29 Odo 662/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Petra Gemmela v
konkursní věci dlužnice H., spol. s r. o., o návrhu věřitelek a) D. S. K.,
spol. s r. o., zastoupené, advokátem, b) F. spol. s r. o., zastoupené,
advokátem, a c) I. F. spol. s r. o., na prohlášení konkursu na majetek
dlužnice, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 K 24/2002, o dovolání
věřitelky b) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2003, č. j.
1 Ko 500/2002 – 38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 17. října 2002, č. j. 78 K 24/2002-25, Městský soud v Praze
zamítl návrh věřitelek a) D. S. K., spol. s r. o., identifikační číslo …, b) F.
spol. s r. o., identifikační číslo …, a c) I. F. spol. s r. o. identifikační
číslo …, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice H., spol. s r. o.,
identifikační číslo … Podle soudu prvního stupně žádná z navrhujících věřitelek
nedoložila svou pohledávku za dlužnicí.
K odvolání věřitelky b) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. února 2003, č.
j. 1 Ko 500/2002 – 38, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, maje jeho závěry
o nedoložení pohledávek za správné.
Věřitelka b) podala proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“) a contrario a o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Zároveň se - ve smyslu ustanovení 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - dovolává
zásadní významnosti napadeného rozhodnutí po právní stránce, s tím, že řeší
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Konkrétně dovolatelka soudům obou
stupňů vytýká nesprávnost závěru, že nedoložila existenci pohledávek,
uvádějíc, že toto vyjádření nemá oporu v písemnostech, které předložila. Potud
poukazuje především na to, že již při podání návrhu předložila kupní smlouvu z
31. října 2000. Napadené rozhodnutí v podstatě odkazuje na argumentaci soudu
prvního stupně, nemá však oporu ve spisovém materiálu (v písemnostech
doložených dovolatelkou). Dále dovolatelka klade otázku, zda se soud prvního
stupně nedopustil i procesního pochybení, když konstatoval, že dlužnice se k
návrhu nevyjádřila, obsah spisu však nedokládá, že by dlužnici za dobu, kdy
řízení probíhalo, byla doručena byť jediná písemnost. Dovolatelka rovněž
poznamenává, že zákonodárce rozhodně neměl na mysli situaci, kterou soudy obou
stupňů svými rozhodnutími navodily (že totiž dlužník, který je prokazatelně v
úpadku, bude hrát „mrtvého brouka“ a soud tím, že návrh na prohlášení konkursu
zamítne, přiměje věřitele, aby se v situaci, kdy dlužník zřejmě úspěšně „uklízí
majetek“, domáhal svých nároků žalobou). Podle dovolatelky má podání návrhu na
prohlášení konkursu i účinky uvedené v § 15 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, s tím, že na rozdíl od správce konkursní podstaty nemají
věřitelé ani možnost se o těchto úkonech dlužníka dozvědět. Dovolatelka má o
takových krocích dlužnice pouze neoficiální zprávy a těžko je může nějak
doložit. Není-li soud schopen nebo ochoten dlužnici zákonným způsobem přimět,
aby se k návrhu vyjádřila, a místo toho se raději odmítne věcí zabývat, nezbývá
- pokračuje dovolatelka - než si položit otázku, zda má smysl podat po několika
letech nový návrh na prohlášení konkursu. Rozvedl-li odvolací soud úvahy soudu
prvního stupně tak, že dovolatelka nedoložila oprávnění podat návrh na
prohlášení konkursu, argumentuje-li tím, že dovolatelka nevyhověla výzvě soudu
prvního stupně k doložení listin, jichž se dovolává a tvrdí-li, že kupní
smlouva v přílohách obsažena není, pak jde o tvrzení chybné. Dovolatelka je
proto přesvědčena, že naplnila procesní předpoklady konkursního řízení
(doložila své pohledávky), udávajíc, že jí není známo, z čeho soudy vycházely,
jestliže dospěly k závěru o „… absenci kupní smlouvy …“. Proto požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu
prvního stupně o prohlášení konkursu, je nutno poměřovat prostřednictvím
ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/, § 238, § 238a odst. 1 písm. b/ až g/ a
§ 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí
nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Oproti očekávání dovolatelky nelze závěr o nepřípustnosti dovolání zvrátit ani
poukazem na úpravu obsaženou v ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,
podle kterého je dovolání přípustné i proti usnesení odvolacího soudu, jímž
bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo
rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání. Dovolatelka totiž přehlédla, že dle
ustanovení § 238a odst. 2 o. s. ř. platí v takovém případě obdobně ustanovení
§ 237 odst. 1 a 3 o. s. ř.
S přihlédnutím k uvedenému platí, že podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/
o. s. ř. je možné přípustnost dovolání založit jen ve spojení s ustanovením §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Jinak řečeno, dovolání může být přípustné jen za
předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené potvrzující
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínka, aby šlo
o rozhodnutí „ve věci samé“ je v tomto případě splněna (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. pak určuje, že rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze
usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně
významné po právní stránce nepokládá.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod
číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v
podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností,
uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce
zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel v dovolání označil.
Dovolatelka dovolací argumenty výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů
taxativně vypočtených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., z obsahového
hlediska však její tvrzení o procesním pochybení soudu prvního stupně vystihuje
právě jen dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Další dovolatelčina argumentace se pak pojí s tvrzením, že úsudek, podle
kterého dovolatelka nedoložila svou pohledávku za dlužnicí, jelikož přes výzvu
nepředložila kupní smlouvu, které se v návrhu na prohlášení konkursu
dovolávala, nemá oporu v obsahu spisového materiálu (neboť tato smlouva byla do
spisu založena již při podání návrhu).
Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v důvodech rozsudku uveřejněného pod
číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na
nějž v podrobnostech odkazuje), námitkou, že soud v řízení pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo (zde námitkou, že soudy nepřihlédly k řádně předložené kupní smlouvě,
dokládající existenci dovolatelčiny pohledávky za dlužnicí), uplatňuje
dovolatel dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). V právní teorii srov.
shodně např. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní
řád. Komentář. II. díl., 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 1067. Ani
prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však - jak rozvedeno výše -
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nelze (jak
plyne přímo z dikce § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Pomine-li Nejvyšší soud poukaz na vady řízení a argumentaci, jež se pojí s
pochybením ve zjišťování skutkového stavu věci, dovolatelka mu v dovolání k
řešení žádnou po právní stránce významnou a judikatorně zobecnitelnou otázku
nepředkládá.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného; to platí bez zřetele k tomu, že z podacího razítka, jímž
dovolatelčin návrh na prohlášení konkursu opatřil soud prvního stupně (č. l.
11), plyne, že spolu s návrhem byly (v deskách) založeny i přílohy o kterých je
v listinách volně založených na konci spisu soudem poznamenáno: „Přílohy v
deskách mimo spis (k č. l. 11) navrh. b), c).“. Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b
odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolání
navrhující věřitelky b) bylo odmítnuto (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř.) a u dlužnice žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení
zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. února 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu