K rozhodování o nákladech řízení
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, Symfonická 1496/9, Praha 5, proti výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 5. 2008, č. j. 26 C 401/2007-28, a proti usnesení Městského soudu Praha ze dne 16. 3. 2009, č. j. 64 Co 2/2009-45, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, zastoupené Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem se sídlem Jakubská 2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka, k návrhu stěžovatele na opravu odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2009,
sp. zn. I. ÚS 1310/09
, takto:
Odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2009,
sp. zn. I. ÚS 1310/09
, se opravuje tak, že na straně šesté v odstavci předposledním ve větě poslední se vypouští slovo "ve"; správný text celou větou tedy zní: "Výklad opačný, jenž byl zvolen v právě posuzované věci obecnými soudy, je příliš formální a vede ke zhoršení postavení toho účastníka řízení, jenž byl v meritu sporu (tedy při řešení základní otázky, zda byla způsobena majetková újma či nikoli) úspěšný."
Ústavní soud v části odůvodnění na straně šesté v odstavci předposledním ve větě poslední nálezu
sp. zn. I. ÚS 1310/09
chybně uvedl slovo "ve". Správný text celou větou, odpovídající předchozímu odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu, tedy měl znít: "Výklad opačný, jenž byl zvolen v právě posuzované věci obecnými soudy, je příliš formální a vede ke zhoršení postavení toho účastníka řízení, jenž byl v meritu sporu (tedy při řešení základní otázky, zda byla způsobena majetková újma či nikoli) úspěšný."
Protože se jedná o zjevnou nesprávnost, předseda senátu Ústavního soudu vydává ve smyslu ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 164 a § 167 odst. 2 o. s. ř. toto opravné usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2009
František Duchoň
předseda senátu
Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něho upustil (§ 44 odst. 2 citovaného zákona).
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Taková situace nastala v právě projednávané věci.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze jednoznačně vyvodit, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny [srovnej např. nález
sp. zn. III. ÚS 455/01
ze dne 2. 5. 2002 (N 57/26 SbNU 113)]. Pro rozhodování o náhradě nákladů řízení platí podle ustanovení § 142 o. s. ř. zásada úspěchu ve věci (jako zásada hlavní), doplněná v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. zásadou zavinění (zastavení řízení).
Ústavní soud již judikoval, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. V nálezu
sp. zn. IV. ÚS 1/04
ze dne 13. 1. 2005 (N 8/36 SbNU 75) Ústavní soud zdůraznil, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení.
V předmětné věci - posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti - měl stěžovatel v zásadě plný úspěch (byť mu jím žalované zadostiučinění bylo přiznáno jen v poloviční výši); v této souvislosti lze tedy dovozovat, že se stěžovateli evidentně podařilo prokázat příčinou souvislost mezi imateriální újmou jemu způsobenou a nesprávným úředním postupem, podařilo se mu tedy prokázat základ nároku. Rozhodnutí obou soudů nepřiznat stěžovateli celou náhradu nákladů nalézacího řízení spočívá jednak na mechanickém výkladu "úspěchu ve sporu" ve smyslu ustanovení § 142 o. s. ř. a jednak - a to zejména - na příliš formalistickém výkladu ustanovení § 136 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Podle výkladu, který v právě projednávané věci použil Městský soud v Praze a s nímž se posléze ztotožnil i vedlejší účastník a Obvodní soud pro Prahu 5, nemohlo být v této právní věci aplikováno ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. proto, že rozhodování o výši plnění nezáviselo na úvaze soudu. Tak by tomu prý bylo pouze v případě, že by soud rozhodoval na základě volné úvahy ve smyslu § 136 o. s. ř. V daném případě však bylo rozhodováno na základě zákonných kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a po řádném zhodnocení zjištěného skutkového stavu; soud tedy o výši plnění nerozhodoval na základě vlastní úvahy, s níž počítá § 136 o. s. ř.
S takovým výkladem však podle přesvědčení Ústavního soudu z hlediska ústavnosti souhlasit nelze.
Předně je třeba konstatovat, že jak z uznávané literatury [srov. k tomu Bureš, J. et al., Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 652], tak i z judikatury plyne [srov. k tomu rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. (Rc) 1 Co 173/97, citováno podle systému ASPI, Identifikační číslo (ASPI ID): JUD12385CZ], že rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení § 136 o. s. ř. Další judikatura obecných soudů (srov. např. přiměřeně rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 21 Co 23/2009 a rozhodnutí téhož soudu ze dne 8. února 2008 sp. zn. 68 Co 48/2008, rozhodnutí ze dne 30. 7. 2008 č. j. 13 Co 346/2008-71 a další rozhodnutí) v tomto ohledu rozlišuje mezi posouzením skutkových zjištění týkajících se existence nemajetkové újmy - tedy základu nároku (jež úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. není) - a určením konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. je. Tatáž judikatura se rovněž ztotožnila s názorem, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (resp. jeho výši). Vyjádřila i názor, že za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku nemůže být žalobce v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován. S těmito hlavními závěry uvedené judikatury i doktríny se Ústavní soud plně ztotožňuje. Ostatně, o tom, že zvláště druhý z výše uvedených závěrů je správný (tedy neexistence exaktních kritérií), svědčí i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů [srov. sněmovní tisk č. 1117/0, 4. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, důvodová zpráva - zvláštní část - k bodu 26, § 31a], jímž byl nový § 31a do zákona č. 82/1998 Sb. vložen. Tato důvodová zpráva k odstavci 2 § 31a říká, že se zde stanoví obecný pokyn, v jaké formě se má zadostiučinění poskytovat a jakými kritérii se má výše zadostiučinění řídit. Dále se v ní konstatuje vhodnost brát v aplikační praxi rozhodujících orgánů v úvahu příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. K odstavci 3 pak důvodová zpráva upřesňuje, jakými dalšími kritérii by se měly aplikující orgány řídit při přiznávání přiměřeného zadostiučinění v případech průtahů nebo nepřiměřených délek řízení. Demonstrativní výčet kritérií přitom plyne - podle důvodové zprávy - opět z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která by měla být aplikační praxí zohledněna.
I důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. tedy tvoří oporu pro názor, že stanovování konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění v souladu s podmínkami § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v tom kterém individuálním případě splňuje podmínky "úvahy" ve smyslu § 136 o. s. ř. Výklad opačný, jenž byl zvolen v právě posuzované věci obecnými soudy, je příliš formální a vede ke zhoršení postavení toho účastníka řízení, jenž byl v meritu sporu (tedy při řešení základní otázky, zda byla způsobena majetková újma či nikoli) úspěšný.
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované mu zejména čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu.