30 Cdo 2301/2009

30 Cdo 2301/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci

žalobkyně H. K., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 908.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu

pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 3/2008, o dovolání žalované proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2009, č. j. 69 Co 498/2008 – 52, takto:

I. V rozsahu, v němž směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, v

níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před

soudem odvolacím, a dále proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl

potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 730.000,- Kč, se dovolání

odmítá.

II. Jinak se dovolání zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího

řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem ze dne 21. 8. 2008, č. j. 15 C 3/2008 –

25, zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované

uložena povinnost zaplatit jí 908.000,- Kč, a to jako přiměřené zadostiučinění

za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u

Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 13 C 253/93, v němž se jednalo o odškodnění

pracovního úrazu žalobkyně.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil

povinnost zaplatit žalobkyni částku 178.000,- Kč do 15 dnů od právní moci

rozsudku. Ohledně částky 730.000,- Kč pak rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení jak před soudem

odvolacím, tak i před soudem prvního stupně. Posuzované řízení vedené Okresním soudem v Mostě bylo zahájeno dne 25. 1. 1993

a bylo skončeno dne 9. 4. 2008; trvalo tedy více jak 15 let. Ve věci rozhodoval

soud prvního stupně celkem čtyřikrát, přičemž třikrát byl jeho rozsudek zrušen

Krajským soudem v Ústí nad Labem. Žalovaná vyplatila žalobkyni k její žádosti

jako přiměřené zadostiučinění 92.000,- Kč. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci vznikla

žalobkyni nemajetková újma z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího

v nepřiměřené délce soudního řízení, čímž bylo porušeno právo žalobkyně na

projednání věci bez zbytečných průtahů. Soud prvního stupně též správně

vycházel z toho, že žalobkyni je třeba nemajetkovou újmu nahradit v penězích. Spornou otázkou mezi účastníky zůstalo, zda mimosoudně vyplacené zadostiučinění

ve výši 92.000,- Kč je přiměřené. Se závěrem soudu prvního stupně, že tato

částka je přiměřeným zadostiučiněním, odvolací soud nesouhlasil. Odvolací soud vycházel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též

jen „Soud“ nebo „ESLP“), kterou byla inspirována zákonná úprava náhrady

nemajetkové újmy v zákoně č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při

výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně

zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti

(notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Z této

judikatury lze dovodit, že Soud přiznává za rok trvání řízení částku do 1.000

EUR. Soud též konstatoval, že u vnitrostátních prostředků nápravy lze

akceptovat za přiměřené i nižší částku, je-li náprava vykonána s patřičnou

rychlostí. Vzhledem k těmto východiskům lze dospět k tomu, že za základní

náhradu imateriální újmy lze v daném případě považovat částku 15.000,- Kč za

rok trvání řízení. Za 15 let trvání řízení tak základní náhrada imateriální újmy představuje

částku 225.000,- Kč. Tuto základní částku je nutno zvýšit s ohledem na to, že

žalobkyni nelze v řízení vytknout obstrukce, kterými by prodlužovala spor. Zjišťování právního nástupnictví po zaniklém původním žalovaném bylo způsobeno

právě nepřiměřeně dlouhým řízením a žalobkyně na této skutečnosti nenesla

žádnou vinu. Věc byla pro žalobkyni významnou, neboť se týkala odškodnění za

újmu na zdraví vzniklou v souvislosti s plněním pracovních úkolů. Z těchto

hledisek je třeba základní odškodnění nemajetkové újmy zvýšit o dalších 20%,

tj. na částku 270.000,- Kč. Věc byla sice projednávána na třech stupních soudní

soustavy, ale Nejvyšší soud rozhodoval toliko o procesní otázce. Jinak se

řízení o věci samé odehrálo na úrovních okresního a krajského soudu, kdy

meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně byla opakovaně odvolacím soudem

rušena. Odvolací soud proto neshledává žádný další důvod pro zvýšení či snížení

zadostiučinění. Věc nelze považovat za banální ani za obzvlášť složitou a ani z

tohoto hlediska nejsou důvody pro korekci odškodnění „ani směrem nahoru ani

směrem dolů“.

Závěr soudu prvního stupně, že přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední

postup v podobě nepřiměřené délky řízení nemůže přesáhnout částku 240.000,- Kč,

která je v ustanovení § 444 obč. zák. stanovena pro odškodnění za smrt osoby

blízké, není ničím podloženo a soud prvního stupně zde porovnává věci, které

spolu nijak nesouvisí.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §

237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění

pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a jeho důvodnost spatřuje v tom,

že věc byla po právní stránce nesprávně právně posouzena. Neztotožňuje se s

odvolacím soudem „v hodnocení dané újmy a s výší zadostiučinění, které bylo

žalobkyni z titulu nesprávného úředního postupu přiznáno.“ Ač to odvolací soud

výslovně neuvádí, inspiračním zdrojem pro jeho „volnou úvahu“ o tom, že

přiměřeným zadostiučiněním za imateriální újmu za jeden rok trvání nepřiměřeně

dlouhého řízení je částka 15.000,- Kč, byl s největší pravděpodobností komentář

JUDr. Petra Vojtka k zákonu č. 82/1998 Sb. Odvolací soud však při své volné

úvaze nedostatečně zohlednil konkrétní okolnosti případu a také kritéria

uvedená v § 31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk. Odvolací soud pominul poznatky

Kanceláře vládního zmocněnce, že částka 15.000,- Kč je pouze orientační a že

bude nutné tuto částku modifikovat s přihlédnutím k jednotlivým zákonným

kritériím podle intenzity jejich naplnění, a to v rozsahu 20% za každý stupeň

ve směru pozitivním či negativním. Nesprávně byla posouzena kritéria demonstrativně uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk. Řízení trvalo 15 let na třech stupních soudní soustavy. Délka řízení byla

ovlivněna procesní aktivitou žalobkyně, která se svými odvoláními snažila

zvrátit pro sebe nepříznivý výsledek. Předmětné řízení nelze označit za

jednoduché, ale spíše za složitější, neboť řízení tohoto typu zpravidla

složitější jsou pro rozsáhlé dokazování a vypracovávání znaleckých posudků. V

tomto případě byla věc složitější i proto, že bylo nutno určit procesního

nástupce původního žalovaného, což se ukázalo jako značně obtížné. Žalobkyně

byla v průběhu řízení několikrát vyzývána k upřesnění žaloby, lze jí tedy

přičíst určitý, byť jen malý, podíl na průběhu řízení. Dovolatelka nesouhlasí s názorem soudu odvolacího, že při posuzování výše

náhrady nemajetkové újmy nelze přihlížet k ustanovení § 444 obč. zák. V

odstavci 78 rozsudku ve věci Apicella proti Itálii (rozsudek velkého senátu

Soudu ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01 –

pzn. Nejvyššího soudu) Soud uvedl, že vnitrostátní orgán rozhodující o

poskytnutí zadostiučinění může přihlédnout k vnitrostátní úpravě ohledně výše

náhrad za jiné druhy újmy nebo škody. Výše přiměřeného zadostiučinění za

nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu by měla být

znatelně nižší, neboť újma způsobená smrtí blízké osoby je bezpochyby

závažnější než újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení. Nelze také pominout, že zákon č. 82/1998 Sb. je koncipován tak, že v případech,

kdy v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, by mělo být primárně

postačující konstatování porušení práva, neboť se v podstatě jedná o omluvu

státu. Při stanovení výše zadostiučinění je třeba zohlednit i ekonomickou

situaci v dané zemi. Dovolatelka pak nesouhlasí ani s výrokem ohledně přiznání nákladů řízení.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc

vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz

čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou

podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě je dovolání přípustné ohledně té části výroku napadeného

rozsudku, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že

žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 178.000,- Kč (§ 237 odst. 1

písm. a/ o. s. ř.). Naopak dovolání není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku

I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně

ohledně částky 730.000,- Kč, neboť v této části bylo žalované vyhověno, a není

tak dána subjektivní přípustnost dovolání ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003,

publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 158, ročník 2004). Rozhodnutí

Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou též dostupná na internetových

stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz. Dovolací soud proto dovolání v tomto

rozsahu odmítl podle § 234b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovoláním napadeno i ve výrocích, v nichž bylo

rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení a řízení před soudem prvního

stupně (druhý odstavec výroku I. a výrok II.). Rozhodnutí o nákladech řízení má

vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se

tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost

dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti

usnesení. Ta je obsažena v § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve

věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo

874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani

ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit

žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolací soud tedy i v tomto

rozsahu dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako

nepřípustné odmítl. Dovolací soud dále z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení před oběma soudy

nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud takovou

vadu řízení neshledal a dovolatelka ani existenci vad řízení nenamítala. Dovolací soud se proto zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci

samé, a to v rozsahu daném dovolacími důvody.

Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým

způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na

projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je

vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve

Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského

soudu pro lidská práva. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za

nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §

13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do

níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská

práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009). Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím

realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve

smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,

v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke

kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v

rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009). V daném případě dovolatelka brojí proti způsobu, jakým odvolací soud dospěl ke

stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Předně je nutno ve vztahu k dovolacím námitkám uvést, že i dle závěrů

obsažených v judikatuře ESLP se vznik nemajetkové újmy způsobené nesprávným

úředním způsobem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk v zásadě

neprokazuje (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Apicella – viz

výše, odst. 93). Přiměřené zadostiučinění v jiné než peněžité formě, se pak

přiznává pouze výjimečně (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro

poškozeného nepatrný), ačkoliv v obecné rovině lze souhlasit s dovolatelkou, že

poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích přichází v úvahu až tehdy,

jestliže se konstatování porušení práva jeví jako nedostačující. V daném

případě je nicméně nedostatečnost nápravy konstatováním porušení práva zjevná. Dovolatelka vytýká, že odvolací soud důsledně nepostupoval v souladu s poznatky

Kanceláře vládního zmocněnce, ač z nich zřejmě vycházel. To se, dle názoru

dovolatelky, týká určení výše zadostiučinění za jeden rok trvání řízení, neboť

částka 15.000,- Kč podle zprávy Kanceláře vládního zmocněnce pouze orientační. Úvaha dovolatelky je ale v tomto případě poněkud spekulativní, a navíc je v ní

přehlíženo, že odvolací soud vycházel především z judikatury Evropského soudu

pro lidská práva. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve

věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst.

26, je přitom patrno,

že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v

přiměřené lhůtě vychází z částky 1.000 až 1.500 EUR za jeden rok trvání řízení

jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o

30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva

stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu

řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů

soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána, a jednání stěžovatele, jímž

přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného

zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku

v téže věci ze 29. 3. 2006, odst. 66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané

věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním

orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. K tomu se

ostatně přihlásil i Nejvyšší soud, když dovodil, že zadostiučinění přiznané

vnitrostátními orgány nemusí dosahovat takové výše, ke které by ve svém

rozhodnutí dospěl sám ESLP, jestliže celková výše zadostiučinění nebude

nepřiměřeně nízká (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25

Cdo 1145/2009). Z pohledu těchto údajů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při stanovení výše

zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za

jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v

přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit

základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke

kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) Odpšk. Nejvyšší soud přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže

se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění

vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a

dále pak za každý další rok řízení (tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc

s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Při

stanovení nižší částky odškodnění za prvé dva roky řízení přihlíží Nejvyšší

soud k tomu, že během nich je újma způsobená (nakonec příliš dlouhým řízením)

nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá, čemuž musí

odpovídat i částka odškodnění za rok trvání řízení. Přiznání částky v intervalu 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, ve kterém představuje

částka 15.000,- Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových

kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy

samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou

částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená

(extrémní) délka posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

21. 10. 2010,, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Základní částka přiměřeného zadostiučinění se pak stanoví s přihlédnutím k

celkové délce řízení (§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk).

V posuzované věci to

znamená, že základní částka zadostiučinění pro řízení trvající 15 let by

odpovídala přibližně částce 210.000,- Kč (15.000,- Kč za první 2 roky řízení a

195.000,- Kč za dalších 13 let). Jestliže odvolací soud dospěl k základní

částce ve výši 225.000,- Kč, nejedná se o zásadní rozdíl, jež by nebylo možno

tolerovat v rámci volné úvahy soudu, přičemž v daném případě by i z důvodů

zjevné nepřiměřenosti délky řízení bylo možno uvažovat o vyšší částce za jeden

rok jeho trvání. Odvolací soud při výpočtu základní částky postupoval v souladu

s právě uvedeným závěry. Takto stanovenou základní výši odškodnění je nutno přizpůsobit okolnostem

konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k

průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých

odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu

předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Podle uvedených kritérií, která jsou neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v

konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno

podle dovolacího soudu základní částku zvýšit či snížit zpravidla až o 40 % a v

případě kritéria významu předmětu řízení pro účastníka až o 50 %. Součtem

procentního vyjádření snížení či zvýšení základní částky je pak třeba upravit

základní výši odškodnění. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, , sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). V projednávané věci odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobkyni nelze vytknout

žádné obstrukce, kterými by prodlužovala spor (jednání poškozeného) a že

předmět sporu byl pro žalobkyni významný (význam řízení pro poškozeného). Z

těchto důvodů zvýšil základní částku o 20%. Dovolací soud se neztotožňuje s

argumentem žalované, že by mělo být přihlédnuto k tomu, že žalobkyně v průběhu

řízení uplatňovala opravné prostředky, čímž přispěla k prodloužení doby řízení. Skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním

právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže totiž jít k

jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení (srov. rozsudek senátu druhé

sekce ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, odst. 69). Naopak důvodnost takto podaných opravných prostředků může

naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci, což může být

zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánu

veřejné moci (kritérium § 31 odst. 3 písm. c/ OdpŠk). V daném případě dovolací

soud poukazuje na to, že k rozsudek soudu prvního stupně byl celkem třikrát

zrušen odvolacím soudem, což skutečně ukazuje na nesprávný postup

prvoinstančního soudu (postup orgánu veřejné moci). Sama dovolatelka pak

uznává, že procesní úkony spojené s potřebou upřesnění žaloby měly z pohledu

celkové délky řízení jen malý význam.

Z hlediska složitosti řízení nemůže být bráno na zřetel – jak ostatně správně

poukázal odvolací soud – že věc byla projednávána na třech stupních soudní

soustavy, neboť u Nejvyššího soudu byla projednávána toliko otázka procesního

nástupnictví, nikoliv věc sama. Řízení tak probíhalo pouze na úrovni dvou

stupňů soudní soustavy. Odvolací soud též správně uvedl, že posuzované řízení

nebylo banální, ale ani obzvlášť složité, a proto nebylo důvodu přiměřené

zadostiučinění zvyšovat či snižovat. Dovolatelka pak neuvádí, žádné konkrétní

skutečnosti, které by při zvažování tohoto kritéria mohly vést k odlišnému

závěru, a s argumentem, že v řízení musela být vyřešena otázka procesního

nástupnictví, se odvolací soud přiléhavě vypořádal. Konečně dovolací soud pokládá za nedůvodnou námitku dovolatelky, že výše

zadostiučinění stanovená podle postupu shora uvedeného musí být vždy nižší než

částka, která je stanovena v § 444 obč. zák. jako odškodnění za smrt osoby

blízké. Evropský soud pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii (odst. 78) uvedl,

že tam, kde stát zavedl kompenzační prostředek, musí Soud ponechat širší

prostor pro uvážení, aby tak byla umožněna náprava souladná s právním řádem,

tradicemi a životním úrovní daného státu. K tomu Soud dodal: „Bude zejména

jednodušší pro domácí soudy odkazovat na částky přiznávané na vnitrostátní

úrovni u jiných typů škod – například škody na zdraví, škody vztahující se ke

smrti příbuzného či škody v případech pomluvy – a spolehnout se na své

nejniternější přesvědčení, i když to bude mít za následek přiřčení částek

nižších než těch, které jsou stanoveny Soudem v obdobných případech.“

Podle dovolacího soudu je ale nutno tuto úvahu Soudu interpretovat tak, že ve

vnitrostátním prostředí může být vytvořen a aplikován vlastní model, podle

něhož se dospěje k vyjádření celkové částky přiměřeného zadostiučinění, a to

například na základě zkušeností z řízení o náhradě jiných typů škod. Zásadně

ale nelze vycházet z nějaké absolutní částky či absolutně daného limitu a je

nutno přihlédnout k okolnostem konkrétního, individuálního případu, jakož i k

judikatuře ESLP. Soud ostatně v témže rozhodnutí (odst. 80) uvádí, že „Soud je nicméně povinen

ověřovat, zda způsob, podle něhož je vnitrostátní právo interpretováno a

aplikováno, vede k důsledkům, které odpovídají principům Úmluvy tak, jak jsou

interpretovány v judikatuře Soudu.“ Tento závěr je zdůrazněn jinými slovy ještě

v odst. 81 téhož rozhodnutí. Z toho vyplývá, že způsob určování výše

přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku soudního

řízení může být obecně hledán v rámci vnitrostátního právního řádu, avšak

výsledek takového postupu nesmí být zjevně nepřiměřený v porovnání se závěry

obsaženými v judikatuře ESLP. Proto není na místě limitovat výši přiměřeného

zadostiučinění ani částkou, která náleží pozůstalým za smrt osoby blízké podle

§ 444 odst. 3 obč. zák.

Následování tohoto limitu by totiž v mnoha případech

vedlo k tomu, že poškozený by i v případě poskytnutí odškodnění v penězích

takto omezeného, zůstal kvalifikován jako oběť porušení Úmluvy, a účelu

kompenzačního řízení by tak nebylo dosaženo. Dovolací soud tedy považoval dovoláním napadený rozsudek soudu odvolacího za

správný a postup, kterým dospěl k výši přiměřeného zadostiučinění, za

odpovídající jeho přiléhavé interpretaci § 31a odst. 3 OdpŠk jakož i čl. 6

odst. 1 Úmluvy. Dovolání, které považoval za nedůvodné, proto podle § 243b

odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. v tomto rozsahu zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty

první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1

o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů

dovolacího řízení právo a žalobkyni v tomto řízení žádné účelně vynaložená

náklady nevznikly.