U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobce Ing. P. S., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Kodymova 2526/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 4,150.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C
75/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
8. 2008, č. j. 29 Co 157/2008 – 85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud ve výroku I. záhlaví identifikovaného rozsudku potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, jímž tento soud jednak uložil žalované, aby žalobci
zaplatila částku 10.000,- Kč spolu s tamtéž určeným úrokem z prodlení (výrok
I.), jednak žalobu co do částky 4,150.000,- Kč s požadovaným příslušenstvím
zamítl (výrok II.) a jednak zamítl žalobu v části žádající uložení povinnosti
žalované zaplatit úrok z prodlení ve výši 7% p. a. od 10. 5. 2007 do 22. 8.
2007 z částky 10.000,- Kč (výrok III.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Ve výroku II. odvolací soud
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 4,160.000,- Kč s úroky z
prodlení, a to z titulu odpovědnosti sátu za nesprávný úřední postup
spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 33 Cm 128/2000, které v době podání žaloby trvalo již sedm let. V
uvedeném řízení se jedná o pohledávku ve výši 8,000.000,- Kč a žalobce v něm
vystupuje na straně žalované.
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovým, tak i s právním hodnocením
případu. Ve zkoumaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím
v projednání věci v nepřiměřené době. K průtahům došlo hned na počátku řízení,
když žaloba byla podána dne 5. 5. 2000 a soud prvního stupně učinil první úkon
ve věci až dne 28. 11. 2001. Odvolací soud se též ztotožnil s tím, že částka
10.000,- Kč přiznaná žalobci v současném řízení je přiměřená s ohledem na
kritéria § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“).
Jinak odvolací soud zcela odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam
spočívá v potřebě judikatorního zpřesnění a obsahového vymezení § 13 odst. 1
OdpŠk. Žalobce vychází z toho, že obecně přijatelná doba daného řízení měla být
přibližně tři roky. Jestliže ke dni rozhodování soudu prvního stupně řízení
trvalo již sedm let, byla obvyklá doba řízení překročena o čtyři roky. Výše
přiměřeného zadostiučinění by se potom – podle dovolatele – měla rovnat částce,
o kterou se za tuto dobu „navíc“ zvýšily úroky z prodlení ze žalované částky
(tedy 13% p. a. z částky 8,000.000,- Kč za čtyři roky rovná se 4,160.000,- Kč).
Až do rozhodnutí ve zkoumaném řízení totiž žalobce (v daném řízení v postavení
žalovaného) nemůže odhadnout úspěch ve sporu, resp. jeho míru. Úroky, jež by
byl povinen platit, a které by vznikly v důsledku nadměrné délky řízení, tak
považuje za újmu. Částku, která mu byla přiznána v rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 2 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu, dovolatel pokládá za
nepřiměřeně nízkou. Navrhl tedy, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu
odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání je v daném případě možno zvažovat jen podle § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti rozsudku, jímž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a přitom se
nejedná o případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel
dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud je při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu vázán rozsahem
dovolacích důvodů tak, jak jsou vymezeny v dovolání (§ 242 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu z toho důvodu, že částku, která mu
byla přiznána v rozsudku soudu prvního stupně a potvrzena rozsudkem soudu
odvolacího, považuje za nepřiměřenou, přičemž poukazuje na dosud nezpřesněnou
judikaturu soudů týkající se přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu
způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 vět druhé a třetí
OdpŠk. Z toho lze dovozovat, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu z
důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.
Dovolatel však nespecifikuje, respektive nevyjadřuje, v čem by nesprávné právní
posouzení učiněné odvolacím soudem mělo spočívat. Jinými slovy dovolatel
nenamítá, že by odvolací soud na daný případ aplikoval nesprávný právní
předpis, nebo že by dotčený právní předpis nesprávně vyložil nebo že by
odvolací soud ze správného právního předpisu a z jeho správného výkladu dovodil
pro souzený spor nesprávné právní závěry.
Dovolatel toliko formuloval svoji úvahu o tom, že výše přiměřeného
zadostiučinění by se měla upínat k výši úroků z prodlení, které narůstají s
nárůstem délky řízení a které v případě neúspěchu v řízení u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 33 Cm 128/2000 bude zavázán uhradit žalobci.
K tomu dovolací soud konstatuje, že relevantní kritéria pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1
OdpŠk jsou demonstrativním způsobem vypočtena v § 31a odst. 3 OdpŠk. Tato
kritéria odvolací soud (byť pouhým odkázáním na rozsudek soudu prvního stupně)
ve svém rozhodnutí zohlednil, což dovolatel nezpochybňuje.
Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že: „Pouhý nesouhlas žalobce s výší
přiznaného zadostiučinění pak sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť tento nesouhlas není opřen o
právní argumenty přesahující rámec daného sporu. Posouzení přiměřenosti výše
zadostiučinění je otázkou konkrétního případu. Jestliže pochybnosti o výši
zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, jejíž řešení by přesahovalo
hranice individuálního případu, nemůže být dovozen zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání.“ (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 18/2009, veřejnosti
dostupné i na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Jestliže odvolací soud postupoval podle tohoto ustanovení a dovolatel
nezpochybňuje správnost jeho aplikace či interpretace na daný případ, a pouze
se obecně dovolává toho, že částka přiznaná mu v tomto soudním řízení jako
přiměřené zadostiučinění je nízká, pak dovolací soud nespatřuje v napadeném
rozhodnutí otázku zásadního právního významu. Úvaha o tom, jaká částka bude
poškozenému přiznána jako přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku
řízení, přísluší především soudu prvního stupně jako soudu nalézacímu a její
přezkum soudu odvolacímu. Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
takových závěrů může být založena jen tehdy, jestliže dovolatel přiléhavě
zpochybní správnost těchto úvah na základě aplikace některých z kritérií
uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk.
Nad rámec odůvodnění lze dodat jen tolik, že argumentuje-li žalobce ve prospěch
vyššího zadostiučinění nárůstem výše úroků z prodlení v důsledku prodloužení
řízení, směřuje pouze k tvrzení vzniku materiální škody, nikoliv však škody
nemateriální. Tato úvaha je navíc pouze hypotetická, a to již z toho důvodu, že
přezkoumávané řízení nebylo skončeno, a není tak jasné, zda je žalobce povinen
uvedené úroky z prodlení zaplatit, a zda mu tedy vůbec nějaká škoda ve smyslu
zákona č. 82/1998 Sb. vznikla.
Z těchto důvodů dovolací soud neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla
řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobce jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 3. února 2011
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu