30 Cdo 2933/2009

30 Cdo 2933/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,

ve věci žalobkyň: 1) J. H. a 2) M. H., obě zastoupené Mgr. Petrem Hegarem,

obecným zmocněncem, bytem tamtéž, proti žalované České republice – Ministerstvu

spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky

950.000,- Kč každé ze žalobkyň, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.

zn. 14 C 257/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 5. 3. 2009, č. j. 20 Co 560/2008 – 84, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 8. 2008, č. j. 14 C

257/2007 – 36, zastavil vůči oběma žalobkyním řízení co do částky 108.000,- Kč

(výrok I. a II.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna oběma žalobkyním

zaplatit částku 842.000,- Kč (výrok III. a V.), a nepřiznal žádnému z účastníků

náklady řízení (výrok IV. a VI.).

Městský soud v Praze jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem změnil

rozsudek soudu I. stupně v zamítavých výrocích o věci samé tak, že žalovaná je

povinna zaplatit každé žalobkyni dalších 212.000,- Kč, co do částky 630.000,-

Kč jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění ve výši 950.000,- Kč pro

každou žalobkyni za nepřiměřenou délku soudního řízení uplatnily žalobkyně u

žalované dne 5. 2. 2007 na základě přípisu Evropského soudu pro lidská práva,

ke kterému podaly dne 25. 10. 2004 stížnost vedenou pod číslem 39116/04.

Žalovaná se v zákonné šesti měsíční lhůtě k jejich žádosti nevyjádřila, proto

podaly dne 6. 9. 2007 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Dodatečně (25. 10.

2007) vyplatila žalovaná oběma žalobkyním částku 108.000,- Kč, kterou

považovala za přiměřenou utrpěné nemateriální újmě za nepřiměřenou délku

soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C

270/88, jehož předmětem bylo provedení stavebně technických opatření,

týkajících se odtokových poměrů v okolí rodinného domu žalobkyní, jakož i

provedení opravy nemovitosti a zaplacení náhrady škody.

Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že posuzované

řízení bylo zahájeno dne 25. 10. 1988, rozsudky soudu prvního stupně ze dne 22.

6. 1989, 6. 9. 2002 a 31. 10. 2003 byly zrušeny odvolacím soudem, přičemž proti

doposud poslednímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 2007 bylo podáno

odvolání. Odvolací soud uvedl, že doba řízení trvajícího již 20 let je zjevně

nepřiměřená a význam předmětu řízení pro žalobkyně je nepochybně vysoký, neboť

předmětem řízení bylo především provedení sanačních prací na rodinném domě

žalobkyň k zabránění pronikání vlhkosti do objektu. Odvolací soud souhlasil se

soudem I. stupně v tom, že soudy nebyly v řízení po delší dobu nečinné a že

objektivně vzniklé průtahy nejsou zásadně důsledkem jejich nesprávného postupu.

Soud se v období mezi jednáními soudu aktivně snažil opatřovat podklady pro

další řízení a samy žalobkyně přispěly k prodloužení sporu zejména opakovanými

námitkami podjatosti rozhodujících soudců soudů obou stupňů. Uvedené

skutečnosti však nemění nic na tom, že délka trvání řízení v daném případě

představuje významné porušení práva žalobkyň na spravedlivý proces a porušení

zásady občanského soudního řízení vyjádřené v § 6 o. s. ř., které lze označit

za selhání justičního systému. S ohledem na výjimečnou délku trvání řízení a

jeho význam pro žalobkyně se odvolací soud rozhodl přiznat přiměřené

zadostiučinění ve výši 20.000,- Kč za rok trvání řízení nad dobu odpovídající

obvyklé době trvání obdobných sporů, za niž odvolací soud považoval dobu 4 let.

Za odpovídající zadostiučinění považoval částku 320.000,- Kč pro každou

žalobkyni, a proto přisoudil každé nad rámec již poskytnutých 108.000,- Kč

dalších 212.000,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku podala

žalovaná dovolání namítajíc nesprávné právní posouzení věci ve smyslu

ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dle názoru dovolatelky stanovil

odvolací soud výši přiměřeného zadostiučinění pouze s odkazem na celkovou délku

řízení a domnělý vysoký význam předmětu řízení pro žalobkyni, aniž by

dostatečně přihlédl k dalším kritériím ustanovení § 31a odst. 3 zákona č.

82/1998 Sb. a k judikatuře ESLP a vnitrostátních soudů. Podíl žalobkyň na

celkové délce řízení odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí sice zmínil,

ale nezohlednil ho při rozhodování o výši zadostiučinění. S poukazem na

rozsudek ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice, § 220,

dovolatelka uvádí, že žalované nelze přičítat k tíži, že se soudy musely

opakovaně vypořádat s námitkami podjatosti žalobkyň, což objektivně přispělo k

délce řízení. Žalobkyním nelze vyčítat využití procesních prostředků, tato

aktivita však zanechala na řízení následky nepřičitatelné státu. Dovolatelka

dále namítá, že odvolací soud chybně přihlédl pouze k rozsudku ESLP ve věci

Heská proti České republice, přitom tento rozsudek nelze považovat za obdobný

případu žalobkyň. Nevzal naopak v úvahu rozsudek ESLP ve věci Apicella proti

Itálii, podle kterého mohou být částky přiznávané na vnitrostátní úrovni nižší

než částky přiznávané Evropským soudem. Částku 320.000,- Kč pro každou

žalobkyni považuje dovolatelka za zcela nepřiměřeně vysokou. K článku 78

rozsudku Apicella proti Itálii dovolatelka uvádí, že český právní řád zná

odškodnění pozůstalých za usmrcení blízké osoby v § 444 obč. zák., kdy je

přiznávána částka ve výši 240.000,- Kč. „Smrt blízké osoby je třeba chápat jako

neodstranitelnou újmu, a proto i přiznaná částka za toto zadostiučinění by měla

být jednou z nejvyšších, které vnitrostátní soud přizná.“ Dovolatelka považuje

za značně nemorální, že by žalobkyním, i když je pro ně význam předmětu řízení

vysoký, bylo přiznáno vyšší zadostiučinění než v případě smrti blízké osoby.

Nadto se nejedná o řízení, s nímž by judikatura ESLP spojovala zvýšený význam

pro jeho účastníky. Dovolatelka dále namítá, že se žalobkyně domohly náhrady

nemajetkové újmy nepoměrně rychleji, jednodušeji a méně nákladněji, než kdyby

se nápravy domáhaly u ESLP, k čemuž je třeba také přihlédnout při stanovení

výše zadostiučinění. Nelze opominout ani skutečnost, že primárně by v

případech, kdy došlo k nesprávnému úřednímu postupu, mělo postačovat

konstatování porušení práva a pokud je přiznáno zadostiučinění v penězích,

neměla by být jeho výše nijak vysoká, s ohledem na skutečnost, že se jedná v

podstatě o omluvu státu. Dovolatelka proto navrhla napadený rozsudek zrušit a

věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání prostřednictvím svého obecného

zmocněnce uvedly, že Městský soud v Praze zhodnotil výši přiměřeného

zadostiučinění podle všech zákonných kritérií a přitom přihlédl i k judikatuře

ESLP. Poukazují na to, že přiznaná částka by mohla být mnohem vyšší, ale že ji

soud mohl snížit právě s ohledem na rozsudek ESLP ve věci Apicella proti

Itálii, takže závěry uvedené v tomto rozsudku aplikovány byly. Neobstojí ani

argument větší jednoduchosti a rychlosti vnitrostátních prostředků nápravy,

když možnost domáhat se přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. nabyla účinnosti až v průběhu roku 2006, tedy v době, kdy se již

žalobkyně dávno domáhaly svých nároků u ESLP, odkud byly následně na nově

zavedený vnitrostátní prostředek nápravy odkázány. Proces uplatnění nároků

žalobkyň tak byl ještě pomalejší, složitější a nákladnější, než pokud by se

svých nároků domáhaly pouze u ESLP. Výklad dovolatelky o tom, že by částky

přiznané jako přiměřené zadostiučinění neměly přesáhnout výši 240.000,- Kč

považují žalobkyně za mylný, který by ve svém důsledku znemožňoval určovat

přiměřené zadostiučinění s ohledem na jednotlivé konkrétní případy. Žalobkyně

také nesouhlasí s námitkou dovolatelky, že se samy značně podílely na délce

řízení. Naopak se snažily, aby došlo k co nejrychlejšímu rozhodnutí věci, proto

také mimo jiné podávaly stížnosti na průtahy v řízení, které byly orgány státní

správy soudů shledány oprávněnými. Navrhly dovolání žalované jako bezdůvodné

zamítnout. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zák. č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle

§ 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož dovolání směřuje proti měnícímu výroku odvolacího soudu, je dovolání

přípustné na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však

důvodné. Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou

některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229

odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, a dovolatelka ani existenci těchto vad nenamítala. Nejvyšší soud je již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu,

jakým způsobem je třeba hodnotit jednotlivá kritéria uvedená v § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní

rady č.

358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen

„OdpŠk“) a jakým způsobem lze tedy dojít k výši přiměřeného zadostiučinění za

nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 nebo

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009

Všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná veřejnosti na

internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.). I v případě přípustného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přitom platí, že „stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je

především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu

odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje

právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk,

přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci

tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená.“ Dovolací sou

tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého

kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo

4462/2009). Dovolatelka nesouhlasí s výší přiznaného zadostiučinění a nesprávné

právní posouzení věci spatřuje zejména v tom, že odvolací soud nedostatečným

způsobem přihlédl k dalším kritériím § 31a odst. 3 OdpŠk, zejména ke kriteriu

jednání žalobkyň, kterým přispěly k průtahům v řízení (§ 31a odst. 3 písm. c)

OdpŠk). Dovolatelka uvádí, že žalobkyním nelze vytýkat využití procesních

prostředků, které jim k jejich ochraně dává právní řád, a zároveň, že doba, po

kterou soud reaguje na tyto procesní prostředky, není přičitatelné státu. Proto

měl odvolací soud chování žalobkyň zohlednit. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že chování poškozeného během řízení je

vždy třeba posuzovat jako celek. V průběhu řízení činí účastník řízení řadu

úkonů, které mohou na celkovou délku řízení působit jak pozitivně, tak

negativně. K nárůstu celkové délky řízení přispěje poškozený negativně zejména

svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou

ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání,

navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhům, opakované

podávání předběžných opatření, apod.). Potud se jedná „průtahy“ vedoucí k

prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk způsobené účastníkem

řízení, které je třeba zohlednit jak při posuzování délky řízení, tak při

určování výše přiměřeného zadostiučinění. Účastník řízení však může vyvíjet i činnost alespoň teoreticky směřující ke

zkrácení délky řízení, jako například podat stížnost na průtahy v řízení u

příslušného orgánu státní správy soudů nebo nově od 1. 7. 2009 podat návrh na

určení lhůty k provedení procesního úkonu.

Využití či nevyužití těchto

prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení je třeba posuzovat vždy s

ohledem na konkrétní okolnosti případu a jejich nevyužití nelze v zásadě

přičítat účastníkovi řízení k tíži. Mezním kriteriem je aktivita účastníka řízení, která sice přispívá určitou

měrou k prodloužení řízení, nelze mu ji však klást k tíži. To je případ, kdy

poškozený přiměřeně využívá svých práv, které mu dává k dispozici vnitrostátní

právní řád: podává žádosti (např. o osvobození od soudních poplatků či

ustanovení zástupce), námitky (např. podjatosti nebo místní či věcné

nepříslušnosti soudu) a využívá opravných prostředků. Na tuto procesní aktivitu

účastníka řízení musí reagovat soud, pokud však reaguje adekvátně a včas, nelze

ani jemu takto prodlouženou délku řízení přičítat k tíži. Důvodnost podaných

opravných prostředků či námitek naopak svědčí o nesprávném úředním postupu na

straně orgánu veřejné moci. V posuzovaném případě měly žalobkyně přispět k celkové délce řízení opakovaným

vznášením námitek podjatosti, které byly nedůvodné, žalobkyně naopak uvedly, že

podávaly i stížnosti na průtahy v řízení, které byly shledány oprávněnými. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně podaly námitku podjatosti soudkyně JUDr. Válkové, která byla dne 18. 7. 1995 z projednávání a rozhodnutí věci vyloučena,

další námitky podjatosti podané v roce 2001 a 2009 důvodnými shledány nebyly. Podávání námitek podjatosti nepochybně oddaluje možnost soudu rozhodovat ve

věci samé, neboť spis je postupován k rozhodnutí o podjatosti nadřízenému

soudu, což samo o sobě prodlužuje řízení. Pokud je o námitce rozhodnuto kladně,

musí být věc postoupena novému soudci, který se musí s věcí seznámit, a teprve

poté činí úkony směřující k rozhodnutí ve věci samé. Žalobkyně tedy mohly

předvídat, že jimy podané námitky vyvolají daný procesní postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 315/03, dostupné na

internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz/.). O nesprávném úředním postupu naopak svědčí to, že první vznesená námitka

podjatosti, učiněná po sedmi letech řízení, byla shledána důvodnou, a nelze

pominout ani to, že žalobkyně se prostřednictvím stížností na průtahy v řízení

snažily spor urychlit. Z obsahu spisu přitom nevyplývá, že by jiným chováním

přispěly k průtahům v řízení. Odvolací soud tedy rozhodl správně, pokud z důvodu uvedeného v § 31a

odst. 3 písm. c) OdpŠk výši přiměřeného zadostiučinění nesnížil. Námitky

podjatosti podávané žalobkyněmi nebyly ryze obstrukčního charakteru, a přestože

mohly přispět k prodloužení sporu, nelze jimi odůvodnit celkovou délku řízení,

která je zcela zjevně nepřiměřená projednávané věci. Tvrzení dovolatelky, že odvolací soud dostatečně nezdůvodnil, jak

dospěl k výsledné částce, a že přihlédl pouze k rozsudku ESLP ve věci Heská

proti České republice, není pravdivé. Odvolací soud vyšel z částky 20.000,- Kč

za rok nepřiměřené délky řízení, kdy za rozhodnou dobu považoval 16 let

soudního řízení.

K tomu Nejvyšší soud dodává, že částka 320.000,- Kč za 20 let řízení není zcela

zjevně nepřiměřená utrpěné nemateriální újmě, neboť se v přepočtu jedná o

částku 16.842,- Kč za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení, kterážto částka

odpovídá požadavku na přiměřenou výši zadostiučinění. Nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud upozorňuje, že výslednou částku

zadostiučinění je třeba stanovit s ohledem na celkovou délku řízení a nikoliv s

ohledem na dobu, která přesahuje „obvyklou dobu trvání obdobných sporů“. Nelze

totiž zcela jasně určit, že by obdobné řízení trvalo právě čtyři roky. Nejvyšší soud proto vychází ze zásady, že nejprve je třeba určit celkovou dobu

řízení, a pokud orgán veřejné správy dospěje k závěru, že taková délka řízení

je nepřiměřená skutkové a právní náročnosti sporu, stanoví výši zadostiučinění

s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. „Při stanovení výše

zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za

jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v

přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou délkou trvání řízení umožní stanovit

základní výši odškodnění. Nejvyšší soud přitom pro poměry České republiky

považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše

přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až

20.000,- Kč za první dva roky a dále pak za každý rok řízení.“(srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Je tomu tak

proto, že každé řízení trvá určitou dobu a každý procesní úkon vyžaduje určitý

čas, a konečně i proto, že během prvních dvou let je způsobená újma nejnižší a

teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá. O snížení částky zadostiučinění nelze uvažovat ani z důvodu, že by využití

vnitrostátního prostředku představovalo pro stěžovatelky dostupnější a

snadnější způsob, jak dosáhnout nápravy, než v případě řízení u Evropského

soudu pro lidská práva. Využití vnitrostátního prostředku je pro poškozené

bližší a dostupnější zejména proto, že řízení probíhá v jazyce poškozených a

odehrává se v České republice, nicméně rozhodnutí o přiznání zadostiučinění za

nesprávný úřední postup by zároveň mělo být rychlé, odůvodněné a velmi rychle

vykonané. K naplnění tohoto předpokladu by mělo sloužit i předběžné projednání

nároku u žalované, která je povinna do šesti měsíců o žádosti poškozených

rozhodnout, což se v dané věci nestalo. Žalobkyně byly nuceny domáhat se svého

práva soudní cestou a ani dodatečné přiznání nepřiměřeně nízké částky 108.000,-

Kč ze strany žalované nevedlo k ukončení kompenzačního řízení. Dovolatelka brojí proti výši přiznaného zadostiučinění i s ohledem na částky

přisuzované za jiné druhy škod, jako např. za újmu na zdraví nebo za újmu

způsobenou smrtí blízké osoby. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009 však formuloval a odůvodnil závěr, že při

určování výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou

nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č.

160/2006 Sb., nelze vycházet z toho, že

přiznaná peněžní náhrada musí být nižší než částka, která je v § 444 odst. 3

obč. zák. stanovena jako jednorázové odškodnění pozůstalým za smrt osoby

blízké. Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ze dne 29. 3. 2006, ve věci

Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, § 78 uvedl, že pokud stát zavede

vnitrostátní kompenzační prostředek nápravy, musí mu Evropský soud ponechat

širší prostor pro uvážení, aby mohl tento právní prostředek nápravy vhodně

začlenit do vlastního právního systému a do svých tradic ve shodě s životní

úrovní dané země. „Vnitrostátní soud bude zejména moci snadněji odkázat na

částky přisouzené na vnitrostátní úrovni za jiné druhy škod, tj. například za

újmu na zdraví, újmu způsobenou smrtí blízké osoby nebo újmu v případě pomluvy,

a vycházet ze svého vnitřního přesvědčení (...)“. Podle Nejvyššího soudu je nutno tuto úvahu Evropského soudu interpretovat jako

určitý návod, jak při vytváření nového kompenzačního prostředku nápravy

postupovat, a kterými instituty se lze inspirovat při vytváření vlastního

modelu odškodňování nemateriální újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné

rozhodnutí. Smyslem však není limitovat výši přiměřeného zadostiučinění

částkami přiznávanými u jiných druhů nemateriálních újem. Nelze přehlédnout ani to, že každý z výše uvedených institutů směřuje k

odškodnění jiných dopadů do sféry poškozeného a společné jim je pouze to, že se

jedná o újmy nemajetkové. Zatímco smyslem odškodnění např. za ztížení

společenského uplatnění je nahradit poškozenému handicap oproti dřívějšímu

způsobu života a smyslem jednorázového odškodnění pozůstalých je snaha o

zmírnění citového strádání ze ztráty blízké osoby, nemajetková újma způsobená

typicky porušením práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době spočívá v

reparaci úzkosti, duševního stresu a nejistoty z očekávaného výsledku sporu,

který může do budoucna ovlivnit život poškozeného. Pro všechny typy odškodnění

je společné, že se snaží prostřednictvím kompenzačního prostředku náhrady,

většinou v peněžité formě, nahradit něco, co nahradit nelze. Nelze však

porovnávat, která z výše uvedených újem je závažnější, a za kterou by čistě

teoreticky přináleženo vyšší zadostiučinění. Skutečnost, že v případě odškodnění podle § 444 odst. 3 obč. zák. se poskytuje

jednorázová částka ve výši 240.000,- Kč, není pro výpočet zadostiučinění za

nesprávný úřední postup směrodatná. Tato úprava je naopak kritizována zejména

proto, že postrádá ambici přihlížet k odlišnostem konkrétního skutkového stavu

v každé věci. Ústavní soud k tomu ve svém nálezu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, dostupném na internetových stránkách Ústavního soudu

http://nalus.usoud.cz/ uvedl, že tato úprava je natolik paušální, že ji nelze

považovat za vyčerpávající řešení daného problému, proto nevylučuje, aby se

dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu

osobnosti.“. Částka 240.000,- Kč tedy nemusí být konečná. Přestože právní úprava zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č.

160/2006 Sb.,

nedává jasné vodítko, jakým způsobem dojít k celkové částce přiměřeného

zadostiučinění v případě nemateriální újmy za nesprávný úřední postup, dospěl

Nejvyšší soud k závěru uvedenému shora. Základní částku 15.000,- až 20.000,- Kč

ročně, která je považována za odpovídající tradici a životní úrovni České

republiky, je možné následně upravovat směrem nahoru i dolů s ohledem na

jednotlivé okolnosti případu, které demonstrativně stanoví § 31a odst. 3 OdpŠk. Porovnávat částky přiznávané u jiných druhů nemateriálních újem při takto

vytvořeném samostatném modelu určování výše přiměřené částky zadostiučinění

postrádá svůj smysl. Dovolatelka dále namítá, že primárně by v těchto případech mělo postačovat

konstatování porušení práva, neboť se v podstatě jedná o omluvu státu. Tato

úvaha platí v obecné rovině, kdy nemateriální újma způsobená účastníkovi řízení

je jen nepatrného rozsahu, a postačí tedy konstatování porušení práva. V

předmětném řízení, které se týkalo zjednodušeně zaplacení náhrady škody na

majetku a trvalo 20 let, je zřejmé, že konstatování porušení práva by bylo

nedostatečnou nápravou a na místě není ani snížením přiznané částky. Nejvyšší soud nevyhověl návrhu na provedení důkazu spisem Okresního soudu v

Novém Jičíně sp. zn. 13 C 270/88, neboť z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího

soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl

vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem

odvolacím. V dovolacím řízení může být provedeno dokazování jen k prokázání

důvodů dovolání, což v případě dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení

věci nebylo třeba. Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání

za nedůvodné, a proto jej podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty

první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, a § 142 odst. 1

o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů

dovolacího řízení právo a žalobkyním v tomto řízení žádné účelně vynaložené

náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný

domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 23. února 2011