a uplatní se u ní právo
na informační sebeurčení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 321/06), přičemž je žalobcovým výhradním právem rozhodnout
o tom, zda a komu uvedenou informaci sdělí či nikoliv. Pokud pak jde o fotografie, které doprovázely zmíněné články, lze zmínit
dřívější závěr judikatury, že pr?i každém použití podobizen a obrazových
snímku?, at? k nim dochází na základě zákonných licencí, svolení c?i jiného
oprávnění, musí být zachovány dve? základní podmínky: použít je lze vždy jen
pr?ime?r?eným zpu?sobem, a nesmí se tak stát v rozporu s osobnostními zájmy
oprávne?ného, jež je tr?eba bezpodmínec?ne? respektovat, a které jsou tedy za
všech okolností nedotknutelné (§ 90 o. z.). Nejsou-li tyto pr?edpoklady
splne?ny, stává se použití, které by bylo pr?ípadne? samo o sobe? pr?ípustné,
neoprávne?ným ve smyslu § 82 o. z. Pr?ime?r?eným je pak použití pouze tehdy,
pokud je co do formy, rozsahu a obsahu odůvodněno potřebou užití k úc?elu, k
ne?muž oprávne?ný dal svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence. Souhlas zachycené osoby se nevyžaduje při využití záznamu k výkonu nebo ochraně
jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob (tzv. licence výkonu a
ochrany práv podle § 88 odst. 1 o. z.), nebo na základě zákona k úřednímu účelu
a v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu (úřední
licence a licence veřejných záležitostí podle § 88 odst. 2 o.
z.) a konečně
přiměřeným způsobem též k vědeckému, nebo uměleckému účelu a pro tiskové,
rozhlasové, televizní a obdobné zpravodajství (licence vědecká, umělecká a
zpravodajská podle § 89 o. z.), jestliže těmto privilegovaným účelům vyhovuje i
svým ztvárněním. Užití samo o sobe? přípustné však přesto může vyústit v
závažný zásah do osobnostní sféry, například vzhledem k souvislostem, za nichž
k němu došlo, popřípadě do nichž bylo situováno, nebo vzhledem ke komentáři,
který k němu byl připojen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 42/2011, Soubor C 12074). Ani zákonem připuštěný důvod zásahu tedy
nesmí být využit způsobem, který je nepřiměřený a dotýká se oprávněných zájmů
člověka. Vzhledem k tomu, že ani samotné podané informace nepřispívaly k
diskuzi o veřejném zájmu, lze tentýž závěr učinit i o přiložených fotografiích. Vzhledem k výše uvedenému tak lze uzavřít, že žalobci se nemohou bránit
zveřejnění informace, že jsou životními partnery, je-li podána korektním
způsobem, což se ovšem ze strany žalované nestalo. Pokud sdělení obsažená v
dotčených článcích vyznívala tak, že žalobce a) zřejmě udržuje mimomanželský
vztah se žalobkyní b), případně tají rozchod se svou bývalou manželkou, šlo o
informaci nepravdivou a vzhledem k vyznění i o neopodstatněně negativní
hodnotící soud o obou žalobcích. Na tom nic nemění okolnost, že žalovaná údajně
o smrti manželky žalobce nevěděla, neboť neoprávněnost zásahu se neodvozuje od
vědomosti toho, kdo jej činí. Okolnosti, na které poukazuje odvolací soud a
které jednání žalované odlišují od jednání jiných mediálních subjektů vůči
žalobcům, které je předmětem jiných žalob, je samozřejmě třeba zohlednit při
úvaze o druhu a výši zadostiučinění, jehož se žalobci domáhají. Závěr odvolacího soudu je tedy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, pokud
jím bylo v projednávané věci konstatováno, že žalovaná zveřejněním předmětných
článků a fotografií nezasáhla neoprávněně do osobnostních práv žalobců, a není
tak povinna poskytnout jim jakoukoli satisfakci. Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v dovoláním
napadených výrocích i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Dovolací soud neshledal důvodnou námitku dovolatelů, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu je v rozporu s požadavkem předvídatelnosti a srozumitelného
odůvodnění. V důsledku svého nesprávného právního názoru, že žalovaná nezasáhla
neoprávněně do osobnostních práv žalobců, nezaujal odvolací soud žádný právní
názor k otázce opodstatněnosti zdržovacího nároku, ohledně nějž soud prvního
stupně zamítl žalobu výrokem II na základě samostatného právního důvodu, tento
důvod odvolacímu přezkumu nepodrobil, a proto byl dovolací soud nucen i v tomto
rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušit jako nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů (což je vada řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž je dovolací soud v případě
přípustnosti dovolání povinen přihlížet, aniž byla dovolatelem namítána).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu