30 Cdo 1914/2018-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce
J. Š., zastoupeného Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4,
Hvězdova 1716/2b, proti žalovanému Českému svazu házené, z.s., se sídlem v
Praze 1, Bolzanova 1615/1, IČO 005 48 979, zastoupenému Mgr. Magdalenou
Grznárovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Palác Chicago, Charvátova 58/11, o
ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C
102/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.
prosince 2017, č. j. 58 Co 329/2017 - 121, t a k t o:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k
rukám jeho zástupkyně Mgr. Magdaleny Grznárové, advokátky se sídlem v Praze 1,
Palác Chicago, Charvátova 58/11. Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.) :
Žalobce se domáhal proti žalovanému uložení povinnosti zaslat žalobci omluvy
níže uvedeného znění, dále povinnosti uveřejnit omluvu na webových stránkách
www.idnes.cz v rubrice sport a na webové stránce
http://www.extraligahazene.cz/novinky/ a povinnosti odstranit ze svých webových
stránek článek, v němž žalovaný vyjadřuje svoji pochybnost o nestrannosti
některých členů Rozhodčí komise ČOV; to vše z titulu ochrany osobnosti,
konkrétně jeho cti a důstojnosti z důvodu výroků učiněných žalovaným ve zprávě
pro ČTK označené jako „Informace pro media“ s podtitulkem „Český svaz házené má
pochybnosti o nestrannosti rozhodčí komise ČOV v případu hráče J. P.“, v níž
žalovaný upozornil na propojenost mezi členy Rozhodčí komise ČOV a advokátní
kanceláří KŠD LEGAL advokátní kancelář s.r.o. (dále jen „ KŠD LEGAL“). Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. května 2017, č.j. 18 C 102/2015-79, spolu s opravným usnesením ze dne 11. září
2017, č.j. 18 C 102/2015-116, uložil žalovanému výrokem I. povinnost zaslat
žalobci formou doporučeného dopisu omluvu ve znění: „Český svaz házené se tímto
omlouvá panu J. Š. za to, že o něm ve zprávě označené jako „Informace pro
média“ s podtitulkem „Český svaz házené má pochybnosti o nestrannosti Rozhodčí
komise ČOV v případu hráče P.“ rozeslané dne 29.4.2015 uvedl lživá tvrzení, že
on či někdo z jeho přátel navrhl na plénu Českého olympijského výboru v
listopadu 2012 pana J. M. za člena Rozhodčí komise. Pan J. Š. pana J. M. osobně
nezná a ani jej jako nečlen pléna ČOV nemohl za člena Rozhodčí komise ČOV
navrhovat. Výkonný výbor ani jednotlivé komise, kterých je členem, nemají vliv
na složení Rozhodčí komise ani na její agendu.“, výrokem II. povinnost zaslat
žalobci formou doporučeného dopisu omluvu ve znění: „Český svaz házené se tímto
omlouvá panu J. Š. za to, že o něm ve zprávě označené jako „Informace pro
média“ s podtitulkem „Český svaz házené má pochybnosti o nestrannosti Rozhodčí
komise ČOV v případu hráče P.“ rozeslané dne 29.4.2015 uvedl lživá tvrzení, že
on či někdo z jeho přátel navrhl na plénu Českého olympijského výboru v
listopadu 2012 pana J. M. za člena Rozhodčí komise a má tak „zcela zjevný vliv
na rozhodování komise zabývající se odvoláním J. P.“ a to z důvodu, že je
zároveň členem Výkonného výboru ČOV a předsedou legislativní rady ČOV. Pan J. Š. pana J. M. osobně nezná a ani jej jako nečlen pléna ČOV nemohl za člena
Rozhodčí komise ČOV navrhovat. Stejně tak nemůže ovlivnit nestrannost Rozhodčí
komise ČOV projednávající případ J. P., neboť její nestrannost zaručují Stanovy
ČOV, Výkonný výbor, ani jednotlivé komise, kterých je členem, nemají vliv na
složení Rozhodčí komise ani na její agendu.“, výrokem III.
povinnost zajistit
na vlastní náklady uveřejnění omluvy na www.idnes.cz v rubrice sport pod článek
nazvaný „Svaz házené pochybuje o nestrannosti komise ČOV v dopingové kauze“ na
stránce http://sport.idnes.cz/hazena-doping-p.-07c-/hazena.aspx?c=A150429
095550 hazena rou ve znění: „Český svaz házené se tímto omlouvá panu J. Š. za
to, že o něm ve zprávě označené jako „Informace pro média“ s podtitulkem „Český
svaz házené má pochybnosti o nestrannosti Rozhodčí komise ČOV v případu hráče
P.“ rozeslané dne 29.4.2015 uvedl lživá tvrzení, že on či někdo z jeho přátel
navrhl na plénu Českého olympijského výboru v listopadu 2012 pana J. M. za
člena Rozhodčí komise. Pan J. Š. pana J. M. osobně nezná a ani jej jako nečlen
pléna ČOV nemohl za člena Rozhodčí komise ČOV navrhovat. Výkonný výbor ani
jednotlivé komise, kterých je členem, nemají vliv na složení Rozhodčí komise
ani na její agendu.“, výrokem IV. povinnost zajistit na vlastní náklady
uveřejnění omluvy na www.idnes.cz v rubrice sport pod článek nazvaný „Svaz
házené pochybuje o nestrannosti komise ČOV v dopingové kauze“ na stránce
http://sport.idnes.cz/hazena-doping-p.-07c-/hazena.aspx?c=A150429 095550 hazena
rou ve znění: „Český svaz házené se tímto omlouvá panu J. Š. za to, že o něm ve
zprávě označené jako „Informace pro média“ s podtitulkem „Český svaz házené má
pochybnosti o nestrannosti Rozhodčí komise ČOV v případu hráče P.“ rozeslané
dne 29.4.2015 uvedl lživá tvrzení, že on či někdo z jeho přátel navrhl na plénu
Českého olympijského výboru v listopadu 2012 pana J. M. za člena Rozhodčí
komise a má tak „zcela zjevný vliv na rozhodování komise zabývající se
odvoláním J. P.“ a to z důvodu, že je zároveň členem Výkonného výboru ČOV a
předsedou legislativní rady ČOV. Pan J. Š. pana J. M. osobně nezná a ani jej
jako nečlen pléna ČOV nemohl za člena Rozhodčí komise ČOV navrhovat. Stejně tak
nemůže ovlivnit nestrannost Rozhodčí komise ČOV projednávající případ J. P.,
neboť její nestrannost zaručují Stanovy ČOV, Výkonný výbor, ani jednotlivé
komise, kterých je členem, nemají vliv na složení Rozhodčí komise ani na její
agendu.“, výrokem V. povinnost na vlastní náklady uveřejnit na
http://www.extraligahazene.cz/novinky po dobu 30-ti dní omluvu ve znění:
„Omluva: „Český svaz házené se tímto omlouvá panu J. Š. za to, že o něm ve
zprávě označené jako „Informace pro média“ s podtitulkem „Český svaz házené má
pochybnosti o nestrannosti Rozhodčí komise ČOV v případu hráče P.“ rozeslané
dne 29.4.2015 uvedl lživá tvrzení, že on či někdo z jeho přátel navrhl na plénu
Českého olympijského výboru v listopadu 2012 pana J. M. za člena Rozhodčí
komise. Pan J. Š. pana J. M. osobně nezná a ani jej jako nečlen pléna ČOV
nemohl za člena Rozhodčí komise ČOV navrhovat. Výkonný výbor ani jednotlivé
komise, kterých je členem, nemají vliv na složení Rozhodčí komise ani na její
agendu.“, výrokem VI. povinnost na vlastní náklady uveřejnit na webové stránce
http://www.extraligahazene.cz/novinky po dobu 30-ti dní omluvu ve znění:
„Omluva: „Český svaz házené se tímto omlouvá panu J. Š.
za to, že o něm ve
zprávě označené jako „Informace pro média“ s podtitulkem „Český svaz házené má
pochybnosti o nestrannosti Rozhodčí komise ČOV v případu hráče P.“ rozeslané
dne 29.4.2015 uvedl lživá tvrzení, že on či někdo z jeho přátel navrhl na plénu
Českého olympijského výboru v listopadu 2012 pana J. M. za člena Rozhodčí
komise a má tak „zcela zjevný vliv na rozhodování komise zabývající se
odvoláním J. P.“ a to z důvodu, že je zároveň členem Výkonného výboru ČOV a
předsedou legislativní rady ČOV. Pan J. Š. pana J. M. osobně nezná a ani jej
jako nečlen pléna ČOV nemohl za člena Rozhodčí komise ČOV navrhovat. Stejně tak
nemůže ovlivnit nestrannost Rozhodčí komise ČOV projednávající případ J. P.,
neboť její nestrannost zaručují Stanovy ČOV, Výkonný výbor, ani jednotlivé
komise, kterých je členem, nemají vliv na složení Rozhodčí komise ani na její
agendu.“, výrokem VII. povinnost odstranit ze svých webových stránek článek
uveřejněný na
http://www.extraligahazene.cz/novinky/48-cesky-svaz-hazene-ma-pochybosti-o-nestr
annosti-rozhodci-komise-ceskeho-olympijskeho-vyboru-v-pripadu-hrace-j.-p./ a
výrokem VIII. rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu
nákladů řízení částku 30.798 Kč. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba je
oprávněná. Uzavřel, že bylo prokázáno, že M. navrhla na člena Rozhodčí komise
ČOV K. N., a to zřejmě na návrh J. K.. Výrok, že M. navrhl na plénu Českého
olympijského výboru za člena Rozhodčí komise ČOV žalobce nebo někdo z jeho
přátel je tak zjevně nepravdivý, způsobilý snížit vážnost a čest žalobce a
ohrozit jeho postavení jako významné osobnosti sportovního práva. Co se týče
výroku žalovaného, že žalobce měl zcela zjevný vliv na rozhodování komise
zabývající se odvoláním sportovce J. P., soud prvního stupně rozhodl, že se
jedná o hodnotový soud, přičemž tento výrok je rovněž způsobilý snížit vážnost
a čest žalobce, vyvolat dojem, že žalobce ovlivňuje jednání komise a v použitém
kontextu se jednalo o vyjádření za hranicí možné tolerance. Z uvedených důvodů
soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil žalovanému, aby upustil od dalších
zásahů do osobnostních práv žalobce, odstranil sporné vyjádření ze svých
webových stránek a uveřejnil omluvy v rozsahu, jak byly formulovány ve výroku
rozsudku. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. prosince
2017, č.j. 58 Co 329/2017-121, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §
220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil ve výroku I. a
II. tak, že žalobu s žalobním návrhem, aby byl žalovaný povinen zaslat žalobci
omluvu, zamítl (výrok I.), ve výroku III. a IV. tak, že žalobu s žalobním
návrhem, aby byl žalovaný povinen na vlastní náklady na www.idnes.cz v rubrice
sport pod článek nazvaný „Svaz házené pochybuje o nestrannosti komise ČOV v
dopingové kauze“ uveřejnit omluvu, zamítl (výrok II.), ve výroku V. a VI. tak,
že žalobu s žalobním návrhem, aby byl žalovaný povinen na vlastní náklady
uveřejnit na webové stránce http://www.extraligahazene.cz/novinky/ omluvu,
zamítl (výrok III.), ve výroku VII.
tak, že žalobu s žalobním návrhem, aby byl
žalovaný povinen odstranit ze svých webových stránek článek uveřejněný na
http://www.extraligahazene.cz/novinky/48-cesky-svaz-hazene-ma-pochybosti-o-nestr
annosti-rozhodci-komise-ceskeho-olympijskeho-vyboru-v-pripadu-hrace-j.-p./,
zamítl (výrok IV.) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 34.912 Kč k rukám
právní zástupkyně žalovaného (výrok V.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně doplněných o
další listinné důkazy. Snahu žalovaného upozornit tiskovou zprávou na
existující střet zájmů žalobce v situaci, kdy žalobce zastupuje v dopingové
kauze klienta v řízení před Rozhodčí komisí ČOV a přitom je sám ve vedení ČOV a
je osobně propojený se členy orgánu, který bude o odvolání proti rozhodnutí
žalovaného rozhodovat, posoudil jako výkon práva kritiky a svobody slova
žalovaného, jemuž je třeba přiznat ústavně zaručenou ochranu. Slovo přítel je
nutno vnímat jako osobu z určité mocenské/spřátelené skupiny lidí, čemuž
odpovídala situace, kdy M. navrhla paní K. N. z podnětu K. či někoho z jeho
okolí, tedy osob z řad přátel žalobce. K výroku žalovaného, že žalobce má zcela
zjevný vliv na rozhodování komise zabývající se odvoláním sportovce J. P.,
odvolací soud připustil, že se jedná o tvrzení způsobilé ovlivnit pověst
žalobce ve sportovním prostředí, avšak v dané situaci se nejedná o kritiku
nepřípustnou, nýbrž „zjevně o kritiku přípustnou“. O věcnou kritiku jde tehdy,
vychází-li z pravdivých výchozích podkladů. Vzhledem k existujícím vztahům mezi
žalobcem, Rozhodčí komisí a ČOV obecně je pak podle odvolacího soudu obava
žalovaného o nestrannost rozhodnutí v kauze odvolání J. P. zcela legitimní. Soud zdůraznil, že žalobce jako osoba veřejně známá musel počítat se zvýšeným
zájmem a kritikou ze stran veřejnosti a rozhodl, že výrokem žalovaného nedošlo
k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce a žaloba je tak nedůvodná. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím své
zástupkyně dne 16. února 2018 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z
ustanovení § 237 o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z hlediska
procesněprávního odvolací soud nepostupoval podle dovolatele správně, když
změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování. Z otázek
hmotného práva dovolatel uvádí otázku přípustnosti zjednodušení informací a
otázku posouzení přípustnosti kritiky žalobce spolu s možností uvádění
nepravdivých, resp. nepodložených informací o veřejně činné osobě. Dovolatel má
za to, že se odvolací soud dopustil nepřípustného zjednodušení, když dovodil,
že za přítele je možno označit v podstatě jakoukoli osobu z určité mocenské/
spřátelené skupiny lidí.
Žalobce je přesvědčen, že žalovaný svou tiskovou
zprávou veřejně šířil stanoviska, která v rozporu s judikaturou Ústavního soudu
vybočují „z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel
slušnosti“. Dovolatel v projednávané věci nesouhlasí s upřednostňováním práva
kritiky před právem na ochranu osobnosti. Odvolací soud podle něj nepřihlédl v
souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24.4.2013, sp. zn. 30 Cdo
2482/2012, ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo. Nestačí, aby kritika vycházela z pravdivých skutkových podkladů, ale „nemá-li
být kritika neoprávněným zásahem do cti, resp. pověsti kritizovaného, je
současně nezbytné, aby podklady, na nichž hodnocení spočívá, byly v rámci
takové evaluace konkrétně uvedeny“. Výroky žalovaného měly podle dovolatele
formu zjevných urážek s cílem poškodit jeho dobrou pověst profesionálního a
nestranného advokáta, rozhodce. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný, který je považuje za nedůvodné a
navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění
tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Poté se Nejvyšší soud
zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v
jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v
rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani
jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR
55/2013). Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že
úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného)
rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti
takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným
v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z
hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti
hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu
ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v
usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15, „naznal, že pokud
Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních
náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup.“
Dovolatel sice předkládá několik otázek, při jejichž řešení se, jak tvrdí,
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ve
skutečnosti však zásadní otázkou, na níž stojí napadené rozhodnutí, je
posouzení míry přípustnosti kritiky, kterou lze ve společnosti tolerovat. Tato
otázka již byla judikaturou dovolacího soudu vyřešena. Při střetu základního práva na vyjádření kritiky, ať již slovem či tiskem, tj. svobody projevu s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy
základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí soudů, aby s
přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda
jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto
třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok
dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané
osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na
ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu
projevu a šíření informací (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 146/04). Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je
pak třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící
soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je
zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě
platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu
osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není
natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské
důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora,
který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska
správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se
zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a
zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky,
tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (obdobně
srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97 sv. 10, č. 17). K otázce
pravdivosti uveřejněných údajů se vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I.
ÚS
156/99, podle něhož k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může
dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé
zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do
osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi
zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento
zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou,
kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze (analogicky srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, resp. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2951/2006). Závěr odvolacího soudu, že tiskovou zprávou žalovaného, uveřejněnou z důvodů
pochybností žalovaného o nestrannosti Rozhodčí komise ČOV, nedošlo k
neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, že kritiku žalobce je třeba
v konkrétní situaci považovat za kritiku přípustnou a že žalobce jako osoba
veřejně činná ji musí akceptovat, odpovídá závěrům dosaženým v judikatuře
dovolacího soudu (k výkonu práva kritiky srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5161/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, pod č. 101/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2691/2007). Dovolateli pak nelze přisvědčit, že by
odvolací soud judikaturu dovolacího soudu nesprávně vyložil. K dalším námitkám dovolatele je třeba uvést, že dovozuje-li v dovolání jiné
skutkové závěry, činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů a ve
skutečnosti tedy napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě není
způsobilým dovolacím důvodem (k tomu srov. § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). Dovolatel dále poukazuje na vady řízení (především neprovedení důkazů odvolacím
soudem). K namítaným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, by ovšem dovolací soud mohl ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout pouze v procesní situaci, bylo-li by dovolání ve smyslu § 237
o.s.ř. přípustné. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci není. Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě
nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu
Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, v
důsledku čehož vzniklo žalovanému zastoupenému advokátkou právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady
žalovaného sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jeho
písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6
odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm.
k)
ve výši 3.100 Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3
advokátního tarifu ve výši 300 Kč, to vše ještě s připočtením částky 714 Kč
představující náhradu za 21 % DPH podle § 137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a § 47 odst. 1
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů,
tj. celkem 4.114 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.