NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 3340/2011-143
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobce J. F, zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě,
Eliášova 998, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 553.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 92/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 10. 5. 2011, č. j. 17 Co 6/2009 – 112, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2011, č. j. 17 Co
6/2009 – 112, se v části výroku I., v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně co do částky 450.000,- Kč, a ve výroku III. zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
soudu prvního stupně co do částky 450.000,- Kč potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Stalo se tak poté, co předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. 4. 2009,
č. j. 17 Co 6/2009 – 54, byl zrušen ve výroku I. a III. rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 3. 11. 2010, č. j. 30 Cdo 3930/2009 – 87 Všechna rozhodnutí
Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou též dostupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz, s výhradou, že bude uvedeno jinak. . V tomto původním rozsudku odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku co do částky 510.000,- Kč potvrdil (výrok I.),
ohledně částky 43.000,- Kč jej změnil tak, že žalované uložil povinnost
zaplatit tuto částku žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Výrok II. prvního rozsudku odvolacího soudu v daném případě zůstal tedy kasačním
rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčen, když dovolací soud jej zrušil jen v
části potvrzující zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a v navazujícím výroku
o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud takto postupoval zejména proto, že
odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nevycházel při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup způsobený žalobci
nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného před Okresním soudem v Olomouci
(pod sp. zn. 11 C 15/96) z celkové doby tohoto řízení. Odvolací soud ve svém druhém rozhodnutí o věci samé vycházel ze stejných
skutkových okolností jako ve svém předchozím rozhodnutí. Tedy že řízení vedené
u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 15/96 bylo započato podáním
žaloby J. F. dne 17. 1. 1996. První rozhodnutí ve věci bylo vydáno dne 15. 10. 2001, tedy po pěti letech, a po jeho zrušení odvolacím soudem dosud o věci
nebylo rozhodnuto. Odvolací soud – vázán právním názorem Nejvyššího soudu – zopakoval, že vycházel
ze skutkového stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně. V řízení vedeném
u Okresního soudu v Olomouci došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu
v průtazích v řízení a žalobci v důsledku porušení jeho práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě vznikla nemajetková újma, za níž nese odpovědnost stát. Odvolací soud uvedl, že žalobci náleží odškodnění této nemajetkové újmy za
celou dobu řízení od jeho zahájení 17. 1. 1996 do 20. 4. 2007, tedy do podání
žaloby v tomto řízení. Za další období žalobce náhradu nemajetkové újmy
nežádal. Odvolací soud přitom vycházel ze základní částky 15.000,- Kč za první
dva roky řízení a za každý další rok po 15.000,- Kč. Základní částka tak činí
150.000,- Kč, tedy 9 x 15.000,- Kč + 15.000,- Kč. Řízení nemělo pro žalobce
zvýšený význam, byť se jednalo o vysokou částku, nejednalo se však ani o řízení
ve věci osobního stavu, ani ve věcech rodinných, ani pracovních, které podle
judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu jsou řízeními
se zvýšeným významem pro poškozeného.
V daném případě se jednalo o majetkový
spor a pokud by žalobci vznikla jiná než nemajetková újma, nelze ji řešit v
rámci tohoto řízení, neboť žalobce výši vzniklé majetkové škody neprokázal. Jednalo se o věc středně obtížnou, v průběhu řízení byl vypracován znalecký
posudek a soud rozhodoval ve dvou stupních. Sám žalobce přispěl k délce řízení
jednak nedokonalou žalobou s nutností doplňování skutkových tvrzení, jednak
svými žádostmi o odročení jednání v letech 2005 – 2006, avšak v jiných fázích
řízení mu nelze klást průtahy v řízení za vinu. Z tohoto důvodu odvolací soud
uvažoval základní částku ve výši 15.000,- Kč za rok řízení a s přihlédnutím k
výše vyloženým kritériím pak již tuto základní částku nikterak nezvyšoval, ani
nesnižoval. S ohledem na to, že žalobci již bylo přiznáno celkem 90.000,- Kč,
rozhodl odvolací soud tak, že žalované uložil povinnost vyplatit žalobci
dalších 60.000,- Kč. O náhradě nákladů řízení „před soudy všech stupňů“ rozhodl
odvolací soud podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z
účastníků nemá právo na jejich náhradu, když podle zásad poměru procesního
úspěchu účastníků ve věci by měla právo na náhradu nákladů řízení v poměrné
části žalovaná, jíž však žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalobce, a to do všech jeho výroků. Rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Řízení je též postiženo vadou,
jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel brojí zejména
proti výši zadostiučinění, které mu bylo v dosavadním kompenzačním řízení dosud
přiznáno. Původní řízení mělo pro žalobce rozhodně zvýšený význam, neboť se
dotýkalo realizace jeho jediného podnikatelského záměru. Jednalo se tedy v jeho
případě o zaměstnání, přičemž z důvodu neskončení posuzovaného řízení se jeho
podnikatelská činnost změnila z existenční na likvidační. Otázku významu řízení
pro žalobce tedy odvolací soud nesprávně posoudil. Dovolatel dále nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že přispěl k celkové délce řízení „nedokonalou
žalobou s nutností doplňování skutkových tvrzení“. Svá skutková tvrzení
doplňoval totiž až na základě obrany obou žalovaných. Ani žádosti o odročení
jednání podané žalobcem v letech 2005 a 2006 mu nelze klást k tíži, neboť tyto
žádosti byly důvodné. Není také jasné, proč odvolací soud uvažoval právě o
částce 15.000,- Kč za jeden rok řízení jako o částce základní, jakým způsobem
tuto částku určil a z jakého důvodu s touto částkou operoval po celou dobu
řízení od jeho zahájení do 20. 4. 2007. Základní částka měla být procentuálně
navýšena z důvodu procesního postupu Okresního soudu v Olomouci, který byl
zdlouhavý a nesoustředěný. Další navýšení částky mělo své opodstatnění i v
dlouhotrvajícím kompenzačním řízení, které započalo již dne 9. 3. 2007, kdy
žalobce uplatnil u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění. Nesprávně též
bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V tomto ohledu
odkázal dovolatel na několikerá rozhodnutí Nejvyššího soudu i soudu Ústavního a
uzavřel, že náhrada nákladů řízení měla být přiznána jemu, neboť ve věci měl z
pohledu této judikatury plný úspěch. Rozhodnutí o výši plnění záviselo totiž
plně na úvaze soudu. Odvolací soud měl proto v daném případě vycházet z § 142
odst. 3 o. s. ř., a nikoliv z § 142 odst. 2 o. s. ř. Dovolatel navrhl, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalobcovo dovolání není
přípustné, neboť v něm není uvedena jediná otázka, která by nebyla již
Nejvyšším soudem řešena. Žalobce je v zásadě nespokojen jen s výší přiznaného
zadostiučinění. Tento argument je navíc evidentně jen zástupný, neboť je z
dovolání zřejmé, že žalobci, resp. jeho právnímu zástupci vadí zejména to, jak
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší
soud dovolání žalobce odmítl. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 10. 5. 2011,
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s.
ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Dovolání není přípustné proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v
níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 60.000,- Kč, neboť
v této části rozsudku bylo žalobci vyhověno, a není tak dána subjektivní
přípustnost dovolání ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, publikovaný v
časopise Soudní judikatura pod č. 158, ročník 2004). Dovolací soud proto
dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 234b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. Přípustnost dovolání proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího
soudu (v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 450.000,-
Kč) je pak možno zvažovat jen za splnění podmínek stanovených v § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy jestliže má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže
by v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která v rozhodovací
praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že „pouhý nesouhlas žalobce s výší
přiznaného zadostiučinění […] sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť tento nesouhlas není opřen o
právní argumenty přesahující rámec daného sporu. Posouzení přiměřenosti výše
zadostiučinění je otázkou konkrétního případu. Jestliže pochybnosti o výši
zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, jejíž řešení by přesahovalo
hranice individuálního případu, nemůže být dovozen zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1215/2009, či
usnesení téhož soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4995/2009). V předmětném dovolání dovolací soud – přesto, že ve věci již jednou rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil – shledal zásadní právní význam spočívající v otázce,
zda se v kompenzačním řízení probíhajícím za stavu, kdy řízení, v němž mělo
dojít k nesprávnému úřednímu postupu, stále trvá, vychází ze stavu ke dni
rozhodování soudu. Jinými slovy vyjádřeno, zda soud rozhodující v kompenzačním
řízení přihlíží k tomu, že posuzované řízení nebylo skončeno, a zda proto musí
při hodnocení celkové doby řízení vzít v úvahu i tu dobu řízení, která proběhla
od podání žaloby do rozhodnutí ve věci samé. V tomto ohledu lze vytknout odvolacímu soudu, že se nepřidržel dosavadní
judikatury Nejvyššího soudu, která mu v době jeho druhého rozhodování ve věci
samé mohla být již známa.
Jedná se zejména o právní závěry obsažené ve
stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn
206/2010 přijatém dne 13. 4. 2011 (dále též jen „Stanovisko“). V něm Nejvyšší
soud dospěl mimo jiné k závěru, že „z hlediska vnitrostátní právní úpravy i z
hlediska rozhodnutí Evropského soudu je možné shledat důvodnou i žalobu na
kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení, které dosud nebylo
skončeno, je-li zjevné, že již jeho dosavadní délka je nepřiměřená, a k
porušení práva tak došlo. Soud v kompenzačním řízení podle okolností případu k
této okolnosti přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, a to i
v zájmu preventivního působení rozhodnutí o újmě za dosud neskončené
řízení“ (viz odůvodnění 5. právní věty Stanoviska). K tomu Nejvyšší soud na stejném místě uvedl, že „není-li řízení, ve kterém
došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno
ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého
stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu I. stupně nebylo
posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru
zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř. tím není
dotčeno.“
V projednávaném případě odvolací soud vycházel z celkové doby řízení od podání
žaloby (tj. od 17. 1. 1996) do dne, kdy byla podána žaloba směřující k náhradě
nemajetkové újmy (tj. do 20. 4. 2007). K tomu odvolací soud uvedl, že žalobce
náhradu nemajetkové újmy za další období nepožadoval. Tento postup je jednak v rozporu s výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu, a
jednak tvrzení odvolacího soudu, že žalobce za toto další období náhradu
nemajetkové újmy nepožadoval, je v rozporu se skutečností. Při jednání před
odvolacím soudem dne 10. 5. 2011 totiž žalobce uvedl, že „… řízení stále ještě
není skončeno a k tomu by měl odvolací soud přihlédnout.“ K tomu odvolací soud
dokonce provedl důkaz přečtením úředního záznamu ze dne 9. 5. 2011 ohledně
stavu řízení ve věci pod sp. zn. 11 C 15/96 u Okresního soudu v Olomouci (viz
protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 10. 5. 2011, č. l. 109). Z uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud měl prostor k tomu, aby do celkové
doby řízení započetl i dobu posuzovaného řízení, které proběhlo od 20. 4. 2007
do dne rozhodnutí odvolacího soudu, tedy do 10. 5. 2011. Z hlediska kritéria
celkové doby řízení (§ 31a odst. 3 písm. a/ zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ - dále jen „OdpŠk“), nevzal
odvolací soud v úvahu část celkové doby řízení v rozsahu více jak čtyř let. Odvolacímu soudu lze dále vytknout (pod zorným úhlem dovolatelových námitek) i
nedostatky v aplikaci kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) Odpšk. K tomu je nutno zopakovat a zdůraznit to, co již Nejvyšší soud uvedl ve svém
předchozím kasačním rozhodnutí.
Tedy že při posuzování předpokladů odpovědnosti
státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve
smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné
úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu
pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009). Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím
realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve
smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,
v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, (dále jen „ESLP“)
za přihlédnutí ke kritériím, která ESLP považuje za významná, resp. v rozsahu,
který by ESLP hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009). Při posouzení kritéria složitosti řízení (§31a odst. 3 písm. b/ Odpšk) odvolací
soud dospěl k závěru, že „se jedná o věc středně obtížnou“, neboť v ní byl
vypracován znalecký posudek a soud rozhodoval ve dvou stupních. K tomu dovolací
soud uvádí, že počet stupňů soudní soustavy, které v konkrétním řízení
rozhodovaly, je relevantním kritériem pro posouzení toho, zda řízení trvalo
přiměřenou dobu, nicméně v daném případě se dovolací soud nedomnívá, že by
skutečnost, že řízení probíhalo (a stále probíhá) na dvou stupních soudní
soustavy, jakkoliv odůvodňovala jeho délku (více jak patnáct let). Nadto je
třeba přihlédnout k tomu, že v průběhu tohoto řízení byla zatím vydána toliko
tři rozhodnutí ve věci samé. Závěru o složitosti řízení pak již vůbec
nenasvědčuje skutečnost, že musel být vypracován jeden znalecký posudek. Z hlediska kritéria jednání poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) je možno
přisvědčit odvolacímu soudu, že stát neodpovídá za tu část řízení, která byla
zapříčiněna jednáním poškozeného („only delays attributable to the State may
justify [the Court´s] finding…a failure to comply with the requirements of
reasonable time“ – rozsudek ESLP ze dne 6. 5. 1981, ve věci Buchholz v. the
Federal Republic of Germany, stížnost č. 7759/77). Je proto namístě uvažovat o
korekci přiznaného zadostiučinění i tehdy, jestliže jednání soudem nařízená
byla odročována jen z toho důvodu, že se poškozený (či jeho právní zástupce)
nemohl k jednání dostavit. V takovém případě totiž došlo k prodloužení délky
řízení v tomto časovém úseku jen z důvodu spočívajícího na straně žalobce a
stát jednající svými příslušnými orgány nemohl tuto skutečnost nikterak
zvrátit. Je však nutno vždy zvažovat, v jakém poměru jednání poškozeného k
celkové době řízení přispělo. Odvolací soud se pak vůbec nezabýval kritériem postupu orgánu veřejné moci
(soudu) během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), ačkoliv žalobce tvrdil, že
právě přístup soudu prvního stupně k vedení řízení byl hlavním důvodem jeho
excesivní délky.
Zde se odvolací soud nevyjádřil například k tomu, proč výzva k
zaplacení soudního poplatku byla vydána s více jak půlročním odstupem od podání
žaloby či z jakého důvodu proběhla v daném řízení tak početná jednání (ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že do prvního rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé proběhlo před tímto soudem celkem šestnáct
jednání, z nichž některá byla odročována). Podobný přístup k vedení řízení je
přitom možno vysledovat i po té, co první rozhodnutí ve věci samé zrušil
odvolací soud dne 3. 4. 2003. Z hlediska kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3
písm. e/ OdpŠk) odvolací soud nepřihlédl k tomu, co již v podobných
souvislostech vyjádřil ESLP, resp. přiléhavě se nevypořádal s jeho právními
názory. V posuzovaném případě totiž žalobce jako poškozená osoba tvrdí, že v
řízení, v němž bylo porušeno jeho právo na přiměřenou délku řízení, požadoval
po straně žalované zaplacení částky, která velmi významným způsobem souvisela s
jeho podnikatelskou aktivitou. Příjmy pramenící z této podnikatelské činnosti
měly přitom být jediným prostředkem žalobcovy obživy. Projednávaný spor se tak
svým předmětem blíží sporu pracovněprávnímu, u něhož je pravidelně dovozován
zvýšený význam pro poškozeného. Při jednání před odvolacím soudem dne 10. 5. 2011 k tomu žalobce výslovně uvedl, že se jedná „… o věc, kdy žalobce koupil od
původně žalovaných lis na brikety za účelem svého podnikání. Tento lis byl
poruchový, proto se domáhá vrácení kupní ceny oproti vrácení lisu. S ohledem na
postoj žalovaných, kteří mu peníze odmítají vydat, musel přestat podnikat a
stále se dosud nedomohl vrácení peněz. Špatný je tedy závěr soudu prvního
stupně, že spor pro něj nemá velký význam, naopak má pro něj význam přímo
existenční.“
V tomto smyslu je možno poukázat na závěry obsažené v rozhodnutích ESLP, v
nichž bylo vyjádřeno, že „Soud se domnívá, že zvláštní pozornost ze strany
soudů je vyžadována v případech týkajících se situací, kdy částka, kterou
žalobce požaduje, je pro něj vysoce důležitá a je spojena s jeho profesní
činností“ (rozsudek ESLP ze dne 23. 4. 1998, ve věci Doustaly proti Francii,
stížnost č. 26256/95, odst. 48). Jinými slovy vyjádřeno o významný předmět
řízení se bude jednat tehdy, jestliže „[…] pokračování profesní aktivity
poškozeného závisí do značné míry na řízení, […] což naznačuje, stejně jako v
pracovněprávních sporech, že je vyžadováno rychlé rozhodnutí z pohledu toho, co
je v sázce pro dotčenou osobu“ (rozsudek senátu třetí sekce ESLP ze dne 26. 9. 2000, ve věci Garcia proti Francii, stížnost č. 41001/98, odst. 14). Z výše vyložených důvodů je zřejmé, že odvolací soud při stanovení přiměřeného
zadostiučinění nepostupoval v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu, a jeho právní posouzení jednotlivých kritérií § 31a odst. 3 Odpšk je
proto třeba hodnotit jako nesprávné. Dovolací soud tedy postupoval podle § 243b
odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a ve výroku I. vymezeném rozsahu i
v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil rozsudek soudu odvolacího,
přičemž věc vrátil ve stejném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Případné zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouze vedeného samotného
kompenzačního řízení, požadované žalobcem až v tomto dovolacím řízení, zde není
– v dovolacím řízení - ve smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř. uplatnitelné.
Nejvyšší soud však poznamenává, že v bodě VI. Stanoviska v případě takového
návrhu na zvýšení odškodnění tuto možnost připustil. K uvedené možnosti je však
třeba poukázat na limity uvedení nových skutečností a změny žaloby v řízení
před soudem prvního stupně tehdy, uplatní-li se postup podle § 118b odst. 1 a 2
o. s. ř. (na rozdíl od situace uvedené v § 118b odst. 3 o. s. ř.). To obdobně
platí i pro řízení odvolací (viz § 205a odst. 1 a § 216 odst. 2 o. s. ř).
Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. Při výpočtu přiměřeného zadostiučinění bude
důsledně postupovat podle zákonem stanovených kritérií, která jsou podrobněji
rozvedena v judikatuře Nejvyššího soudu, zejména v jeho Stanovisku a v dalších
rozhodnutích (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30
Cdo 3026/2009).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Co se týče náhrady nákladů
řízení, dovolací soud nemá možnost rozhodnutí soudu odvolacího přezkoumat,
neboť dovolání proti výroku, jímž bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto,
není obecně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp.
zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 4/2003). Považuje nicméně za nezbytné upozornit na závěry obsažené např. v
nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, publikovaném
ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 180/54 SbNU 249, či v usnesení Ústavního
soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2541/10; obě rozhodnutí jsou dostupná
na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz) a v tomto
ohledu i na znění čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Nejvyšší soud se pak k
problematice vyjádřil ve svém rozsudku z 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. listopadu 2011
JUDr.
František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu