30 Cdo 4995/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobkyň: a) J. K., b) M. O., c) M. S., všech zastoupených JUDr.
Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Halštatská 27, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
16, o 900.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C
259/2007, o dovolání žalobkyň a) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 11. 6. 2009, č. j. 29 Co 127/2009 – 52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobkyně c) pro 300.000,- Kč (výrok III.) a rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení (výrok IV.). Odvolací soud taktéž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Uvedených částek se žalobkyně vůči žalované domáhaly z titulu náhrady tvrzené
nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého
restitučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C
13/2002 (původně pod sp. zn. 18 C 152/92).
Soudem prvního stupně bylo zjištěno, že v daném řízení byla podána žaloba na
vydání věci podle restitučních právních předpisů dne 31. 3. 1992, a to J. K. a
A. O. V průběhu řízení A. O. zemřel, a bylo jednáno s jeho právními
nástupkyněmi, M. O. a M. S. Řízení trvalo do 15. 5. 2004, tedy celkem dvanáct
let. V jeho průběhu bylo vydáno šest rozsudků soudu prvního stupně, pět
rozsudků soudu odvolacího a jeden rozsudek Nejvyššího soudu ČR. Žalobci v
průběhu řízení měnili žalobu, byla konána ústní jednání a byl ustanoven soudní
znalec k ocenění nemovitostí.
Soud prvního stupně na tomto podkladě dospěl k závěru, že ve zkoumaném řízení
došlo k průtahům, a to zejména při doručování a vypracovávání rozsudků, které
nebyly vypraveny v zákonné třicetidenní lhůtě, aniž bylo požádáno o prodloužení
této lhůty. Dále docházelo k průtahům při zadávání a vypracování znaleckých
posudků. Na druhé straně žalobci několikrát měnili žalobní petit a upřesňovali
jej, také se omlouvali z jednání. K prodloužení řízení též přispělo úmrtí
jednoho ze žalobců. Celkově došlo k průtahům, i když celková délka řízení
odpovídá počtu rozsudků a počtu řízení. Soud přihlédl k celkové délce řízení,
kterou považoval z nepřiměřenou, i když šlo o složitou věc. Soudy však konaly,
nařizovaly jednání, konala se četná jednání, soudy si samy vyžadovaly listinné
důkazy od orgánů státní správy. Pro žalobce bylo řízení o vydání věci významné.
Soud prvního stupně nicméně pokládal za přiměřené zadostiučinění částku
16.750,- Kč, kterou každé ze žalobkyň přiznala žalovaná. Přitom přihlédl i k
tomu, že žalobci nepodali stížnost na průtahy v řízení, o náhradu nemajetkové
újmy požádali až u Evropského soudu pro lidská práva.
Odvolací soud ve svém rozsudku odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, s nímž se bezvýhradně ztotožnil. Dodal jen, že restituční spor
zpravidla není možné, nesouhlasí-li povinná osoba s vydáním věci, připravit
tak, aby byl skončen při prvním jednání ve věci. Bylo nezbytné provést důkaz
znaleckým posudkem, právní problematika nebyla jednoduchá, byla-li řešena
zásadní otázka, zda je možné žalobkyním pozemky vydat a zda tomu nebrání
charakter staveb na těchto pozemcích umístěných.
Proti všem výrokům tohoto rozsudku podaly žalobkyně a) a c) dovolání, jehož
přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřují v
nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.). Dovolatelky považují právní závěry soudu prvního stupně a soudu
odvolacího za nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Složitost věci nemůže
ospravedlňovat délku řízení více jak dvanáct let. Projednávaná věc nebyla velmi
složitá a nevybočovala z rámce jiných obdobných restitučních věcí. Nesprávný
úřední postup spatřují především v tom, že soudy nižších stupňů nebyla
respektována judikatura Nejvyššího soudu ČR a že jednání soudu prvního stupně
zpravidla nebyla připravována tak, aby řízení skončila při prvním jednání ve
věci. Odškodnění přiznané žalobkyním je vzhledem k délce soudního řízení
naprosto nepřiměřené a vůbec neodpovídá současné rozhodovací praxi Evropského
soudu pro lidská práva. Dovolatelky navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky
soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně
zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho
přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není
měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž
rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel
dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání podmínky přípustnosti nenaplňuje. Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým
způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je
vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen
OdpŠk) k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a judikatuře Evropského soudu
pro lidská práva. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za
nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §
13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do
níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, zde uvedená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách www.nsoud.cz). Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím
realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve
smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,
v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud
považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil jako dostačující
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4815/2009). Nejvyšší soud také již konstatoval, že „stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího.
Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009).
Jelikož odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně, je třeba vycházet z tam předestřených závěrů. Při úvaze o tom, zda v případě daného restitučního řízení došlo k nesprávnému
úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, soud prvního stupně hodnotil
všechna relevantní kritéria, tedy zejména celkovou délku řízení, složitost
věci, postup soudu, chování účastníků, počet soudních instancí rozhodujících v
dané věci i význam řízení pro žalobkyně. Na pokladě těchto závěrů dospěl k
tomu, že řízení trvalo po nepřiměřeně dlouhou dobu. Rozhodnutí odvolacího soudu
tak v tomto ohledu není ani nepřesvědčivé, ani nepřezkoumatelné. Závěr, zda zkoumané řízení bylo složité, či nikoliv, se týká posouzení
okolností individuálního případu, a proto jeho přezkum nemůže mít dopady do
jiných řízení před soudy České republiky. Z toho důvodu jej není možné
považovat za závěr zásadně právně významný. Téhož se týká i výtka dovolatelek,
že jednání soudu prvního stupně zpravidla nebyla připravována tak, aby řízení
skončila při prvním jednání ve věci. Soudy neučinily žádná zjištění k námitce dovolatelek, že soudy v restitučním
řízení nepostupovaly správně, když nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu. Nicméně i kdyby se tak stalo, na výsledku předmětného sporu by to ničeho
nezměnilo, neboť v daném případě nedošlo k nerespektování závazného právního
názoru Nejvyššího soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Pokud dovolatelky brojí proti výši přiznaného zadostiučinění lze toliko odkázat
již na dřívější závěry Nejvyššího soudu, že „pouhý nesouhlas žalobce s výší
přiznaného zadostiučinění (…) sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť tento nesouhlas není opřen o
právní argumenty přesahující rámec daného sporu. Posouzení přiměřenosti výše
zadostiučinění je otázkou konkrétního případu. Jestliže pochybnosti o výši
zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, jejíž řešení by přesahovalo
hranice individuálního případu, nemůže být dovozen zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání“ (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 18/2009, nebo též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, 30 Cdo sp. zn. 1215/2009). I kdyby se však dovolací soud ztotožnil s výhradami dovolatelek stran výše
zadostiučinění, nemohl by nepřihlédnout ke skutečnosti, že zkoumané řízení
skončilo dne 15. 5. 2004, a nejsou tak splněny podmínky pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. na daný případ (viz čl. II z. č. 160/2006, § 32 odst. 3 OdpŠk, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2010,
sp. zn. III. ÚS 3451/2010, dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz). Dovolatelky napadají rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II., jímž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozhodnutí o nákladech řízení
má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává
se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba
přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti
dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost
podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není
rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena
ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze
podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Z těchto důvodů dovolací soud neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla
řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobkyň a) a c)
jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobkyně a) a c), jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů
řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.