30 Cdo 384/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci
žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně,
Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 1.115.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 244/2007, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2011, č.
j. 44 Co 249/2010-85, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2011, č. j. 44 Co 249/2010-85,
se ve výroku II. b), jímž byl potvrzen rozsudek Městský soud v Brně rozsudkem
ze dne 14. 4. 2010, č. j. 55 C 244/2007-62, ohledně zamítnutí žaloby na
zaplacení částky 934.100,- Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku o náhradě
nákladů odvolacího řízení, zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 4. 2010, č. j. 55 C 244/2007-62,
zamítl žalobu co do částky 1.074.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z
částky 974.000,- Kč od 13. 3. 2007 do zaplacení, zamítl ji i pokud jde o
zákonný úrok z prodlení z částky 76.000,- Kč za dobu od 13. 3. 2007 do 13. 9. 2007 a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení z
částky 76.000,- Kč za dobu od 14. 9. 2007 do 17. 11. 2007. Rozhodl tak o nároku
žalobce, který sestával ze zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši
1.108.500,- Kč, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení
vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 41/94, z náhrady škody ve
výši 15.900,- Kč spočívající v nákladech zastoupení advokátem v souvislosti se
stížností podanou k Evropskému soudu pro lidská práva (dále také „Evropský
soud“ nebo „ESLP“) a z náhrady škody v podobě nákladů na zastoupení advokátem
ve výši 25.600,- Kč, vynaložených při předběžném uplatnění nároku u žalované. Pro částku 76.000,- Kč s příslušenstvím, která byla žalobci (po podání žaloby)
vyplacena žalovanou, vzal žalobce svoji žalobu zpět a soud prvního stupně
řízení o ní zastavil. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky
1,074.000,- Kč změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku
124.000,- Kč s 9,5% úrokem z prodlení ročně od 14. 9. 2007 do 31. 12. 2007 a
dále se zákonným úrokem z prodlení do zaplacení, co do částky 15.900,- Kč
(která představuje náklady právního zastoupení v řízení před ESLP) jej zrušil a
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a ve zbytku rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že se
žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 7. 4. 1994 a vedenou pod sp. zn. 49 C 41/94 žalobce domáhal určení neplatnosti rozvázání svého pracovního poměru
ze dne 29. 3. 1994. K jednání, jež se konalo dne 9. 6. 1994 a bylo následně
odročeno na 27. 10. 1994, se nedostavil ani žalovaný, ani žalobce, který dne
14. 6. 1994 sdělil soudu, že hodlá rozšířit žalobu o požadavek na náhradu škody
proti dalším fyzickým osobám. V podání ze dne 29. 7.1994 navrhl připuštění
změny žaloby o určení, že rozvázání pracovního poměru ze dne 21. 7. 1994 je
neplatné. Dne 24. 10. 1994 žalobce sdělil soudu, že žalovaný obě předchozí
výpovědi (ze dne 29. 3. 1994 a 21. 7. 1994) „zrušil“, avšak dne 21. 10. 1994 mu
dal další výpověď a žalobce nyní žádal o určení neplatnosti této poslední
výpovědi. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 12. 1. 1995, proti kterému
se odvolali jak žalobce, tak žalovaný. Usnesením Krajského soudu v Brně byl
napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení. Žalobce ve dvou podáních ze dne 21. 3. 1995 a 23. 11. 1995 uplatnil a
upřesnil požadavek na náhradu mzdy. Dne 4. 6. 1996 vznesl námitku podjatosti
rozhodujícího senátu Městského soudu v Brně, v důsledku které bylo jednání
nařízené na tento den odročeno. Usnesením ze dne 30. 10. 1996 rozhodl odvolací
soud o nedůvodnosti podané námitky podjatosti. Žalobce pak dne 14. 2.
1997
požádal o přidělení právního zástupce, kterým byl na jednání dne 18. 2. 1997
ustanoven JUDr. J. K. V podání ze dne 14. 3. 1997 žalobce soudu sdělil, že jej
ustanovený zástupce dosud nekontaktoval, a dne 20. 3. 1997 doplnil své odvolání
proti rozhodnutí, jímž mu byl zástupce ustanoven. Usnesením odvolacího soudu ze
dne 5. 5. 1997 bylo odvolání vyhověno a věc vrácena soudu prvního stupně, který
dne 27. 8. 1997 ustanovil žalobci nového zástupce. Žalobce následně v podání ze
dne 14. 10. 1997 žádal, aby bylo rozhodnuto o neplatnosti výpovědi ze dne 21. 10. 1994 a žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu mzdy. Na
jednání dne 12. 12. 1997 byl vyhlášen rozsudek, kterým soud zamítl jak určení
neplatnosti výpovědi, tak mzdové nároky žalobce. Ten se dne 29. 12. 1997 proti
rozsudku odvolal. Spis byl dne 1. 4. 1998 předložen odvolacímu soudu. Jednání
odvolacího soudu ze dne 20. 11. 2001 bylo odročeno za účelem doplnění
dokazování. Žalobce v průběhu odvolacího řízení se souhlasem soudu rozšířil
žalobu o další mzdové nároky. Odvolací soud dne 28. 5. 2002 potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku o určení neplatnosti výpovědi a zamítl
nárok žalobce na zaplacení náhrady mzdy. Žalobce napadl tento rozsudek
dovoláním, doručeným Nejvyššímu soudu dne 3. 6. 2002. Podáním ze dne 3. 3. 2003
žádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací
řízení. Proti usnesení ze dne 30. 6. 2003, kterým došlo k ustanovení zástupce,
podal žalobce dne 13. 8. 2003 odvolání, o němž rozhodl krajský soud usnesením
ze dne 29. 1. 2004. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 11. 2006 dovolání
žalobce zamítl. Žalobce v podání adresovaném správě Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 1995
žádal o urychlené projednání věci vedené pod sp. zn. 49 C 41/94. Dne 12. 12. 1996 podal žalobce stížnost na průtahy řízení, vedeného u tohoto soudu ve věci
podané námitky podjatosti. Stížnost byla posouzena jako důvodná. I další
stížnost žalobce na nečinnost Krajského soudu v Brně v řízení o odvolání,
podaná žalobcem dne 25. 5. 2001, byla posouzena jako důvodná. Ústavní stížnost
žalobce proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2006 byla odmítnuta
usnesením ze dne 25. 2. 2010. Nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy částkou
1.050.000,- Kč uplatnil žalobce u žalované dne 12. 3. 2007, která dne 16. 11. 2007 (tedy po podání žaloby) vyplatila žalobci částku 76.000,- Kč. Po právní stránce souhlasil odvolací soud se soudem prvního stupně v tom, že s
ohledem na § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), nelze
žalobci přiznat náhradu nákladů právního zastoupení při uplatnění jeho nároku u
žalované. Odvolací soud dále revidoval posouzení kritérií upravených v § 31a
odst. 3 OdpŠk ve vztahu k žalobcově nároku na náhradu nemajetkové újmy.
Nesouhlasil s hodnocením délky řízení, jak je provedl soud prvního stupně, dle
kterého řízení trvalo 7 let a 8 měsíců, tj. od 24. 10. 1994 do 1. 7. 2002, když
do celkové délky řízení je třeba započítat i řízení dovolací a řízení o ústavní
stížnosti. Odvolací soud tak za správnou celkovou délku řízení považuje dobu od
24. 10. 1994 do 6. 4. 2010, tedy 15 let a 6 měsíců. Samo řízení u Ústavního
soudu ČR bylo s ohledem na pracovněprávní problematiku nepřiměřeně dlouhé. Podle odvolacího soudu prvotní průtah v tomto řízení byl zapříčiněn i ze strany
žalobce, „když jeho podání nemělo zákonem předepsané náležitosti a byla mu
opakovaně poskytnuta lhůta k odstranění vad podání, rovněž před soudem prvního
stupně i soudem odvolacím lze vysledovat postup žalobce, jež průběh řízení
zbytečně paralyzoval - např. opakované rozšiřování žaloby o další nároky,
nejasná podání, námitky podjatosti, obtíže s doručováním, jež nespočívaly na
straně soudu, jak v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje soud prvního stupně
a jež je pak třeba vyhodnotit jako okolnosti vedoucí ke snížení výše
zadostiučinění.“ Pokud jde o význam řízení pro žalobce, odvolací soud
konstatoval, že „okolnost probíhajícího řízení ohledně neplatnosti rozvázání
pracovního poměru nezbavila žalobce možnosti uzavřít jiný pracovní či obdobný
poměr, taková okolnost není překážkou pro navázání jiného zaměstnaneckého
vztahu“. Shodně se soudem prvního stupně pak učinil závěr, že došlo k porušení
práva na přiměřenou délku řízení podle § 13 odst. 1 OdpŠk. Vzhledem k tomu byl
žalobcův nárok na přiměřené zadostiučinění dle § 31a odst. 1 OdpŠk důvodný a
jeho výše odvolacím soudem určena částkou 124.000,- Kč. Ta sestávala z 15.000,-
Kč za každý rok řízení, tedy celkem 225.000,- Kč za 15 let, z toho odvolací
soud odečetl částku 25.000,- Kč s ohledem na průtahy způsobené žalobcem a dále
odečetl částku 76.000,- Kč, která již byla žalovanou vyplacena. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jež považoval za přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a), c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen o.s. ř.) a důvodnost opírá o dovolací důvody dle § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovoláním napadl bod II. písm. b) napadeného rozsudku, kterým byl potvrzen
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 934.000,- Kč, sestávající
z nároku na náhradu nákladů právního zastoupení při předběžném projednání
nároků žalobce u žalované v částce 25.600,- Kč a náhrady nemajetkové újmy v
částce 908.500,- Kč. Zejména se domáhal přezkumu, zda dosud přiznané
zadostiučinění je, či není přiměřeným, a za otázku zásadního právního významu
považoval otázku aplikace „rozmezí základní částky“, jak byla určena ve
Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) Všechna zde uvedená rozhodnutí
a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových
stránkách, www.nsoud.cz.. Za nesprávné až nepřezkoumatelné právní posouzení
považuje žalobce způsob, jakým odvolací soud dospěl k výši přiměřeného
zadostiučinění za nesprávný úřední postup. Soud bez jakéhokoliv bližšího
zdůvodnění počítal s částkou 15.000,- Kč za každý rok délky řízení, tedy
nepřezkoumatelně a nepřesvědčivě aplikoval nejnižší mez, uvedenou ve
Stanovisku. Z napadeného rozhodnutí není vůbec seznatelné, proč se soud držel
spodní hranice ve Stanovisku uvedeného rozpětí - nota bene, jednalo-li se v
původním řízení o pracovněprávní věc - a není ani seznatelný Stanoviskem
předvídaný výpočet výše zadostiučinění. Napadeným rozsudkem byl dále nesprávně
přičten „prvotní průtah v řízení před Ústavním soudem“ k tíži žalobce, neboť v
tomto směru neučinil ničeho schválně ani zaviněně. Nesprávně byl přičten k tíži
i jeho „postup paralyzující průběh řízení před soudem prvního stupně i
odvolacím“. Taková výtka soudu je nekonkrétní a z toho důvodu ne zcela
přezkoumatelná. Soudem tvrzený paralyzující postup totiž neexistoval a
rozšiřování žaloby nelze žalobci, s ohledem na zásadu vigilantibus iura,
vyčítat. Pokud jde o nejasná podání, poté, co mu byl ustanoven právní zástupce,
se již z jeho strany prakticky žádné nejasnosti nevyskytovaly. Žalobce navíc v
předmětném řízení nikdy žádnou námitku podjatosti nevznesl a daný skutkový
závěr soudu tak nemá oporu v obsahu spisu. K odvolacím soudem vytýkaným obtížím
s doručováním uvádí, že pokud snad došlo k drobným problémům v tomto směru,
bylo to bez jeho zavinění, navíc to nemělo takový vliv na celkovou délku řízení
a průtahy v něm, aby to ovlivnilo výši přiznaného zadostiučinění. Dovolání dále
zmiňuje judikaturu ESLP, podle které odškodnění je přiměřené, pokud je
vnitrostátním orgánem přiznáno odškodnění ve výši 45 % částky, kterou by
přiznal ESLP sám. Vzhledem k tomu, že kompenzační řízení probíhá už ode dne 18.
10. 2005 (kdy byla doručena stížnost ESLP), resp. ode dne 12. 3. 2007 (kdy byl
uplatněn nárok u žalované), nelze již aplikovat zmíněnou 45% toleranci,
uznávanou ESLP, ale musí se vycházet ze základní částky odpovídající 100% výši
částky, kterou by poskytl sám ESLP. Dalším pochybením je skutečnost, že
odvolací soud nijak nereagoval na jednu z námitek, podle které soud prvního
stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že žalobce tvrzení o nemožnosti si
vydělávat prací žádným způsobem nekonkretizoval, a nesplnil tak svou poučovací
povinnost, v důsledku čehož znemožnil žalobci jeho tvrzení více konkretizovat.
Navíc neprovedl navržený důkaz jeho výpovědí. Závěr soudu byl tak učiněn bez
opory v provedeném dokazování. Na závěr žalobce v dovolání zdůraznil, že v
předchozím řízení uplatnil i nárok na náhradu majetkové újmy, která spočívala v
nákladech vynaložených na povinné předsoudní uplatnění nároku u žalované, a
který mu byl zamítnut s odkazem na § 31 odst. 4 OdpŠk. Nelze přitom, s ohledem
na judikaturu Ústavního soudu ČR, souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že
citované ustanovení je v souladu s ústavním pořádkem. Odvolací soud se ani
nevypořádal se standardní zákonnou možností přiznat uplatněný nárok v rámci
náhrady nákladů řízení. Na základě uvedených důvodů žalobce navrhl, aby v bodě
II. písm. b) byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k
dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12
zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou
advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval
přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v
nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětné věci napadá žalobce dovoláním rozsudek odvolacího soudu ohledně
dvou nároků se samostatným skutkovým základem, u kterých je třeba přípustnost
dovolání posoudit samostatně.
U nároku na náhradu škody spočívajícího v nákladech zastoupení žalobce při
předběžném projednání jeho nároku u žalované v částce 25.600,- Kč s
příslušenstvím, není dovolání přípustné, jelikož dovoláním dotčeným výrokem
nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§ 237 odst. 2
písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud proto v daném rozsahu dovolání podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž by mohl přezkoumat
námitky, které v daném rozsahu žalobce proti napadenému rozsudku v dovolání
uplatnil. Ve zbylém rozsahu, kdy bylo odvolacím soudem rozhodováno o nároku žalobce na
náhradu nemajetkové újmy v částce 908.500,- Kč, nelze uvažovat o přípustnosti
dovolání proti napadenému rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak
se domnívá žalobce, neboť v něm nejde o rozsudek odvolacího soudu měnící, ale
potvrzující. Přípustnost dovolání proti němu může být tedy založena výlučně
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k
nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Žalobce ve svém dovolání brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací
soud své rozhodnutí založil (uplatnění nedůvodné námitky podjatosti, podíl
žalobce na délce řízení o jeho ústavní stížnosti a na složitosti věci
„paralyzováním“ posuzovaného řízení četnými podáními), a dílem namítá jejich
neúplnost z důvodu neprovedení žalobcem navržených důkazů. K takovým námitkám,
představujícím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nelze v souladu s
§ 237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného odškodnění Nejvyšší soud již ve
svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit
pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od
okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné
řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá
až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není.
Jinými slovy, dovolací
soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny
podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování
účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy
přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného
zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v
rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý další rok
nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15.000,- Kč je přitom částkou základní
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009)
a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného
případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo
806/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla
k použití výchozí částky až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý
následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze
vyjít ze základní částky 15.000,- Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na
celkové délce řízení podílely okolnosti (uvedené v § 31a odst. 3 písm. b/ a c/
OdpŠk), které nelze přičítat k tíži státu, jak se to stalo v dané věci. Neshledal-li odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, jak se toho
dovolává žalobce, nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud k tomu dodává, že od doby, kdy sjednotil rozhodovací praxi
českých soudů v otázkách výkladu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a odst. 3 OdpŠk shora zmíněným Stanoviskem, které z hlediska přiměřenosti výše
zadostiučinění, jehož se má poškozenému za porušení jeho práva na přiměřenou
délku projednání věci dostat, důsledně vychází z judikatury Evropského soudu
pro lidská práva, jsou jakékoli obecné úvahy o poměru zadostiučinění přiznaného
v souladu se Stanoviskem a s tím, co by hypoteticky mohl v podobné věci přiznat
na zadostiučinění za porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“),
Evropský soud, liché. Pozornému čtenáři Stanoviska přitom nemohlo ujít, že
základní částka 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý
následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně
výše, než žalobcem zmiňovaných 45% toho, co za porušení předmětného práva
přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud (viz část VI. Stanoviska). Možnost zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního
řízení, předvídaná v části VI. Stanoviska, je výslovně vázána na návrh
poškozeného, který žalobce v tomto řízení neuplatnil, učiněný do doby, než
nastanou účinky koncentrace řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 3340/2011). Jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje ani posouzení
podílu žalobce na celkové délce řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk,
které učinil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. část. IV. Stanoviska a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Není přitom rozhodné, zda žalobce k celkové délce
řízení přispěl svým jednáním vědomě či z nevědomosti. Rozhodné je pouze to, že
v důsledku jeho jednání objektivně k prodloužení řízení došlo. Dovolání je však přípustné v otázce významu předmětu řízení pro poškozeného (§
31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), která byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s
judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je důvodné. Dovolací soud již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku
uvedl, že význam řízení pro poškozeného je pro stanovení formy a výše
odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě kriteriem
nejdůležitějším (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Závěr o „klíčové roli významu řízení“ pro poškozeného
vyslovil i Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS
1320/10. Nejistota a psychické útrapy, jež jsou spojeny s nepřiměřenou délkou
řízení a za které především je poskytováno zadostiučinění, výrazně nabývají na
intenzitě, pokud předmět řízení má pro osobu poškozeného zvlášť důležitý význam. Nejvyšší soud, obdobně jako Evropský soud, přisuzuje některým druhům řízení
zvýšený význam, neboť se obvykle citelněji dotýkají osobní sféry jednotlivce, a
je tedy obecný zájem na jejich vyřízení v co nejkratším čase. Mezi tato řízení
byly Stanoviskem zařazeny i pracovně právní spory. U nich se zvýšený význam pro
poškozeného předpokládá, a není proto třeba jej prokazovat (dále srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 244/2011, nebo rozsudek
Nejvyššího soud ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009; z judikatury
Evropského soudu rozsudek ze dne 26. 10. 2004 ve věci Jírů proti České
republice, č. 65195/01, § 47, rozsudek ze dne 24. 5. 1991 ve věci Vocaturo
proti Itálii, série A č. 206-C, str. 32, odstavec 17 či rozsudek ze dne 27. 2. 1992 Ruotolo proti Itálii, série A, č. 230-D, odstavec 17). Předmětem posuzovaného řízení bylo určení neplatnosti rozvázání pracovního
poměru s žalobcem jako zaměstnancem a od něj odvislý nárok na náhradu mzdy. Šlo
tedy z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce o věc určenou k
neodkladnému a co nejvčasnějšímu projednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009). Není přitom rozhodné, zda žalobce
měl po dobu vedení posuzovaného řízení možnost si najít jiné zaměstnání. Odškodnění totiž v tomto případě není poskytováno za to, že by si žalobce
nemohl v průběhu posuzovaného řízení najít jinou práci, ale za nejistotu
spojenou s tím, zda jeho stávající pracovní poměr a nároky z něj plynoucí
nadále trvají. Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami, které mohly mít za
následek nesprávné posouzení věci, a to ani těmi, jež žalobce výslovně namítá.
Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že odůvodnění výše přiměřeného
zadostiučinění musí obsahovat hodnocení toho, jak soud k výsledné částce
dospěl, neboť pouze tak budou rozhodnutí nižších stupňů o přiznání přiměřeného
zadostiučinění reálně přezkoumatelná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, bod. 20., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11). Preferuje přitom použití procentního zvýšení
či snížení základní částky podle jednotlivých kritérií § 31a odst. 3 písm. b)
až e) OdpŠk tam, kde pro jejich podíl na celkové délce řízení a pro význam
předmětu řízení pro poškozeného přichází z daného důvodu úprava základní částky
do úvahy. Odvolací soud za použití úvahy (§ 136 o. s. ř.) snížil z jasně
vymezeného důvodu základní částku o 25.000,- Kč, čímž z hlediska matematického
vyjádření učinil totéž, jako by ji snížil odpovídajícím procentem. Nelze tedy
souhlasit s žalobcem, že by z tohoto důvodu byl rozsudek odvolacího soudu
nepřezkoumatelný. Protože právní posouzení nároku žalobce odvolacím soudem je v otázce kritéria
významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk z
výše uvedených důvodů nesprávné, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty
za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §
243b odst. 3 věta první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. Při novém rozhodování ve věci odvolací soud neopomene zhodnotit i podíl postupu
orgánů veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) na celkové délce řízení
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 a
část IV. Stanoviska). Zásadně by totiž mělo platit, že se na závěru o
nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši
zadostiučinění, projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až d) OdpŠk
ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Řečeno jinak,
přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší
měrou než složitost věci, či jednání poškozeného, není možné, aby při hodnocení
přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke
zhodnocení kritéria složitosti věci, či jednání poškozeného, nikoli již ke
zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu