NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 1612/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci
žalobkyně MUDr. V. S., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se
sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 7,500.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C
219/2007, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 26. 11. 2008, č. j. 23 Co 425/2008 – 59, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalované se zamítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud v záhlaví uvedeném rozsudku změnil výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost, aby žalobkyni do třiceti dnů
od právní moci rozsudku zaplatila 238.000,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního
stupně co do částky 7,262.000,- Kč potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Žalobkyně se výše uvedené částky domáhala jakožto přiměřeného zadostiučinění za
nesprávný úřední postup spočívající v neučinění úkonu či nevydání rozhodnutí v
přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti /notářský řád/ - dále jen „OdpŠk“). K tomuto nesprávnému
úřednímu postupu mělo dojít v restitučním řízení dosud vedeným u Okresního
soudu Brno – venkov pod sp. zn. 5 C 399/93. Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že v daném
řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v porušení povinnosti
vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, „a realizovat tak právo občana na jeho
spravedlivé, veřejné a přiměřené projednání věci nezávislým a nestranným
soudem.“ Flagrantní porušení těchto povinností bylo ve vztahu k danému řízení a
činnosti Okresního soudu Brno – venkov opakovaně konstatováno jak Krajským
soudem v Brně, tak i Ústavním soudem v usnesení ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2981/07, dostupným též na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz). Žalobkyni byla již v rámci předběžného projednání
nároku žalovanou přiznána a vyplacena jako přiměřené zadostiučinění částka
112.000,- Kč. Řízení v době podání žaloby trvalo již šestnáct let a dosud není pravomocně
skončeno (pozn. Nejvyššího soudu – nebylo skončeno ani v době rozhodování
dovolacím soudem, /viz http://infosoud.justice.cz/). Soud prvního stupně
zhodnotil správně tuto délku jako nepřiměřenou, ne zcela výstižně však přihlédl
k tomu, že žalobkyně je osobou pokročilého věku, že v průběhu restitučního
řízení došlo již k úmrtí oprávněných osob a že s ohledem na další procesní
postup Okresního soudu Brno – venkov i po konstatování průtahů Ústavním soudem
nedošlo k zásadní nápravě v uvedených průtazích. Soud prvního stupně uzavřel,
že restituční řízení je složité po stránce skutkové i právní, nepřihlížel však
k tomu, že pro žalobkyni v jejím vyšším věku má uvedené řízení značný význam,
kdy dalším oddalováním konečného rozhodnutí ve věci může být zmařen záměr
žalobkyně a ostatních oprávněných osob začít realizovat podnikatelskou činnost
s restituovaným majetkem. Rovněž tak není přiléhavé, jestliže soud prvního
stupně při posouzení výše přiměřeného zadostiučinění zvolil jako orientační
kritérium § 444 odst. 3 zákona č. 40/1963 Sb., občanského zákoníku ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). I když nárok uvedený v § 444 odst. 3 obč. zák.
lze pokládat za určitou formu nemajetkové újmy, nemůže být vodítkem
pro rozhodování o nemajetkové újmě způsobené nesprávným úředním postupem. Dosud
přiznané zadostiučinění se s ohledem na okolnosti zkoumaného řízení nejeví jako
dostatečné. Odvolací soud vycházel i z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva (dále jen „Soud“ nebo „ESLP“) a uzavřel, že v daném případě je třeba
žalobkyni poskytnout zadostiučinění ve výši 350.000,- Kč. Ve srovnání s
obdobnou rozhodovací činností ESLP (např. rozsudky senátu druhé sekce: ze dne
22. 7. 2003, ve věci Schmidtová proti České republice, stížnost č. 48568/99, ze
dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 1260502 či ze
dne 18. 4. 2006, ve věci Kozák proti České republice, stížnost č. 30940/02) jde
o vyšší částku, než která je obvykle tímto soudem přiznávána, avšak podle
odvolacího soudu v této věci šlo o mimořádný případ. Jeho mimořádnost spočívá
nejen v délce dosavadního řízení a v neschopnosti nalézacího soudu ve věci
rozhodnout, ale zejména v tom, že řízení není dosud skončeno, což se muselo
odrazit i ve výši mimořádného odškodnění na vnitrostátní úrovni. Přiznaná
částka je zadostiučiněním a omluvou českého státu za průtahy a postup soudu v
řízení. Proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a jeho důvodnost spatřuje v tom, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.). Žalovaná se neztotožňuje s hodnocením intenzity nemajetkové
újmy tak, jak ji posoudil odvolací soud, a tedy i s výší přiznaného
zadostiučinění. Význam řízení pro žalobkyni nedosahuje takového stupně, aby jej
bylo možno hodnotit jako značný, a to zejména s ohledem na judikaturu ESLP. Dle
ní se mezi řízení se zvýšeným významem řadí řízení trestní, opatrovnická, o
osobním stavu, ve věcech sociálního zabezpečení a ve věcech týkajících se
zdraví nebo života. Na roveň těmto řízením nelze stavět řízení o restituci
podniku. Je též nemístné odvozovat význam řízení z ohrožení záměru podnikat s
restituovaným majetkem. Žalovaná též nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
při posuzování výše náhrady nemajetkové újmy nelze přihlížet k § 444 odst. obč. zák. Částka přiměřeného zadostiučinění v kompenzačním řízení musí být nižší než
240.000,- Kč, neboť újma způsobená smrtí osoby blízké je bezpochyby závažnější
než nemajetková újmy způsobena nepřiměřenou délkou řízení. V okolnostech
uvedených odvolacím soudem nelze shledat nějakou mimořádnost daného případu. V
rozhodnutích ESLP, z nichž odvolací soud vycházel, bylo přiměřené
zadostiučinění přiznáno v rozmezí 5.000,- EUR až 6.000,- EUR a posuzována délka
řízení nebyla zásadně kratší. Žalobkyně se náhrady domohla již v rámci
vnitrostátních prostředků nápravy, tedy cestou nepoměrně rychlejší, jednodušší
a méně nákladnou, než kdyby se nápravy domáhala u ESLP. Žalovaná navrhla, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním žalované
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně co do částky 7,262.000,- Kč, podala dovolání žalobkyně. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a jeho
důvodnost opírá o tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Odvolací soud (a i soud prvního stupně) nesprávně posoudil výši
přiměřeného zadostiučinění. Složitost posuzovaného řízení lze hodnotit jako
složitější s ohledem na skutkové okolností, co se ale týče právního posouzení,
je věc třeba považovat za zcela jednoduchou. Navíc, průtahy předmětného řízení
v žádném případě nekončí, naopak stále pokračují, přičemž věc se i po sedmnácti
letech stále nachází před soudem prvního stupně. V řízení bylo po celou dobu
rozhodováno pouze ve dvou stupních, přičemž jednou se věc dostala před Ústavní
soud na základě ústavní stížnosti jedné ze žalobkyň. Soud prvního stupně
postupoval v řízení někdy zcela nesmyslně (např. rozhodl o přerušení řízení do
pravomocného skončení projednání dědictví po jednom ze žalobců). Jeho druhý
částečný rozsudek ze dne 25. 6. 2003 byl dne 2. 11. 2004 zrušen odvolacím
soudem jako zcela nepřezkoumatelný.
Další (tentokráte částečný) rozsudek vydal
soud prvního stupně až dne 27. 10. 2008, proti němuž podala žalobkyně
odvolání). Postup soudu prvního stupně byl Ústavním soudem shledán „nemístnou
šikanou a bezdůvodným odpíráním výkonu spravedlnosti“. Užití těchto tvrdých
slov bylo podle Ústavního soudu vyvoláno „prokazatelně jasnou a přitom
bezprecedentní neochotou nalézacího soudu poskytovat zákonem stanoveným
způsobem ochranu právům“. Výši přiměřeného zadostiučinění stanovil odvolací
soud jen něco málo nad rámec uvedené judikatury ESLP, která je však skutkově
naprosto odlišná, když sice došlo k průtahům v řízení, nicméně délka i důvody
průtahů se naprosto nedají srovnat s předmětným soudním řízením. V tom spatřuje
žalobkyně zásadní pochybení odvolacího soudu. Kdyby soud prvního stupně
postupoval v souladu s právním řádem České republiky a v přiměřené době
rozhodl, mohli restituenti spolu s podnikem provozovat výrobu papíru a podnikat
na trhu s papírem již více jak deset let. Je též nutno přihlédnout k nákladům,
které žalobkyně vynaložila za účelem bránění svého práva. Žalobkyně nesouhlasí
ani s tím, jak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů kompenzačního řízení. Z
těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího,
tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve svém vyjádření k dovolání žalované žalobkyně uvádí, že tvrzení v dovolání
žalované obsažená nepokládá za správná a nesouhlasí s nimi. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o obou dovoláních rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním žalované, které je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť žalovaná napadá část pravomocného rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé, jímž tento soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně co do částky 238.000,- Kč. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaná nenamítala, že by řízení
bylo procesní vadou zatíženo a dovolací soud takovou vadu řízení též neshledal,
a proto se zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a to
v rozsahu daném dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nesouhlas žalované s rozsudkem soudu odvolacího se odvíjí výhradně od stanovené
výše přiznaného zadostiučinění a jejího odůvodnění. Žalovaná předně brojí proti
závěru odvolacího soudu, že význam řízení je pro žalobkyni značný, a
zpochybňuje tedy správnost výkladu a aplikace § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým
způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je
vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a zák. č.
82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) k
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované
ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře ESLP. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za
nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §
13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do
níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009 Uvedená rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz. ). Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím
realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve
smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,
v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud
považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil za dostačující
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4815/2009). Nejvyšší soud také již konstatoval, že „stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009). Dovolací soud souhlasí se žalovanou, že tzv. restituční řízení zpravidla
nepatří k těm, která by bylo možno co do předmětu typově zařadit mezi řízení se
značným významem pro poškozené. To konečně dokládá i judikatura ESLP, v níž se
k takovým řízením počítají zejména řízení týkající se osobního statutu či
způsobilosti k právním úkonům, řízení o náhradě škody obětí dopravních nehod a
násilných trestných činů, pracovně právní spory a řízení ve věcech plnění ze
strany státu z důvodů sociálních, vazební řízení či řízení týkající se vztahů
mezi rodiči a dětmi. Na druhé straně při posouzení významnosti předmětu řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk nelze restituční řízení stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu
sporu. Primárním účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i na jejich základě
vedených řízení, je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se
udály v letech 1948 až 1989 (viz např. preambule k zákonu č. 229/1991 Sb.).
Již
s ohledem na to, že výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné
zmírnění křivd (byť i „jen“ majetkové povahy), a to křivd které byly mnoha
současnými účastníky neseny v době zahájení řízení již po několik desetiletí,
je třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou
procesní, skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení
co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím. Dovolací soud dále připomíná, že hlediskem svědčícím pro promptní vyřízení
případu může být též zdravotní stav či věk účastníka řízení, jenž má zpravidla
eminentní zájem na tom, aby jeho věc byla projednána v co nejkratším čase. Nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení je pak zpravidla
takovými osobami vnímán podstatně intenzivněji, a způsobená újma je zpravidla
rozsáhlejší. Z tohoto důvodu by soudy měly k takovým poměrům účastníků řízení,
jestliže jsou jim známy, přihlížet a v těchto věcech postupovat přednostně a
bez průtahů. K tomu lze zmínit i rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 10. 7. 2003, ve věci Hartman proti České republice, stížnost č. 53341/99 Všechna
rozhodnutí ESLP jsou dostupná na internetových stránkách
http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo francouzském jazyce. Některá
rozhodnutí ESLP ve věcech proti České republice jsou v českém jazyce dostupná
též na stránkách Ministerstva spravedlnosti
http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390. , kde v odst. 75 a 76 Soud konstatoval, že soudy i jiné orgány veřejné moci by
při vyřizování jim napadlých případů měly s větší péčí přistupovat k těm
řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku.“
Dovolací soud proto pokládá za přiléhavé, jestliže soudy posoudily předmět
zkoumaného řízení jako významný. Nedůvodná je námitka žalované, že při stanovení výše zadostiučinění je nutno
přihlížet k částce, která je stanovena v § 444 obč. zák. jako odškodnění za
smrt osoby blízké a v tomto ohledu se odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009. Dovolací soud si je vědom toho, že sám ESLP v případě nepřiměřeně dlouhých
restitučních řízení zpravidla nepřiznává zadostiučinění v takové výši, v jaké
byla přiznána žalobkyni v tomto řízení ( k tomu srov. zejména rozsudky senátu
druhé sekce ESLP ze dne 17. 5. 2005, ve věci Fáber proti České republice,
stížnost č. 35883/02, ve věci Hartman proti České republice /viz výše/, ze dne
18. 4. 2006, ve věci Kozák proti České republice, stížnost č. 30940/02 či ze
dne 29. 6. 2004, ve věci Králíček proti České republice, stížnost č. 50248/99),
avšak okolnosti daného případu pokládá ve shodě se soudem odvolacím za natolik
výjimečné, že přisouzená výše zadostiučinění, je odůvodněná; zejména při
zohlednění postupu Okresního soudu Brno – venkov, a to přes opakovaná a důrazná
upozornění Krajského soudu v Brně a Ústavního soudu, a při zvážení skutečnosti,
že řízení nebylo do dnešního dne skončeno ani před soudem prvního stupně.
Celková výše přiznaného zadostiučinění odpovídá závěrům takového právního
posouzení rozhodných zákonných kritérií, které nastínil Nejvyšší soud ve svém
rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009. K tomu je na místě v souvislostech této věci doplnit, že Nejvyšší soud již ve
svých předchozích rozhodnutích dospěl k závěru, že při stanovení výše
zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za
jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit
základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke
kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) Odpšk. Nejvyšší soud přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže
se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění
vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a
dále pak za každý další rok řízení (tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc
s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Při
stanovení nižší částky odškodnění za prvé dva roky řízení přihlíží Nejvyšší
soud k tomu, že během nich je újma způsobená (nakonec příliš dlouhým řízením)
nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá, čemuž musí
odpovídat i částka odškodnění za rok trvání řízení. Přiznání částky v intervalu 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, ve kterém představuje
částka 15.000,- Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových
kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy
samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou
částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená
(extrémní) délka posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 10. 2010,, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Základní částka přiměřeného zadostiučinění se pak stanoví s přihlédnutím k
celkové délce řízení (§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk). V posuzovaném případě by to znamenalo, že základní částka zadostiučinění pro
řízení trvající ke dni zahájení kompenzačního řízení šestnáct let by při
zohlednění extrémní délky dosud neskončeného řízení činila 255.000,- Kč
(17.000,- Kč za první dva roky řízení a 238.000,- za dalších čtrnáct let). Takto stanovenou základní výši odškodnění je nutno přizpůsobit okolnostem
konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu
předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Podle uvedených kritérií, která jsou neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v
konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno
podle dovolacího soudu základní částku zvýšit či snížit zpravidla až o 40 % a v
případě kritéria významu předmětu řízení pro účastníka až o 50 %.
Součtem
procentního vyjádření snížení či zvýšení základní částky je pak třeba upravit
základní výši odškodnění. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, , sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). V posuzovaném případě by dovolací soud zvýšil základní částku o 30% za naprosto
nepřijatelný a několikráte již kritizovaný postup Okresního soudu Brno-venkov a
o 20% ze základní částky za zvýšený význam řízení pro žalobkyni. Dospěl by k
celkovému zadostiučinění odpovídajícímu částce 382.500,- Kč. Odvolací soud, ačkoliv v odůvodnění svého rozsudku neužil obdobného výpočtu,
dospěl k částce, která odpovídá kritériím obsaženým § 31a OdpŠk tak, jak k nim
ve své judikatuře přihlíží Nejvyšší soud. Z tohoto důvodu pokládal dovolací soud rozsudek soudu odvolacího za správný a
dovolání žalované za nedůvodné, a proto jej podle § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř. zamítl. Žalobkyně podala dovolání proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 7,262.000,- Kč. Proto bylo
možné zvažovat přípustnost jejího dovolání toliko podle § 237 odst. 1 písm. c)
ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel
dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem. Žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu rovněž namítá, že přiznané
zadostiučinění je nepřiměřené, ovšem považuje je – oproti žalované – za
nepřiměřeně nízké. Nejvyšší soud již dříve uvedl, že „pouhý nesouhlas žalobce s výší přiznaného
zadostiučinění pak sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí, neboť tento nesouhlas není opřen o právní
argumenty přesahující rámec daného sporu. Posouzení přiměřenosti výše
zadostiučinění je otázkou konkrétního případu. Jestliže pochybnosti o výši
zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, jejíž řešení by přesahovalo
hranice individuálního případu, nemůže být dovozen zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání.“ (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 18/2009). Jak již bylo uvedeno výše, i v případě přípustného dovolání platí, „že
stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací
soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou
částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na
konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje
v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30%)“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Nadto, již v odůvodnění zamítacího výroku ve vztahu k dovolání žalované
Nejvyšší soud podrobně uvedl a odůvodnil, že výši přiznaného zadostiučinění
pokládá za přiměřenou, a to i s přihlédnutím k postupu, který nastínil ve svém
rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, na nějž v podrobnostech
odkazuje. Přiznané zadostiučinění je vyšší než přisuzuje ESLP v obdobných
případech (viz výše), avšak vzhledem k mimořádným okolnostem daného případu, je
důvodné. Tvrzení žalobkyně, že „kdyby soud prvního stupně (pozn. Nejvyššího soudu -
myšleno zřejmě Okresní soud Brno – venkov) postupoval v souladu s právním řádem
České republiky a v přiměřené době rozhodl, mohli restituenti spolu s podnikem
provozovat výrobu papíru a podnikat na trhu s papírem již více jak deset let“,
se jednak pohybuje spíše ve spekulativní rovině a jednak nijak neodůvodňuje
ještě vyšší náhradu nemajetkové újmy. Žalobkyně tvrdí, že nebylo přihlédnuto k nákladům, které vynaložila za
účelem bránění svého práva. Z dovolání přitom není zřejmé, bránění jakého práva
má žalobkyně na mysli. Má-li se jednat o bránění práva na přiměřenou délku
řízení, je možno náklady s tím spojené nahradit za podmínek uvedených v § 31
OdpŠk. Takovou skutečnost však nemůže soud zohlednit při výpočtu výše
přiměřeného zadostiučinění podle § 31a OdpŠk, neboť se jedná o nahrazení
„škody“ nemajetkové. Žalobkyně zpochybňuje rozsudek odvolacího soudu i co do výroku, v němž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení a řízení před soudem prvního
stupně (druhý odstavec výroku I.). Rozhodnutí o nákladech řízení má ovšem vždy
povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak
formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost
dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti
usnesení. Ta je obsažena v § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve
věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani
ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit
žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolací soud tedy neshledal rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným
a dovolání žalobkyně přípustným, a proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 a § 142
odst. 2 o. s. ř. Dovolání žalované bylo zamítnuto a dovolání žalobkyně bylo
odmítnuto, a obě tak měly ve věci pouze částečný úspěch. Proto bylo rozhodnuto,
že žádné z nich se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.