NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 4256/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobce P. R., proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 240.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C
226/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.
5. 2009, č. j. 58 Co 158/2009 – 61, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 8.
2009, č.j. 58 Co 158/2009-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení ze
dne 4. 8. 2009, č. j. 58 Co 158/2009 – 73, změnil rozsudek soudu prvního stupně
v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
dalších 125.000,- Kč s příslušenstvím, v ostatním rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce se domáhal přiměřeného
zadostiučinění ve výši 240.000,- Kč s přísl. za nemajetkovou újmu vzniklou
nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 49 C 139/1997, jehož předmětem bylo určení neplatnosti ukončení pracovního
poměru. Žalovaná žalobcově nároku v šestiměsíční lhůtě od podání žádosti
nevyhověla, dodatečně (1 rok a 2 měsíce po podání žádosti) však vyplatila
žalobci částku 89.000,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně i s jeho závěry o důvodnosti základu nároku, avšak neztotožnil se s jeho
hodnocením kritérií podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. pro stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění. Za rozhodnou délku řízení považoval odvolací
soud dobu od 7. 5. 1997 do 6. 11. 2006, kdy nabyl rozsudek odvolacího soudu
právní moci (tj. 114 měsíců). Při úvaze 15.000,- Kč za jeden rok řízení dospěl
k základní částce 142.500,- Kč. Ve prospěch jejího snížení nesvědčilo žádné z
hledisek, neboť se nejednalo o složitou věc (k opakování důkazů došlo v
důsledku nesprávného postupu soudu prvního stupně), žalobce se na délce řízení
nepodílel, věc byla projednávána ve třech stupních řízení, kdy rozsudky soudu
prvního stupně byly opakovaně rušeny pro nepřezkoumatelnost, a to se značným
časovým odstupem v důsledku nečinnosti odvolacího soudu. Ve prospěch zvýšení
základní částky zadostiučinění naopak svědčí hledisko značného významu věci pro
žalobce, kterému dle názoru odvolacího soudu odpovídá zvýšení o 50 %. V souhrnu
dospěl odvolací soud k částce 214.000,- Kč, protože však žalovaná žalobci již
89.000,- Kč vyplatila, přiznal žalobci dalších 125.000,- Kč s příslušenstvím.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku podala
žalovaná dovolání namítajíc nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí s
hodnocením újmy a výší zadostiučinění, které bylo žalobci z titulu nesprávného
úředního postupu přiznáno. Domnívá se, že hodnocení věci odvolacím soudem dle
zákonných kritérií uvedených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb. není správné. Řízení
probíhalo po dobu necelých 11 let na třech stupních soudní soustavy, z
odůvodnění odvolacího soudu přitom není zřejmé, z jakého důvodu odvolací soud
považuje za rozhodující délku řízení 9 a půl roku, tedy bez dovolacího řízení. Okolnost, že řízení proběhlo na třech stupních soudní soustavy, je dle názoru
dovolatelky důvodem ke snížení tzv. základní částky. Řízení o určení
neplatnosti rozvázání pracovního poměru lze považovat za složitější, a to jak
po stránce skutkové, tak právní. Bylo provedeno rozsáhlé dokazování, a i mírná
složitost věci svědčí pro snížení základní náhrady. Domnívá se, že zvýšení
základní náhrady o 50 % z důvodu významu řízení pro žalobce je značně
nadnesené. Žalobce se nijak nesnažil řízení urychlit, ani jednou se například
nedotázal na stav řízení, což o příliš velkém významu řízení pro žalobce
nesvědčí. Odvolací soud se nedostatečně vypořádal a nesprávně zhodnotil všechny
rozhodné okolnosti a proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zák. č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož dovolání směřuje proti měnícímu výroku odvolacího soudu, je dovolání
přípustné na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však
důvodné. Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou
některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a dovolatelka ani existenci těchto vad nenamítala. Dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu především tím, že soud při
výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění nesprávně zhodnotil kritérium
složitosti řízení (§ 31 a odst. 3 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), a přecenil význam předmětu
řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e) Odpšk). K tomu dovolací soud uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího.
Dovolací soud se výslednou částkou zabývá pouze
tehdy, jevila-li by se tato částka jako důsledek nesprávného právního posouzení
zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje především správnost
základních úvah soudu, např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení
přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka či nikoliv. Pokud však není přiznaná částka zcela zjevně nepřiměřená, nezkoumá dovolací
soud, zda v důsledku aplikace toho kterého kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit či zvýšit o 20 %, 30 % nebo 50 % (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 Všechna citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná veřejnosti na internetových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.). V posuzované věci má dovolací soud za to, že kritéria složitosti řízení a
významu předmětu řízení pro poškozeného byla posouzena a aplikována odvolacím
soudem správně. Při posouzení složitosti řízení je třeba přihlédnout jak k
procesním komplikacím, tak ke skutkové či hmotně právní složitosti případu. V
civilních věcech jsou považována za typově složitější řízení například
restituční spory ohledně velkého množství majetku, řízení o stanovení výživného
při změnách v majetkových poměrech účastníků nebo insolvenční řízení s větším
množstvím incidenčních sporů či řízení ve věcech kapitálových společností. Spor
o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru mezi takové případy svojí
složitostí typově obvykle nepatří. Za kritérium hlediska složitosti řízení lze považovat i počet instancí, které
se řešením sporu věcně zabývaly. V daném případě byl spor o určení neplatnosti
ukončení pracovního poměru projednáván ve třech stupních soudní soustavy,
Nejvyšší soud však rozhodoval toliko o otázce procesní, když dovolání jako
nepřípustné odmítl, a rozsudky soudu prvního stupně byly opakovaně rušeny z
důvodu nepřezkoumatelnosti, nikoliv z důvodu právní složitosti věci. Opakované
rozhodování na různých stupních soudní soustavy v tomto případě nesvědčí o
složitosti řízení, ale o nedůsledném postupu soudů, proto odvolací soud rozhodl
správně, pokud z tohoto důvodu (§ 31a odst. 3 písm. b) Odpšk) přiměřené
zadostiučinění nesnížil. V posuzované věci byly naopak splněny podmínky pro aplikaci kriteria významu
předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e) Odpšk). Pracovněprávním
sporům je třeba věnovat zvláštní pozornost, neboť mají pro jeho účastníky z
povahy věci zvýšený význam (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 26. 10. 2004, ve
věci Jírů proti České republice, stížnost č. 65195/01, § 47). Předmětem
soudního řízení o neplatnost ukončení pracovního poměru je určit platnost
daného právního úkonu, přičemž rozhodnutí v této otázce staví na jisto, zda
pracovní poměr nadále trvá (trval) a zda zaměstnanci vznikl nárok na náhradu
mzdy. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS
133/03 Rozhodnutí Ústavního soudu v tomto rozsudku citovaná jsou též dostupná
na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz/.).
Význam
předmětu řízení pro poškozeného je dán zejména tím, že přetrvávající spor může
zaměstnanci způsobit problémy při hledání nového zaměstnání a v druhé řadě také
tím, že od jeho výsledku je odvislý nárok na náhradu mzdy. Pracovněprávní spor
tak svojí povahou předurčuje věc k neodkladnému a co nejvčasnějšímu
projednání. Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým
způsobem je třeba hodnotit jednotlivá kritéria uvedená v § 31a OdpŠk a jakým
způsobem lze tedy dojít k výši přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Nejvyšší soud
k tomu uvedl, že výše odškodnění nemajetkové újmy není stanovena pevnými
částkami a je přenecháno na úvaze soudu, aby v každém jednotlivém případě
uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený okolnostem případu. Právní
úprava kromě vymezení kritérií, k nimž je třeba přihlížet, postrádá vodítko,
jak jednotlivá kriteria i jejich vzájemnou kombinaci finančně ocenit. Nejvyšší
soud k tomu však zároveň uvedl, že základní částku je možno zvýšit či snížit
zpravidla až o 40 % a v případě kritéria významu předmětu řízení pro účastníka
až o 50 %. Zvýšení přiznaného zadostiučinění o 50 %, ke kterému dospěl odvolací soud, tedy
není zjevně nepřiměřené okolnostem posuzovaného případu. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud vyšel z celkové délky řízení 9 a půl
roku, přitom řízení probíhalo necelých 11 let. Celková délka řízení se posuzuje
od okamžiku kdy návrh na zahájení řízení došel soudu do okamžiku nabytí právní
moci rozhodnutí. Započítat je třeba i řízení o dovolání nebo o ústavní
stížnosti. Dovolání však bylo odmítnuto jako nepřípustné proto, že žalovaná
společnost uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod, a k tomu bylo možno
přihlédnout při stanovení výše zadostiučinění. Námitka nesprávného určení
celkové doby řízení je zjevně bezdůvodná i z toho důvodu, že svědčí ve prospěch
přiznané částky zadostiučinění. Pokud by měl odvolací soud posoudit délku
řízení jako necelých 11 let namísto 9 a půl roku, nevedlo by to jistě k úvaze o
snížení přisouzené částky, jak požaduje žalovaná. Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán
skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem
prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení proto může být
provedeno dokazování jen k prokázání důvodů dovolání. Z povahy věci přitom
přichází v úvahu pouze prokazování důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly. Dovolatelkou navrhovaný důkaz
spisem Městského soudu v Brně, sp. zn. 49 C 139/97, proto nemůže být proveden. Z pohledu dovolacímu soudu předestřených otázek nelze dospět k závěru, že by
odvolací soud po právní stránce pochybil, a proto dovolací soud dovolání, které
považoval za nedůvodné, podle § 243b odst.
2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.