30 Cdo 4462/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Pavlíka, ve věci žalobce Ing. J. V., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 110.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C
300/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.
6. 2009, č. j. 14 Co 42/2009 – 86, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku ve výši 15.960,- Kč, k rukám Mgr. Davida Strupka, advokáta, a to
do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
žalobu co do částky 300.000,- Kč zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok IV.). K odvolání jak žalobce, tak i žalované odvolací soud změnil výrok III. rozsudku
soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci
25.000,- Kč, ve zbylém rozsahu výrok III. potvrdil a potvrdil též vyhovující
výrok II. (výrok I.). Dále ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů
řízení před oběma soudy. Žalobce se původně domáhal tohoto, aby byla soudním rozhodnutím žalované
uložena povinnost zaplatit mu 500.000,- Kč s příslušenstvím, a to jako
přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním
postupem v řízeních vedených u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12
C 136/96 a pod sp. zn. P 296/96. Nesprávný úřední postup měl spočívat v
nepřiměřené délce řízení. V těchto řízeních se jednalo o rozvod manželství
žalobce a L. V. a trvalo celkem 11 let, a o úpravě poměrů k nezletilé L. pro
dobu po rozvodu, které trvalo 10 let a 3 měsíce. První řízení bylo ze zákona
přerušeno po dobu 7 let z důvodu rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilé,
přičemž toto druhé řízení bylo významně ovlivněno obstrukčním chováním žalované
L. V., která podávala řadu procesních návrhů (na vydání předběžného opatření,
na ustanovení opatrovníka pro nezletilou z řad advokátů, na přistoupení dalšího
účastníka, na záměnu účastníků, přistoupení vedlejšího účastníka, na změnu
kolizního opatrovníka, na přerušení řízení, na obnovu řízení o vydání
předběžného opatření, na vyloučení předsedkyně senátu, do procesních rozhodnutí
se opakovaně odvolávala, a věc tak byla celkem jedenáctkrát předložena
odvolacímu soudu, jen jednou rozhodoval odvolací soud ve věci samé). Žalovaná v
předmětném řízení v rámci předběžného projednání nároku přiznala žalobci částku
85.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění. K námitce žalované, že soud v posuzovaném řízení nebyl nečinný a že stát nemůže
odpovídat za průtahy způsobené účastníkem řízení, se odvolací soud ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že soud má dostatek procesních nástrojů k tomu,
aby mohl obstrukce jednoho z účastníků eliminovat a aby řízení mohl
systematicky směřovat k rychlé přípravě jednání, při němž by věc měla být
projednána a rozhodnuta. Pro posouzení správnosti výše přiměřeného zadostiučinění si odvolací soud
vypomohl manuálem pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., který vydala Kancelář
vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro
lidská práva a který upravuje odškodňování průtahů v řízení. Odvolací soud též
přihlédl k relevantní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále v
textu jen „ESLP“ či „Soud“). Za celkovou dobu řízení trvajícího 11 let má žalobce právo na základní
zadostiučinění ve výši 150.000,- Kč. Od této základní částky lze odečíst 20%,
neboť věc byla projednávána na dvou stupních soudní soustavy a opatrovnická věc
byla jedenáctkrát předložena odvolacímu soudu s odvoláním účastníků do
procesních rozhodnutí soudu prvního stupně.
K základní částce lze naopak
přičíst 50%, neboť věc měla pro žalobce zcela zásadní význam, jednalo se o
statusovou věc a žalobce setrvával v nevyřešených osobních sporech celých 11
let. Žalobci tak měla být přiznána částka 195.000,- Kč. Žalobci již bylo
přiznáno celkem 170.000,- Kč, a odvolací soud proto přiznal žalobci dalších
25.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve
znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), přičemž jeho důvodnost
opírá o tvrzení, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním
posouzení věci. Žalovaná se neztotožňuje s odvolacím soudem v hodnocení újmy
žalobce a s výší přiměřeného zadostiučinění, které bylo žalobci přiznáno. Odvolací soud měl přihlédnout k námitce, že v řízení nebyl soud nečinný a stát
nemůže odpovídat za průtahy způsobené účastníkem řízení. Délka posuzovaných
řízení byla do značné míry způsobena matkou nezletilé a tuto okolnost nelze
přičítat státu. Stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny
nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků. Nelze pominout ani skutečnost, že se žalobce náhrady nemajetkové újmy domohl
již v rámci vnitrostátních prostředků nápravy, tedy cestou nepoměrně rychlejší,
jednodušší a méně nákladnou, než kdyby se nápravy domáhal u ESLP a čekal na
jeho rozhodnutí. Dovolatelka považuje v daném řízení přiznané zadostiučinění ve
výši 195.000,- Kč za zcela zjevně nepřiměřené. Podle zákona č. 82/1998 Sb., by
mělo primárně postačovat konstatování porušení práva a případech, kdy dojde k
přiznání přiměřeného zadostiučinění, by se nemělo jednat o vysoké částky. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu
prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaná neformuluje žádnou otázku
zásadního právního významu. Při délce posuzovaného řízení činí náhrada
nemajetkové újmy žalobce 690,- EUR za jeden rok řízení, a tudíž není
nepřiměřeně vysoká, ba naopak je stále poměrně nízká. Skutečnost, že některé
průtahy v řízení byly způsobeny dalšími okolnostmi (např. chováním účastníků,
složitostí řízení, počtem instancí atd.) může vést k dalšími snižování náhrady,
ale nikoliv k tomu, že se kalkuluje pouze s dobou průtahů, za něž stát nemůže. Není tedy rozhodné, že matka nezletilé (v původním řízení žalovaná) přispěla k
délce řízení obstrukcemi. I Soud snižuje náhradu v zásadě jen tehdy, pokud se
na průtazích podílel stěžovatel. Jestliže průtahy zavinil druhý účastník, ESLP
to zohlední v rámci kritéria složitosti řízení, ale stěžovateli to k tíži
nepřičítá. Soudy měly v případě obstrukcí dalšího účastníka využít všechna
dostupná opatření k tomu, aby takovému chování zamezily. ESLP též konstatoval,
že je věcí státu, jak si fungování justice uspořádá tak, aby byly povinnosti
vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) dodrženy. V daném případě nebyly splněny ani podmínky pro
vyplacení nižší náhrady, než kterou by přiznal ESLP, neboť žalovaná vyplatila
prvních 85.000,- Kč až po osmi měsících od podání žádosti a zbývajících
110.000,- po dvou letech a dvou měsících od uplatnění nároku. Žalobce navrhl,
aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl, resp. odmítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Dovolatelka se dovolává proti té části výroku, v němž odvolací soud potvrdil
výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (jímž byla žalované uložena povinnost
zaplatit žalobci 85.000,- Kč) i proti měnící části výroku rozsudku odvolacího
soudu (jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci dalších 25.000,-
Kč). Dovolací soud přihlédl k tomu, že v obou částech výroku bylo rozhodnuto o
totožném nároku založeném na totožném skutkovém základě, a proto je třeba, aby
tento nárok i v rozhodnutí dovolacího soudu sledoval stejný právní osud. Proto
je dovolání v rozsahu vymezeném v dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání však není důvodné. Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým
způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je
vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen
OdpŠk) k čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatuře ESLP.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za
nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §
13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do
níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009). Zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou též dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz. Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím
realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve
smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,
v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud
považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil za dostačující
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4815/2009). Dovolatelka proti rozsudku odvolacího soudu brojí především tvrzením, že stát
nemůže v režimu § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídat za obstrukční jednání účastníka
řízení. Uvádí, že délka posuzovaných řízení byla do značné míry způsobena
chováním matky nezletilé, přičemž tuto okolnost nelze přičítat státu, a že stát
nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či
dokonce záměrným působením ze strany účastníků. Dovolací soud souhlasí s tím, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající
na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě (srov. rozsudek ESLP ve věci Metzová proti České republice ze
dne 18. 4. 2006, č. 38194/02, § 27, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009) Všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná na
internetových stránkách http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo
francouzském jazyce. Rozhodnutí ESLP ve věcech proti České republice jsou v
českém jazyce dostupná též na stránkách Ministerstva spravedlnosti
http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390.. Nelze přičítat k
tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy,
opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek senátu druhé
sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice, stížnost
č. 52859/99, odst. 220), jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně
nedůvodné (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1328/2009). Přitom se nerozlišuje, který z účastníků přispěl k nepřiměřené délce řízení. Stát tedy neodpovídá za nepřiměřenou délku řízení tehdy, jestliže celková doba
řízení byla zapříčiněna pouze tím, že některý z účastníků využíval právními
předpisy předvídaná procesní práva, jednalo-li se o návrhy, opravné prostředky
či námitky zjevně nedůvodné. S takovým postupem jednoho z účastníků musí druhý
účastník počítat, neboť využití procesních práv nelze omezit. Potud lze tedy s argumenty dovolatelky souhlasit.
Nicméně rozhodnutí odvolacího soudu v tomto řízení není založeno na závěru, že
stát odpovídá ze nepřiměřenou délku řízení způsobenou chováním jednoho z
účastníků řízení, potažmo využíváním procesních práv tímto účastníkem. Odvolací soud totiž vyslovil závěr, že soud měl dostatek procesních nástrojů k
tomu, aby eliminoval zdržovací chování jednoho z účastníků a aby řízení mohl
systematicky směřovat k rychlé přípravě jednání, při němž by věc měla být
projednána a rozhodnuta. Tento skutkový závěr žalovaná v dovolání
nezpochybnila. Rozsudek odvolacího soudu tak stojí na stanovisku, že to byl
nedostatečný postup soudů ve zkoumaném řízení, jenž vedl k jeho výsledné délce. Navíc, rozvodové řízení a řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti, které
trvá 11 let a 4 měsíce, resp. 10 let a 3 měsíce, je zcela zjevně nepřiměřeně
dlouhé, a to bez ohledu na to, jak se chovala matka nezletilé. Došlo tedy k
nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, což
žalovaná ostatně uznala v rámci předběžného projednání nároku. K chování účastníků je možno přihlédnout při úvaze o tom, v jaké výši se
poskytne přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 2, resp. odst. 3 OdpŠk,
a to zejména aplikací kritéria složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/
OdpŠk). Dovolací soud tak považuje za správné, jestliže soud odvolací ponížil
celkovou částku přiměřeného zadostiučinění z důvodu, že „věc byla projednávána
na dvou stupních soudní soustavy a opatrovnická věc byla 11x předložena
odvolacímu soudu s odvoláním účastníků do procesních rozhodnutí.“
K argumentu dovolatelky, že zadostiučinění poskytnuté žalobci je nepřiměřeně
vysoké, dovolací soud považuje za důležité uvést, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až
tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci
dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30%). Dovolací soud se v zásadě ztotožňuje s úvahou dovolatelky, že náhrada
imateriální újmy nemusí dosahovat výše, k níž by jinak dospěl Evropský soud pro
lidská práva (k tomu srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve
věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odstavce 78 a 95, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009).
To
však platí za podmínek, že rozhodnutí, která musí být v souladu s právní
tradicí a životním standardem dotčené země, jsou rychlá, odůvodněná a velmi
rychle vykonaná. Takové podmínky nebyly v daném případě naplněny a přiznané
zadostiučinění, zejména vzhledem k důležitosti řízení pro poškozeného, nelze
považovat za zcela zjevně nepřiměřené. Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání
za nedůvodné, a proto jej podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142
odst. 1 o. s. ř. Žalobci v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 13.000,- Kč (srov. § 3
odst. 1 bod 4, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění
vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. –
čl. II.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši
300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006
Sb. – čl. II), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je
advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.660,-
Kč, celkem tedy ve výši 15.960,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu
nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalobce v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.