U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze
1, Na Příkopě 391/7, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 445.200,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 175/2007,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2008, č.
j. 16 Co 220/2008 – 69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Soud prvního stupně ve výroku II. svého rozsudku ze dne 12. 2. 2008, č. j. 21 C
175/2007 – 34, zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované
zaplacení částky 367.200,- Kč s úroky z prodlení. Ve výroku III. soud prvního
stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 78.000,- Kč s úroky z
prodlení. Ve výroku IV. uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu
nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaná.
Odvolací soud v záhlaví označeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v odvoláním napadených výrocích II., III. a IV. a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se v daném řízení
domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 445.200,- Kč jakožto přiměřené
zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniknuvší mu v důsledku nepřiměřeně
dlouhého řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C
131/88, a následně u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 125/95, v němž
se žalobce domáhá odškodnění za pracovní úraz. Toto řízení nebylo dosud
pravomocně skončeno. Před podáním žaloby byla žalobci ze strany žalované
přiznána částka 162.000,- Kč, kterou žalovaná pokládá za zcela přiměřenou. Odvolací soud nejprve odmítl jako nedůvodnou výtku žalobce, že soud prvního
stupně neprovedl důkaz jeho účastnickým výslechem, neboť žalobce měl „vylíčit
všechny rozhodující skutečnosti již v žalobě“ a „výslech účastníka je jen
jedním z řady důkazních prostředků, má povahu důkazu pouze podpůrného a soud
tento důkaz může nařídit, jen nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak,
což v dané věci nenastalo“. Soud prvního stupně jinak správně posoudil, že došlo k nesprávnému úřednímu
postupu, a to nevydáním rozhodnutí v přiměřené době, a rovněž správně
zhodnotil, že v uvedeném řízení nedošlo k průtahům, nýbrž pouze k
„diskontinuitě v jeho průběhu, když úkony soudů byly prováděny v přiměřených
lhůtách, avšak délku sporu způsobilo množství prováděných důkazů a pomalejší
činnost soudem ustanovených znalců“. Soud prvního stupně rovněž správně
přihlédl ke skutečnosti, že žalobce se domáhal urychlení rozhodnutí ve své věci
a že řízení mělo pro žalobce velký význam. Na druhou stranu, žalobce byl v
nalézacím řízení již částečně uspokojen, navíc v průběhu řízení došlo k jeho
přerušení ze zákona v důsledku prohlášení konkurzu na majetek žalovaného. Toto
přerušení nelze přičítat k tíži ani jedné ze stran tohoto sporu, avšak nelze je
ve svém důsledku zcela pominout. Odvolací soud nemá žádný důvod vytknout soudu
prvního stupně nedostatečnost jeho úvahy o výši přiznaného zadostiučinění,
neboť jeho úvahy jsou vyloženy zcela konzistentně a vycházejí z provedeného
dokazování. Na daný případ je aplikovatelné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „ESLP“) ve věci Heská proti ČR (správně: rozsudek senátu páté sekce
ESLP ze dne 23. 5. 2006, ve věci Heská proti České republice, stížnost č. 43772/02 – pozn. Nejvyššího soudu), jakož i Apicella proti Itálii (správně:
rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii,
stížnost č. 64890/01 – pozn. Nejvyššího soudu). Žalobci nelze přiznat takové
zadostiučinění jako ve věci Heská proti České republice, neboť v onom řízení
bylo přiznáno zadostiučinění nemajetkové újmy za průtahy v řízení o náhradě
škody za dva pracovní úrazy, kdežto v současném řízení je požadováno
zadostiučinění pouze za jediný pracovní úraz. Význam řízení byl pro žalobce do
určité míry snížen tím, že mu již v průběhu řízení bylo odškodnění za pracovní
úraz částečně vyplaceno.
Žalobce má dále podle pravomocného rozsudku Vrchního
soudu v Praze v incidenčním řízení přiznán nárok co do výše 160.000,- Kč, což
s již vplaceným odškodněním činí 230.000,- Kč. Požadavek na odškodnění
nemajetkové újmy o 1,7 násobek převyšující odškodnění z pracovního úrazu je
zjevně nepřiměřený. To, že žalobce podal k ESLP stížnost, na této okolnosti nic
nemění, neboť řízení o této stížnosti již bylo přerušeno a v důsledku přijetí
vnitrostátní právní úpravy musel žalobce požádat žalovanou o přiměřené
zadostiučinění. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
„celková částka přiznaného odškodnění z titulu nemajetkové újmy ve výši
240.000,- Kč za odpovídající všem hlediskům § 31a zákona č. 82/1998 Sb.“
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
úvahy o zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, „a to v otázce
posouzení aplikace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Apicella proti Itálii ze dne 29. 03. 2006 v tom směru, že výše nemajetkového
zadostiučinění byla snížena oproti obdobným případům“ (zejména rozhodnutí ve
věci Heská proti České republice). Aplikací tohoto rozhodnutí došlo k porušení
principu rovnosti před zákonem garantovaného Listinou základních práv a svobod. Rozhodnutí ve věci Apicella nelze aplikovat na žalobcův případ, neboť žalobce k
uplatnění svého práva se nejprve musel obrátit se svou stížností na ESLP a
vynaložit náklady na právní zastoupení s tím spjaté. V tomto ohledu nelze mít
za to, že využití vnitrostátního prostředku nápravy představuje pro žalobce
dostupnější a snadnější mechanismus nápravy. Je nutno zdůraznit, že kdyby
novela zákona č. 82/1998 Sb. provedená zákonem č. 160/2006 Sb. nebyla přijata,
nebyl by žalobce nucen podávat žádost o poskytnutí zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu k žalované, sledovat zákonné lhůty k podání žádosti a poté
předmětnou žalobu a vynaložit další náklady na právní zastoupení s tím spjaté. Je též nutno přihlédnout k tomu, že oproti případu Heská trvá řízení žalobce o
dva roky déle. Odvolací soud tuto skutečnost nijak nezohlednil. Žalobce pokládá
výši nemajetkové újmy v celkové výši 240.000,- Kč za nepřiměřenou, a to s
ohledem na judikaturu ESLP. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
soudu odvolacího i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovoláním napadené rozhodnutí
netrpí vytýkanými vadami a považuje napadený rozsudek za zcela správný. Neztotožňuje se naopak s tvrzením žalobce, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a že je v rozporu se zásadou rovnosti před
zákonem. Aplikaci rozhodnutí ESLP ve věci Apicella na daný případ považuje za
zcela správnou. K rozhodnutí ve věci Heská žalovaná uvedla, že dle jejího
názoru je institut nemajetkové újmy natolik specifický, že pouhá podobnost věcí
nemůže být rozhodným kritériem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Judikatura ESLP by měla být v těchto případech zohledňována jen co se týče
otázky, zda přiznat zadostiučinění, či nikoliv.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není
měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž
rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel
dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalobce otázku
zásadní právní významnosti neobsahuje. Dovolatel nevymezuje právní problém,
jenž by bylo možno vzhledem k výše uvedným podmínkám kvalifikovat jako zásadně
právně významný. Nejvyší soud již dříve konstatoval – a to právě s odkazem na výše uvedený
rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii – že zadostiučinění
přiznané vnitrostátními orgány nemusí dosahovat takové výše, ke které by ve
svém rozhodnutí dospěl sám ESLP, jestliže celková výše zadostiučinění nebude
nepřiměřeně nízká (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího
soudu, www.nsoud.cz). Pouhý nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění pak sám o sobě
nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí,
neboť tento nesouhlas není opřen o právní argumenty přesahující rámec daného
sporu. Posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou konkrétního
případu. Jestliže pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní
otázkou, jejíž řešení by přesahovalo hranice individuálního případu, nemůže být
dovozen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost
daného dovolání. Dovolatel například neuvádí, při aplikaci jakého kritéria mělo dojít k
dezinterpretaci § 31a odst. 3 OdpŠk či které závěry Evropského soudu pro
lidská práva nebyly odvolacím soudem respektovány. Dovolatel pouze obecně
namítá, že ve vztahu k jiným rozhodnutím ESLP není jemu přiznané zadostiučinění
přiměřeně vysoké, přičemž argument, že zadostiučinění musí dosahovat stejné
výše jako v rozhodnutích ESLP, byl Nejvyšším soudem vyřešen již ve výše
uvedeném rozhodnutí.
Rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí oproti judikatuře dovolacího soudu tu
ostatně ani nelze shledat, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ctí výkladové
zásady vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009. Z těchto důvodů dovolací soud neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla
řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobce jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.