29 Odo 198/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v konkursní věci úpadce J. K., vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 K 92/97, o vyloučení soudce, delegaci
věci jinému soudu a o zproštění výkonu funkce správce konkursní podstaty, o
dovolání úpadce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. září 1999, č.
j. 52 K 92/97 - 377, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června
2000, č. j. 2 Ko 151/99 – 740, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7.
září 1999, č. j. 52 K 92/97 - 377, a proti výrokům usnesení ze dne 1. června
2000, č. j. 2 Ko 151/99 740, jimiž Vrchní soud v Praze jež se týkaly
vyloučení soudce a návrhu na delegaci věci jinému soudu prvního stupně, se
zastavuje.
II. Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 1. června 2000, č. j. 2 Ko 151/99 – 740, se odmítá.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. září 1999, č. j. 52 K 92/97 –
377, zamítl jako neopodstatněný úpadcův návrh, aby Ing. M. Š. byl zproštěn
výkonu funkce správce jeho konkursní podstaty.
K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. června 2000,
č. j. 2 Ko 151/99 – 740 (dříve šlo o č. l. 526), určil, že soudce Městského
soudu v Praze JUDr. J. H. není vyloučen z projednávání a rozhodování
věci sp. zn. 52 K 92/97 (první výrok), nevyhověl návrhu na delegaci věci vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 K 92/97 jinému
soudu z důvodu vhodnosti (druhý výrok) a potvrdil usnesení soudu prvního stupně
(třetí výrok).
Proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení
soudu prvního stupně podal úpadce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o
ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 o. s.
ř. pod písmeny c/ a d/, tedy, že obě rozhodnutí vycházejí ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno
c/) a spočívají na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). V dovolání
pak snáší argumenty na podporu existence uplatněných dovolacích důvodů a
požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.
lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.
Dovolatel výslovně napadl dovoláním i rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným
opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně
úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je
podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský
soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání
dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání”
proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle
ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Nedostatkem funkční příslušnosti je dovolání postiženo i v části, ve
které (bez další argumentace pojící se k těmto výrokům) směřuje proti výrokům
usnesení, jimiž odvolací soud rozhodl, o tom, že označený soudce není vyloučen
z projednávání a rozhodování věci a o tom, že zamítá návrh na delegaci věci
jinému soudu z důvodu vhodnosti (první a druhý výrok usnesení).
Podle ustanovení § 16 odst. 1 o. s. ř. o tom, zda je soudce vyloučen, rozhodne
nadřízený soud.
Ustanovení § 12 odst. 3 o. s. ř. pak určuje, že o přikázání věci rozhoduje
soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má
být věc přikázána.
Pojem „nadřízený soud” a „nejblíže společně nadřízený soud”, je-li použit
občanským soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z
organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních a s
pojmem „odvolací soud” jej tudíž zaměňovat nelze (srov. též stanovisko pléna
Nejvyššího soudu z 27. června 1996, Plsn 1/96, uveřejněné pod číslem 48/1996
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhoduje-li tedy vrchní soud o
vyloučení soudce krajského soudu, případně též o přikázání věci jinému soudu,
není jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu. Funkční příslušnost k
projednání dovolání proti takovému rozhodnutí občanský soudní řád neupravuje;
řízení proto i zde muselo být zastaveno podle § 104 odst. 1 o. s. ř. K tomu
srov. shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, č.j. 2 Cdon
30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod číslem
112, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 641/2001,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2001, pod číslem 129,
jakož i nález Ústavního soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. III. ÚS 182/99,
uveřejněný pod číslem 77 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České
republiky, svazek 18.
V části, v níž směřovalo proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího
soudu, není dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a
§ 239 o. s. ř. Zkoumání, zda dovolání je – objektivně – přípustné podle
uvedených ustanovení, však předchází – ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, §
240 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní
přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník,
v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná)
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např.
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7,
jakož i mnohá další rozhodnutí Nejvyššího soudu). V daném případě
dovolatel o tuto subjektivní legitimaci k podání dovolání přišel se
zřetelem k obsahu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2000, č. j.
52 K 92/97 – 941, které nabylo právní moci 28. listopadu 2000. Tímto usnesením
byl totiž uvedený správce výkonu své funkce zproštěn. Odklizení potvrzujícího
výroku usnesení odvolacího soudu by za této situace nemohlo přivodit pro
dovolatele příznivější následek než ten, jenž plyne z posledně označeného
usnesení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. odmítl.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že dovolání nebylo – oproti mínění dovolatele –
objektivně přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., jelikož
usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně
zamítl návrh, aby správce konkursní podstaty byl zproštěn výkonu funkce, není
usnesením „ve věci samé“; o žádný z případů vyjmenovaných v ustanoveních § 237
odst. 1, § 238a odst. 1 a § 239 odst. 1 o. s. ř. též nešlo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu