30 Cdo 1328/2009

30 Cdo 1328/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci

žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha

5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu

spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 118.000,-

Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 2/2007, o dovolání

žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2008, č. j. 51 Co

304/2008 – 43, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2008, č. j. 51 Co 304/2008 – 43

a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 2. 2008, č. j. 12 C 2/2007 –

29 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 118.000,- Kč, které se žalobce

domáhal jako náhrady nemajetkové újmy utrpěné jím v důsledku neskončení

trestního řízení vedeného proti němu u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 91/2003 v přiměřené lhůtě. Zároveň soud I. stupně žádnému z účastníků

nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Při svém rozhodování vyšel ze

skutkového zjištění, že bylo sdělením obvinění ze dne 29. 8. 1995 proti žalobci

zahájeno trestní stíhání, v návaznosti na které byl žalobce odsouzen trestním

příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 12. 1995, č.j. 4 T 225/95 –

58 pro spáchání trestného činu vyhýbání se výkonu civilní služby podle § 272c

odst. 1 TZ, když trestní příkaz nabyl právní moci dne 9. 1. 1996. Na základě

podnětu žalobce podal dne 5. 12. 2002 ministr spravedlnosti stížnost pro

porušení zákona ve prospěch žalobce k Nejvyššímu soudu, který rozsudkem ze dne

14. 1. 2003, č.j. 4 Tz 100/2002- 73 zmíněný trestní příkaz zrušil a věc vrátil

Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení. Okresní soud v Pardubicích

usnesením ze dne 7. 2. 2003, č.j. 1 T 24/2003 – 76 trestní stíhání žalobce

podmíněně zastavil. Dané usnesení však bylo ke stížnosti žalobce zrušeno

usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 11. 3. 2003, č.j. 13 To 84/2003 – 86 a věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření. Proti žalobci byla podána nová obžaloba dne 30. 4. 2003, na jejímž základě

Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 5. 5. 2003, č.j. 1 T 91/2003 – 93

trestní stíhání žalobce zastavil. I toto rozhodnutí však bylo zrušeno ke

stížnosti žalobce a věc vrácena soudu I. stupně, a to usnesením Krajského soudu

v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 24. 6. 2003, č.j. 13 To 238/2003

– 102. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 20. 8. 2003, č.j. 1 T

91/2003 – 107 trestní stíhání žalobce zastavil z důvodu amnestie prezidenta

republiky. Podáním ze dne 12. 9. 2003 požádal žalobce o projednání věci. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 22. 10. 2003, č.j. 1 T 91/2003 –

112 trestní stíhání přerušil. Usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 14/04 bylo řízení o návrhu Okresního soudu v Pardubicích na zrušení

části ust. § 3 odst. 3 zák. o civilní službě zastaveno z důvodu zrušení daného

zákona. Okresní soud v Pardubicích trestní stíhání žalobce usnesením ze dne 4. 2. 2005, č.j. 1 T 91/2003 – 121 řízení zastavil z důvodu, že skutek, pro který

byl žalobce stíhán, není trestným činem. Toto usnesení nabylo právní moci dne

1. 3. 2005. Soud I. stupně dospěl k závěru, že je třeba trestní stíhání žalobce rozdělit na

dvě části, a to prvou započatou sdělením obvinění dne 29. 8. 1995 a ukončenou

právní mocí trestního příkazu dne 9. 1. 1996, tj. trvající čtyři měsíce a

druhou započatou podáním stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti

dne 5. 12. 2002 a ukončenou právní mocí usnesení o zastavení trestního stíhání

žalobce z důvodu, že skutek, pro nějž je stíhán, není trestným činem, dne 1. 3. 2005, tj. trvající dva roky a tři měsíce. Soud I.

stupně posoudil druhou část

trestního stíhání žalobce jako trvající přiměřeně dlouhou dobu, když řízení

probíhalo ve třech stupních soudní soustavy, přičemž do věci zasáhl i Ústavní

soud. K celkové délce řízení významně přispěly stížnosti žalobce, na které

musely soudy opakovaně reagovat. Řízení nebylo složité a zároveň mělo pro

žalobce standardní význam, neboť se jednalo o trestný čin, za který byl žalobci

uložen velmi mírný trest, řízení nebylo spojeno s omezením svobody žalobce a

význam řízení pro žalobce je „velmi podkopáván jemně řečeno ustavičnou procesní

aktivitou žalobce v řízení, resp. jeho opravnými prostředky“. Konečně řízení

nebylo postiženo obdobími nečinnosti ze strany soudu. Z uvedených důvodů

shledal soud I. stupně nárok žalobce za neoprávněný. Odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění se

přitom omezil na konstatování, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i

právním hodnocením soudu I. stupně a pro stručnost na odůvodnění rozsudku soudu

I. stupně odkázal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm vymezil dvě

otázky, dle jeho názoru právně významné, a to zda „lze pokládat za přiměřené,

aby soud vedl dva roky a dva měsíce neoprávněné trestní stíhání vůči občanovi,

když Nejvyšší soud ČR dal ve svém rozsudku jasný pokyn, jak má prvoinstanční

soud věc vyřešit“ a zda „lze tvrdit, že věc probíhala ve třech stupních soudní

soustavy, když věc třetímu stupni fakticky nebyla postoupena“. K prvé otázce

dovolatel uvedl, že dle jeho názoru je třeba přičítat k tíži státu, pokud

nedůvodné trestní stíhání žalobce trvalo po rozhodnutí Nejvyššího soudu dva

roky a dva měsíce kvůli tomu, že prvoinstanční soud vydával opakovaně vadná

rozhodnutí, která stížnostní soud musel rušit pro jejich nezákonnost. Tvrdil

také, že usnesení trestního soudu o přerušení řízení z důvodu podání návrhu na

zrušení části zákona o civilní službě k Ústavnímu soudu nebylo nikdy

realizováno. Z posledně uvedeného dovolatel dovozuje, že trestní řízení

probíhalo jen ve dvou stupních soudních soustavy, nikoli ve třech.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl.

II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §

241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka v

dovolání uplatněná, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí a

spočívající v tom, zda má být při zohlednění délky řízení, jež nemělo být

skončeno v přiměřené lhůtě, přihlédnuto k důvodům, pro které řízení trvalo

určitou dobu, a které mají spočívat v opakovaně vadném rozhodování soudu, dosud

nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a napadené rozhodnutí má proto

zásadní právní význam. Dovolací soud se dále zabýval důvodností dovolání a dospěl k závěru, že

dovolání je důvodné. Možnost žádat odškodnění nehmotné (morální) újmy způsobené nesprávným úředním

postupem byla do českého právního řádu vnesena zák. č. 160/2006 Sb., který

novelizoval s účinností od 27.4.2006 zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za

škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a

jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Danou novelou byl do § 1 vložen nový odst. 3 stanovící, že stát a územní celky

v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též

vzniklou nemajetkovou újmu. Do § 13 odst. 1 OdpŠk byla pak vložena věta

potvrzující dřívější judikaturou dovozovaný závěr ve vztahu k náhradě škody

způsobené nesprávným úředním postupem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu

ze dne 24.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněné v časopise Soudní

judikatura pod č. 4/2000), že se za nesprávný úřední postup považuje rovněž

porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Nově vložená věta v § 13 odst. 1 OdpŠk rovněž obsahuje poznámkou 8a odkaz na

čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů

pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006

Sb. přitom vyplývá, že účel tohoto odkazu je dvojí: jednak poukázat na to, že

se hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování řídí kritérii, která ve

své judikatuře dovodil mezinárodní soud Úmluvu aplikující, jednak upozornit na

to, že v souladu s touto judikaturou na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy je

rozhodující především celková délka řízení. Návrh směřuje k poskytování náhrady

za nepřiměřené celkové délky řízení, nikoli primárně k odškodňování za

jednotlivé průtahy v řízení. Zákonem č. 160/2006 Sb. byl do zákona č. 82/1998 Sb. vložen rovněž nový § 31a,

který stanoví způsob poskytování zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. V odst.3 pak specifikuje demonstrativním způsobem kritéria, k nimž je třeba v

případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13

odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédnout

při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Z důvodové zprávy k zák. č. 160/2006 Sb. přitom vyplývá, že jde o kritéria používaná Evropským soudem pro

lidská práva v jeho judikatuře k určování, zda byla délka vnitrostátního

soudního řízení přiměřená, a jeho judikatura proto může být užitečným vodítkem. Z uvedeného je zřejmé, že kritéria vyjmenovaná v § 31a odst. 3 písm.

b) až e)

OdpŠk a spočívající ve složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k

průtahům v řízení nebo naopak přispěl k jeho zkrácení tím, že využil dostupných

prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci

během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného, se nezohlední pouze při

posouzení výše odškodnění nemateriální újmy, jak by k tomu mohlo vést znění

daného ustanovení, ale také při zjištění, zda byla délka konkrétního řízení

přiměřená. Tato úvaha však v sobě nese nevyslovený předpoklad, že určitý typ řízení má

trvat určitou dobu, kterou lze ještě považovat za přiměřenou ve smyslu čl. 6

odst. 1 Úmluvy a s touto standardně stanovenou dobou se za pomocí uvedených

kritérií porovnává délka řízení v konkrétní věci. K tomu považuje dovolací soud

za důležité upozornit, že zmíněná kritéria nejsou jedinými, jež může soud při

posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, neboť, jak je

již výše zmíněno, jde v čl. 31a odst. 3 OdpŠk o demonstrativní výčet těchto

kritérií. V případě trestního řízení jde o věc typově významnou pro osobu obviněného,

která negativně ovlivňuje a zatěžuje jeho osobní život (srov. např. nález

Ústavního soudu ze dne 31.3.2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce

nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005). Z toho důvodu je třeba trvat

na tom, aby trestní řízení proběhlo v co nejkratším čase. Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci je třeba

zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající

především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného

právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání

rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při

posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v

důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení

oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska

bezvadně. Nelze totiž zapomínat, že institut náhrady nemateriální újmy způsobené

neprojednáním věci v přiměřené lhůtě, byl do českého právního řádu vnesen jako

jeden ze dvou prostředků nápravy této újmy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, podle

kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí

mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení

dopustily osoby při plnění úředních povinností. Prvním, preventivním prostředkem nápravy hrozící nebo již vzniklé újmy v

důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, je možnost účastníka nebo jiné

strany řízení podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §

174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1.7.2009

(srov. rozsudek ESLP ve věci Macready proti České republice ze dne 22. 4. 2010,

č. 4824/06 a 15512/08, odst. 51).

Pro úplnost je třeba dodat, že možnost podat

týž návrh po marném podání hierarchické stížnosti na průtahy v řízení u

příslušného orgánu státní správy soudů ve znění téhož zákona účinného do

30.6.2009, nebyla shledána Evropským soudem pro lidská práva za účinný právní

prostředek nápravy (viz např. Vokurka proti České republice, konečné rozhodnutí

o přijatelnosti ze dne 16. 10. 2007, věc č. 40552/02, odst. 55) a jeho

nepodání, stejně jako nepodání hierarchické stížnosti, nelze účastníku řízení

přičítat k tíži. Druhým, kompenzačním prostředkem nápravy již vzniklé újmy v důsledku

neprojednání věci v přiměřené lhůtě, je možnost odškodnění této újmy podle §

31a odst. 3 OdpŠk. Oba uvedené prostředky nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy mají vést k tomu, aby

újma spočívající v neprojednání věci v přiměřené lhůtě buď vůbec nevznikla nebo

aby byla odškodněna. V případě kompenzačního prostředku nápravy by pak zejména

možnost státu žádat regres vyplacené náhrady škody, popř. odškodnění ve smyslu

§ 16 až 18 OdpŠk měla vést osoby zúčastněné na výkonu veřejné moci k

odpovědnému plnění jejich povinností tak, aby nedocházelo k porušování práv

osob, vůči kterým je veřejná moc vykonávána. Za nepřiměřeně dlouho trvající řízení je tedy nutno považovat takové řízení, k

jehož délce přispělo nezanedbatelným způsobem nedodržování procesních pravidel

ze strany orgánů veřejné moci. Soudy obou stupňů v tomto řízení nezaměřily

dokazování na zodpovězení otázky, z jakých důvodů nebylo trestní stíhání

žalobce po zrušení trestního příkazu rozsudkem Nejvyššího soudu skončeno dříve

a dovolací soud proto nemá možnost své závěry konkretizovat ve vztahu k postupu

Okresního soudu v Pardubicích v posuzované trestní věci. Bylo-li by však

pravdivé tvrzení žalobce o tom, že řízení před Okresním soudem v Pardubicích

trvalo více než dva roky výlučně proto, že daný soud postupoval v rozporu s

procesními předpisy a jeho rozhodnutí byla z téhož důvodu opakovaně rušena

stížnostním soudem a také o tom, že Nejvyšší soud v rozsudku zrušujícím trestní

příkaz vyslovil závazný právní názor v tom směru, jak má být v řízení dále

postupováno a tento závazný právní názor nebyl Okresním soudem v Pardubicích

respektován, jevila by se daná délka trestního řízení proti žalobci jako zjevně

nepřiměřená. K úvaze soudů obou stupňů o tom, že žalobce přispěl k délce trestního řízení

podáváním opravných prostředků proti rozhodnutím Okresního soudu v Pardubicích,

je třeba uvést, že chování účastníka řízení může být přirozeně jedním z

faktorů, které délku řízení ovlivňují, a to ať již příznivě nebo nepříznivě. Nepříznivě může zasáhnout účastník do délky řízení také tím, že využívá svého

procesního práva podávat opravné prostředky proti rozhodnutím v řízení vydaným,

popř. uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy. Tato

skutečnost však nemůže jít k tíži účastníka řízení z hlediska prodloužení délky

řízení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Patta proti

České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 12605/02, odst. 69), a to zejména tehdy,

jsou-li jím podané opravné prostředky, popř.

jiné uplatněné námitky, o kterých

je třeba rozhodnout, shledány důvodnými. Naopak důvodnost opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup

na straně orgánu veřejné moci a může být, s přihlédnutím k okolnostem konkrétní

věci, zohledněna jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu

orgánu veřejné moci. K uvedenému je třeba dodat, že však nelze přičítat k tíži orgánům veřejné moci

prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné

prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek Evropského soudu pro

lidská práva ve věci Dostál Vladimír proti České republice, ze dne 25. 5. 2004,

č. 52859/99, odst. 220), zejména v případě, jde-li o návrhy, opravné prostředky

a námitky nedůvodné. Jelikož se odvolací soud při hodnocení přiměřenosti délky trestního řízení

proti žalobci neřídil shora uvedenými úvahami a neposoudil, do jaké míry byla

jeho délka ovlivněna postupem Okresního soudu v Pardubicích v něm, je jeho

právní posouzení neúplné a tedy nesprávné. Z toho důvodu postupoval dovolací

soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek

odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu

týkal též rozsudku soudu I. stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3

věta druhá o.s.ř. také rozsudek soudu I. stupně a podlé téhož ustanovení vrátil

věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Konečně dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek

soudu I. stupně v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení.

Při novém rozhodování věci však soudy nepřehlédnou, že použitelnost § 13 odst.

1 věta druhá a třetí OdpŠk je omezena přechodným ustanovením v čl. II zák. č.

160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich

činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o

Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších

předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších

předpisů, tak, že se nevztahuje na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí

účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., tj. před 27.4.2006, pokud byl nárok na

náhradu této újmy promlčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009,

sp. zn. 25 Cdo 198/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

pod č. 111/2009).

Soud I. stupně je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,

o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v

tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 5. října 2010

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu