U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v
Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu ve výši 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 90/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2011, č. j. 68 Co 136/2011-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 10. 12. 2010, č. j. 17 C 90/2006-90, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
30.000,- Kč (nad rámec soudem prvního stupně v rozsudku ze dne 1. 12. 2009, č. j. 19 C 90/2006-50, již přiznaných 20.000,- Kč), zamítl žalobu na zaplacení
částky 350.000,- Kč s úrokem z prodlení z částky 400.000,- Kč, a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci dalších 28.750,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky
78.750,- Kč, jinak zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrdil, a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce se domáhal
odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení
zahájeného dne 5. 11. 1999 u Krajského obchodního soudu v Ostravě, od roku 2000
je věc vedena u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 94/2000, kam byla
postoupena (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení o odpůrčí žalobě
dosud nebylo skončeno, v době rozhodování odvolacího soudu tedy trvalo 11 let a
6 měsíců. Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva
žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, a žalobce má nárok na poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění v penězích, avšak v nižší než uplatněné výši. Základní částku odškodnění ve výši 157.500,- Kč odvolací soud upravil s ohledem
na kriteria § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Z důvodu právní a procesní
složitosti věci snížil výši zadostiučinění o 20 %, z důvodu jednání poškozeného
taktéž o 20 %, z důvodu postupu orgánů veřejné moci během řízení zvýšil
odškodnění o 20 %, a z důvodu významu předmětu řízení pro poškozeného naopak
snížil o 30 %, čímž dospěl k výsledné částce 78.750,- Kč. Žalobci přiznal
rovněž úroky z prodlení z celkově přiznané částky. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního
stupně, jak vyplývá z obsahu dovolání, podal žalobce dovolání, jež však
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné. Žalobce v dovolání namítal, že základní částka odškodnění za jeden rok
nepřiměřeně dlouhého řízení činí 17.500,- Kč a nikoliv 15.000,- Kč ročně, a
dále citoval z několika rozhodnutí Ústavního soudu. Otázku zásadního právního
významu vymezil dovolatel tak, zda odvolací soud posoudil a aplikoval kriteria
§ 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v souladu či rozporu s hmotným právem,
judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Odvolací soud dle dovolatele
zatížil řízení nejen vadným odůvodněním rozsudku, ale také pochybil, když
nezjistil řádně a úplně skutkový stav věci, a tudíž posoudil věc po právní
stránce nesprávně. K jednotlivým kritériím § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. žalobce uvedl, že odvolací soud zcela pominul kriterium celkové délky řízení,
přestože řízení po 11 letech a 9 měsících stále není ukončeno.
Částka
zadostiučinění měla být z důvodu celkové délky řízení zvýšena o 50 %. Řízení
složité nebylo, a nebyl proto důvod snižovat zadostiučinění o 20 %. Dovolatel
projevil nesouhlas se snížením částky z důvodu chování poškozeného i z důvodu
významu předmětu řízení pro poškozeného. Zhodnocení obou kritérií mělo naopak
vést ke zvýšení částky celkem o 40 %. Z důvodu postupu orgánů veřejné moci
během řízení zvýšil soud částku o 20 %, měl ji však dle dovolatele zvýšit o 40
%. Snížení výše zadostiučinění o 50 % považuje za nepřezkoumatelné. Žalobce
navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Žalobce, ač formálně zastoupen v dovolacím řízení advokátkou, ve svém dovolání
Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku, pro kterou by dovolání bylo možno
shledat přípustným. Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení jednotlivých
kritérií § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) odvolacím soudem, ve skutečnosti však
brojí proti výši přiznaného zadostiučinění a nabízí vlastní náhled na výši
základní částky včetně jejího procentuálního upravení s ohledem na kriteria §
31a odst. 3 OdpŠk.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení
formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního
stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud
posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy např. to, zdali byly splněny
podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování
účastníka, apod. Dovolací soud již nezkoumá, zda v důsledku aplikace toho
kterého kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit či naopak zvýšit o
10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, který je spolu se Stanoviskem občanskoprávního a
obchodního kolegia Nevyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), veřejnosti dostupný na jeho
internetových stránkách www.nsoud.cz).
Zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává napadenému
rozsudku otázka posouzení jednotlivých kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk a ani
základní částky pro stanovení zadostiučinění, neboť tyto byly odvolacím soudem
posouzeny v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a dovolací soud již
nezkoumá, o jaký procentní poměr mělo být odškodnění zvýšeno či sníženo.
Výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci ustanovení
§ 31a odst. 3 OdpŠk na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což není
žalobcův případ.
V otázce určení výchozí částky pro stanovení přiměřeného zadostiučinění se
dovolatel mýlí, vykládá-li stanovisko Nejvyššího soudu tak, že za základní
částku je třeba považovat 17.500,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení.
Rozmezí 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, jež Nejvyšší soud uvedl jako vodítko v
části VI. Stanoviska, je pouze orientační a poskytuje nalézacím soudům možnost
zvolit takovou základní výši zadostiučinění, která bude odpovídat okolnostem
konkrétního případu. Nejvyšší soud ve Stanovisku dále uvedl, že při stanovení
základní částky bude hrát roli zejména celková doba řízení. Bylo-li řízení
celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno
vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za příslušný
časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů. Stejně tak lze
zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné
kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto
důvodu navrhne do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011).
K námitkám proti (nedostatečným) skutkovým zjištěním, představujícím dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebylo možno v souladu s § 237 odst. 3 o.
s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III.
ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod
číslem 130). Z obsahu spisu nadto nevyplývá, že by odvolacím soudem učiněný
závěr o skutkovém stavu věci byl založen na rozpornosti a neúplnosti skutkových
zjištění, jak tvrdí dovolatel, a tudíž není přiléhavý odkaz na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010.
Nejvyšší soud rovněž nemohl přihlédnout k žalobcem tvrzeným vadám řízení
představujícím dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když
ohledně nich nejde o otázku výkladu procesního práva, která by činila rozsudek
odvolacího soudu zásadně právně významným.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. července 2012
JUDr.
František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu