30 Cdo 4815/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobkyň a) O. R., b) V. T., c) M. S., všech zastoupených JUDr. PhDr.
Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 25, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská
16, o zaplacení částky 600.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 13 C 6/2007, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 23.6.2009, č. j. 17 Co 154/2009 – 65, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.6.2009, č. j. 17 Co 154/2009 – 65 a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13.11.2008, č. j. 13 C 6/2007 - 48,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu I. stupně, kterým byl
zamítnut nárok žalobkyň na zaplacení částky 200.000,- Kč pro každou z nich.
Nárok žalobkyň byl odůvodněn tím, že jim byla v řízeních vedených u Okresního
soudu v Kladně pod sp. zn. 11C 30/97, 11C 82/2002 a 11C 40/97 způsobena
nemajetková újma v důsledku toho, že uvedená řízení nebyla skončena v přiměřené
lhůtě.
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkového zjištění, že řízení vedená u Okresního
soudu v Kladně pod sp. zn. 11 C 30/97 a 11 C 82/2002 trvala téměř deset roků a
řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 11 C 40/97 trvalo devět a půl roku.
Původním účastníkem těchto řízení byl právní předchůdce žalobkyň R.R. Ve všech
třech zmíněných řízeních bylo rozhodnuto o tom, že v nich bude pokračováno s
žalobkyněmi jako dědičkami R. R. poté, co R. R. dne 10.3.2005 zemřel. Žalobkyně
se tak staly účastnicemi řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn.
11 C 30/97 až na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.2.2006, řízení
vedeného pod sp. zn. 11 C 82/2002 až dne 12.10.2005 a řízení vedeného pod sp.
zn. 11 C 40/97 před vydáním rozsudku soudem I. stupně dne 3.6.2005. Po vstupu
žalobkyň do uvedených řízení k žádným průtahům v jejich projednání nedošlo.
Za tohoto skutkového stavu dospěly soudy obou stupňů k závěru, že nárok
žalobkyň není oprávněný, neboť nedošlo k porušení jejich práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě. Dobu trvání řízení přitom lze v případě žalobkyň
počítat až od okamžiku, kdy se samy staly účastnicemi uvedených řízení a nelze
přihlížet k době, po kterou řízení probíhala za účasti jejich právního
předchůdce. Nárok na odškodnění imateriální újmy je totiž nárokem ryze
osobnostní povahy, z toho důvodu jej po smrti fyzické osoby nemohou s úspěchem
požadovat její právní nástupci. V tomto směru poukázaly soudy obou stupňů na
analogii s judikaturou vztahující se k přechodu práva na zadostiučinění v
penězích podle § 13 občanského zákoníku (dále jen ObčZ), podle které právo na
peněžitou satisfakci postižené osoby, i když se svou majetkovou reflexí a svou
funkcí přibližuje reparační funkci majetkového práva, je nicméně svou povahou
natolik spjato s postiženou fyzickou osobou, že její smrtí zaniká.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, ve kterém vytýkaly
odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Poukazovaly na to, že podle §
31a odst. 3 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková újma
vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1, věta druhá a třetí,
přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním
okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení. Pokud se žalobkyně staly
účastnicemi řízení zahájených dne 1., resp. 4.7.1997, přísluší jim dle jejich
názoru již ze samotného účastenství právo uplatňovat nároky z titulu porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve vztahu k celkové délce řízení, a
to bez ohledu na to, kdy se účastnicemi řízení staly. Oprávněnost jejich nároku
nezávisí na tom, zda právo na přiměřené zadostiučinění přechází na právní
nástupce či nikoli, nýbrž na tom, zda se žalobkyně staly účastnicemi řízení. Dovolatelky proto navrhly zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka v
dovolání uplatněná, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí a
spočívající v tom, zda lze v případě právních nástupců účastníka řízení, ve
kterém mělo být porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě,
přihlédnout při posouzení délky této lhůty i k době, po kterou řízení probíhalo
za účasti jejich právního předchůdce, dosud nebyla v judikatuře dovolacího
soudu vyřešena a napadené rozhodnutí má proto zásadní právní význam. Dovolací soud se dále zabýval důvodností dovolání a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné. Možnost žádat odškodnění nehmotné (morální) újmy způsobené nesprávným úředním
postupem byla do českého právního řádu zakotvena zák. č. 160/2006 Sb., který
novelizoval s účinností od 27.4.2006 zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Danou novelou byl do § 1 vložen nový odst. 3 stanovící, že stát a územní celky
v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též
vzniklou nemajetkovou újmu. Do § 13 odst. 1 OdpŠk byla pak přidána věta
potvrzující dřívější judikaturou dovozovaný závěr ve vztahu k náhradě škody
způsobené nesprávným úředním postupem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 24.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura pod č. 4/2000), že se za nesprávný úřední postup považuje rovněž
porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Nově vložená věta v § 13 odst. 1 OdpŠk rovněž obsahuje poznámkou 8a odkaz na
čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů
pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006
Sb. přitom vyplývá, že účel tohoto odkazu je dvojí: jednak poukázat na to, že
se hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování řídí kritérii, která ve
své judikatuře dovodil mezinárodní soud Úmluvu aplikující, jednak upozornit na
to, že v souladu s touto judikaturou na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy je
rozhodující především celková délka řízení. Návrh směřuje k poskytování náhrady
za nepřiměřené celkové délky řízení, nikoli primárně k odškodňování za
jednotlivé průtahy v řízení. Zákonem č. 160/2006 Sb. pak do zákona č. 82/1998 Sb. přibyl rovněž nový § 31a,
který stanoví způsob poskytování zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. V odst. 3 pak specifikuje demonstrativním způsobem kritéria, k nimž je třeba v
případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13
odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédnout
při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Z důvodové zprávy k zák. č. 160/2006 Sb. přitom vyplývá, že jde o kritéria používaná Evropským soudem pro
lidská práva v jeho judikatuře k určování, zda byla délka vnitrostátního
soudního řízení přiměřená, a jeho judikatura proto může být užitečným vodítkem. Úprava náhrady nemajetkové újmy je tedy zasazena do zákonné koncepce, jež stojí
na konstrukci základních předpokladů pro důvodné uplatňování její náhrady, tj. na tom, že poškozenému byla způsobena nemajetková újma, a to v příčinné
souvislosti s kvalifikovaným, v zákoně uvedeným škodním jednáním, v daném
případě porušením práva na projednání věci před soudem v přiměřené lhůtě. I
když se nehmotná újma vymezuje vedle škody jako takové (tj. vedle škody
hmotné), vztahují se na ni ustanovení zákona o náhradě škody v plném rozsahu,
jak to ostatně rovněž vyplývá z důvodové zprávy k zák. č. 160/2006 Sb. Z uvedeného je patrno, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za
škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1
věta třetí OdpŠk, je nutno postupovat nejen dle zákonné úpravy, do níž je
zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva
vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. To platí zejména pak k výkladu pojmu přiměřenosti délky řízení. Evropský soud pro lidská práva k problematice započitatelné délky řízení v
případě právního nástupnictví v původním řízení uvedl ve věci Sadik Amet a
ostatní proti Řecku, rozsudek ze dne 3. 2. 2005, č. 64756/01, § 18 následující:
V případech, kdy do občanskoprávního řízení vstoupí třetí osoba, rozlišuje
judikatura Soudu tyto situace: pokud stěžovatel vstoupí do řízení pod svým
vlastním jménem, doba řízení, která se zohledňuje, počíná běžet od tohoto data;
naproti tomu pokud stěžovatel, který se do řízení zapojí jako dědic původního
žalobce, může žalovat celkovou délku řízení (viz, Pandolfelli a Palumbo proti
Itálii, rozsudek ze dne 27. února 1992, série A no 231-B, p.
16, § 2 ; X proti
Francii, rozsudek ze dne 31. března 1992, série A no 234-C, p. 89, § 26 ; Aldo
Tripodi proti Itálii, stížnost č. 45078/98, rozsudek ze dne 12. října 2000 ;
Antonio Ruocco proti Itálii, stížnost č. 34881/97, rozhodnutí Komise ze dne 27. října 1998, nepublikováno) (neoficiální překlad z francouzského originálu
dostupného na webovém portálu ESLP www.echr.coe.int/echr/en/hudoc/). Stejný závěr vyplývá i z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Axioglou a ostatní proti Řecku, rozhodnutí ze dne 12. 3. 2009, č. 45145/06,
oddíl 1. Z těchto výkladů se podává, že dědicům původního účastníka řízení, v němž došlo
ke skutečnostem naplňujícím znak nepřiměřeně dlouze vedeného soudního řízení,
svědčí – logicky – celková délka řízení, v němž se stali nástupci původního
účastníka. Pro posouzení projednávané věci je proto třeba uzavřít, že v případě žalobkyň
je při posouzení přiměřenosti délky sporných řízení vedených u Okresního soudu
v Kladně nutno přihlédnout i k době, po kterou řízení probíhala za účasti
jejich právního předchůdce, jehož jsou dědičkami. Zákonná úprava ani judikatura pak výslovně neřeší, zda v případě universálního
nástupnictví v řízení, v němž došlo ke skutečnosti zakládající škodní následek,
přechází na dědice též naplnění předpokladu nehmotné újmy vzniklé původnímu
účastníku, tedy jeho právnímu předchůdci. V této souvislosti si je dovolací soud vědom zjevné podobnosti nároku na
náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 31a
odst. 1 OdpŠk s nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do
osobnostních práv ve smyslu § 13 odst. 2 o. z., u které ustálená judikatura
dospěla k závěru, že jedním z atributů osobního práva je, že ve smyslu
analogického užití ustanovení § 579 o. z. zaniká smrtí oprávněného nebo smrtí
povinného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2005, sp. zn. 30
Cdo 1051/2005, dostupný na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud nemůže však přehlédnout, že v případě újmy vzniklé nesprávným
úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty
druhé a třetí OdpŠk a spočívající v tom, že došlo k porušení povinnosti učinit
úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené, popř. v přiměřené lhůtě, má
nárok podle § 31a odst. 1 OdpŠk dvojí povahu. Jednak jde (ve spojení s § 1 odst. 3 OdpŠk) v českém právu o právní základ
nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem. K
němu jako ke škodnímu předpokladu dochází v řízení jako v celku, jak ostatně
naznačuje shora uvedený výklad Evropského soudu pro lidská práva. Nepřiměřenou
délku řízení nelze posuzovat ve vztahu k délce účastenství jen universálních
právních nástupců. Zároveň je jím však realizováno právo na účinný prostředek ochrany ve smyslu
čl. 13 Úmluvy, podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto
Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním
orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Z toho důvodu musí mít soud při aplikaci § 31a odst.
1 OdpŠk na paměti, že jím
je právě realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané
Úmluvou, a proto musí poskytnou nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla
poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím,
která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu,
který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující. Uvedené
přirozeně nebrání soudu, aby v odůvodněných případech poskytl nápravu porušení
práv a svobod přiznaných Úmluvou v rozsahu větším, než jak by učinil Evropský
soud pro lidská práva, a to například s ohledem na omezení, které je Evropskému
soudu pro lidská práva uloženo použitelností Úmluvy ve vztahu k České republice
z hlediska její časové působnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, dostupný na www.nsoud.cz). Z toho plyne, že s ohledem na dvojí povahu nároku odškodňovaného podle § 31a
odst. 1 OdpŠk je nutno jej považovat za nárok sui generis, odlišný od jiných
nároků na náhradu nemateriální újmy upravených v českém právu. Ostatně platná
právní úprava u tohoto nároku nezná obdobu § 15 ObčZ zakládajícího po smrti
fyzické osoby právo na ochranu její osobnosti originální nárok tam uvedeným
osobám. K důvodnému uplatňování nároku na náhradu škody spočívající v nemajtkové újmě
musí být zajisté též zvažováno naplnění předpokladu újmy vzniklé právě
žalobcům nepřiměřeně dlouze vedeným řízením. Evropský soud v této rovině přitom vychází ze „silné, ale vyvratitelné
domněnky“ (strong but rebuttable presumption), že nepřiměřená délka řízení
znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě
nevyžaduje (viz rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve
věci Apicella proti Itálii, ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, bod 93 nebo Kmec,
J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.). Ve smyslu uvedeného lze proto uzavřít, že svědčí-li dědicům původního účastníka
celková délka řízení jako skutečnost zakládající nárok na náhradu imateriální
újmy, je jim přičitatelná, stali-li se účastníky takového řízení, i újma
vzniklá jeho nepřiměřenou délkou jejich právnímu předchůdci. Míru odškodnění této újmy je však nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí
dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního
účastníka řízení (srov. rozsudek První sekce Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Apicella proti Itálii, ze dne 10. 11. 2004, č. 64890/01, bod 26 a
rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva v téže věci ze dne
29. 3. 2006, bod 66), a to třeba tehdy, nebyla-li tato újma výjimečně vůbec
sdílena, např. pro okolnosti nezájmu dědiců o zůstavitelovy záležitosti za jeho
života. V každém případě se však při stanovení míry odškodnění přihlíží ke
kriteriím § 31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k těm, kteří řízení jako účastníci
dokončili.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že k době trvání
řízení vedených před Okresním soudem v Kladně za účasti právního předchůdce
žalobkyň nelze z hlediska posouzení správnosti či nesprávnosti úředního postupu
ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk přihlédnout a jelikož právě tento závěr
považoval dovolací soud za nesprávný, postupoval podle 243b odst. 2, části věty
za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v té části,
v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně. Protože se důvod
zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu I. stupně, zrušil
dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř. také rozsudek soudu I. stupně a podlé téhož ustanovení vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Konečně dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek
soudu I. stupně v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení.
Soud I. stupně je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 5. října 2010
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu