30 Cdo 5210/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně R. K., zastoupené Janem Kozákem, advokátem se sídlem v
Olomouci, Riegrova 12, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky
300.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 52/2008, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2009,
č. j. 25 Co 235/2009 – 49, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2009, č. j. 25 Co 235/2009-49,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví identifikovaným rozsudkem uložil pod
bodem I. výroku žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 22.500,- Kč jako
náhradu nemajetkové újmy, která měla žalobkyni vzniknout nepřiměřeně dlouhým
řízením vedeným u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 194/98. Pod bodem
II. výroku zamítl žalobu co do částky 277.500,- Kč, a pod bodem III. výroku
nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že řízení vedené u Okresního
soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 194/98 bylo zahájeno žalobou proti žalovanému
spotřebnímu družstvu Jednota, spotřební družstvo, Olomouc dne 16. 7. 1998 a
dosud nebylo skončeno. Předmětem řízení byla žaloba o náhradu za nevydaný
pozemek, který nebylo možno původním dvěma žalobkyním v rámci restituce vydat,
neboť na něm stálo nákupní středisko žalovaného. Žalobkyně se domáhaly každá
náhrady ve výši 150.000,- Kč. První jednání ve věci proběhlo dne 7. 2. 2000,
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 3. 2002, jímž byla žaloba zamítnuta,
byl k odvolání původních dvou žalobkyň zrušen dne 27. 9. 2002. Okresní soud v
Olomouci žalobu opětovně zamítl dne 25. 11. 2003, proti čemuž podaly žalobkyně
odvolání dne 12. 2. 2004. V důsledku úmrtí druhé žalobkyně, bylo rozhodnuto
usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc dne 9. 5. 2005 o
procesním nástupnictví. V mezidobí (25. 3. 2005) byl prohlášen konkurs na
majetek žalovaného, který trvá do současné doby, původní řízení je proto ze
zákona přerušeno. V řízení byly zjištěny průtahy v období od listopadu 1998 do
prosince 1999, od července 2000 do května 2001, a od května 2004 do listopadu
2004.
Žalobkyně uplatnila u žalované předběžný nárok na přiměřené zadostiučinění za
nesprávný úřední postup dne 8. 1. 2008. Žalovaná připustila, že došlo k
nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu věty třetí § 13 odst. 1 zákona č.
82/1998 Sb., avšak jako dostačující se jí jevilo konstatování porušení práva ve
smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.
Soud prvního stupně na základě skutkových zjištění uzavřel, že: „Celková délka
řízení přesáhla přiměřenou dobu, která byla sto způsobit žalobkyni stres a
právní nejistotu. Nelze však přehlédnout skutečnost, že v průběhu řízení jedna
ze žalobkyň zemřela a jistou dobu řízení neprobíhalo, protože musel být
stanoven právní nástupce zemřelé. Stejně tak prohlášením konkursu na žalovanou
Jednotu, spotřební družstvo, Olomouc, se řízení přerušuje ze zákona.“ Celková
složitost řízení byla vysoká, neboť se jednalo o restituční spor, žalobkyně
svým jednáním mohla případné průtahy řízení zmírnit, žádnou stížnost ani návrh
na určení lhůty k provedení procesního úkonu však nepodala. Nelze přitom
jednoznačně dovodit, jaký význam má předmět řízení pro žalobkyni, když v
dosavadním průběhu sporu neuspěla. Obvodní soud pro Prahu 2 stanovil s ohledem
na judikaturu ESLP jako základní částku odškodnění 75.000,- Kč, kterou snížil o
70% (30% s ohledem na složitost řízení, 20% s ohledem na částečnou možnost
žalobkyně zmírnit průtahy a 20% vzhledem k významu předmětu řízení pro
žalobkyni). Důvody pro zvýšení stanovené částky soud prvního stupně neshledal,
a proto přiznal žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 22.500,- Kč.
Městský soud v Praze na základě žalobkyní podaného odvolání potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o věci samé i ve výroku o náhradě nákladů řízení
a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. V otázce náhrady nákladů řízení aplikoval § 150 o. s. ř., přičemž
okolnosti hodné zvláštního zřetele spatřoval v tom, že žalobkyně uplatnila
nárok ve zjevně nepřiměřené výši. Požadavek žalobkyně považoval za zcela zřejmě
nadsazený, když přisouzená částka přiměřeného zadostiučinění představovala 7,5
% žalobního požadavku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jeho důvodnost o § 241a odst. 2 písm.
a) a b) o. s. ř. Dovolatelka je toho názoru, že doposud není náležitým způsobem
ustálena judikatura ohledně toho, co je možno považovat za přiměřenou délku
řízení, a též neexistuje mechanismus ohledně obecného principu přiznávání výše
odškodnění. Nesouhlasí s hodnocením kriterií podle § 31a odst. 3 zákona č.
82/1998 Sb. soudy obou stupňů, zejména má za to, že se nejednalo o složité
řízení, když v době rozhodování soudu byl k dispozici dostatek judikatury pro
posouzení restitučních nároků. Dovolatelka se domnívá, že soudy nevěnovaly
pozornost kriteriu významu předmětu řízení pro poškozeného, přitom právě tento
aspekt mohl být pro řízení dominantní. Řízení pro ni bylo velmi významné, neboť
se v podstatě jednalo o faktickou majetkovou rehabilitaci za jednání, kterými
byla dotčena jak ona, tak i její rodina v minulém režimu. Dle dovolatelky
způsob výpočtu výše zadostiučinění neodpovídá významu jednotlivých kritérií, a
proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky obou stupňů zrušil a věc vrátil
Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému jednání.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 25. 8. 2009,
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále
jen „ o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle
§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť nalézací soudy
posoudily otázky zásadně právně významné pro rozhodnutí ve věci v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým
způsobem je třeba hodnotit jednotlivá kritéria uvedená v § 31a zák. č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zák. č. 82/1998 Sb.) a jakým způsobem lze tedy dojít k výši
přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
soudního řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010,
sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz.).
Přestože ustanovení § 31a odst. 3 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb. stanoví, že při
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne zejména k celkové délce
řízení, vyšly soudy obou stupňů z délky řízení od podání žaloby do doby, kdy
bylo řízení přerušeno ze zákona na základě prohlášení konkursu na majetek
žalovaného. Nejvyšší soud však vychází ze zásady, že do celkové doby řízení je
třeba započítat i dobu, po niž bylo řízení přerušeno, ať už v důsledku
prohlášení konkurzu na některého z účastníků, či pro nutnost vyčkat zjištění
okruhu dědiců k posouzení otázky právního nástupnictví po zemřelém účastníkovi
řízení. V takovém případě je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, o jehož
dobu se nutně prodlužuje doba původního řízení, byla věc projednána v přiměřené
lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4923/2009, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.).
V posuzované věci proto bylo na soudech obou stupňů, aby se zabývaly celkovou
délkou řízení, včetně řízení dědického a konkursního, s důrazem na posouzení
přiměřenosti délky konkursního řízení, které bylo zahájeno v roce 2005 a dosud
nebylo skončeno, a které brání pokračování řízení původního. Celková délka
řízení je proto podstatně delší než 6 let a 8 měsíců, ze které vyšel soud
prvního stupně a kterýžto nedostatek odvolací soud nenapravil. Právní posouzení
nároku žalobkyně je již z tohoto důvodu neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění zkoumá zejména to, zda základní
úvahy soudu, jež byly podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění,
byly správné, tedy například to, zda byly v posuzované věci splněny podmínky
pro snížení výše zadostiučinění z důvodu složitosti řízení, jednání žalobkyně a
významu předmětu řízení pro poškozenou. Odvolací soud, který se ztotožnil se
způsobem určení výše přiměřeného zadostiučinění se soudem prvního stupně, sice
správně určil právní normu, jež dopadá na skutkový stav věci, ustanovení § 31a
odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. však na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Na základě nesprávného právního posouzení věci dospěl k celkové částce, která
je zcela zjevně nepřiměřená konkrétním okolnostem případu. Předně je třeba přisvědčit dovolatelce v tom, že kriterium významu předmětu
řízení pro žalobkyni nebylo soudy aplikováno správně, resp. bylo aplikováno
zcela opačně. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30
Cdo 1612/2009, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého „nelze restituční
řízení stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu. Primárním účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i na jejich základě vedených řízení, je zmírnit
následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989
(viz. preambule k zákonu č. 229/1991 Sb.). Již s ohledem na to, že výsledkem
restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd (byť i „jen“
majetkové povahy), a to křivd které byly mnoha současnými účastníky neseny v
době zahájení řízení již po několik desetiletí, je třeba takovým řízením
přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní, skutkovou či
právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co nejrychleji skončit
pravomocným rozhodnutím.“
Soudy však spojily otázku významu předmětu řízení pro žalobkyni s tím, do jaké
míry měla v dosavadním průběhu restitučního řízení úspěch, přičemž na základě
negativního zhodnocení dospěly k závěru snížit základní částku o 20%. Samotný
výsledek řízení (zda poškozená se žalobou uspěje či neuspěje, anebo zda dojde
ke smírnému vyřešení sporu) však není pro posouzení utrpěné nemateriální újmy
zásadně určující. Nemateriální újma spočívá v tom, že poškozená byla a je po
nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. (srov. rozsudek
senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii,
stížnost č. 64890/01, odst. 26, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího
soudu www.nsoud.cz.).
V posuzované věci nebyly splněny předpoklady pro snížení výše zadostiučinění z
důvodu, že by význam řízení pro žalobkyni byl menší, ale právě naopak. Aplikace
kriteria § 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb. soudy obou stupňů tudíž
není správná. Nesprávná je rovněž aplikace kriteria § 31a odst. 3 písm. c) zák. č. 82/1998
Sb., neboť účastník řízení není povinen vést orgány veřejné moci k dřívějšímu
rozhodnutí. Odvolací soud zejména pominul skutečnost, že v době vedení
restitučního řízení žalobkyně žádný účinný prostředek způsobilý odstranit
průtahy v řízení k dispozici neměla a tedy jej ani využít nemohla. Jediný
preventivní prostředek nápravy způsobilý odstranit průtahy v řízení, a sice
návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle nového § 174a zákona o
soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších
předpisů, byl účinný až od 1. července 2009 (dále jen „zákona o soudech a
soudcích“). Podání takového prostředku podle zákona o soudech a soudcích ve
znění do 30. června 2009 nebylo shledáno Evropským soudem pro lidská práva
účinným právním prostředkem nápravy (viz např. konečné rozhodnutí o
přijatelnosti senátu ESLP ze dne 16.10.2007 ve věci Vokurka proti České
republice, stížnost č. 40552/02, § 55). O to méně lze přičítat účastníkovi
řízení k tíži, že nepostupoval podle § 164 odst.1. zákona o soudech a soudcích. Jelikož pak právní posouzení kriterií pro stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění, zejména v otázce jednání poškozeného a významu předmětu řízení
pro poškozeného, odvolacím soudem je nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle
§ 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil. Dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i v závislém výroku o
náhradě nákladů řízení. Nad rámec dovolacího přezkumu považuje Nejvyšší soud za důležité uvést, že
výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení odporuje nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1310/09, ze dne 5. 8. 2009, dostupnému na internetových stránkách
Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz/. Přestože odvolací soud cituje pasáž z
uvedeného nálezu Ústavního soudu, kde se mimo jiné uvádí, že „za ne zcela
přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku nemůže být žalobce v rámci
náhrady nákladů řízení sankcionován“, odůvodnil odvolací soud aplikaci § 150 o. s. ř. právě tím, že žalobkyně učinila předmětem řízení požadavek zcela zřejmě
nadsazený, ve zjevně nepřiměřené výši.. Ustanovení § 150 o. s. ř. lze aplikovat ve výjimečných případech, pokud jsou tu
důvody hodné zvláštního zřetele. Ty však nelze, i s ohledem na výše uvedený
nález Ústavního soudu, spatřovat v tom, že účastník řízení ne zcela správně
odhadl výši možného zadostiučinění za nesprávný úřední postup, neboť jeho výši
stanoví soud na základě své úvahy za přihlédnutí ke kriteriím § 31a odst. 3
zákona č. 82/1998 Sb. Konkrétní návod pro stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění však zákon č. 82/1998 Sb. nedává.
Ostatně judikatura vztahující
se k této problematice přitom nebyla v době podání žaloby natolik rozvinuta,
aby mohla účastníkům řízení poskytnout určitý rámec pro to, jakou částku lze po
státu objektivně požadovat. Nejvyšší soud, jenž jako soudní orgán, který má za úkol sjednocovat judikaturu
obecných soudů, se k otázce náhrady nákladů řízení na náhradu nemajetkové újmy
způsobené nepřiměřeně dlouze vedeným řízení výslovně nevyjádřil, se zde proto
přihlašuje k východisku obsaženému v uvedeném nálezu Ústavního soudu, dle nějž
má poškozený - posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti - v zásadě plný
úspěch (byť mu jím žalované zadostiučinění bylo přiznáno jen v poloviční výši),
neboť lze dovodit, že se mu podařilo prokázat příčinnou souvislost mezi
nemateriální újmou mu způsobenou a nesprávným úředním postupem - podařilo se mu
prokázat základ nároku. Nejvyšší soud má shodně s Ústavním soudem za to, že lze
výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce
uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu svého druhu, hodnotit
ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1
o.s.ř.), byť žalobci výrokově nebyla přiznána jím požadovaná výše plnění. Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.) za současného respektování
nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09.