U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v
právní věci žalobce JUDr. A. D., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, proti žalované FTV Prima, spol.
s.r.o., se sídlem v Praze 8, Na Žertvách 24/132, IČ 481 15 908, zastoupené Mgr.
Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, o ochranu
osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 34 C 99/2011, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2014,
č.j. 1 Co 66/2011-289, ve znění opravného usnesení ze dne 21. ledna 2016, č.j.
1 Co 66/2014-312, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2013, č.j. 34 C 99/2011-247,
(dále též „soud prvního stupně“ nebo „Městský soud“) výrokem I. uložil žalované
povinnost uveřejnit ve svém televizní vysílání omluvu ve znění uvedeném v tomto
výroku, výrokem II. uložil podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) žalované povinnost zaplatit na náhradu
nemajetkové újmy žalobce částku 1.000.000,- Kč, výrokem III. zamítl žalobu, aby
žalovaná zaplatila žalobci další částku 200.000,- Kč a výrokem VI. rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že v
posuzovaném případě došlo k protiprávnímu zásahu do práv (žalobce) chráněných
ustanovením § 11 (násl.) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen
„obč. zák.“). Městský soud mimo jiné konstatoval, že žalobce je osobou
veřejného zájmu, která musí snést vyšší míru kritiky a případně negativního
hodnocení. V souzeném případě však žalovaná pochybila, pokud publikovala sporné
informace za situace, kdy jediným zdrojem informací byly advokátem čtené úryvky
z protokolu o výslechu svědka M., který však neuvedl o žalobci nic z toho, co
bylo (žalovanou) publikováno s výjimkou, že po něm jeho zástupce, resp. bývalí
policisté, požadovali úplatek pro žalobce – jednalo se však o informaci
neprověřenou, resp. nepravdivou. Redaktoři žalované (totiž) neměli k dispozici
protokol, ani si nezaznamenali to, co uváděl advokát. Protože o žalobci, který
je soudce, bylo uvedeno, že byl součástí kruhu, který vydíral podnikatele,
„který měl odsuzovat za posvěcení státního zástupce vykonstruované kauzy,
kterými měli být s blíže neuvedenými advokáty a státními zástupci součástí
mafie, měl být uváděn v souvislosti se jmény mj. R. K., když v prvé relaci byly
určité informace relativizovány slovy –prý - (zatímco) v druhé relaci již
taková relativizace nebyla, avšak naopak výslovně bylo uvedeno, že brněnskou
mafii kryli vysoce postavení lidé, mimo jiné soudce, když žalobce byl jediný,
kdo v těchto relacích byl jmenován a byly publikovány jeho fotografie. Za
přečin pomluvy byl odsouzen autor druhé relace P.“. Soud prvního stupně na základě zhodnocení úrovně zásahu do osobnostní sféry
žalobce dospěl k závěru, že žalobcem požadovaná satisfakce podle ustanovení §
13 odst. 1 obč. zák. je přiměřená jak svým obsahem, tak i formou. Současně
však vyslovil přesvědčení, že toto zadostiučinění není postačující, „protože
popsaným způsobem došlo ke snížení důstojnosti žalobce a jeho vážnosti ve
společnosti zvlášť závažným způsobem. K zásahu (totiž) došlo celostátní
televizní stanicí, jejíž sledovanost se pohybuje v daném typu pořadu okolo
jednoho milionu diváků. Informace byly publikovány za situace, kdy žalovaná
žalobce, ani tiskovou mluvčí soudu, kde žalobce pracuje, před uveřejněním vůbec
nekontaktovala. Zveřejněné informace nebyly objektivní.
Městský soud poukázal
na to, že výslechem svědků byly dostatečně prokázány zvlášť závažné dopady na
právo žalobce na dobré jméno, zdraví, občanskou čest, lidskou důstojnost, do
práva na soukromý a rodinný život, kde došlo k zvlášť závažnému dopadu v
pracovní oblasti, protože žalobce, ač vítěz konkursu na předsedu Městského
soudu v Brně, jím jmenován nebyl, neboť s ohledem na souvislosti a publikované
informace v médiích je zjevné, že důvodem nejmenování žalobce do této funkce
byla Ministerstvem spravedlnosti veřejně prezentovaná „presumpce viny“, když za
vinného v podstatě žalobce uznala svými relacemi žalovaná. Svým amatérským
postupem žalovaná způsobila rozsáhlé problémy žalobci, jeho rodině, zejména
rodičům, přivodila mu nesnáze při jeho práci trestního soudce, kdy
publikovanými informacemi žalovaná mohla zcela zničit profesní kariéru žalobce. Při stanovení výše nemajetkové újmy v penězích dospěl soud k závěru, že
přiměřená je částka 1.000.000,- Kč, když přihlédl ke skutečnosti, že redaktor
P. se dopustil přečinu pomluvy, za který byl pravomocně odsouzen“. Žalovaná pak
nezabránila odvysílání nepravdivých, neúplných a neobjektivních informací,
které byly zásahem do osobnostních práv žalobce. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 2014, č.j. 1 Co 66/2011-289,
(dále též „odvolací soud“, „soud druhého stupně“, nebo „Vrchní soud“) ve znění
opravného usnesení ze dne 21. ledna 2016, č.j. 1 Co 66/2014-312, ve výroku I. vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně „mění jen v odstavci III. výroku
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 200.000,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku; jinak se potvrzuje.“ Výrokem II. rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně,
kdy byl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Vrchní soud
výslovně připomněl, že „respektuje právo žalované na svobodu projevu zaručenou
článkem 14 Listiny základních práv a svobod a nezpochybňuje její poslání šířit
informace myšlenky o společensky závažných tématech, o věcech veřejného zájmu,
ani o tom, že je ve veřejném zájmu zveřejňování takových informací. Akceptuje i
názor žalované, že investigativní žurnalistika přináší pluralitní informace z
alternativních zdrojů. Vychází rovněž i z toho, že žalobce, jako soudce, je
třeba považovat za veřejně činnou osobu, která musí snášet vyšší míru kritiky. Naproti tomu odvolací soud zdůrazňuje, že uvedené právo je však omezeno právy
jiných, ať již jde o ústavně zaručená práva či z jiných zábran daných zákonem
chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Ochrany práva chráněného článkem
10 Listiny základních práv a svobod a § 11 násl. Obč. zák. platného do 31. prosince 2013, se dovolává právě žalobce. Ten, v postavení soudce, jako osoby
veřejného zájmu, má zajisté povinnost vyšší dávky tolerance a velkorysosti, jak
na to žalovaná poukazuje, ale nelze se jí dovolávat v situaci, kdy je dotčena
již sama existence jeho profesního postavení a dokonce v důsledku toho
důvěryhodnost celé soudní moci“.
Odvolací soud dále uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně byl prokázán
neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Žalovaná, uveřejnila o žalobci
údaje, které nebyly ověřeny a žalovaná neprokázala, že měla rozumné důvody pro
spoléhání se na jejich pravdivost. Soud druhého stupně rovněž sdílel závěr soudu prvního stupně, podle něhož
žalobce zvolil zcela důvodně jako prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu
jak morální, tak i finanční zadostiučinění. Odvolací soud pak podrobně popsal
zjištěné dopady do osobnostní sféry žalobce a zabýval se klasifikací jejich
intenzity. Při úvahách o výši přiznávané náhrady nemajetkové újmy v penězích
Vrchní soud přihlédl k tomu, že pravomocně odsouzenému redaktorovi R. P. bylo
uloženo v trestním řízení zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši
70.000,- Kč. Současně však vzal v úvahu i další významnou okolnost. Přihlédl k
tomu, že náhrada nemajetkové újmy by měla kromě své satisfakční funkce, plnit i
preventivní funkci, popřípadě preventivně – sankční funkci (nap.ř lze srovnat
I. ÚS 1586/09). Přiměřené zadostiučinění je (totiž) jednou z civilněprávních
sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné
následovníky od protiprávního jednání a být tak nástrojem speciální i generální
prevence. Odvolací soud zdůraznil, že ve vztahu k žalované má tato funkce
nepochybně význam sankčně – preventivní, neboť jde o subjekt, do jehož náplně
patří informování veřejnosti, která svým jednáním sleduje potřebnou publicitu,
o subjekt, jehož jednání v dané věci nebylo legitimní, kdy dokonce musel být
srozuměn s tím, že ve vztahu k žalobci šíří nepravdivé informace, jestliže
neodpovídaly ani tomu, co bylo obsaženo ve zdroji těchto informací. Svým
neprofesionálním postupem žalovaná poškodila nejen osobnostní práva žalobce,
ale zpochybnila i důvěryhodnost celé justice. Z uvedených důvodů odvolací soud považoval za odpovídající náhradu nemajetkové
újmy ve výši požadované žalobcem. Podle soudu druhého stupně, byť tato částka
přesahuje běžně přiznávané částky, odpovídá jak mimořádným okolnostem dané
věci, tak rovněž hledisku přiměřenosti (§ 13 odst. 1 a 3 obč. zák.). Uvedený rozsudek Vrchního soudu byl doručen zástupkyni žalované dne 28. listopadu 2014. Žalovaná (dále též „ dovolatelka“) jej dne 13. ledna 2015
napadla včasným dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Domnívá se, že rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení následující otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle
dovolatelky jde „zejména o posouzení, zda v daném případě vytýkaným jednáním
žalované došlo k neoprávněnému zásahu objektivně způsobilému vyvolat
nemajetkovou újmu narušením osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §
11 násl. obč. zák., tedy zda došlo k naplnění předpokladů odpovědnosti žalované
podle § 13 obč. zák.“.
Dovolatelka má dále za to, „že napadeným rozsudkem došlo
ze strany odvolacího soudu též k odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího
soudu v otázce naplnění předpokladů a stanovení výše relutární náhrady podle §
13 odst. 2 a 3 obč. zák.“. Dovolatelka vytýká, že podle jejího názoru
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle
ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. Zásadně nesouhlasí s právním posouzením věci
odvolacím soudem, neboť má za to, že při svém rozhodování vzal v úvahu
skutečnosti, které nevyplývaly z provedených důkazů, resp. tyto důkazy hodnotil
tak, že nebylo možné jeho úvahy přezkoumat, když nebral v potaz důkazy
předložené žalovanou a přisvědčil vždy pouze žalobci. Výši (přisouzené)
relutární náhrady žalovaná považuje za zcela nepřiměřenou, a to zejména s
ohledem na zásadu nepřípustnosti uložit původci neoprávněného zásahu citelnou
či dokonce likvidační sankci. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek Vrchního soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014 a nejdříve se
zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen)
pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013. Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června
2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po
dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Požadavek zajištění účinné
občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické
osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či
již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce
neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě
zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního
případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od
tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout
přiměřené zadostiučinění. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k
jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku
nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická
osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do
práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a
aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které
zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v rozporu s právy a
povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do
práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i
mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její
důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve
společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002,
sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není
vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku,
ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit
práva chráněná ustanovením § 11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002). Podle ustanovení § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za
nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako
předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně
způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen
ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento
zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence
příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické
osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v
rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto
případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její
vážnosti ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k
neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k
dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu
vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení
její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla
každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické
osoby. Ústavní soud při posuzování vztahu svobody projevu a práva na ochranu
osobnostních práv pravidelně připomíná, že k problematice svobody projevu
existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen
"Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze,
které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy
vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli
svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti;
absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro
"informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za
neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či
znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch
otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto principy
nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk (a samozřejmě i ostatní
sdělovací prostředky – jak je tomu v posuzovaném případě). Ústavní soud
připomíná, že tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany
dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a
myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních
oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a
myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat (srov. rozsudek ve
věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41). Tato judikatura slouží Ústavnímu soudu jako inspirativní zdroj pro jeho
rozhodování. Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy definovala jako
demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana,
čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny
podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila
k principu materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou jako vládu
lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a
názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost
zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání
kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného
utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a
obstarávání věcí celospolečenského zájmu.
Tisk bývá také titulován hlídacím
psem demokracie, neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu,
zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické
společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze
strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující
nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu
odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá
obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových
stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a
právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti
intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené
demokratické společnosti. Svoboda projevu však není bezbřehá; je omezena jednak chráněnými zájmy podle
článku 17 odst. 4 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a
svobodami; v tomto případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu
článku 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle článku 10 Listiny. K
této problematice se Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu IV. ÚS 154/97
(sv. 10, č. 17) a konstatoval, že při střetu základního politického práva na
informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života,
tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí
nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého
případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost
před právem druhým. Je proto úkolem obecných soudů, aby na základě konkrétních
okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že
zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci
přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a
dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a
šíření informací. Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je třeba v
prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť
podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové
tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je
zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V
zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu
osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či
není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a
lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého
autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z
hlediska správnosti a přijatelnosti, a to základě vlastních (subjektivních)
kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné
zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné
prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným
průvodním jevem výkonu kritiky, tzn.
zda primárním cílem kritiky není
hanobení a zneuctění dané osoby. K otázce pravdivosti uveřejněných údajů se
vyslovil Ústavní soud v nálezu I. ÚS 156/99, podle něhož k zásahu do práva
na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s
vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého
údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv;
takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a
porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.)
tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou
mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Ústavní soud, a shodně s ním i Nejvyšší soud v rámci své judikatorní praxe
vycházejí současně ze zásady, že práva na ochranu osobnosti se samozřejmě mohou
domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby. Měřítka posouzení
skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem
měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců takových výroků. Je to dáno
skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že
jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se
zajímá o její jak profesní tak i soukromý život a současně jej hodnotí,
zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti. V těchto
případech je na soudech volit benevolentnější přístup k posouzení meze
přípustnosti uveřejnění informací soukromé povahy a hodnocení jejího jednání
právě proto, že jsou na osobu veřejného zájmu kladeny náročnější
požadavky a veřejnost je oprávněna vědět, např. jakého vzdělání předmětná
osoba dosáhla, s kým se stýká apod., a to pro posouzení
způsobilosti jak odborné, tak morální tuto funkci zastávat a náležitě
obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika
však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává. Tato
filosofie Ústavního soudu se nese v duchu názorové linie Soudu, který uvedl, že
hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně u politiků (resp. osob veřejného
zájmu obecně) širší, než u soukromé osoby. Na rozdíl od posledně
jmenované, politik nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké
veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí projevit vyšší
stupeň tolerance. Ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky, dokonce i
tehdy, kdy nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech
požadavek zmíněné ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené
diskusi o politických tématech (srov. rozhodnutí ve věci Lingens, odst. 42). Při posouzení předmětné věci dovolací soud současně připomíná, článek 4 Ústavy
stanovící, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci,
zakotvuje povinnost obecných soudů vést svou činnost tak, aby obsahem
svých rozhodnutí i procesním postupem ctily ústavní princip ochrany
základních lidských práv a svobod.
V případě prvé dovolatelkou zmiňované otázky dovolatelka sice tvrdí, že
odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak zákonu
odpovídajícím způsobem ji nezdůvodňuje. Především podává svůj vlastní pohled na
skutkový základ sporu, což však je v nesouladu s výlučně možným dovolacím
důvodem ve smyslu ustanovení § 241a o.s.ř., podle něhož lze dovolání podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Nadto dovolatelka (byť zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ve
věci 30 Cdo 2796/2005 a 7 Tdo 608/2008) výslovně neuvádí a nedefinuje, v jakém
smyslu by se měl odvolací soud případně odchýlit od rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Přitom z napadeného rozhodnutí zřetelně vyplývá, že soud
druhého stupně (který se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně) se s judikatorními principy (jež ostatně byly vyloženy výše),
které dovolací soud vyjadřuje ve svých rozhodnutích (přičemž současně fakticky
přihlížejí k názorovým východiskům Ústavního soudu), nedostal do případného
konfliktu. Lze pak uzavřít, že svobodu projevu není možno spojovat s šířením
zásadních nepravd o osobě zásahu, což ostatně nalezlo odraz v trestním
odsouzení redaktora druhé reportáže R. P. Pokud má dovolatelka za to, že napadeným rozsudkem došlo ze strany odvolacího
soudu též k odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce
naplnění předpokladů a stanovení výše relutární náhrady podle § 13 odst. 2 a 3
obč. zák., pak ani v tomto případě nedošlo k naplnění zákonného předpokladu
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. Podle ustanovení § 13 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené
zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení). Pokud by se nejevilo postačujícím
toto zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost
fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na
náhradu nemajetkové újmy v penězích ( odstavec 2 uvedeného ustanovení). Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. musí být jako předpoklad
odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné
souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Přiznání zadostiučinění v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. předpokládá splnění konkrétních zákonem kvalifikovaných podmínek:
- morální zadostiučinění se musí jevit v konkrétním případě nepostačujícím a
tím již neúčinným,
- neoprávněným zásahem v konkrétním případě došlo ke snížení důstojnosti
fyzické osoby či její vážnosti ve značné míře.
U prvního z naznačených předpokladů pro úspěšnost požadavku na přisouzení
relutární satisfakce musí být spolehlivě prokázáno, že tu jsou okolnosti
dokládající, že v takovém případě nepostačuje zadostiučinění podle § 13 odst. 1
obč. zák., a to zejména z hlediska povahy neoprávněného zásahu a způsobu
provedení, z hlediska intenzity trvání, rozsahu i ohlasu nepříznivých následků,
které postiženému vznikly. U druhého z předpokladů případného přisouzení finančního zadostiučinění musí
být především zjištěno, že jde o takovou újmu na osobnosti fyzické osoby,
kterou je objektivně třeba posuzovat vzhledem k intenzitě, rozsahu, trvání a
veřejnému ohlasu nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její lidské
důstojnosti a vážnosti ve společnosti jako závažnou. Z uvedeného vyplývá, že
relutární satisfakce má subsidiární funkci a nastupuje proto až tehdy, kdy se
morální zadostiučinění ukáže, ať zcela nebo zčásti jako nepostačující a tak
neúčinné (obdobně srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti
podle občanského práva, Linde Praha, a.s., Praha 2004, str. 186). V souzené věci odvolací soud dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k (jím v
rozhodnutí vyloženým) závěrům, že okolnosti případu představují zvlášť závažný
zásah proti osobnostní sféře žalobce s více než citelnými následky mimo jiné
pro jeho čest a vážnost ve společnosti, které odůvodňují přisouzení výrazného
relutárního zadostiučiní podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Tento postup
soudu pak odpovídá výše vyloženým předpokladům vztahujícím se na možnost
přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle uvedeného ustanovení. Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z
celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí
přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k
charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé
nemajetkové újmy apod.). Občanský zákoník v § 13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje
možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích. Současně
ovšem nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení
jeho výše. Ustanovení § 13 obč. zák. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí
být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem
volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného
skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi
jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a zjištěné okolnosti, za
kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. pro přiznání relutární náhrady předpokládá
značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí
případy, kdy lze s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby
přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích pouze demonstrativně), a to za
situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle § 13
odst. 1 obč. zák. Podle ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák.
tak výši náhrady
nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k
okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Odvolací soud při posouzení uplatněného nároku správně přihlédl k satisfakční
roli přisuzovaného zadostiučinění, stejně tak i k jeho roli preventivní, resp. preventivně-sankční. Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze
nepochybně zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle
ustanovení § 136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však
podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění
takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém
kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. Ač dovolatelka odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, fakticky
neuvádí takové okolnosti, které by svědčily o rozporu napadeného rozhodnutí s
některým z judikátů dovolacího soudu; nadto výtky ve své podstatě vycházejí z
procesně nepřípustné akcentace skutkových poměrů věci, takže v tomto smyslu
nenaplňují charakteristiku dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. Skutečností zůstává, že rozhodnutí odvolacího soudu ve svém základu vychází ze
závěrů judikatury Nejvyššího soudu týkající se posouzení odpovědnosti za zásah
do osobnostních práv člověka, stejně jako určení subjektu škůdce a posouzení
míry jeho sankční odpovědnosti, přičemž tento závěr podporuje i obsah
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2887/2010, 30 Cdo
947/2011, 30 Cdo 3625/2007 a 30 Cdo 5188/2007. Ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které přenechávají soudu, aby podle svého
uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Pro posouzení, zda fyzické
osobě vzniká právo na přiměřené zadostiučinění, a to i např. ve formě náhrady
nemajetkové újmy v penězích, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet. Z kritérií uvedených v ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. však
vyplývá, že při stanovení výše náhrady je třeba přihlédnout k závažnosti
vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Vymezení hypotézy
právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, který při
zkoumání míry snížení důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve společnosti
přihlíží v prvé řadě k charakteru zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, k
jeho formě, způsobu prezentování na veřejnosti, době trvání zásahu, k postavení
osoby ve společnosti i v soukromí, k době a situaci, v níž došlo k
protiprávnímu zásahu, v neposlední řadě také k důsledkům, které protiprávní
zásah vyvolal v osobnostní sféře fyzické osoby s přihlédnutím k tomu, která z
dílčích složek osobnostních práv byla ohrožena či poškozena, případně k dalším
okolnostem případu, které jsou pro hodnocení závažnosti zásahu významné. Tak
soudy obou stupňů – jak vyplývá z jejich rozhodnutí - učinily. Nadto pro úplnost lze poukázat na analogii např.
usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3453/2014. Lze tak konstatovat, že
„stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací
soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 13 odst. 2 a 3 obč. zák., přičemž
výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací
soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. „Lze již jen dodat, že vlastní
námitka o údajné likvidační“ povaze přisouzeného finančního zadostiučinění se
při povaze žalované obchodní společnosti jeví jako nepřípadná. Dovolání ve vztahu k výrokům o nákladech řízení žalovaná nijak nezdůvodnila. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo proto z výše uvedených důvodů
odmítnuto jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o.s.ř. Protože dovolatelkou uvažovaný předpoklad dovolání v souzené věci naplněn
nebyl, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2
o.s.ř.). U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f
odst. 3 věta druhá o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.