U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze
1, Těšnov 1163/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 49,540.874,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 85/2007, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2013, č. j. 30 Co 340/2013
- 210, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2014,
č. j. 30 Co 340/2013 - 225, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 3. 2013, č. j. 12 C 85/2007 -
171, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 68.251,- Kč s
blíže specifikovaným úrokem z prodlení a ohledně částky 49,540.874,- Kč s
příslušenstvím soud žalobu zamítl. Současně žalované uložil zaplatit žalobci
náklady řízení. Napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) odvolací soud k odvolání
žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé
ohledně částky 125.374,- Kč s příslušenstvím tak, že uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci částku 125.374,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a
ohledně částky 49,415.500,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Současně žalované uložil zaplatit žalobci náklady řízení a náklady
odvolacího řízení. Takto rozhodl o požadavku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (§ 31a
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, v
platném znění /dále jen „OdpŠk“/), jež měla žalobci vzniknout v důsledku
nepřiměřené délky soudních řízení, které jako žalobce vedl či stále vede, a to
za řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 157/98 v částce
8,000.000,- Kč (po započtení již dříve vyplacených a přiznaných částek
požadoval nadále 7,929.250,- Kč), za řízení vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 37 C 107/95 v částce 8,000.000,- Kč (nadále 7,969.250,- Kč), za
řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 68/97 v částce
8,000.000,- Kč (nadále 7,949.250,- Kč), za řízení vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 132/99 v částce 2,000.000,- Kč (nadále 1,935.500,- Kč)
a za řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 160/99 v
částce 24,000.000,- Kč (nadále 23,825.875,- Kč). V souvislosti s řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C
68/97 (vč. spojených řízení 37 C 157/98 a 37 C 107/95) shledal odvolací soud
jako přiměřené zadostiučinění (bez započtení dříve vyplacených a přiznaných
částek) částku 238.750,- Kč, v souvislosti s řízením vedeným u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 132/99 částku 64.500,- Kč a v souvislosti s řízením
vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 160/99 částku 281.250,-
Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší
soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
dílem pro vady a dílem jako nepřípustné odmítl. Dovolatel v dovolání blíže nevymezuje (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), v jakém
rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Ve vztahu k nárokům na
zadostiučinění za nemajetkovou újmu utrpěnou v souvislosti s řízením vedeným
posléze u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 68/97 (vč.
spojených řízení
37 C 157/98 a 37 C 107/95) a s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 7 C 132/99 dovolatel ani neuvádí žádné důvody dovolání, ani
nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. To samé
platí i ve vztahu k napadeným výrokům o náhradě nákladů řízení. Uvedené vady
nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a nelze pro ně v dovolacím
řízení (v tomu odpovídajícím rozsahu) pokračovat.
K podání dovolání proti vyhovujícímu výroku napadeného rozhodnutí, tj. v
rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně, není žalobce aktivně legitimován
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003;
rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na
www.nsoud.cz). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ve vztahu k přiznanému zadostiučinění za nemajetkovou újmu utrpěnou v
souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn.7 C 160/99 dovolatel považuje přiznané zadostiučinění za
nedostatečné. Odvolacímu soudu dovolatel s odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. vytýká nesprávné vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to ohledně aplikace ustanovení §
31a odst. 2, věty druhé, OdpŠk a ustanovení § 31a odst. 3 písm. d), e) OdpŠk. Podle dovolatele nebyla náležitě zhodnocena extrémně dlouhá délka řízení a ani
v praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena výše zadostiučinění v případě
extrémních a závažných pochybení státu, které lze již považovat za odmítání
práva, a to ve věci s významným předmětem řízení pro poškozeného. Dovolací soud již opakovaně konstatoval, že „stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až
tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci
dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %)“ (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Otázka zohlednění extrémní délky řízení při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění byla vyřešena již ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, podle kterého je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže se
základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází,
pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za jeden rok řízení.
Při
stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení. Bylo-li
řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo
možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), blíží se přiznaná částka za
příslušný časový úsek horní hranici výše uvedeného intervalu. V rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, pak Nejvyšší soud
vztáhl výše uvedený závěr vyplývající z rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, rovněž na stanovení výchozí částky: „Uvedené platí i ve
vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která
by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000,-
Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého
řízení. Částka 15.000,- Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím
případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v
případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití
výchozí částky až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý následující rok
vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze
základní částky 15.000,- Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové
délce řízení podílely okolnosti (uvedené v § 31a odst. 3 písm. b/ a c/ OdpŠk),
které nelze přičítat k tíži státu.“ Neshledá-li tedy odvolací soud důvody pro
použití jiné výchozí částky, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní
judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění
přípustnost dovolání nezakládá (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Ostatně vyjít z vyšší základní částky je možné
jen tehdy, je-li délka posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá
požadavek na jeho přiměřenost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4037/2011). Ve vztahu k posouzení významu řízení a zohlednění významu řízení při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění napadené rozhodnutí plně vychází z předchozího
zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4453/2011, vydaného v této věci. S dovolatelem lze souhlasit, že dosavadní délka řízení vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 160/99 je extrémní, nelze však dospět k
závěru, že by výše odvolacím soudem přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou
újmu ve výši 281.250,- Kč byla zjevně nepřiměřená a neodpovídala dosavadní
(shora citované) rozhodovací praxi dovolacího soudu, jakož i závěrům
vyplývajícím z předchozího zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu v této věci. Nelze totiž přehlédnout, že ze skutkových závěrů týkajících se posuzovaného
řízení vyplynulo, že se na celkové délce řízení podílela i složitost řízení (§
31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), což nelze přičítat k tíži státu. Na druhou stranu
vadný postup soudu s dopadem na celkovou délku řízení, jakož i význam řízení
pro žalobce byly odvolacím soudem zohledněny navýšením základní částky.
Otázka
stanovení výše zadostiučinění tudíž přípustnost dovolání založit nemůže. Polemika dovolatele se skutkovými závěry odvolacího soudu týkajícími se
dosavadního průběhu posuzovaných řízení je z hlediska rozhodování dovolacího
soudu bezpředmětná, neboť správnost skutkových zjištění soudů přezkumu
dovolacího soudu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.). Na tomto základě dovolací soud postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání
dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.