30 Cdo 2482/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v
právní věci žalobců a) Ing. J. P., zastoupený JUDr. Jitkou Kománkovou, trvale
bytem Praha 5, Ovčí hájek 2160 a b) JUDr. J. K., proti žalované České
republice, jednající Ústavem pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod, se
sídlem Praha 9, Beranových 130, zastoupené JUDr. Josefem Panenkou, se sídlem
Bělohorská 259/41, o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 31 C 65/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 7. února 2012, č.j. 1 Co 309/2011-238, ve spojení s
opravným usnesením Vrchního soudu ze dne 25. dubna 2012, č.j. 1 Co
309/2011-251, takto:
I. Dovolání se zamítá v části, v jaké směřovalo proti měnícímu výroku I
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2012, č.j. 1 Co 309/2011-238,
ve spojení s opravným usnesením Vrchního soudu ze dne 25. dubna 2012, č.j. 1 Co
309/2011-251; jinak se proti výroku o nákladech řízení odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) dne 9. června
2011, č.j. 31 C 65/2009-170, zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobcům
písemnou omluvu v požadovaném znění (odst. I, II výroku). Současně byla
žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 10.000,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku a co do zaplacení částky 90.000,- Kč žalobu zamítnul
(odst. III, IV výroku). Dále soud prvního stupně uložil žalované povinnost,
zaplatit žalobkyni částku 5.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí a co
do zaplacení částky 45.000,- Kč žalobu zamítl (odst. V, VI výroku). Konečně
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. VII
výroku).
Oba žalobci spatřovali zásah do svých osobnostních práv podle
ustanovení § 11 a násl. obč. zák. ve výrocích obsažených v dopise Ing. P. Š.,
ředitele Ústavu pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod (dále jen
„ÚZPLN“) ze dne 19. ledna 2007, adresovanému řediteli odboru civilního letectví
ministerstva, a představující jeho stanovisko k dopisu senátora J. Š., který
jmenovaný zaslal tehdejšímu ministerstvu dopravy v souvislosti se stížností
žalobce ve věci šetření letecké nehody ze dne 8. 4. 1986, jejíž účastníkem byl
žalobce. Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobce coby zkušební pilot
Výzkumného a zkušebního leteckého Ústavu Praha byl účasten na dopravní nehodě
dne 8. 4. 1986, kterou šetřila Státní letecká inspekce se závěrem, že ji
žalobce částečně zavinil nezkušenou pilotáží. Žalobce s tímto závěrem
nesouhlasil a dne 3. 5. 2006 se obrátil na žalovanou se žádostí o odborné
posouzení uvedené nehody a současně o odstranění některých pasáží z této
zprávy. Žalovaná tento podmět odložila s odůvodněním, že zde nejsou žádné nové
důkazy, na což následně reagoval nesouhlasně žalobce, včetně užití expresivních
výrazů a trval na prošetření své žádosti, kdy poukázal na to, že nehoda byla
šetřena v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, na čemž se podíleli i
příslušníci StB. Soud prvního stupně vycházel mimo jiné i z šetření provedeného
Úřadem pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu (dále jen „ÚDV), v němž
bylo uvedeno, že při šetření dopravní nehody mohlo jít i o domluvený scénář
šetření nehody, aby se za spolupůsobící příčinu označila pilotáž žalobce, a
byla tím odvedena pozornost od skutečné příčiny. Soud prvního stupně shledal
žalobu částečně důvodnou, když žalovaná užila na adresu žalobců výrazy, které
nemají pravdivý základ a jsou způsobilé vyvolat újmu na jejich osobnostních
právech. Odkázal přitom na šetření ÚDV, v němž je pravdivý podklad pro jejich
tvrzení o spiknutí příslušníků StB a komunistů a současně prokázal, že žalobce
chce pomocí šetření získat peníze, nemluvil však o milionech a současně to není
jediný důvod pro obnovení šetření letecké nehody. Ve vztahu k žalobkyni
shledal, že výrok o jejím iracionálním myšlení, ještě velmi mírně vysloveném,
je mimo přípustné meze, neboť žalovaná zde není k tomu, aby spekulovala o
intelektuální vybavenosti účastníků či jejich zástupců. Žalovaná tak v dopise,
který se dostal do dispozice několika významným úředníkům tohoto ministerstva,
neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobců chráněných ustanovením § 11
obč. zák. Soud prvního stupně přihlédl k intenzitě nepravdivých tvrzení a
úsudků a k tomu, že tak bylo učiněno orgánem, který by občanům své země měl
poskytovat pomoc a dovodil předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy
podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Návrh na požadovanou omluvu soud prvého
stupně zamítl s ohledem na to, že neodpovídá rozsahu předmětných výroků, je
nelogická, zavádějící a vzhledem k časovému odstupu nemůže plnit svůj účel. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. února 2012,
č.j.
1 Co 309/2011-238, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 25. dubna 2012, č.j. 1 Co 309/2011-251, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen
tak, že žalovaná je povinna zaslat do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
písemnou omluvu ve znění „Omlouváme se za vyjádření v dopise ze dne 19. ledna
2007, adresovaném a doručeném řediteli odboru civilního letectví, že je u Vás
„zjevná snaha lhaním a laciným tvrzením o spiknutí příslušníků StB a komunistů
ovlivnit a prosadit svoje zájmy, že kdo s tvrzením Ing. P. nesouhlasí, stává se
okamžitě obhájcem činů StB a komunistů“, že „Vaše slova o očištění jména jsou
lživá“ 1) žalovanému a současně ve znění „Omlouváme se za vyjádření v dopise ze
dne 19. ledna 2007, adresovaném a doručeném řediteli odboru civilního letectví,
že je u Vás „zjevná snaha lhaním a laciným tvrzením o spiknutí příslušníků StB
a komunistů ovlivnit a prosadit svoje zájmy, že kdo s tvrzením JUDr. K. nesouhlasí, stává se okamžitě obhájcem činů StB a komunistů“ 2) žalobkyni. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že zde došlo k
zásahům do osobnostních práv žalobců, když ve svém dopise uvedl svůj osobní
názor za užití dehonestujících a nevhodných výrazových prostředků, ačkoli by se
žalovaná, resp. její orgány měly chovat věcně a zdvořile, a to i za situace,
kdy se u těchto osob mohou projevit emotivní reakce vyvolané subjektivním
přístupem k věci. Současně se také ztotožnil se závěry soudu, že pro tvrzení,
že „snaze lhaním a laciným tvrzením o spiknutí příslušníků StB a komunistů
ovlivnit a prosadit svoje zájmy“, neměla žalovaná v předmětném dopise reálný
podklad. Neoprávněný zásah spatřoval odvolací soud i v tvrzení žalované, že
žalobce na tomto řízení „hodlá vydělat finanční částku v řádech milionů korun“
a za neoprávněné považoval i tvrzení o iracionálním myšlení 2) žalobkyně. Nad
rámec uvedeného odvolací soud považoval údaj o „osobní zášti“ také za zásah do
osobnostních práv, jelikož v řízení nebylo uvedeno nic, co by prokazovalo
obsahový význam tohoto slovního obratu. Odvolací soud - při shledání zásahu do
osobnostních práv žalobců - uvedl, že přiměřeným prostředkem obrany proti
neoprávněnému zásahu je především morální zadostiučinění formou omluvy, ale že
lze přiznat jen takovou omluvu, která je přiměřená. Požadavku přiměřenosti
odpovídá zejména text vztahující se k samotnému šetření, respektive k nešetření
letecké nehody a další názory žalobců. Navíc z formulace omluv vyplývá, že se
omlouvá Ing. Š., který však v dané věci není žalovaným. Přestože celkové znění
omluvy nebylo přiměřené, ale bylo možno její určitou část oddělit tak, aby byla
logická a měla smysl, přiznal odvolací soud částečnou omluvu.
Proti výše uvedenému rozhodnutí podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) včasné
a řádné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“) a to proti oběma
výrokům odvolacího soudu. Dovolatelka namítá, že závěr, že někteří spolupracovníci StB mohli mít zájem na
zkreslení skutečné příčiny letecké nehody, nemá oporu v provedených důkazech, a
poukazuje na to, že předkládala důkazy ohledně nepravdivosti takových domněnek. Odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které v provedeném dokazování neměly
oporu, jsou nepodložené a vycházejí z pouhé úvahy soudu. Dále uvedla, že
odvolací soud nezohlednil, že Ing. P. na řízení hodlal vydělat finanční částku
v řádech miliónů korun. Současně namítla, že během celého řízení navrhovala
vyslechnout celou řadu svědků, avšak odvolací soud takové návrhy odmítl, což je
v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Cdo 9/92 a sp. zn. 29 Odo 662/2003). Jelikož se domnívá, že byl naplněn dovolací důvod ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. navrhla, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K podanému dovolání se vyjádřili žalobci, kdy namítají opožděnost podaného
dovolání a nadto jeho nedůvodnost, neboť rozsudek odvolacího soudu vychází z
dostatečně zjištěného skutkového stavu a byla i správně zhodnocena výpověď
svědka V. V., týkající se tvrzení, že na šetření chce žalobce vydělat miliony. Žalobci se domnívají, že žalovaná neuvádí žádné argumenty, ale pouhé obecné
fráze, které ničím nedokládá, a proto navrhují, aby dovolací soud podané
dovolání zamítl. Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jelikož odvolací soud změnil výroky
soudu prvního stupně a stanovil žalovanému jiný rozsah povinností. K námitce opožděnosti dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že podle ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř. platí, že bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení,
běží lhůta [pro podání dovolání] od doručení opravného usnesení. Přičemž se zde
uplatní podmínka, podle B sešitu 2/1994 č. 14, že jen takové opravné usnesení
vydané podle § 164 o.s.ř., které se týká výroku rozhodnutí, má následky uvedené
v § 240 odst. 1 o.s.ř. V případě dovolatelky, rozsudek odvolacího soudu nabyl
právní moci dne 14. 3. 2012 a opravné usnesení ze dne 25. dubna 2012, č.j. 1 Co
309/2011-205, nabylo právní moci dne 9. 5. 2012, přičemž tímto opravným
usnesením byly opraveny výroky odvolací soudu. Dovolání bylo podáno dne 9. 7. 2012, tudíž bylo podáno včas. Podle ustanovení § 11 občanského zákoníku, má fyzická osoba právo na ochranu
své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti,
jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení
přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním
právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, tj. s právním řádem. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy
objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu
došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě
postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o
snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve
značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému
zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené
fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu
vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení
její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla
každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické
osoby. Pro difamační povahu určitého tvrzení se nevyžaduje, aby bylo v určité
společnosti chápáno jako znevažující. Postačuje, pokud takovéto tvrzení uvedený
účinek může mít byť jen u určité skupiny lidí, která tvoří „okolní svět“
postiženého. Zda je určité tvrzení difamující, je nutno posuzovat nikoliv jen
podle použitých důkazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke
všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2455/2010). V daném případě se jedná o několikero tvrzení, z nichž některá spadají do tzv. skutkových tvrzení a některá z nich spadají do kategorie hodnotících úsudků
(kritiky). Skutková tvrzení mají objektivní povahu a jako taková se dají
ověřit, naopak hodnotící úsudky jsou vždy subjektivní, neboť jsou názorem toho,
kdo hodnotící úsudek pronáší (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a
kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 310 až 318). K porušení práva na čest dochází zpravidla takovými skutkovými tvrzeními
(sděleními), která jsou nepravdivá; přičemž jejich pravdivost musí prokázat
ten, kdo do cti jiného difamujícím tvrzením zasáhl a předložit tzv. důkaz
pravdy. V konkrétním případě žalovaná tvrdila, že „u žalobců je zjevná snaha
lhaním a laciným tvrzením o spiknutí příslušníků StB a komunistů ovlivnit a
poté prosadit svoje zájmy, a proto, kdo s tvrzením žalobců nesouhlasí, stává se
okamžitě obhájcem činů StB a komunistů“, „že se tímto způsobem opakovaně
pokouší měnit odborné závěry Ústavu, zřejmě s jediným cílem požadovat poté
další finanční odškodnění Ing, J. P., který se dal podle neoficiální informace
slyšet, že na tom hodná vydělat finanční částku v řádech miliónů korun“ a že
„slova Ing. P. o očištění jména jsou naprosto lživá“.
K prvním dvěma tvrzením lze uvést, že soudy obou stupňů správně odůvodnily svá
rozhodnutí na základě závěrečné zprávy Policie České republiky, Úřadu
dokumentace a vyšetřování zločinu komunismu, služby kriminální policie a
vyšetřování („ÚDV“), č.j. ÚDV 370/2006 ze dne 22. listopadu 2007, kde je
uvedeno, že „v dochovaným archivním materiálech MV nebyly nalezeny žádné
skutečnosti, které by potvrzovaly domněnku, že by ze strany StB byl zájem
ovlivnit průběh šetření předmětné letecké nehody, avšak vzhledem k obsahu
agenturních zpráv a dalších archiválií se lze domnívat, že někteří
spolupracovníci StB (především pak Ing. K., Ing. M.) mohli mít zájem na
zkreslení skutečné příčiny LN [letecké nehody]. Příležitost k takovému jednání
spatřuji v okolnosti, že jimi sdělované informace byly orgány StB hodnoceny
jako věrohodné. V archivním materiálu jsou rozpory v otázce správnosti postupu
pilotáže a kromě jiného i směrnic (metodiky letu.“ a „vyšetřování vedené po
linii Státní bezpečnosti, ale i OV VB Kladno, mohlo být do značné míry
ovlivněno tím, že vycházelo ze závěrů SLI, resp. ze závěrečné zprávy SLI (...)
z výše uvedených skutečností je možné vyvodit závěr, že šlo o předem domluvený
„scénář“ šetření LN tak, aby za spolupůsobící příčinu byla označena pilotáž
Ing. P., a tím odvedena pozornost od skutečné příčiny a odpovědnosti pracovníků
VZLÚ.“ Podle této zprávy nelze vyloučit podíl tajných bezpečnostních složek a
jejich vliv na vyšetřování letecké nehody, a proto nelze mít ani za to, že
soudy obou stupňů vycházely pouze z domněnek, které nemají oporu v dokazování. Žalovaná sice v daném tvrzení navrhla vícero svědků a listinných důkazů, avšak
k tvrzení „slova Ing. P. o očištění jména jsou naprosto lživá“ žádné důkazy
nenavrhla a svědek Ing. V. V. byl vyslechnut a jeho svědecká výpověď byla
následně posouzena v rámci volného hodnocení důkazů a řádně odůvodněna podle
ustanovení § 132 o.s.ř. Nelze tak mít za to, že soudy obou stupňů vycházely pouze z domněnek, které
nemají oporu v dokazování, neboť vycházely právě z této zprávy a žalovaná
neunesla důkazní břemeno, jelikož z provedeného dokazování nevyšel najevo
pravdivý základ jeho tvrzení. I z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá (srov. usnesení sp. zn. ÚS
616/11 ze dne 6. 4. 2011 či nález sp. zn. III ÚS 68/99 ze dne 22. 6. 2000), že
obecný soud, v souladu s ustanovením § 120 odst. 1 o.s.ř., není povinen provést
všechny důkazy navržené účastníkem řízení. Soud je oprávněn posoudit všechny
důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede a které
nikoliv, ale vždy se musí v odůvodnění rozsudku vypořádat s tím, že některé
důkazy neprovedl a proč. Nemusí přitom provést ty důkazy, jimiž mají být
prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatňovaného nároku
nerozhodné a právně nevýznamné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek, zpráv o
rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů 1970-1983, str. 1084). Tento názor dovolacího soudu je konstantní a není nijak v rozporu s unesením ze
dne 24. 2. 2005, sp. zn.
29 ODo 662/2003 či rozhodnutím 7 Cdo 9/92. Obě
rozhodnutí, na která poukazuje dovolatelka, nejsou ani dostatečně přiléhavá,
neboť shodně konstatují, že vady v rámci dokazování nejsou samy o sobě
způsobilým dovolacím důvodem. V daném případě soudy sice mohlo být provedeno
širší dokazování, nicméně za situace, kdy žalovaní se domáhali vícero zásahů do
osobnostních práv, a tyto další zásahy byly prokázány, bylo provedení dalšího
dokazování již nadbytečné. V případě hodnotících úsudků, by měla být kritika věcná, konkrétní a přiměřená. Hodnotící úsudek musí být závěrem, který lze na základě uvedených skutečností
logicky dovodit. Přitom však nestačí, aby kritika sama z pravdivých skutkových
podkladů vycházela. Nemá-i být kritika neoprávněným zásahem do cti, resp. pověsti kritizovaného, je současně nezbytné, aby podklady, na nichž hodnocení
spočívá (pokud nejde o skutečnosti notoricky známé), byly v rámci takovéto
evaluace konkrétně uvedeny, aby adresát soudu měl možnost takový úsudek
přezkoumat a vytvořit si vlastní názor a současně, aby bylo zamezeno případnému
vzniku nesprávných představ o skutečnostech, které sloužily hodnotiteli za
podklad (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. 30 Cdo
2455/2010). Hodnotící úsudky o tom, že „žalobce a zvláště žalobkyně je velmi arogantní“,
„nepřipouštějí jiné názory než svoje, neuznávají žádná fakta“, „že názor
ředitele Kabinetu ministra Mgr. V. na JUDr. K., že má iracionální myšlení, byl
ještě velmi mírný a vyslovený ve snaze upozornit ji na to, že její osobní zášť
pouze komplikuje průběh jednání“, kterými doplnil Ing. P. Š. svoji písemnou
odpověď na otázky senátora Š., jsou výrazy expresivní a negativně citově
zabarvené. Je třeba vzít v potaz, že žalobci nejsou osoby veřejně známé či
veřejně činné, a jako takové mají právo na co nejširší ochranu svých
osobnostních práv. Je zřejmé, že takto formulované názory byly v rámci odpovědi nadbytečné, nebyly
podloženy žádnými konkrétními informacemi tak, aby si adresát udělal vlastní
názor na oba žalobce, obsahovaly pouze osobní náhled zaměstnance žalované na
celou věc, který byl nepřiměřený a vybočoval z mezí nutných dosažení
sledovaného a zároveň společensky uznávaného cíle. Obzvláště je třeba vzít v potaz i skutečnost, že k zásahu došlo ze strany
správního orgánu, na který se žalobci obrátili (a za který v daném případě
vystupoval Ing. Š.), a pro které jsou závazné základní principy veřejné správy,
tudíž i to, že veřejná správa je službou veřejnosti a správní orgán se má k
dotčeným osobám chovat zdvořile a vstřícně podle ustanovení § 4 odst. 1
správního řádu. Totéž detailněji upravuje i Kodex etikety zaměstnanců ve
veřejné správě, který schválila vláda svým usnesením (srov. příloha usnesení
vlády č. 270/2001) ze dne 21. 3. 2001, kdy podle článku 2 zaměstnanec vykonává
veřejnou správu s nejvyšší mírou slušnosti, porozuměním, ochotou a bez
jakýchkoliv předsudků.
Z komunikace mezi účastníky vyplývá, že jejich vzájemné
vztahy jsou vypjatější, když se žalobci důrazně domáhají přešetření letecké
dopravní nehody, nicméně ani tato okolnost neopravňuje správní orgán k tomu,
aby jednal nepřiměřeně a zneužil svoji vrchnostenskou pozici k tomu, aby do
správního aktu, pod oficiální hlavičkou Ústavu pro odborné zjišťování příčin
leteckých nehod, podával svůj subjektivní názor na účastníky řízení a zasahoval
tak do jejich práva na čest a lidskou důstojnost. S ohledem na výše uvedené má dovolací soud za to, že byl prokázán zásah do
osobnostních práv žalobců podle ustanovení § 11 obč. zák., za což jim odvolací
soud přiznal adekvátní zadostiučinění; proto má dovolací soud za to, že
rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a nebyla zjištěna jiná vada, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl. Vzhledem k tomu, že dovolatelka napadla celý rozsudek odvolacího soudu, tj. i
výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů, platí názor uvedený v
rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 4/2003 civ., sešit 1/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní
rozhledy pod SR 1/2002, str. 10), že dovolání není přípustné, jelikož zákon
připouští dovolací přezkum nemeritorních rozhodnutí pouze v případech
vyjmenovaných v 239 o.s.ř., mezi něž však rozhodnutí o nákladech řízení
zařazeno není. Dovolacímu soudu tedy nezbylo než dovolání v tomto rozsahu podle
§ 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., za situace, kdy
dovolatelka na náhradu těchto nákladů nemá nárok, avšak žalobcům v daném řízení
žádné náklady nevznikly, neboť nebyli ve věci zastoupeni advokátem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Lubomír
Ptáček, Ph.D., v. r.
předseda senátu