30 Cdo 4739/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobkyně D. B., zastoupené JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem Kladno,
Kleinerova 24, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 150.000,-Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 39/2007,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2009,
č.j. 30 Co 126/2009-54, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 5. 5. 2009, č.j. 30 Co
126/2009-54, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Obvodní soudu pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 10. 2008, č.j. 17 C
39/2007-36, zamítl pod bodem I. výroku nárok žalobkyně na zaplacení částky
150.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemateriální újmy, kterou měla
žalobkyně utrpět tím, že v řízení ve věci péče o nezletilé vedené u Okresního
soudu v Mostě pod sp. zn. 19 P 18/2003 bylo porušeno její právo na projednání
věci v přiměřené lhůtě. Pod bodem II. výroku obvodní soud nepřiznal žádnému z
účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, že dne 12. 6. 1996 bylo žalobkyní
zahájeno řízení sepsáním návrhu na úpravu poměrů k nezletilým dětem u Obvodního
soudu pro Prahu 8. Ve věci došlo opakovaně k přenesení příslušnosti, případně k
pokusům o její přenesení. Dne 28. 7. 1998 tehdejší manžel žalobkyně podal návrh
na rozvod. Zpočátku byl ve společném řízení projednáván jak návrh na rozvod
manželství, tak návrh na úpravu poměrů obou nezletilých dětí po dobu po
rozvodu. Po novele zákona o rodině byla věc úpravy poměrů nezletilých dětí pro
dobu po rozvodu vyloučena k samostatnému projednání a následně spojena s
řízením o návrhu žalobkyně na úpravu poměrů k nezletilým dětem. Dne 15. 12.
1999 rozhodl Okresní soud v Mostě o výchově a výživě dětí pro dobu po rozvodu a
otázku výchovy a výživy dětí pro dobu do rozvodu manželství rodičů vyloučil k
samostatnému projednání. Výrok o výživě byl z podnětu odvolatelů zrušen a věc
byla vrácena zpět soudu k doplnění dokazování ohledně výživného. Za účelem
ocenění části majetku otce musel být ustanoven znalec. Teprve až po právní moci
rozhodnutí o poměrech nezletilých dětí (resp. již jen dcery, neboť syn v
průběhu řízení nabyl zletilosti) pro dobu po rozvodu manželství jejich rodičů
mohlo být rozhodnuto o rozvodu manželství žalobkyně. Dluh otce na výživném
přesahující částku 260.000,- Kč nebyl uložen k zaplacení k rukám žalobkyně,
která dětem výživu poskytovala, ale z důvodu nabytí zletilosti obou dětí přímo
k rukám dětí. Opatrovnické řízení bylo pravomocně skončeno dne 6. 6. 2004.
Žalobkyně nejprve podala stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva
(datovanou 24. 11. 2004) a po novelizaci vnitrostátní úpravy požádala žalovanou
o poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Žalovaná shledala,
že délka opatrovnického řízení byla nepřiměřená a přiznala dopisem ze dne 22.
2. 2007 žalobkyni z tohoto titulu odškodnění ve výši 115.500,- Kč.
Obvodní soud po provedení dokazovaní dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému
úřednímu postupu v posuzovaném opatrovnickém řízení, a to zejména s ohledem na
průtahy v postupu soudů v tomto řízení. Soud neposuzoval požadavek na přiměřené
zadostiučinění ohledně řízení o rozvod, neboť dospěl k závěru, že tento nárok
je podle zákona č. 82/1998 Sb. promlčen. Celkovou délku řízení v trvání osmi
let soud označil za nepřiměřenou. Pro stanovení přiměřené výše zadostiučinění
soud přihlédl ke konkrétním kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998
Sb. a dospěl k závěru, že mimosoudně poskytnuté zadostiučinění žalovanou je
adekvátní, jelikož v přepočtu bylo žalobkyni vyplaceno přibližně 14.500,- Kč za
rok řízení, což dle obvodního soudu není částka nepřiměřená k tomu, co by
přiznal ESLP.
Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně odvolání. Městský soud v Praze
se napadeným rozsudkem plně ztotožnil s rozhodnutím soudu I. stupně. Tento
rozsudek potvrdil (výrok I.), rozhodl také o nákladech odvolacího řízení (výrok
II.). Odvolací soud považoval právní závěry soudu I. stupně za správné. Městský
soud zdůraznil, že v dotčeném řízení byly předmětem nároky dětí na výživné,
které jim, byť po dlouhém řízení, byly přiznány a nakonec otcem vyplaceny. Nejednalo se tedy o nárok matky na výživné. Odvolací soud potvrdil názor soudu
I. stupně, že matka mohla svou akutní potřebu úhrady výživného řešit podáním
návrhu na nařízení předběžného opatření. Soud nepovažoval za správné srovnávat
věc s případem Paterová proti České republice za účelem zjištění výše
odpovídajícího zadostiučinění, neboť má za to, že každý případ je jedinečný. Městský soud zhodnotil řízení jako složité, když bylo potřeba zkoumat majetkové
poměry otce, které byly nepřehledné. Dále zdůraznil, že ve věci opakovaně
rozhodovaly soudy obou stupňů. Význam řízení pro žalobkyni shledal odvolací
soud zvýšený i tím, že až po pravomocném skončení řízení o úpravě poměrů dětí
pro dobu po rozvodu manželství jejich rodičů mohlo dojít k rozvodu manželství
žalobkyně. Naopak podstatný význam podle odvolacího soudu nemá ta skutečnost,
že výživné pro obě dětí bylo splatné k rukám dětí. Z těchto důvodů i odvolací
soud považoval vyplacené zadostiučinění žalovanou za přiměřené. Výrok I. rozsudku odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost opírá o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatňuje dovolací důvod
dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť podle ní napadený rozsudek spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně nesouhlasí se závěry soudů, že skutečnost, že nesla náklady na výživu
obou dětí v převážné míře ze svých prostředků, nemá vliv na posuzování výše
zadostiučinění. Nepřihlédnutí k této skutečnosti při posuzování výše
přiměřeného zadostiučinění je pak podle žalobkyně důsledkem špatné interpretace
pojmu přiměřené zadostiučinění a jednotlivých kritérií, ke kterým se má při
posuzování jeho výše přihlížet. Na úkor svých potřeb musela žalobkyně nést
náklady na potřeby dětí prakticky sama, i za otce nezletilých dětí, přičemž tím
došlo k dlouhodobému a nevratnému snížení životní úrovně žalobkyně, což podle
ní nepochybně představuje významnou skutečnost, která má původ v nesprávném
úředním postupu. Rovněž má žalobkyně za to, že pokud existuje rozhodnutí ESLP řešící obdobný
případ, pak by se mělo vzít jako základ pro rozhodování na vnitrostátní úrovni,
neboť jen tak lze rovnocenně nahradit ochranu ze strany ESLP. Shrnula, že je
potřeba respektovat rozhodovací praxi ESLP včetně jeho úvah o výši
spravedlivého zadostiučinění. Podle žalobkyně úvaha odvolacího soudu, že nelze
porovnávat dva konkrétní případy, odporuje rozhodovací praxi jiných senátů
odvolacího soudu, stejně jako i praxi žalované. Dále žalobkyně namítala, že při stanovení výše odškodnění různé senáty
odvolacího soudu postupují rozdílně, což považuje za nutné sjednotit.
Ve svém
případě žalobkyně postrádá bližší objasnění postupu soudy, v rozhodnutích
nenachází, dle jakých kritérií byla výše zadostiučinění stanovena. Žalobkyně má
za to, že z rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, jaké okolnosti a důvody
pokládá odvolací soud za rozhodující, jakou jim přikládá váhu. Odůvodnění
odvolacího soudu se žalobkyni jeví jako neuspokojivé a nedostatečné. Dovolatelka dodává, že neexistuje žádný relevantní důvod, aby výše
zadostiučinění byla v jejím případě oproti věci Paterová proti České republice
snížena na méně než polovinu. Žalobkyně namítá, že z judikatury ESLP sice
vyplývá možnost poskytnou na vnitrostátní úrovni nižší zadostiučinění, než by
přiznal sám ESLP, to ovšem jen za předpokladu, že toto snížení není
nepřiměřené. Zároveň je potřeba v obdobných věcech rozhodovat stejně, přičemž
shora zmíněný judikát se týká přímo České republiky. Žalobkyně uvedla, že v
jejím případě nelze uplatnit argument, že zadostiučinění poskytnuté na
vnitrostátní úrovni může být nižší z důvodu možnosti rychleji se domoci
odškodnění, neboť ona se odškodnění domáhá již od roku 2004. Z těchto důvodů
navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl.
II., bod 12 zák. č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž
rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s.ř.,
přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel
dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka v
dovolání uplatněná, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí a
spočívající v posouzení významu řízení pro poškozenou v situaci, kdy po dobu
řízení o výchově a výživě nesla sama náklady výživy svých dětí a jeho vlivu na
stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě, nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak
jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) - v daném případě
dovolatel vymezil dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj.
nesprávné právní posouzení věci.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou
některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Již ve svých předchozích rozhodnutích se Nejvyšší soud vyjádřil k tomu, jakým
způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je
vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a zák. č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) k
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované
ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře
Evropského soudu pro lidská práva. Dovolací soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za
nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §
13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do
níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, dostupný veřejnosti na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím
realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve
smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,
v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke
kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v
rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009,
dostupný veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Uvedené platí bezvýhradně také na posuzování kritéria významu řízení pro
poškozenou. Pokud se týká posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného ve vztahu ke
zjištění, zda došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
a případně i ve vztahu ke stanovení výše odškodnění za porušení tohoto práva (§
31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), Nejvyšší soud již dříve dovodil, že význam
předmětu řízení je dán mimo jiné typově v tom smyslu, že určité druhy řízení
mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná. Do této kategorie spadají i
řízení ve věcech opatrovnických (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České
republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72 a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, dostupný veřejnosti na stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
V předmětné věci dovodil odvolací soud zvýšený význam předmětu řízení pro
žalobkyni v tom, že do pravomocného řízení o úpravě poměrů jejích dětí nemohlo
dojít k rozvodu jejího manželství. Oproti tomu odvolací soud dovodil, že z
hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni není podstatné, bylo-li následně
stanovené výživné přiznáno k rukám v mezidobí zletilých dětí, nikoli k rukám
žalobkyně, která po dobu trvání opatrovnického řízení výlučně sama náklady
spojené s výživou dětí nesla.
S posledně uvedenou úvahou odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje. Zařazení opatrovnických řízení mezi ta, jejichž předmět má pro účastníky
zvýšený význam, je odůvodněno zejména sociální citlivostí daných řízení, která
se výrazně dotýkají poměrů účastníků, a to dětí i rodičů, včetně jejich práva
na respektování rodinného života, které je chráněno článkem 8 Úmluvy. Z tohoto
hlediska je třeba při stanovení výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení k
významu předmětu řízení pro účastníka přihlédnout (§ 31a odst. 3 písm. e/
OdpŠk) a odškodnění přiměřeně zvýšit s ohledem na intenzitu dopadu porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě do osobní sféry poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009,
veřejnosti dostupný na webových stránkách Nevyššího soudu www.nsoud.cz). V tomto světle ostatně odvolací soud význam předmětu řízení pro žalobkyni
implicitně posoudil. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu by se sice mohlo
zdát, že význam předmětu řízení pro žalobkyni vztáhl spíše k řízení o rozvod
manželství než k řízení opatrovnickému, když hovoří o zvýšeném významu
opatrovnického řízení pro žalobkyni v tom, že před jeho ukončením nemohla
dosáhnout rozvodu svého manželství. V této souvislosti je však třeba vyjít z
toho, že v situaci, kdy řízení o rozvod manželství a řízení o úpravu poměrů
nezletilých dětí manželů pro dobu po rozvodu manželství probíhají současně a
řízení o rozvod manželství je z důvodu nutnosti vyčkání nabytí právní moci
rozsudku upravujícího poměry nezletilých dětí pro dobu po rozvodu manželství (§
25 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině) přerušeno, souvisejí spolu obě tato řízení
natolik úzce, že je namístě je považovat v daném rozsahu (souběžného průběhu) z
hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a
odst. 3 písm. a) OdpŠk za řízení jediné. Pokud odvolací soud v rámci zvažování významu předmětu řízení pro žalobkyni
nepřihlédl k tomu, že po dobu trvání opatrovnického řízení musela žalobkyně
sama vynakládat finanční prostředky na výživu svých dětí, v důsledku čehož se
snížila její životní úroveň a že dané snížení nebylo nijak kompenzováno v
situaci, kdy po dosažení zletilosti dětí bylo dlužné výživné přiznáno k jejich
rukám, nikoli k rukám žalobkyně, je jeho právní posouzení této otázky správné. Účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a
OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v
nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1997 ve
věci Guillemin proti Francii, č. stížnosti 19632/92, § 63). Samotný výsledek
řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti
Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26).
Z uvedeného plyne, že ve vztahu ke stanovení přiměřeného zadostiučinění
žalobkyně za porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě není
právně významné, zda jí v důsledku rozhodnutí v posuzované věci byla
kompenzována ztráta životní úrovně způsobená tím, že musela nést sama náklady
na výživu svých dětí. Odškodnění žalobkyně musí být totiž zásadně stejné bez
ohledu na to, zda byla nakonec v opatrovnickém řízení úspěšná nebo zda v něm
byla neúspěšná. Oproti tomu je třeba žalobkyni přisvědčit v tom, že v jejím případě nelze
uvažovat o nižší míře odškodnění ve srovnání se situací, kdy by jí bylo
odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, chráněného
čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přiznáváno přímo Evropským soudem pro lidská práva. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009,
veřejnosti dostupném na internetových stránkách www.nsoud.cz, dovodil, že
judikatura Evropského soudu pro lidská práva je jednoznačně konstantní v tom,
že upřednostňuje vyřešení nepříznivých důsledků nepřiměřené délky soudního či
správního řízení podle vnitrostátního práva národními soudy (orgány), přičemž
vzhledem k tomu, že využití vnitrostátního prostředku nápravy je pro
poškozeného bližší, dostupnější, rychlejší a řízení o něm probíhá v jazyce
poškozeného, lze snadněji dosáhnout náhrady uvedené újmy. Proto ESLP považuje
za účinný prostředek k odškodnění nepřiměřené délky řízení (čl. 13 Úmluvy) i
náhradu přiznanou vnitrostátním právem členského státu v rozsahu nižším, než k
jaké by ve smyslu čl. 41 Úmluvy dospěl on sám, nikoliv však nepřiměřeně.
Z uvedeného je zřejmé, že nižší úroveň odškodnění za porušení čl. 6 odst. 1
Úmluvy ve vztahu k právu na projednání věci v přiměřené lhůtě, oproti částkám,
které u stížností v obdobných věcech proti České republice přiznává Evropský
soud pro lidská práva, je na místě pouze tehdy, je-li poskytnutá náhrada
skutečně účinným prostředkem nápravy porušení daného práva. Tím pak může být
pouze tehdy, pokud je kompenzační právní prostředek sám o sobě účinným, vhodným
a přístupným právním prostředkem nápravy umožňujícím sankcionovat nepřiměřenou
délku soudního řízení (srov. rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro
lidská práva ve věci Apicella proti Itálii, ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, §
84). V posuzované věci je zřejmé, že v důsledku absence odpovídající právní úpravy,
která byla zakotvena do českého právního řádu až zák. č. 160/2006 Sb., jímž byl
s účinností od 26. 4. 2006 novelizován zák. č. 82/1998 Sb., byla náhrada za
porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, k níž došlo v
řízení ukončeném ke dni 6. 6. 2004, přiznána až v únoru 2007. Tato skutečnost
pak diskvalifikuje poskytnuté odškodnění z úvahy o tom, že by snad šlo na
národní úrovni o prostředek nápravy pro žalobkyni dostupnější. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009,
dostupném veřejnosti na webových stránkách www.nsoud.cz, dovodil rozmezí pro
stanovení základní míry odškodnění mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva
roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za
jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky
poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, ve kterém
představuje částka 15.000,- Kč částku základní, lze pak zvažovat i podle
takových kritérií, jakým je délka samotného kompenzačního řízení (za situace,
kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit
danou částku, pokud se toho poškozený dovolává). Tato úvaha se pak uplatní i v
případě stanovení přiměřeného zadostiučinění za porušení práva žalobkyně v
situaci, kdy neměla k dispozici účinný prostředek nápravy porušení tohoto
práva. Z uvedeného důvodu se základní míra odškodnění žalobkyně bude blížit částce
140.000,- Kč. Danou částku je pak nutno přizpůsobit okolnostem konkrétního
případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e)
OdpŠk, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v
řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy
v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení
pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30
Cdo 4761/2009, dostupném veřejnosti na www.nsoud.cz). V tomto ohledu pak nelze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že by rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva ve srovnatelných věcech neměla být vodítkem
pro stanovení odškodnění na národní úrovni v režimu § 31a odst. 3 OdpŠk v
situaci, kdy žalobkyně neměla k dispozici účinný prostředek nápravy porušení
jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Právě naopak.
Je však na
odvolacím soudu, aby zvážil, do jaké míry lze pro stanovení výše odškodnění
žalobkyně vyjít z jí namítaného rozsudku ESLP ze dne 14. 9. 2004 ve věci
Paterová proti České republice, č. stížnosti 76250/01, když skutkový stav této
věci a věci posuzované Evropským soudem pro lidská práva není totožný. Jelikož odvolací soud při stanovení odpovídajícího odškodnění žalobkyně za
porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u
Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 19 P 18/2003 nepřihlédl ke skutečnosti, že
žalobkyně neměla k dispozici účinný prostředek nápravy porušení jejího práva,
který by opravňoval přiznání nižšího odškodnění, než přiznává Evropský soud pro
lidská práva v obdobných věcech proti České republice, je jeho právní posouzení
nároku žalobkyně neúplné a tudíž nesprávné. Z toho důvodu postupoval Nejvyšší
soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o.s.ř. a napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil. Podle § 243b odst. 3 věta prvá o.s.ř. vrátil věc
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v závislém výroku o
náhradě nákladů řízení.
Soud odvolací pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o.s.ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu