30 Cdo 42/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobce nezletilého A. F., zastoupeného svojí matkou H. F., zastoupeného
advokátem JUDr. Pavlem Šafářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5,
proti žalované FTV Prima, spol. s.r.o., se sídlem Praha 8 - Libeň, Na Žertvách
24/132, identifikační číslo osoby 48115908, o ochranu osobnosti, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 17/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2010, č.j. 1 Co 336/2009 – 82,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2010, č.j. 1 Co
336/2009 – 82, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2009, č.j. 34
C 17/2008 – 43, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem
ze dne 7. dubna 2009, č.j. 34 C 17/2008 – 43, tak, že zamítl žalobu na písemnou
omluvu žalobci ve znění „Omlouváme se za to, že jsme v rozporu s dobrými mravy,
právním řádem České republiky a zásadami slušného chování neoprávněně použili
podobiznu žalobce a zasáhli tak do jeho osobnostních práv“ (odst. I výroku) a
současně zamítl žalobu na zaplacení částky ve výši 100.000,- Kč (odst. II
výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(odst. III výroku).
Žalobce se domáhal ochrany osobnosti, když spatřoval neoprávněný zásah
do osobních práv v uveřejnění jeho podobizny ve zpravodajské relaci 1. zprávy
ve dnech 10. 1. a 12. 1. 2008. V předmětné relaci bylo uvedeno, že otec žalobce
odjel do Norska, kde propůjčil B. Š. cestovní pas, a tím i identitu svého
nezletilého syna A. Otec žalobce ji později přivedl do dětského domova v Norsku
a byl zde zatčen. V této souvislosti byly mimo jiné uveřejněny i fotografie B.
Š., M. F., otce žalobce a nezletilého žalobce A. F., za kterého se B. Š.
vydávala. Podle soudu prvního stupně zpravodajská licence dle ustanovení § 12
odst. 3 obč. zák. nebyla porušena, neboť žalovaná v rozhodné době pravdivě
informovala o průběhu tzv. Kuřimské kauzy a fotografie B. Š. a žalobce
uveřejnila pouze v této souvislosti. Porušení oprávněného zájmu žalobce soud
prvního stupně neshledal a uvedl, že je-li někdo zodpovědný za spojení žalobce
s touto kauzou, jsou to jeho rodiče, zejména otec. Nad rámec toho dovodil i
nepřiléhavost omluvy pro obecné konstatování s čím je použití podobizny v
rozporu.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24.
srpna 2010, č.j. 1 Co 336/2009–82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že jde o
případ spadající pod ustanovení § 12 odst. 3 obč. zák., kdy je možno předmětnou
fotografii uveřejnit i bez jinak potřebného souhlasu, neboť v tomto případě šlo
o zpravodajskou (reportážní) licenci. Jelikož byla kauza široce medializována,
tak o ní informovaly téměř všechny sdělovací prostředky, veřejnost měla právo
na aktuální informace a uvedená fotografie byla odůvodněnou součástí aktuální
reportáže. Odvolací soud dále doplnil, že fotografie byla evidentně pořízena na
veřejném prostranství, nijak žalobce nedehonestuje ani nezesměšňuje, navíc se
jednalo o vyváženou reportáž, když v ní bylo zmíněno celkem 7 dětí, nejen
žalobce.
Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal včasné dovolání (dále jen
„dovolatel“) a navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc se mu
vrátila k dalšímu řízení. Žalobce spatřuje přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1. písm. c)
o.s.ř., přičemž dovolatel formuloval tyto otázky zásadního právního významu –
kdy je třeba na ochraně osobnosti a soukromí dítěte a mladistvého
upřednostňovat před zpravodajskou licencí? A zda byla zpravodajská licence v
případě nezletilého vzhledem k okolnostem případu překročena? Dovolatel uvádí,
že dovolací důvody jsou dány podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., kdy
soud prvního stupně neprovedl jím navržený důkaz, a tak nemohla být prokázána
skutečnost, že odvolateli vznikla psychická újma v souvislosti s uveřejněním
fotografie v televizní relaci a současně soudy nesprávně posoudily danou věc,
neboť ochrana nezletilých by měla mít zásadní přednost před veřejným zájmem a
zpravodajskou licencí. Doplňuje, že je-li předmětem ochrany osobnost dítěte, je
zapotřebí poskytnout mu vyšší ochranu než osobám dospělým a taktéž argumentuje
článkem 32 Listiny základních práv a svobod, Úmluvou o právech dítěte a nálezem
ÚS ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. IV ÚS 28/04. Dovolatel rovněž zmiňuje, že podle
zák. č. 218/2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládeže, je patrné, že se
před ústavně chráněnou zásadou veřejnosti řízení před soudem a práva na
informace týkající se protiprávních činů mladistvého, dává přednost ochraně
soukromí a osobnosti mladistvého. Lze se proto domnívat, že požívá-li zvýšené
ochrany osoba podezřelá ze spáchání trestného činu, tak téže ochrany musí
požívat i ta osoba, která s projednávanou trestnou činností souvisí jen
okrajově. Dovolatel uvádí, že mu byla ztížena pozice studenta, mravní vývoj a
konání žalované má závažný dopad na jeho postavení v kolektivu a ve společnosti
a domnívá se, že posouzení ochrany nezletilých by mělo mít zásadní přednost
před veřejným zájmem a zpravodajskou licencí. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že zásahem do ochrany
osobnosti může být pouze takový zásah, který je rozporu s objektivním právem
(viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 535/2007),
což v tomto případě splněno nebylo. Dále žalovaná uvádí, že fotografie
dovolatele byla v rámci reportáže užita pouze krátkou dobu a rozhodně nebyla
dominantním obsahem této reportáže. Argumentace dovolatele zákonem č. 218/2003
Sb., není dle žalované přiléhavá, neboť účelem tohoto zákona je minimalizace
možných stigmatizujících důsledků trestního řízení s mladistvým pachatelem a
jeho výsledků v případech věcí projednávaných soudy pro mládež. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od
1. července 2009. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§
237 odst. 3 o.s.ř.]; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. V daném případě napadený rozsudek řeší otázku zásadního právního
významu, a to otázku vztahu realizace zpravodajské licence a osobnostních práv
fyzických osob podle ustanovení § 12 odst. 3 obč. zák. Proto představuje
napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a dovolání je v daném případě přípustné. Poté dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích ve
věci samé přezkoumal a v souvislosti s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a
dospěl k závěru, že toto rozhodnutí nelze hodnotit jako správné (§ 243 b odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti
dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem
dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li
dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatelem uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při nesprávném právním posouzení
jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O ten jde tehdy,
pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo
jestliže sice aplikuje správný právní předpis, ale nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen
tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především
o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 12 obč. zák. písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové
záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevy osobní povahy smějí být
pořízeny nebo použity jen s jejím svolením (odst. 1). Svolení není třeba,
použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo
obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona (odst. 2). Podobizny, obrazové snímky a obrazové zvukové záznamy se mohou bez svolení
fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a
umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani pro takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické
osoby (odst. 3). Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby
neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik
nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti
dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s
nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty
mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti stanovené
původci neoprávněného zásahu, a to buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit
následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění. Tam, kde v důsledku soudem seznaného neoprávněného zásahu do osobnosti
fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení
– tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak stanovení § 13 odst. 1 obč. zák. vymezuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od
neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny
následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z
druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se neprojevilo
postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve
značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti,
má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy ve penězích. Úspěšně se v souvislosti s utrpěným zásahem do práva na ochranu
osobnosti může postižená fyzická osoba domáhat žalobou podle ustanovení § 13
obč. zák. příslušného zadostiučinění, pokud je v žalobě uplatní jako přiměřené. Neshledá-li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma
a obsah zadostiučinění není objektivně, s ohledem na okolnosti posuzované věci,
přiměřená (nebo je přiměřená pouze ve své části), resp.
tím i účinná, pak v
těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat a žalobu je
proto třeba zamítnout (podle okolností buď zcela nebo z části). Je-li uplatněn požadavek na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v
penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák., je na soudech zjistit v prvé řadě míru
závažnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, tj. ověřit zda k
němu došlo, a pokud ano, pak zda se tak stalo ve značné míře, což předpokládá
zhodnocení jak celkové povahy případu, tak jeho jednotlivých okolností. Současně je třeba přihlížet i k tomu, že tato forma zadostiučinění je právním
institutem do jisté míry výjimečného charakteru, který se uplatní právě jen za
splnění zákonem stanovených předpokladů. Přiznání zadostiučinění v penězích
soudem předpokládá naplnění řady zákonných hledisek, která musí být soudem
skutečně seznána a pro daný případ individualizována. Určujícím je v prvé řadě
zjištění, že v konkrétním případě jde o majetkovou újmu vzniklou v osobností
sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba objektivně, zejména vzhledem k
povaze, intenzitě, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku může
pociťovat a prožívat jako závažnou. Právo na náhradu nemajetkové újmy v
penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a
relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti
fyzické osoby. Vzniká tehdy, kdy morální satisfakce, jako ryze osobní právo,
nepostačuje. Dovolací soud poukazuje na skutečnost významu svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako na jednoho z pilířů každé
demokratické společnosti (analogicky nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS
357/96 – S.n.u. US, Svazek č. 9, nález č. 156). V každém konkrétním případě je
vždy nezbytné zkoumat intenzitu tvrzeného porušení základního práva na ochranu
osobnosti, a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se
zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany. Zásah proti osobnostní integritě fyzické osoby je pak většinou dán pouze tehdy,
jestliže nepřesáhl určitou přípustnou intenzitu do té míry, že ji již v
demokratické společnosti nelze tolerovat. Přitom je nutno zohlednit zřejmá
specifika televizního vysílání, konkrétně pak hlavní zpravodajské relace ve
večerním vysílacím čase, které jsou určeny k co nejširší informovanosti
veřejnosti o aktuálním dění. Při každém použití podobizen a obrazových snímků, ať k nim dochází na
jiných zákonných licencí nebo na podkladu svolení, či na základě jiného
oprávnění, musí být zachovány dvě základní podmínky: použití se musí stát vždy
přiměřeným způsobem a dále použití nesmí být v rozporu s takovými osobnostními
zájmy oprávněného, jichž je třeba bezpodmínečně respektovat, a které jsou tedy
za všech okolností nedotknutelné. Nejsou–li tyto předpoklady splněny, stává se
použití, které by bylo případně samo o sobě přípustné, neoprávněným zásahem ve
smyslu ustanovení § 13 obč. zák., s nímž jsou spojeny občanskoprávní sankce
vyplývající z uvedeného ustanovení.
Přiměřeným je pak použití pouze tehdy,
pokud je co do formy, rozsahu a obsahu odůvodněno potřebou užití k účelu, k
němuž oprávněný dal svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence a
jestliže tomuto účelu vyhovuje i svým způsobem. Užití samo o sobě přípustné
může vyústit v závažný zásah do osobnostní sféry, např. o vzhledem k
souvislostem, za nichž k němu došlo, popř. do nichž bylo situováno, nebo
vzhledem ke komentáři, který k němu byl připojen (srovnej Karel Knap, Jiří
Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s.,
Praha 2004, str. 291 a násl.). Odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval případnou kolizí mezi
právem veřejnosti na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a
soukromého života dovolatele. Odvolací soud nijak nezdůvodnil a neuvedl
konkrétní důvody, proč v tomto případě je nezbytné upřednostnit právě ochranu
práva na informace nad právem nezletilého na ochranu osobnosti. Uvedl pouze, že
odvysílání fotografie není v rozporu s oprávněnými zájmy žalobce, neboť ho
nedehonestuje ani nijak nezesměšňuje. Nicméně z odůvodnění nevyplývá, zda
kolidující práva proti sobě zhodnotil ze zákonných, výše zmíněných principů
(zkoumání proporcionality a intenzity zásahu). V daném případě nelze dovodit, že by se odvolací soud zabýval i
porovnáním zájmů – tehdy nezletilého třináctiletého žalobce, který byl pouze
pouhým objektem v daném případě, jehož identita byla zneužita a propůjčena jiné
osobě se zájmem veřejnosti na informace a jejich šíření. Dovolací soud není
přesvědčen, že byl skutečně naplněn obecný zájem na zveřejnění jeho podobizny v
neupravené podobě, zvláště pak, když jiná televizní stanice uvedla žalobcovu
podobiznu také, nicméně v upravené formě tak, aby nemohl být identifikován. Dovolací soud tedy neshledal, že uvedení plné podobizny žalovaného, tak jak to
učinila žalovaná by byl jediný možný a tolerovaný způsob zveřejnění jeho
podobizny. Následně dovolací soud zdůrazňuje, že úvahy odvolacího soudu
upínající se k podílu nezletilého otce na popisném případu se pak jeví jako
zcela nepřípadné, neboť tato okolnost nemůže být důvodem, který by odůvodňoval
zásah do práva na ochranu osobnosti. S ohledem na uvedené skutečnosti je proto zřejmé, že dovoláním napadené
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze považovat za správné, a proto Nejvyšší
soud ČR toto rozhodnutí, bez nařízení jednání, zrušil. Protože důvody, pro
které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil zmíněnému soudu k
dalšímu řízení ( § 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale i náhradě
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.