U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci
žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Andreou Maláskovou, advokátkou se sídlem v
Tišnově, Hornická 901, proti žalované 1) MUDr. J. M., 2) MUDr. D. D., o ochranu
osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 60/2008, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2010, č.j.
1 Co 161/2010-124, takto
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
St r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
7.4.2010, č.j. 24 C 60/2008-59 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal a)
určení, že první žalovaná vyhotovením a předáním zprávy o duševním stavu
žalobce Policii České republiky hrubě a neoprávněně zasáhla do osobnostní sféry
žalobce, b) určení, že druhá žalovaná poskytnutím údajů ze zdravotnické
dokumentace žalobce první žalované a Policii České republiky hrubě a
neoprávněně zasáhla do osobnostní sféry žalobce, c) uložit povinnost první
žalované zaslat žalobci písemně k jeho rukám omluvu tohoto znění: „Omlouvám se
žalobci, ze jsem vyhotovila zprávu o zdravotním stavu žalobce, která vycházela
z informací MUDr. D. D., tuto jsem předala Policii České republiky, a to bez
registrace žalobce jako pacienta a bez jeho vyšetření“, d) uložit povinnost
druhé žalované zaslat žalobci písemně k jeho rukám omluvu tohoto znění:
„Omlouvám se žalobci, ze jsem poskytla neoprávněně údaje z jeho zdravotní
dokumentace první žalované a Policii České republiky“, e) uložit povinnost
první žalované zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč,
f) uložit povinnost druhé žalované zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve
výši 50.000,-Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná 1) poskytla na výzvu Policii
České republiky požadované informace. Nešlo však o zdravotní či osobní údaje
žalobce a zmíněný postup žalované 1) nebyl porušením právní povinnosti vůči
žalobci ani neoprávněným zásahem do jeho osobnostních práv. Byl přitom veden
úvahou, že jestliže by první žalovaná bez souhlasu žalobce k dotazu policie
sdělila údaje chráněné institutem povinné mlčenlivosti, došlo by k porušení
povinnosti dle § 55 odst. 1 písm. d) (správně mělo být citováno ustanovení § 55
odst. 2 písm. d)) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (dále jen „zákon
o péči o zdraví lidu“) a protiprávnost by nešlo vyloučit ani poukazem na plnění
obecné povinnosti vyhovět dožádání dle § 8 odst. 1 tr. ř. Dle § 8 odst. 4 tr. ř. lze totiž (kromě taxativně stanovených výjimek) plnění této povinnosti
odmítnout s odkazem na povinnost zachovávat tajnost utajovaných informací
chráněných zvláštním zákonem nebo státem uloženou nebo uznanou povinnost
mlčenlivosti (tj. i povinnost mlčenlivosti zdravotnického pracovníka). Žalovaná
2) neposkytla policii žádné údaje ze zdravotnické dokumentace žalobce a z
obsahu dokazování nevyplynulo, že by protiprávně poskytla údaje o žalobci první
žalované, když dotaz policie směřoval na první žalovanou nikoli na druhou
žalovanou. Porušení právní povinnosti a existenci neoprávněného zásahu do
osobnostních práv. Druhou žalovanou tvrzené poskytnutí údajů dne 2.6.2005 v
souvislosti s posouzením řidičské způsobilosti žalobce bylo pro účely
vymezeného předmětu řízení zcela bez relevance.
Soud prvního stupně byl dále
veden úvahou, že i kdyby druhá žalovaná údaje z dokumentace v souvislosti s
dotazem policie na první žalovanou učiněném dne 16.9.2005 první žalované
skutečně poskytla, nejednalo by se z její strany o porušení právních povinností
dle zákona o péči o zdraví lidu ani o neoprávněný zásah do osobnostních práv
žalobce, když takové jednání druhé žalované by bylo v souladu s ustanovením §
67b odst. 10 písm. a) zákona o péči o zdraví lidu. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. prosince 2010, č.j. 1 Co
161/2010-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Vyšel přitom ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná
1) na výzvu policie předala policii „informativní zprávu“, která neobsahovala
citlivé informace o zdravotním stavu žalobce a že žádné vyšetřování tento závěr
nevyvrátilo. Skutečnost, že onu zprávu žalovaná 1) po vrácení policií jako
nepotřebnou skartovala před uplynutím skartační lhůty nemůže jít k tíži
žalovaných. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že podle ustanovení § 67b
odst. 2) zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu zdravotnická dokumentace,
kterou je lékař povinen vést obsahuje: a) osobní údaje pacienta v rozsahu
nezbytném pro identifikaci pacienta a zjištění anamnézy, b) informace o
onemocnění pacienta, o průběhu a výsledku vyšetření, léčení a o dalších
významných okolnostech souvisejících se zdravotním stavem pacienta a s postupem
při poskytování zdravotní péče. Podle výsledků řízení taková „informativní
zpráva" policii poskytnuta nebyla, proto ji nelze považovat za nezbytnou
součást zdravotnické dokumentace a nevztahuje se na ni ani skartační řád. Žalobce nikterak neprokázal, že by žalovaná 2) nad rámec tzv. zákonné licence
poskytovala lékařské zprávy, ať již veřejnosti nebo vedení domova důchodců nebo
jinde, a proto se nemohlo jednat o protiprávní porušení osobnostních práv
žalobce. Odvolací soud uzavřel, že tvrzené zásahy ze strany obou žalovaných buď
nenesou znak protiprávnosti nebo nebyly v řízení prokázány. Chybí tak jeden ze
základních zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaných z porušení
osobnostních práv fyzické osoby ve smyslu ustanovení § 11 občanského zákoníku. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále též „dovolatel“). Za
dovolací důvod označuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Žalobce má
za to, že jím podané dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; dle názoru dovolatele se jedná o rozhodnutí, které má
zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, neboť má obecný
dopad na případy obdobné povahy a navíc řeší právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla dosud uspokojivě vyřešena. Odvolací soud (ale i soud
prvního stupně) dle názoru žalobce rozhodl v rozporu s hmotným právem, když
došel k závěru, že jednáním žalovaných nedošlo k neoprávněnému zásahu do
osobnostních práv žalobce.
V průběhu řízení před soudy nižších stupňů vyšlo
najevo, že žalovaná 1) nepopírá, že by předala určitou zprávu o žalobci Policii
ČR, tudíž toto tvrzení žalobce lze označit za nesporné, naproti tomu, žalovaná
1) neprokázala své tvrzení, že v uvedené zprávě nebyly obsaženy žádné osobní a
citlivé údaje žalobce, když lze předpokládat, že minimálně pro identifikaci
dané věci, osobní údaje ve zprávě obsaženy být musely. Podle názoru dovolatele
neměla žalovaná 1) právo předávat Polici ČR jakoukoliv zprávu o dovolateli. V
tom žalobce spatřuje nesprávné právní posouzení zjištěného skutkového stavu jak
odvolacím soudem, tak soudem prvního stupně. Odkazuje přitom na nález Ústavního
soudu ze dne 18.12.2006, sp.zn. I. ÚS 321/06 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31.1.2008, sp.zn. 30 Cdo 1941/2007. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadené
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že dne 2.6.2005 ji
žalobce požádal o vyšetření na řidičský průkaz a žalobce souhlasil – s ohledem
na předcházející hospitalizaci na psychiatrii – se svým psychiatrickým
vyšetřením. Policii ČR ani žádnému jinému obyvateli Domova pro seniory žádné
informace neposkytla. Tyto skutečnosti jsou zjistitelné ze zdravotní
dokumentace žalobce, kterou je nutné vyžádat se souhlasem žalobce. Porotce si
není vědoma žádného pochybení ve vztahu k žalobci navrhla obsahově (§ 41 odst.2
o.s.ř.), aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.) nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.). Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen.
Dovolání žalobce proti rozsudku
odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. O takový případ se však v
přezkoumávané věci nejedná. Dovolatel za otázku zásadního právního významu označuje otázku, zda zákon o
péči o zdraví lidu umožňoval žalované 1), jako pracovnici ve zdravotnictví,
poskytnout policii jakoukoliv informaci o žalobci, která mohla obsahovat osobní
a citlivé údaje žalobce. Odvolací soud a stejně tak i soud prvního stupně, však
na vyřešení této otázky své rozhodnutí nezaložil. Nezabýval se totiž posouzením
zda poskytnutím informací o žalobci došlo ze strany žalované 1) k porušení
ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu, protože dospěl k
skutkovému závěru, že „žalovaná 1) neodeslala na OO PČR lékařskou zprávu, ale
pouze zprávu informativní, která neobsahovala žádné zdravotní či osobní údaje
žalobce. Zpráva byla následně ze strany OO PČR Tišnov vrácena jako
neupotřebitelná a vzhledem k tomu, že se nejednalo o lékařskou dokumentaci a
pro první žalovanou byla nepotřebná, tuto skartovala“. Tento skutkový závěr
nebyl v řízení před soudy obou stupňů zpochybněn a činí-li tak žalobce v
dovolání tím, že tvrdí přítomnost osobních a citlivých informací, pak uplatňuje
dovolací důvod spočívající v neúplně zjištěnému skutkovému stavu. Vychází tak
fakticky (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) z ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., k němuž však
nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní
judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března
2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní
judikatura, ročník 2006). Odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně nadto nelze
vytknout, že by nesprávně vyložily ustanovení § 55 odst. 2 písm. d) zákona o
péči o zdraví lidu, neboť jejich výklad je v souladu se závěry vyjádřenými v
nálezu Ústavního soudu ze dne 18.12.2006, sp.zn. I. ÚS 321/06 podle něhož,
právo na ochranu soukromého života je nezadatelným lidským právem, které
bezpochyby zahrnuje, mimo jiné, právo fyzické osoby rozhodnout podle vlastního
uvážení zda, popřípadě v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti
jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným. K omezení takového práva lze
nicméně přikročit za účelem ochrany základních práv jiných osob, anebo za
účelem ochrany veřejného zájmu, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v
ústavním pořádku. Přitom je třeba dbát, aby bylo dosaženo co nejširšího
uplatnění obou chráněných hodnot. Ve vztahu k mlčenlivosti založené § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu je nutné informace pro trestní řízení
vyžadovat postupem podle § 8 odst. 5 trestního řádu. Nepřípadný je rovněž
poukaz dovolatele na nerespektování závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 31.1.2008, sp.zn. 30 Cdo 1941/2007.
V tomto rozhodnutí Nejvyšší
soud mimo jiné vyložil, že k porušení práva na čest může dojít nepravdivými
skutkovými tvrzeními difamačního charakteru i zveřejněním nepřípustných
hodnotících úsudků o určité osobě. Jsou-li v kritice k charakterizaci určitých
jevů a osob použity výrazy, jejichž míra expresivity je ve značném nepoměru k
cíli kritiky, respektive je-li obsah kritiky nepřiměřený posuzovanému jednání
kritizovaného a vyplývá-li z ní úmysl znevážit či urazit kritizovanou osobu
(tzv. intenzivní exces), jde o kritiku nepřiměřenou, která je způsobilá
zasáhnout do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby (§ 11 obč. zák.). V
přezkoumávané věci se však lékař žádných difamačních tvrzení nedopustil, to
ostatně ze strany žalobce v řízení ani tvrzeno nebylo. I když ve vztahu k druhé
žalované dovolatel žádný dovolací důvod neuplatňuje, nezbývá i zde než
konstatovat, že závěr soudů obou stupňů o tom, že ze strany druhé žalované
nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, odpovídá
ustanovení § 67 odst. 10 písm. a) zákona o péči o zdraví lidu. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve
spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalobce s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a
žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.