1. Při úvaze o celkové době řízení není možné odhlížet od té jeho části, která se odehrála před tím, než se Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod stala závaznou pro Českou republiku. 2. Při úvaze o celkové délce řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a zákona. 3. Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. 4. Při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti. 5. Přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona, nebylo doposud pravomocně skončeno. 6. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění nelze vycházet z toho, že přiznaná peněžní náhrada musí být nižší než částka, která je ve smyslu § 444 odst. 3 obč. zák. stanovena jako jednorázové odškodnění pozůstalým za smrt osoby blízké. 7. Výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení u právnických osob nemusí být vždy nižší, než je tomu u osob fyzických. 8. V případě řízení, v němž vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku, je možno podle okolností částku odškodnění náležející každému z nich přiměřeně snížit oproti částce, jež by byla poškozenému přiznána v případě, že by se řízení na jedné straně účastnil sám. 9. Odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona. 10. Poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona.
Nejvyšší soud, jenž je povolán sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí
soudů (§ 14 odst. 3 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a
státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen „zákon o soudech a soudcích“), zjistil z pravomocných
rozhodnutí soudů prvních stupňů i soudů odvolacích nejednotné rozhodování v
otázkách, jak posoudit celkovou dobu řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému
úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 vět druhé a třetí či § 22 odst. 1 vět
druhé a třetí zákona v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jaká
kritéria je nutno vzít v úvahu při posouzení přiměřenosti celkové doby řízení,
jak postupovat při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu
§ 31a odst. 3 zákona a jak posuzovat výši zadostiučinění v řízení, která ještě
nebyla pravomocně skončena.
Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo následující
stanovisko:
1. Při úvaze o celkové době řízení není možné odhlížet od té jeho části, která
se odehrála před tím, než se Evropská úmluva o ochraně lidských práv a
základních svobod stala závaznou pro Českou republiku.
2. Při úvaze o celkové délce řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž
jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení
jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění
podle § 31a zákona.
3. Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13
odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona je třeba tvrdit a není-li
úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za
ni zadostiučinění v penězích.
4. Při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k
celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou
docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti.
5. Přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo
k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1
věty třetí zákona, nebylo doposud pravomocně skončeno.
6. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění nelze vycházet z toho, že
přiznaná peněžní náhrada musí být nižší než částka, která je ve smyslu § 444
odst. 3 obč. zák. stanovena jako jednorázové odškodnění pozůstalým za smrt
osoby blízké.
7. Výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení
u právnických osob nemusí být vždy nižší, než je tomu u osob fyzických.
8. V případě řízení, v němž vystupovalo více účastníků žádajících náhradu
nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku, je možno podle okolností částku
odškodnění náležející každému z nich přiměřeně snížit oproti částce, jež by
byla poškozenému přiznána v případě, že by se řízení na jedné straně účastnil
sám.
9. Odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž
se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech
či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením
či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a
odst. 3 písm. b) až e) zákona.
10. Poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí
lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění
uplatnil postupem podle § 14 zákona.
I. Účel stanoviska
Předkládané stanovisko si vedle svého právním řádem obecně vymezeného úkolu
sjednocovat rozhodovací činnost soudů (§ 14 odst. 3 zákona o soudech a
soudcích) klade za cíl poskytnout soudům nižších stupňů určité vodítko, jak
postupovat při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a
zákona, a tímto přispět i ke zjednodušení a zkrácení kompenzačního řízení.
Obsahem tohoto stanoviska je vypořádání se základními otázkami souvisejícími s
odpovědnostními vztahy vzniknuvšími v důsledku nepřiměřeně dlouhých řízení.
Soudní řízení, v němž se žalobci domáhají poskytnutí přiměřeného zadostiučinění
za nemateriální újmu způsobenou jim nesprávným úředním postupem spočívajícím v
porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13
odst. 1, věta druhá a třetí a § 22 odst. 1 věta druhá a třetí zákona), může
probíhat nejen ve dvou instancích, tedy před soudem nalézacím a soudem
odvolacím, ale může v něm být uplatněn i mimořádný opravný prostředek a
eventuálně i ústavní stížnost. V mnoha případech se tedy v poměrech České
republiky jedná až o čtyřstupňové soudní řízení. Toto řízení navíc probíhá až
po projednání před úřadem uvedeným v § 6 zákona - k tomu viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný pod
číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008. Všechna citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz .
V českém právu se sice podle zakotvení práva na průběh řízení v přiměřené
lhůtě do zákona jedná především o řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy
způsobené nesprávným úředním postupem, zároveň je jím však realizováno právo na
účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního
ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992, dále jen „Úmluva“), podle
kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí
mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení
dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Přiměřenost délky soudního řízení (i jiných řízení vedených orgány státu či
územních samosprávných celků) je součástí práva na spravedlivý proces, jednoho
ze základních lidských práv garantovaných jak vnitrostátními právními předpisy
nejvyšší právní síly (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), tak i
právními předpisy mezinárodního původu, které jsou ve smyslu čl. 10 Ústavy
České republiky součástí právního řádu České republiky a mají při aplikaci
přednost před zákonem (jedná se zvláště o čl. 6 odst. 1, větu první, Úmluvy).
Požadavek přiměřené délky řízení nevyplývá jen z článku 6 odst.
1 Úmluvy, ale může také vyplývat, ať už přímo nebo nepřímo, i z jiných
ustanovení Úmluvy, např. článek 5 odst. 4 nebo článek 8. Kritéria obsažená v
tomto stanovisku se u nároků vztahujících se k těmto ustanovením použijí jen
přiměřeně, se zřetelem ke zvláštnímu chráněnému zájmu dotčenému v předmětných
řízeních, a to zpravidla výrazně přísněji jak na poli hodnocení přiměřenosti
délky řízení, tak při určování výše zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou
újmu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, a to ve shodě s obsáhlou judikaturou Evropského
soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“ či „ESLP“), že nejvhodnějším a
z dlouhodobého hlediska žádoucím řešením problematiky nepřiměřeně dlouhých
řízení jsou preventivní opatření; taková právem předvídaná organizace a takové
právem regulované fungování moci soudní, které poskytuje podmínky k vedení
řízení, jehož výsledkem jsou co možná nejrychlejší rozhodnutí ve věci samé, a
to při zachování principů zákonnosti a spravedlivosti řízení. Je nutno
přihlásit se k závěru Evropského soudu, že „čl. 6 odst. 1 (Úmluvy – pozn.
Nejvyššího soudu) ukládá smluvním státům povinnost organizovat svůj soudní
systém takovým způsobem, aby jejich soudy mohly dostát každému z jeho
požadavků, tedy i závazku projednat případ v rozumném čase“ (z mnoha viz např.
rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 16. 9. 1996, Süßmann proti Německu,
stížnost č. 20024/92, odst. 55, nebo rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3.
2006, Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Všechna
rozhodnutí ESLP jsou dostupná na internetových stránkách
http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo francouzském jazyce.
Rozhodnutí ESLP ve věcech proti České republice jsou v českém jazyce dostupná
též na stránkách Ministerstva spravedlnosti
http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390.
Oproti možnosti účastníka řízení domáhat se svého práva na přiměřenou délku
řízení prostřednictvím návrhu podle § 174a zákona o soudech a soudcích je
žádost o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a zákona „pouze“
následnou kompenzací za již vzniklou újmu. Podle Evropského soudu i toto řešení
„lze považovat za účinný a dostupný právní prostředek nápravy pro případ
překročení "přiměřené lhůty" v každém soudním řízení, na které se vztahuje
článek 6 odst. 1 Úmluvy“ (konečné rozhodnutí senátu páté sekce ESLP o
přijatelnosti stížnosti č. 40552/02 ze dne 16. 10. 2007 ve věci Vokurka proti
České republice, odst. 65). Je ale třeba dbát na to, aby přiměřené
zadostiučinění bylo poskytováno rychle a v dostatečné výši.
Z tohoto důvodů Nejvyšší soud považuje za nepřijatelné, aby řízení o poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
řízení bylo samo nepřiměřeně dlouhé, či aby v jeho průběhu dokonce docházelo k
dalším průtahům. Jinými slovy řečeno, není přípustné, aby osoba domáhající se
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení se znovu i v
tomto řízení ocitala v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou
délku řízení. K obavám z přílišného prodlužování délky řízení o kompenzaci
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se ostatně vyjádřil i
ESLP v konečném rozhodnutí senátu páté sekce ze dne 16. 10. 2007, o
přijatelnosti stížnosti č. 40552/02, ve věci Vokurka proti České republice,
odst. 61. Průměrná délka řízení ve sporech podle zákona činí 733 dní. Viz
Statistický přehled soudních agend Ministerstva spravedlnosti. II. část. Rok
2008, s. 23. Citováno z: Soudní průtahy: preventivní a kompenzační prostředky
nápravy. Analýza problému po třech letech účinnosti novely č. 160/2006. Autor:
Liga lidských práv, červen 2009.
Při vyhodnocení dosavadní rozhodovací praxe soudů odvolacích i soudů prvních
stupňů ve věcech přiznání náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou
délkou řízení Nejvyšší soud identifikoval nejčastější a nejproblematičtější
právní otázky, jejichž řešení se jeví jako nejednotné. Pro účely spravedlivého
a promptního rozhodování o těchto nárocích se pak Nejvyšší soud rozhodl
sjednotit tuto rozhodovací praxi prostřednictvím stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia.
Nejvyšší soud takto nastiňuje ke sjednocení soudní praxe určitý model
posuzování, podle něhož by soudy v České republice měly postupovat při určování
výše přiměřeného zadostiučinění, jenž samozřejmě bude vycházet z kritérií
obsažených v rozhodnutích Evropského soudu, inkorporovaných v § 31a odst. 3
zákona. Evropský soud totiž dospěl k závěru, že status stěžovatele jako oběti
porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy může záviset na úrovni kompenzace, která byla
stěžovateli přiznána v domácím řízení, a to s ohledem na skutečnosti, na
jejichž základě si stěžuje před Evropským soudem (viz rozsudek velkého senátu
ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Scordino proti Itálii, stížnost č. 36813/97,
odst. 202). Úroveň kompenzace přitom též závisí na charakteru a efektivitě
vnitrostátního prostředku nápravy (Scordino, odst. 205).
Tímto postupem by měla být zaručena relativní jednota v posuzování přiměřenosti
délky řízení a určování výše zadostiučinění v rozhodovací praxi soudů České
republiky, přičemž přiměřená délka soudního řízení o tomto kompenzačním
prostředku by neměla být překročena. Bude též vyhověno náhledu Evropského
soudu, že jsou to především orgány jednotlivých smluvních států, které mohou
lépe posoudit, zda v individuálním případě došlo k překročení přiměřené délky
řízení, resp. jaké zadostiučinění se jeví jako adekvátní. To vše s přihlédnutím
k právním tradicím a životní úrovni dané země (Scordino, odst. 189).
Bude pak na soudech nižších stupňů, aby své úvahy při stanovování výše
přiměřeného zadostiučinění podrobovaly tomuto posuzování, jasně uváděly
zohlednění jednotlivých kritérií a vyjadřovaly postup, na základě kterého k
dané částce dospěly.
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že „před aplikací § 31a odst. 1 zákona
(ve znění pozdějších předpisů), o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou nesprávným úředním postupem a vzniklou přede dnem nabytí
účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (tj. před 27. 4. 2006), je třeba i bez
vznesení námitky promlčení vyřešit jako otázku předběžnou, zda nárok na náhradu
této újmy nebyl promlčen“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp.
zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
II. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za
škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jakož i při úvaze o
formě a výši zadostiučinění podle platné právní úpravy vyjádřené zejména v § 13
a v § 31a zákona je nutno postupovat též v souladu s judikaturou Evropského
soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
S využitím závěrů obsažených v rozhodnutích Evropského soudu počítal evidentně
i sám zákonodárce při přijímání nové vnitrostátní právní úpravy. Dokladem toho
je zejména časová souvislost přijetí vnitrostátní právní úpravy a další
nezpochybnitelné indicie. Nově vložená věta v § 13 odst. 1 zákona (zákonem č.
160/2006 Sb.) obsahuje poznámku 8a s odkazem na čl. 5 a 6 Úmluvy. Z důvodové
zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb. přitom vyplývá, že účel tohoto odkazu je dvojí:
jednak poukázat na to, že se hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování
řídí kritérii, která ve své judikatuře dovodil mezinárodní soud Úmluvu
aplikující, jednak upozornit na to, že v souladu s touto judikaturou na poli
článku 6 odst. 1 Úmluvy je rozhodující především celková délka řízení. Návrh
směřuje k poskytování náhrady za nepřiměřené celkové délky řízení, nikoli
primárně k odškodňování za jednotlivé průtahy v řízení. V § 31a odst. 3 cit.
zákona jsou demonstrativním způsobem specifikována kritéria, k nimž je třeba v
případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13
odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédnout
při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Z důvodové zprávy k zák. č.
160/2006 Sb. přitom vyplývá, že jde o kritéria používaná Evropským soudem pro
lidská práva v jeho judikatuře k určování, zda byla délka vnitrostátního
soudního řízení přiměřená, a jeho judikatura proto může být užitečným vodítkem.
Důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. dále uvádí, že v § 31a odst. 2 „se
stanoví obecný pokyn, v jaké formě se má poskytovat zadostiučinění a jakými
kritérii se má rozhodování o výši zadostiučinění řídit. I zde by bylo vhodné,
kdyby aplikační orgány přihlížely k rozhodovací praxi Evropského soudu pro
lidská práva“.
V tomto kontextu je třeba připomenout i závěr Ústavního soudu, jenž
konstatoval, že „obecné soudy neznají (popř. ignorují) judikaturu ESLP, čímž
nejen že negují vnitrostátní prostředky nápravy porušení Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod […], ale též vystavují Českou republiku
riziku nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti za porušení závazků plynoucích
z Úmluvy“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10.
Všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na
internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz. I proto
považoval Nejvyšší soud za nezbytné vydání tohoto stanoviska, které by alespoň
v základních bodech mělo usnadnit soudům nižších stupňů orientaci v
relevantních rozhodnutích Evropského soudu.
Je ostatně třeba mít vždy na paměti, že podle článku 53 Úmluvy „[n]ic v […]
Úmluvě nebude vykládáno tak, jako by omezovalo nebo rušilo lidská práva a
základní svobody, které mohou být uznány zákony každé Vysoké smluvní strany
nebo každou jinou Úmluvou, jíž je stranou.“ Na Úmluvu a na ni navazující
judikaturu ESLP tedy přísluší odkazovat především jako na minimální standard
ochrany práva, který je nezbytné zaručit; poukaz na ni ale není možno na druhé
straně používat jako jediný argument pro snížení úrovně ochrany práva, která by
jinak vyplývala z ustanovení vnitrostátního práva.
III. Určení délky řízení
Aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě
došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně
bylo nepřiměřeně dlouhé.
Pro tyto účely považuje Nejvyšší soud za nezbytné vymezit pojmový rozdíl mezi
nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. Průtahy v
řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené
či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu
nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však
dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu
na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného
orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může
dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v
řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku
řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je
možné uzavření řízení zpravidla očekávat.
Pro účely posouzení přiměřenosti doby řízení, je především nutno ohraničit jeho
trvání, tedy určit jeho počátek a konec.
1. Počátek řízení
Určení okamžiku, kdy došlo k zahájení řízení, nebude činit větších potíží,
neboť ten je zpravidla stanoven přímo zákonem. Zahajuje-li se řízení na návrh,
je řízení započato dnem, kdy návrh na zahájení řízení (žaloba) došel orgánu
(soudu) – např. § 44 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „spr. ř.“), nebo § 82 odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“), či § 32 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zahajuje-li se řízení z moci úřední
(bez návrhu), je řízení zahájeno dnem, kdy rozhodnutí o zahájení řízení bylo
doručeno účastníkovi (§ 46 spr. ř., § 81 o. s. ř.). Mělo-li však být správní
řízení zahájeno v zákonem předpokládané lhůtě (§ 80 odst. 2 spr. ř.), je
významným den, kdy se správní orgán dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících
zahájení řízení z moci úřední.
V případě trestního řízení je třeba považovat řízení za
zahájené v zásadě okamžikem sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání
trestného činu (§ 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „tr. ř.“), resp. doručení opisu usnesení o
zahájení trestního stíhání obviněnému (§ 160 odst. 2 tr. ř.). Obvinění ve
smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy ESLP definoval jako „oficiální doručení sdělení
příslušného orgánu o spáchání trestného činu“; v určitých případech proto může
mít formu jiných opatření, která obsahují takové sdělení a mají „podstatný
dopad na situaci“ podezřelého (rozsudek Bačák proti České republice, 7. března
2006, č. 3331/02, odst. 22; podle rozsudku Rázlová proti České republice, 28.
března 2006, č. 20252/03, odst. 28), se za počátek řízení považuje až okamžik,
kdy se dotyčný o něm skutečně dozví, byť by oficiální doručení obvinění
proběhlo dříve).
Při úvaze o celkové době řízení není možné odhlížet od té jeho části, která se
odehrála před tím, než se Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních
svobod stala závaznou pro Českou republiku.
K posouzení počátku řízení se vztahuje i problematika časové působnosti Úmluvy
pro Českou republiku. Nejvyšší soud vychází z předpokladu, že kompenzační
způsob nápravy porušení práva na přiměřenou délku řízení byl do právního řádu
České republiky zaveden pod vlivem rozhodovací činnosti Evropského soudu, a je
proto třeba, aby kompenzační řízení, jakož i rozhodnutí o poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění, odpovídaly kritériím stanoveným tímto soudem. Na
druhé straně však nelze zcela odhlédnout od vnitrostátní právní úpravy a
dovozovat pro účely právního posouzení něco, co v ní obsaženo není a co směřuje
proti jejímu smyslu. Nelze v tomto ohledu především připustit názor, že ve
vztahu k úvaze o celkové délce řízení není třeba brát v úvahu tu jeho část,
která probíhala před tím, než Úmluva nabyla závaznosti pro Českou republiku
(tedy před 18. 3. 1992). Je pravdou, že Evropský soud je ve svém rozhodování
omezen tím, kdy Úmluva vstoupila v platnost pro Českou republiku, a není
příslušný k posuzování stížností vztahujících se ke skutečnostem a rozhodnutím
předcházejícím tomuto datu (viz např. rozsudek senátu druhé sekce ze dne 7. 1.
2003, ve věci Bořánková proti České republice, stížnost č. 41486/98, odst. 52).
Uvedené časové omezení se však týká pouze aplikovatelnosti Úmluvy ve vztahu k
České republice, nikoli omezení aplikovatelnosti § 13 odst. 1 věta druhá a
třetí, § 22 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a zákona. Jestliže se v § 13 odst.
1 větě třetí a v § 22 odst. 1 větě třetí zákona objevuje v poznámce pod čarou
č. 8a odkaz na čl. 6 Úmluvy, je třeba jej chápat jako potvrzující tu
skutečnost, že se při hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování
vychází z kritérií, která ve své judikatuře dovodil ESLP, nikoli tak, že je
použitelnost tohoto ustanovení omezena časovou působností Úmluvy. Navíc sám
Evropský soud i přes výše uvedené časové omezení bere na zřetel to, v jakém
stavu se řízení nacházelo k datu, kdy Úmluva vstoupila pro daný smluvní stát v
platnost (cit. rozhodnutí Bořánková, odst. 52 in fine). K tomu srovnej i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009.
Nesprávná je proto úvaha obsažená v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.
10. 2008, č. j. 58 Co 289/2008 – 66. Žalobkyně zde požadovala náhradu za
nemajetkovou újmu způsobenou jí porušením práva na přiměřenou dobu řízení, v
němž se jednalo o vypořádání společného jmění manželů (správně bezpodílového
spoluvlastnictví manželů – pozn. Nejvyššího soudu). Toto řízení bylo zahájeno
dne 12. 12. 1988 a do dne vydání rozhodnutí odvolacího soudu ve výše označené
věci nebylo skončeno.
Odvolací soud v uvedeném rozhodnutí považoval za správný postup soudu prvního
stupně, jenž „posuzoval přiměřenost délky řízení od 18. 3. 1992, kdy se pro
Českou republiku stala závaznou Úmluva o ochraně základních práv a svobod.“
Soud odvolací tak potvrdil závěr soudu prvního stupně, že v roce 2008 řízení
trvalo 16 let, nikoliv jak by mělo být správně 20 let.
Při úvaze o celkové době řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž
jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení
jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění
podle § 31a zákona.
Z případů řešených Nejvyšším soudem vyplynuly pochybnosti při posuzování doby
řízení v případě právních nástupců účastníka řízení, ve kterém mělo být
porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud se zde
přiklání k argumentaci Evropského soudu pro lidská práva, že při posouzení
délky této lhůty je nutno přihlédnout i k době, po kterou řízení probíhalo za
účasti právního předchůdce žalobce (žalobců) – fyzických osob.
Je nepřehlédnutelné, že judikatura Evropského soudu se v tomto ohledu významně
vyvíjela (viz např. rozsudek ESLP ze dne 27. 2. 1980 ve věci Deweer proti
Belgii, stížnost č. 6903/75, odst. 37, rozsudek senátu první sekce ze dne 3. 2.
2005 ve věci Sadik Amet a ostatní proti Řecku, stížnost č. 64756/01, odst. 18).
V tomto ohledu je nesprávná úvaha Městského soudu v Praze obsažená v rozsudku
ze dne 3. 12. 2008, č. j. 23 Co 337/2008 – 81. V tomto případě bylo řízení o
vydání nemovitosti zahájeno v roce 1996 právní předchůdkyní žalobce, který do
řízení vstoupil v jeho průběhu jako její právní nástupce (dědic). Odvolací soud
uvedl, že „nelze dovozovat, že došlo k průtahům před soudem I. stupně, před
soudem odvolacím, zvláště k postavení žalobce, který do řízení vstoupil až po
smrti B. R. (původní žalobkyně – pozn. Nejvyššího soudu). Ve vztahu k osobě
žalobce celková doba řízení nemohla znamenat natolik vážný zásah do jeho sféry
účastníka řízení, potažmo způsobit nemajetkovou újmu.“
Míru odškodnění této újmy je však nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí
dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního
účastníka řízení (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004,
ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 a rozsudek
velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, v téže věci, odst. 66), a to třeba i
tehdy, nebyla-li tato újma výjimečně vůbec sdílena, např. pro okolnosti nezájmu
dědiců o zůstavitelovy záležitosti za jeho života. V každém případě se však při
stanovení odškodnění přihlíží ke kritériím § 31a odst. 3 zákona ve vztahu k
těm, kteří řízení jako účastníci dokončili (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Uvedené má platnost pro nástupnictví fyzických osob, došlo-li k němu za
řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Na tomto místě se sluší
poznamenat, že Nejvyšší soud sdílí v otázce povahy práva na náhradu
nemateriální újmy za nesprávný úřední postup jako práva ryze osobní povahy
východisko, dle nějž jinak takové právo, stejně jako jiná obdobná práva na
peněžité zadostiučinění (práva osobní povahy ve smyslu § 579 odst. 2 obč.
zák.), nepřecházejí na dědice zemřelé postižené fyzické osoby, jejíž smrtí
tudíž zanikají. Proto také v usnesení ze dne 26. 1. 2011, sp.zn. 30 Cdo
3394/2010, dovodil, že zemře-li poškozený žalobce v řízení o náhradu
přiměřené újmy za nesprávný úřední postup, je třeba řízení dle § 107 odst. 5
o.s.ř. zastavit. (shodně viz též k zániku nároku v důsledku smrti oprávněné
osoby rozsudek ze dne 28. 1. 2011, sp.zn. 25 Cdo 5162/2008).
Obdobně je zde případné vyjádřit, že právo na náhradu nemajetkové újmy za
nesprávný úřední postup nelze z téhož důvodu postoupit. Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, zaujal nadto názor, že
v případě postoupení pohledávky, pro níž je vedeno původní řízení, není důvodu
přičítat postupníkovi dosavadní dobu řízení, jež bylo vedeno nepřiměřeně
dlouhou dobu.
Poněkud jiný je případ osob, které přistoupily do řízení vlastním jménem. Z
rozsudku senátu druhé sekce ESLP ze dne 21. 2. 2006, ve věci Klepetář proti
České republice, stížnost č. 19621/02, odst. 35 a 36, vyplývá, že ESLP vzal v
potaz jen tu dobu řízení, která počala okamžikem, kdy stěžovatel přistoupil
svým vlastním jménem do již probíhajícího řízení, nikoliv tedy od chvíle, kdy
řízení jako takové bylo zahájeno podáním žaloby.
2. Konec řízení
Co se týče skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3, věty druhé, zákona, je třeba
vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci
posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České
republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání,
řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li
toto řízení pro poškozeného neúspěšné (tedy např. i v případě, že ústavní
stížnost byla odmítnuta). Nejvyšší soud to dovodil v rozsudku ze dne 10. 3.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009. Uvedené má oporu v rozsudku senátu druhé sekce
ESLP ze dne 6. 9. 2005 ve věci Volf proti České republice, stížnost č.
70847/01, odst. 31, nebo z rozsudku senátu téže sekce ESLP ze dne 15. 6. 2004
ve věci Houfová proti České republice, stížnost č. 58178/00, odst. 25. Evropský
soud k tomu uvedl, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nenutí státy, aby zřizovaly odvolací
soudy či soudy kasační, nicméně stát, jenž takové soudy zřídil, je povinen
zajistit, aby se osoby podrobené danému právnímu řádu mohly i před nimi těšit
ze základních záruk obsažených v čl. 6 Úmluvy (viz např. rozsudek velkého
senátu ESLP ze dne 26. 10. 2000, ve věci Kudła proti Polsku, stížnost č.
30210/96, odst. 122). K tomu dodal, že „[…]nemůže být žádných pochyb, že
odvolací či kasační řízení spadají pod rozsah čl. 6 Úmluvy. V souladu s tím,
délka těchto řízení musí být vzata v úvahu za účelem stanovení, zda celková
doba řízení byla rozumná“ (viz tamtéž).
Nesprávný je tedy názor Obvodního soudu pro Prahu 2 obsažený v rozsudku ze dne
7. 12. 2007, č. j. 20 C 71/2007 – 35, reprodukovaný a potvrzený Městským soudem
v Praze v rozsudku ze dne 13. 6. 2008, č. j. 51 Co 124/2008 – 51, jenž se
vztahoval k posouzení běhu promlčecí doby u nároku podle § 31a zákona. Žalobce
byl v původním trestním řízení stíhán pro trestný čin omezování osobní svobody
podle § 231 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění
pozdějších předpisů. Odvolací soud k žalobcově odvolání posléze rozhodl tak, že
odsuzující rozsudek soudu prvního stupně podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1
písm. b) trestního řádu, zrušil a trestní stíhání pro tento skutek zastavil.
Týž soud následně rozhodl o pokračování v trestním stíhání žalobce, neboť ten
řádně a včas prohlásil, že trvá na projednání věci. Později vzal žalobce toto
své prohlášení zpět, což vzal odvolací soud na vědomí. V tomto případě soudy
dovodily, že „[…] nejsou podmínky pro to, aby žalobci bylo přiměřené
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle zákona poskytnuto […] za
okamžik běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 32 odst. 3
zákona (zákona – pozn. Nejvyššího soudu) lze považovat nejpozději den, kdy bylo
žalobci doručeno usnesení, […] podle něhož soud vzal na vědomí zpětvzetí
prohlášení žalobce, že trvá na projednání věci, […] neboť nejpozději tohoto dne
se žalobce musel dozvědět o vzniklé nemajetkové újmě. Na pravomocné skončení
věci již nemá vliv skutečnost, zda se věcí zabýval ještě Nejvyšší soud ČR v
řízení o mimořádném opravném prostředku.“ Městský soud v Praze k tomu dodal, že
„správný je […] i závěr o důvodnosti vznesené námitky promlčení a
bezvýznamnosti řízení o mimořádném opravném prostředku pro běh této lhůty.“
Pod prizmatem judikatury Evropského soudu je třeba do celkové doby řízení
započítávat i dobu, po níž probíhalo řízení o výkon rozhodnutí, tedy řízení
prostřednictvím něhož se účastník domáhá výkonu soudního rozhodnutí. Uvedené se
ovšem podle názoru Nejvyššího soudu pojmově nemůže vztahovat na vykonávací
řízení v rámci řízení trestního.
ESLP uvedl, že „výkon rozhodnutí vydaného jakýmkoliv soudem musí být […]
nahlížen jako integrální součást procesu (řízení) pro účely čl. 6 Úmluvy“ a to
z toho důvodu, že právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy by
bylo „iluzorní“, jestliže by konečné a závazné soudní rozhodnutí mělo zůstat
neúčinným v neprospěch jedné ze stran (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29.
3. 2006, ve věci Cocchiarella proti Itálii, stížnost č. 64886/01, odst. 87). I
zde je však nutno zvažovat, z jakého důvodu nebylo dosaženo dřívějšího výkonu
rozhodnutí, zda lze tuto skutečnost přičítat státu, čili konání soudu v rámci
stanovených procesních pravidel. Kritéria obsažená v § 31a odst. 3 zákona se
tedy užijí přiměřeně.
V těchto souvislostech je třeba zvláštní pozornost věnovat důsledkům
dispoziční zásady ovládající výkon rozhodnutí (exekuci), tedy i časovému
odstupu vykonatelnosti rozhodnutí a podání návrhu na nařízení výkonu (exekuce).
Shora vedená úvaha o integritě řízení včetně vykonávacího je totiž omezena na
posouzení celkové doby řízení pro účely zjištění, zda došlo k porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě a pro stanovení odpovídajícího zadostiučinění
(§ 31a odst. 3 písm. a/ zákona). Nelze ji však využít pro účely stanovení konce
řízení ve vztahu k počátku běhu promlčecí doby (§ 32 odst. 3 věta druhá
zákona), která počíná běžet vždy s koncem řízení, v němž bylo právo na
projednání věci v přiměřené lhůtě porušeno. Došlo-li k porušení daného práva
již v nalézacím řízení, odvíjí se i zde běh promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3
věta druhá zákona od právní moci posledního rozhodnutí, které v něm bylo vydáno.
3. Přerušení řízení
Do doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení
přerušeno. Bude tedy zpravidla započitatelná doba, po níž bylo řízení přerušeno
proto, že soud podal návrh Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, nebo
tehdy, jestliže řízení bylo přerušeno v důsledku prohlášení konkurzu na
některého z účastníků (§ 263 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení) či pro nutnost vyčkat zjištění okruhu dědiců k posouzení otázky
právního nástupnictví po zemřelém účastníkovi řízení (§ 107 odst. 1 věta druhá
o. s. ř.). Do celkové doby řízení se započítá i doba, po níž bylo řízení
přerušeno v důsledku shodného návrhu účastníků (§ 110 o. s. ř.).
Obdobně doba, po níž bylo řízení přerušeno proto, že soud požádal Soudní dvůr
Evropských společenství (nyní Soudní dvůr Evropské Unie) o rozhodnutí o
předběžné otázce, se do celkové doby řízení započítá, aniž by zde i v
předchozím uvedeném případu však šlo o prodloužení řízení přičitatelné státu.
Při posuzování uplatnitelnosti a důvodnosti nároku je ovšem třeba dbát toho,
aby nebyl uplatňován duplicitně – za přerušené i vedlejší řízení.
V rozsudku ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, Nejvyšší soud
dovodil, že pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve
kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí
zákona, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v
původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak
je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka
původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená
není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13 odst. 1
věta druhá a třetí zákona k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na
projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o
nepřiměřené délce původního řízení.
IV. Přiměřenost délky řízení
Je-li určena celková délka řízení, je třeba přistoupit k posouzení, zda je toto
řízení možno považovat za přiměřeně dlouhé.
Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto
protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby
jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný
požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla
zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (např. § 2 o. s. ř., § 2 s. ř. s.,
§ 1 tr. ř.). Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní,
předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy
mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem
individuálního případu.
Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu, je
při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost
případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam
předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu ve věci
Apicella, odst. 66). Evropský soud též zohledňuje počet instancí, které se
řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může
soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout,
budou ale zpravidla těmi zásadními.
Od obecného pravidla, že přiměřenost délky řízení je nutno posuzovat vždy ve
vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu, je však nutno odlišit
ty situace, v nichž zákon soudu či jinému orgánu veřejné moci ukládá povinnost
provést určitý úkon či vydat určité rozhodnutí ve stanovené lhůtě či klade
důraz na jeho rychlý postup (např. § 180a odst. 4, § 191b odst. 4, § 191d odst.
4, § 193e odst. 2, § 200d odst. 3, § 200db, § 200u odst. 1 o. s. ř., § 71 odst.
3 spr. ř., § 71 odst. 5 tr. ř.). V těchto případech pak samozřejmě platí zásada
speciality – tam, kde zákon stanoví lhůtu pro určitý úkon soudu či pro vydání
rozhodnutí, neuplatní se výše uvedená obecná úvaha o přiměřenosti celkové doby
řízení.
Jinak je vždy nutno přihlédnout ke kritériím uvedeným výše, tedy k:
a) složitosti případu,
b) chování poškozeného,
c) postupu příslušných orgánů,
d) významu předmětu řízení pro poškozeného.
ad a) Složitost případu (řízení) je jednou z možných objektivních příčin
prodloužení řízení. Je zde možno přihlédnout jak k procesním komplikacím, tak i
skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu. Vždy by se ale mělo
přihlížet k tomu, jak si v konkrétním případě počínal rozhodující orgán
(kritérium ad c/), neboť obecně platí, že ten by měl mít k dispozici takové
procesní nástroje a takové schopnosti, aby se v co nejkratším čase vypořádal i
s náročnějším případem.
Složitost řízení z pohledu Evropského soudu zahrnuje ve své konkretizaci jednak
počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. V
této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník může zasáhnout do
délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné
prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními
předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci,
ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (viz
kritérium ad b/). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně
zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho
přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího
postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována
zásadně o dobu za řízení před další instancí.
Vedle toho je třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení,
tedy jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a
z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých
důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce
apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační
[závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými
okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti (viz např. rozsudek
senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 2. 2003, ve věci Tímár proti Maďarsku,
stížnost č. 36186/97, odst. 35), povinnosti položit předběžnou otázku
Evropskému soudnímu dvoru (nyní Soudnímu dvoru Evropské unie) či předběžném
vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd.], a dále samozřejmě
musí být uvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a
srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků,
výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.).
V rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, Nejvyšší soud
vyjádřil, že pro závěr o složitosti věci je podstatné například to, zda šlo o
věc se zapojením mezinárodního prvku, který obecně přispívá ke složitosti věci,
zejména je-li třeba provádět dokazování v cizině či aplikovat cizí právo, zda
šlo o věc skutkově složitou v závislosti na rozsahu předmětu řízení (např.
vypořádání rozsáhlého společného jmění manželů - viz rozsudek ESLP ve věci
Bořánková proti České republice ze dne 7. 1. 2003, č. 41486/98, odst. 60, či
požadavek více osob na vydání většího množství nemovitostí v rámci restitučního
řízení, když o každé z nich je třeba rozhodnout zvlášť – viz rozsudek ESLP ve
věci Schmidtová proti České republice ze dne 22. 7. 2003, č. 48568/99, odst.
64), zda šlo o věc složitou z hlediska důkazního ve vztahu k velkému množství
důkazních prostředků a jejich povaze (např. nutnost zadání znaleckého posudku –
viz rozsudek ESLP ve věci Škodáková proti České republice ze dne 21. 12. 2004,
č. 71551/01, odst. 39) či jejich obtížné dosažitelnosti (např. u svědků
neznámého pobytu, po kterých je třeba pátrat nebo historických či technických
dokumentů – viz rozsudek ESLP ve věci Vojáčková proti České republice ze dne 4.
4. 2006, č. 15741/02, odst. 25). Pro složitost věci rovněž svědčí počet stupňů
soudní soustavy, ve kterých byla rozhodována, s přihlédnutím k případnému
předcházejícímu řízení před správním orgánem, jsou-li předmětem jeho
rozhodování stejná práva a povinnosti, která jsou následně předmětem soudního
řízení (nebude sem spadat povinné předběžné uplatnění nároku např. ve smyslu §
14 zákona, neboť při něm správní orgán o právech účastníků nijak nerozhoduje).V
posuzované věci nebylo možno dovodit, že by šlo o věc složitou z hledisek shora
uvedených. Bylo však třeba přihlédnout k tomu, že byla posuzovaná věc
rozhodována na třech stupních soudní soustavy a také před Ústavním soudem. V
tomto směru je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí (popř.
stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do řešení věci zapojují, přirozeně
narůstá délka řízení. Tato skutečnost se proto měla projevit v úvaze odvolacího
soudu o odpovídajícím snížení základní částky. Jednotlivé důvody složitosti
věci je na místě vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky
přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k
prodloužení délky projednávání.
ad b) Chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku
řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený
jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např.
nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního
charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha
důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i
nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li zákon tohoto pojmu i
ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a
odst. 3 písm. c) zákona jím způsobenému. Na druhou stranu může poškozený
jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke
zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků
způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího
orgánu.
Ani po novele § 174a zákona o soudech a soudcích účinné od 1. 7. 2009 není
přiléhavé přičítat absenci postupu podle tohoto ustanovení k tíži poškozeného,
neboť není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k
dřívějšímu rozhodnutí. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou
povinností těchto orgánů, ta má být plněna i tehdy, když účastníci nevyužívají
prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení spočívající v nečinnosti
orgánu (viz např. § 6 o. s. ř. ukládající soudu postupovat tak, aby ochrana
práv byla rychlá a účinná, nebo § 101 odst. 2 o. s. ř., dle nějž není-li
stanoveno jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní). Tím
méně je možné přičítat k tíži účastníka řízení (poškozeného), že nepodal
stížnost podle § 164 odst. 1 téhož zákona.
Nesprávná je tak úvaha obsažená v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.
9. 2008, č. j. 28 Co 371/2008 – 53. Odvolací soud zde posuzoval situaci, kdy v
trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť rozhodnutí ve věci
samé nebylo vydáno v přiměřené lhůtě. Mimo faktory, jakými byla složitost
řízení způsobená zejména spojením trestního stíhání více obviněných ke
společnému řízení a chování žalobce, jenž se na prodloužení řízení podílel,
odvolací soud přičetl žalobci k tíži i to, že se „nedomáhal návrhem na určení
lhůty k provedení procesního úkonu směřujícího k vydání rozhodnutí, nepodal
předsedovi příslušného soudu stížnost na průtahy v řízení a nápravy se
nedomáhal ani prostřednictvím ústavní stížnosti s požadavkem na zamezení
průtahů v řízení […]“.
Ani skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu
vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.),
nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení (srov. rozsudek
senátu druhé sekce ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České
republice, stížnost č. 12605/02, odst. 69). Naopak důvodnost takto podaných
opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu
veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení
spočívající v postupu orgánu veřejné moci (kritérium ad c/).
V rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, Nejvyšší soud
dovodil, že se o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí
zákona zpravidla jedná i tehdy, jestliže povinnost učinit úkon či vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě byla porušena v důsledku prodlev při vypracování
znaleckého posudku.
Na druhou stranu nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v
důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků
řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci
Dostál proti České republice, stížnost č. 52859/99, odst. 209 a 220), zvláště
jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (viz i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
Specifické je v tomto ohledu trestní řízení, v jehož průběhu se obecně
spolupráce obviněného či obžalovaného s orgány činnými v trestním řízení
nepředpokládá. Stát ovšem nemůže nést odpovědnost za prodloužení řízení
zapříčiněné snahou obviněného či obžalovaného co možná nejvíce oddálit konečné
rozhodnutí ve věci, ať už se toho snaží docílit zneužíváním svých procesních
práv či jinými prostředky (např. nedostavením se k jednání soudu nebo ke znalci
či jiným obstrukčním jednáním majícím za cíl prodlužovat řízení). To vyplývá
např. z rozsudku senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 15. 11. 2005, ve věci Lammi
proti Finsku, stížnost č. 53835/00, odst. 33.
ad c) Postup orgánu veřejné moci během řízení může být kvalifikován buď jako
snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování
zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná
nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování
případu (tzv. průtahy v řízení). Obecné vyjádření žádoucího postupu je ostatně
obsaženo např. v § 6 o. s. ř., tedy, že „v řízení postupuje soud v součinnosti
se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby
skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny.“
Podobně § 6 odst. 1 věta první spr. ř. stanoví, že „správní orgán vyřizuje věci
bez zbytečných průtahů.“ Toto pravidlo je po jisté modifikaci uplatnitelné ve
všech soudních řízeních i v řízeních před jinými orgány veřejné moci v České
republice.
Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam,
kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních
pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci
(jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními,
či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).
Pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové
případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že
soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či
nález Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), který mu byl z jeho úřední
činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu), jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30
Cdo 1637/2009. Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že
rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování
právního názoru soudu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti
kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně
posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je
i situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu
jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně.
Toto kritérium souvisí též s kritérii uvedenými pod písmenem a) i b). Půjde
tedy zejména o to, zda příslušný orgán v reakci na vzniklé procesní situace či
v souvislosti s chováním účastníků využil či využíval všech jemu dostupných
procesních prostředků, zda na podané návrhy reagoval bez prodlení či zda sám
bez ohledu na chování účastníků řešením vedlejších (marginálních) otázek
přispěl k celkové délce řízení (např. v rámci sporů o věcnou či místní
příslušnost – viz Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci.
Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, str. 179). To se týká i těch
řízení, která jsou ovládána zásadou dispoziční. Ohled je zde výjimečně možné
brát i na dočasnou přetíženost konkrétního soudu či konkrétního soudce, avšak
jinak by takoví činitelé jako nedostatečná organizace práce, špatná personální
situace, nedokonalá právní úprava atd., mající svůj původ uvnitř soudního či
právního systému, neměli sloužit k ospravedlnění nepřiměřené délky řízení.
Dočasné nahromadění nápadu neznamená odpovědnost na straně smluvních států pod
podmínkou, že tyto státy přijmou s náležitou rychlostí nápravná opatření za
účelem vypořádání se s výjimečnými situacemi tohoto druhu (rozsudek ESLP ze dne
13. 7. 1983, ve věci Zimmermann a Steiner proti Švýcarsku, stížnost č. 8737/79,
odst. 29).
ad d) Význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem,
jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým
zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to
podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení
dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda
účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti,
rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci
výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o
poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového
pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.).
Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení
vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí
života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést
dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení.
Dalším typovým hlediskem je věk a zdravotní stav účastníka řízení. Nejvyšší
soud se ztotožňuje s názorem Evropského soudu, že soudy i jiné orgány veřejné
moci by při vyřizování jim napadlých případů měly s větší péčí přistupovat k
těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku
(srov. např. rozsudek senátu Druhé sekce ESLP ze dne 10. 7. 2003, ve věci
Hartman proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75-76). Takový
postup připustil ESLP v citovaném rozhodnutí Zimmermann a Steiner proti
Švýcarsku, v odstavci 29. V případě dočasné přetíženosti je možné přednostně
vyřizovat případy podle stupně naléhavosti a důležitosti a zvláště pak podle
důležitosti předmětu řízení pro dotčenou osobu Negativní důsledky nepřiměřeně
dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými
vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do
jejich práva na spravedlivý proces u každé z takových osob; byly-li takové
jejich poměry soudu známy, lze dovodit předpoklad přednostního a bezprůtahového
(ve smyslu činnosti rozhodujícího orgánu) postupu v jejich věcech.
K těmto typovým aspektům však může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného)
umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou
daného řízení. V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení
prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému
(paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých „typů“ řízení či typových
okolností na straně účastníka; tvrdí totiž něco, co nebývá obvyklým následkem
nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba, aby existence tvrzeného následku
jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na
přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto. Jedná se
například o tvrzení, že dlouho trvající řízení vedlo k rodinným neshodám,
případně rozpadu manželství. Takto tvrzené a prokázané skutečnosti
(subjektivně pociťovaného dopadu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení) jsou ovšem
předmětem hodnotících úvah až při stanovení výše zadostiučinění.
V rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009 (a obdobně pro poměry
nároku odvozovaného z trestního řízení v rozsudku ze dne 25. 11. 2010, sp. zn.
30 Cdo 3405/2009), proto Nejvyšší soud dovodil, že zvýšený význam předmětu
řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce. Výjimku z takového
pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro
jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou např. věci trestní, věci péče o
nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a
věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k
vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit
přednostně; v takových případech se zvýšený význam předmětu řízení pro
účastníka presumuje.
Nejvyšší soud zde k tomu poznamenává, že ani uvedené nemusí ovšem se zřetelem k
okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení
vyvráceno.
Právě příkladmo uvedená kritéria musí být brána v potaz jednak každé zvláště a
jednak ve svém souhrnu jakožto soubor okolností daného případu. Jednotlivá
kritéria se zpravidla nevyskytují sama o sobě, bez závislosti na kritériích
jiných, neboť každé řízení je více či méně interakcí mezi příslušným orgánem
veřejné moci a účastníky řízení. Obecná a závěrečná úvaha o přiměřenosti délky
řízení musí vycházet z okolností případu, jejichž jsou daná kritéria součástí,
přičemž tyto okolnosti musí být hodnoceny ve své celistvosti (viz rozsudek
velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000, ve věci Comingersoll S. A. proti
Portugalsku, stížnost č. 35382/97, odst. 23).
Skutkový závěr o naplnění předpokladu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení,
nebyla-li vyvrácena nemajetková újma poškozeného, zakládá důvodnost uplatněného
nároku. Lze-li však řízení hodnotit jako proběhlé v přiměřené délce svého
trvání, odpovědnost za škodu ve smyslu § 13 a § 31a zákona nelze dovodit.
V. Přiměřené zadostiučinění
Evropský soud dospěl k závěru, že celková výše přiměřeného zadostiučinění
přiznaného vnitrostátním orgánem smluvního státu nemusí dosahovat takové výše,
kterou by ve svém rozhodnutí přiznal sám Soud, jestliže celková výše
zadostiučinění nebude nepřiměřeně nízká. K podobnému závěru dospěl již i
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009. K
tomu Nejvyšší soud dodává, že takový postup je možný jen za podmínek, že
příslušná rozhodnutí, která musí být v souladu s právní tradicí a životním
standardem dotčené země, jsou rychlá, odůvodněná a velmi rychle vykonaná (viz
Apicella, odst. 78 a 95). Uvedené neznamená, že poskytnuté zadostiučinění musí
být vždy nižší, než to které by přiznal Evropský soud. Závisí vždy na posouzení
okolností konkrétního případu, přičemž se jedná jen o zohlednění skutečností,
že poškozený se prostřednictvím řízení před vnitrostátními orgány zpravidla
domůže nápravy způsobené újmy snadněji, než kdyby musel se svou žádostí
předstoupit před Evropský soud.
Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je nutno obecně vycházet z
několika faktorů (několika proměnných), které jsou vypočteny v § 31a odst. 3
zákona a ve vztahu k nimž obecně platí to, co bylo uvedeno v bodech IV
stanoviska. Jedná se sice o výčet demonstrativní, avšak zpravidla půjde o
hlediska, jejichž zohlednění postačí pro náležité posouzení výše přiměřeného
zadostiučinění. Evropský soud ve svých rozhodnutích k podobným okolnostem též
přihlíží – zejména k faktoru významu řízení pro stěžovatele, chování
stěžovatele či složitosti věci.
Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1
věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona je třeba tvrdit a není-li úspěšně
popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni
zadostiučinění v penězích.
Evropský soud vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená
délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu
v zásadě nevyžaduje (viz Apicella, odst. 93, nebo Kmec, J. K výši
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení,
Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným
porušením práva. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v
penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému
zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných
okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).
Uvedené neznamená, že poškozený žalobce nemusí nemajetkovou újmu – jako
předpoklad jeho nároku vzniklou mu v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného
řízení vůbec tvrdit (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 4761/2009). Takové tvrzení bude zpravidla přinejmenším obsahově
vyjádřeno v potřebném rozsahu v žalobě poměrem vylíčení rozhodujících
skutečností a toho, čeho se žalobce domáhá (§ 79 odst. 1 o.s.ř.) v rovině
alespoň povšechného vysvětlení motivace k uplatňování nároku. Náhrada
nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl
poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak
udržován. Jde tedy o psychickou kategorii, jejíž hloubka a rozsah jsou co by
rozhodné skutečnosti obtížně prokazovatelné, i proto by bylo nadbytečným
zjišťovat je prostřednictvím výslechu účastníka dle § 131 o.s.ř. Uvedené však
působí jen pro stav nejistoty účastníka nepřiměřeně dlouze vedeného řízení.
Byla-li by újma spojována s jiným následkem, uplatní se plně procesní
povinnosti a břemena včetně důkazního. Popření tvrzení o nemajetkové újmě ve
shora uvedeném obecném smyslu vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného
řízení je na žalovaném škůdci, jenž má ke své obraně a ke svému zájmu povinnost
uvést skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu.
Případy, kdy postačí konstatování porušení práva, je možno vysledovat právě v
judikatuře Evropského soudu - ve věci Szeloch proti Polsku (rozsudek senátu
čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 5. 2001, stížnost č. 33079/96) nebo ve věci Berlin
proti Lucembursku (rozsudek senátu čtvrté sekce ze dne 15. 7. 2003, stížnost č.
44978/98, kde „Soud připouští, že stěžovatel mohl utrpět jistou morální újmu z
důvodu průtahů v průběhu rozvodového řízení. Připomíná však, že délka tohoto
řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jeho vlastním chováním. Za těchto
podmínek je Soud názoru, že případná morální újma, kterou stěžovatel utrpěl,
bude dostatečně napravena samotným konstatováním porušení.“)
Za správný lze v tomto ohledu považovat například rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 24. 9. 2008, č. j. 28 Co 371/2008 – 53, jímž byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 4. 2008, č. j. 10 C 115/2007 – 29.
Odvolací soud potvrdil jako správný závěr soudu prvního stupně, že v daném
případě bylo přiměřeným zadostiučiněním konstatování porušení práva na
přiměřenou délku řízení (§ 31a odst. 2 zákona). Soud prvního stupně vycházel z
toho, že v trestní řízení vedené proti žalobci pro pokus trestného činu
ublížení na zdraví a pro trestný čin výtržnictví bylo nepřiměřeně dlouhé, avšak
žalobce se opakovaně a bez omluvy nedostavoval k výslechům, čímž mařil postupy
orgánů činných v trestním řízení, a byl na něj dokonce vydán příkaz k zadržení.
V uvedeném trestním řízení navíc došlo jen k mírnému překročení přiměřené doby
řízení a toto řízení nemělo pro žalobce velký význam, neboť žalobce byl osobou
v minulosti již několikráte soudně trestanou a v době řízení byl posléze ve
výkonu trestu. Vzhledem k výše uvedenému soudy dovodily, že doba řízení nemohla
nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce, a proto se přiměřeným
jeví zadostiučinění toliko ve formě konstatace porušení práva.
Dále Nejvyšší soud dodává, že jiná forma náhrady může být přiznána zejména v
trestním řízení, a to v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen
za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na
přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno,
že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti
nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně
vyplývat. Musí z něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v
důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení. Podle Evropského soudu musí
být toto zmírnění měřitelné a výslovné (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7.
1982, ve věci Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78, odst. 66), z rozsudku
musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně
dlouhého řízení soud přistoupil (k tomu srovnej rozhodnutí senátu Druhé sekce
ESLP o přijatelnosti stížnosti č. 48470/99, ze dne 20. 9. 2001, ve věci Jensen
proti Dánsku).
V rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, Nejvyšší soud zaujal
názor, dle nějž dospěje-li soud oproti orgánu uvedenému v § 6 zákona k závěru,
že je namístě konstatování porušení práva, toto porušení vysloví ve výroku
rozsudku ve věci samé.
Při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové
době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k
průtahům ve smyslu nečinnosti.
Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu, poskytuje se přiměřené
zadostiučinění v zásadě za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, nikoliv tedy
za rok trvání průtahů v řízení (viz výše uvedený rozsudek ESLP ve věci Apicella
proti Itálii, odst. 111). Pro výši zadostiučinění má význam jen to, jaká byla
celková doba řízení, a to v porovnání „s dobou, kterou by bylo možno vzhledem
ke skutkové a právní náročnosti věci a přihlédnutím k počínání účastníků
považovat za dobu přiměřenou“ (viz Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu
veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, str. 178).
Potřebu zohlednění celkové doby řízení zvýrazňuje i úprava běhu promlčení
nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního
postupu podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí zákona. Promlčecí doba (ani subjektivní ani objektivní) v takovém případě
neskončí dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému
úřednímu postupu došlo (§ 32 odst. 3 věta druhá cit. zákona) – k tomu srovnej
důvodovou zprávu k zákonu č. 160/2006 Sb. či Vojtek, P., dílo cit. výše, str.
185.
V tomto ohledu správně postupoval Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 6. 5.
2009, č. j. 58 Co 158/2009 – 61, když dovodil, že ,,[…] řízení, v němž došlo k
nesprávnému úřednímu postupu, (bylo) zahájeno dne 7. 5. 1997 a skončeno
pravomocně 6. 11. 2006. Rozhodná délka řízení tak podle názoru odvolacího soudu
byla 114 měsíců […].“ V témže řízení uvedenou problematiku rozebral zcela
správně soud prvního stupně (Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém rozsudku ze dne
31. 12. 2008, č. j. 12 C 226/2007 – 47), když uvedl: „Zdejší soud je tak toho
názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou
porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, je nanejvýš žádoucí, aby jeho
rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou Soudu (Evropského soudu
pro lidská práva – pozn. Nejvyššího soudu). Soud ve své judikatuře
upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v
určité fázi řízení Soud toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude
nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a
jeho postup byl plynulý, lze dle Soudu konstatovat porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková
doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou.“ Obdobně správně postupoval Městský soud
v Praze v rozsudku ze dne 30. 10. 2009, č. j. 14 Co 327/2009 – 122, v němž
vycházel z celkové doby řízení v rozsahu 17 let a 10 měsíců (zde soudy
vycházely z délky řízení zahájeného dne 10. 12. 1991 podáním žaloby a
neskončeného do dne 2. 9. 2009, tedy dne vydání rozsudku soudu prvního stupně v
kompenzačním řízení, neboť v daném případě došlo ke ztrátě spisu a ten nebylo
možno zrekonstruovat).
Taktéž v rozsudku ze dne 2. 6. 2009, č. j. 14 Co 42/2009 – 86, Městský soud v
Praze vycházel z celkové doby řízení 11 let. Zde se jednalo o řízení o rozvod
manželství a úpravu poměrů k nezletilé dceři zahájené poškozeným dne 16. 8.
1996, přičemž v důsledku novely zákona o rodině účinné ode dne 1. 8. 1998 bylo
řízení o úpravě poměrů k nezletilé dceři pro dobu po rozvodu vyloučeno k
samostatnému řízení, a rozvodové řízení bylo přerušeno. V březnu roku 2005
dcera nabyla zletilosti a v řízení o rozvodu manželství bylo dále pokračováno.
Manželství bylo rozvedeno dne 13. 9. 2006, přičemž rozsudek nabyl právní moci
dne 13. 3. 2007.
Naopak jako nesprávnou je nutno hodnotit úvahu obsaženou například v rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009, č. j. 54 Co 336/2009. Soud uvedl,
že „[…] nárok na přiměřené zadostiučinění je odůvodněn tím, že věc nebyla
projednána a rozhodnuta v přiměřené lhůtě. Každé řízení přitom nějakou
objektivně nutnou dobu musí trvat a samotná tato doba z logiky věci není
nepřiměřená. Nesprávný úřední postup spočívá v tom, že tato doba byla
překročena […], a právě za to náleží účastníku řízení odškodnění. Přiznané
odškodnění by proto mělo odpovídat této době „navíc“, nikoliv celkové délce
řízení jako takové, byť jinak jde nepochybně o kritérium relevantní pro závěr,
že došlo k porušení práva.“ Obdobně nesprávná je úvaha, že „žalobci přísluší
přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu pouze za období, kdy v
řízení docházelo k průtahům […], nikoliv za celkovou dobu řízení, tedy i za
období, kdy řízení probíhalo koncentrovaně bez průtahů“ (rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 54 Co 552/2008 – 52). Podobně též
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2009, č. j. 20 Co 560/2008 – 84;
v této věci oba soudy dospěly k závěru, že celková doba řízení by měla být 4
roky, ale byla 20 let, takže pro výpočet vzaly soudy v potaz dobu 16 let
(obdobně i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2009, č. j. 17 Co
6/2009 – 54, také rozsudky téhož soudu ze dne 3. 6. 2009, č. j. 54 Co 117/2009
– 37, a ze dne 3. 6. 2009, č. j. 54 Co 95/2009 – 42).
Přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k
nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1
věty třetí zákona, nebylo doposud pravomocně skončeno.
Z hlediska vnitrostátní právní úpravy i z hlediska rozhodnutí Evropského soudu
je možné shledat důvodnou i žalobu na kompenzaci porušení práva na přiměřenou
délku řízení, které dosud nebylo skončeno (nejde-li o stav neskončeného
vedlejšího řízení), je-li zjevné, že již jeho dosavadní délka je nepřiměřená, a
k porušení práva tak došlo. Soud v kompenzačním řízení podle okolností případu
k této okolnosti přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, a to
i v zájmu preventivního působení rozhodnutí o újmě na dosud neskončené řízení.
Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v
přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a
to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (§
154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování
soudu I. stupně nebylo posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění
dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení § 212a odst.
3 o.s.ř. tím není dotčeno.
Zhodnocení dosavadní délky řízení i skutečnosti, že nebylo dosud skončeno,
představuje pro případné opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy
za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku
věci rozsouzené. Opětovné uplatnění kompenzačního nároku je tak jako důvodné
myslitelné leda tehdy, kdyby průběh řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu
postupu, vykazoval nepřiměřenou délku i po vyhlášení rozsudku pravomocně
přiznávajícího náhradu, a to buď za takovou další délku řízení, anebo za novou
skutkovou okolnost, že lze celkovou délku řízení, právě v důsledku jeho další
délky, hodnotit za nepřiměřenou.
Při určování výše přiměřeného zadostiučinění nelze vycházet z toho, že přiznaná
peněžní náhrada musí být nižší než částka, která je ve smyslu § 444 odst. 3
obč. zák. stanovena jako jednorázové odškodnění pozůstalým za smrt osoby
blízké.
Za nesprávnou lze považovat úvahu, dle níž celková výše přiměřeného
zadostiučinění musí být vždy nižší než nejvyšší částka, která náleží pozůstalým
za smrt osoby blízké podle § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též „obč. zák.“). Evropský soud ve
věci Apicella proti Itálii (odst. 78) zopakoval, že tam, kde stát zavedl
kompenzační prostředek, musí Soud ponechat širší prostor pro uvážení, aby tak
byla umožněna náprava souladná s právním řádem, tradicemi a životní úrovní
daného státu. K tomu Soud dodal: „Bude zejména jednodušší pro domácí soudy
odkazovat na částky přiznávané na vnitrostátní úrovni u jiných typů škod –
například škody na zdraví, škody vztahující se ke smrti příbuzného či škody v
případech pomluvy – a spolehnout se na své nejniternější přesvědčení, i když to
bude mít za následek přiřčení částek nižších než těch, které jsou stanoveny
Soudem v obdobných případech.“ Podle Nejvyššího soudu je nutno tuto úvahu
Evropského soudu interpretovat tak, že ve vnitrostátním prostředí může být
vytvořen a aplikován vlastní model, podle něhož se dospěje k vyjádření celkové
částky přiměřeného zadostiučinění, a to například na základě zkušeností z
řízení o náhradě jiných typů škod, zásadně ale nelze vycházet z nějaké
absolutní částky či absolutně daného limitu a je nutno přihlédnout k okolnostem
konkrétního, individuálního případu, jakož i k judikatuře Evropského soudu.
Evropský soud ostatně v témže rozhodnutí (odst. 80) uvádí, že „Soud je nicméně
povinen ověřovat, zda způsob, podle něhož je vnitrostátní právo interpretováno
a aplikováno, vede k důsledkům, které odpovídají principům Úmluvy tak, jak jsou
interpretovány v judikatuře Soudu.“ Tento závěr je zdůrazněn jinými slovy ještě
v odst. 81 téhož rozhodnutí Evropského soudu. Z toho vyplývá, že způsob
určování výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku
soudního řízení může být obecně hledán v rámci vnitrostátního právního řádu,
avšak výsledek takového postupu nesmí být zjevně nepřiměřený v porovnání se
závěry obsaženými v judikatuře ESLP. Proto není na místě limitovat výši
přiměřeného zadostiučinění ani částkou, která náleží pozůstalým za smrt osoby
blízké podle § 444 odst. 3 obč. zák., i když se může jednat o jedno z
referenčních kritérií (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 2301/2009).
V tomto ohledu není tedy přiléhavou úvaha obsažená např. v rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 8. 2008, č. j. 15 C 3/2008 – 25, „že vnitrostátní
soud může zejména snadněji odkázat na částky přisouzené na vnitrostátní úrovni
za jiné druhy škody, např. za újmu na zdraví či újmu způsobenou smrtí osoby
blízké, ta je upravena v českém právním řádu § 444 občanského zákoníku, kde se
určuje náhrada v penězích za smrt blízké osoby částkou 240.000,- Kč. Tato
částka dle soudu představuje maximum náhrady škody, která by měla být
přiznávána v rámci odškodnění za nemajetkovou újmu, kdy smrt fyzické osoby je
soudem chápána jako největší újma, která může člověku vzniknout.“
Výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení v
případě právnických osob nemusí být vždy nižší, než je tomu u osob fyzických.
Přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu se v zásadě poskytuje i
právnickým osobám, např. politickým stranám (rozsudek velkého senátu ESLP ze
dne 8. 12. 1999, ve věci Freedom and Democracy Party /ÖZDEP/ proti Turecku,
stížnost č. 23885/94) či jiným sdružením (rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1994, ve
věci Vereinigung demokratisher Soldaten Österreichs and Gubi proti Rakousku,
stížnost č. 15153/89), i obchodním společnostem. Z rozhodnutí Evropského soudu
ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku (odstavce 27 až 36) vyplývá, že v
případech obchodních společností je při určování výše přiměřeného
zadostiučinění třeba přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti,
nejistota v plánování rozhodování, rozkol ve vedení společnosti a konečně též,
i když v menším stupni, úzkost a potíže způsobené členům vedení společnosti.
Ve vztahu k právnickým osobám Nejvyšší soud nepovažuje za přiléhavou
argumentaci, že výše přiměřeného zadostiučinění musí být v jejich případě vždy
nižší než částka, která by v obdobném případě byla poskytnuta osobě fyzické. Je
pravdou, že nemateriální újma u právnických osob se zpravidla neprojevuje týmiž
důsledky jako u osob fyzických; jak zřejmě výstižně argumentovala portugalská
vláda ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku (odst. 28): „smyslem
poskytování kompenzace nemateriální újmy za tvrzené porušení práva na řízení v
rozumném čase je reparace úzkosti, duševního stresu v očekávání výsledku
případu a nejistoty[…], kteréžto pocity jsou příznačné pro osoby fyzické a
nemohou za žádných okolností oprávnit právnickou osobu ke kompenzaci.“ Nelze
však pominout argument ESLP uvedený v předchozím odstavci vycházející z toho,
že právnická osoba se může kompenzace (zadostiučinění) domáhat, a to při
zohlednění vyložených kritérií, které se odvíjí od jiných charakteristik než u
osoby fyzické. Nejvyšší soud se však nedomnívá (viz rozsudek ze dne 9. 12.
2010, sp. zn. 30 Cdo 3326/2009), že by Evropský soud zamýšlel automaticky
rozlišovat mezi osobami fyzickými a právnickými při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění. Lze tak usuzovat i z jednotlivých rozhodnutí Evropského soudu;
viz například výše uvedený rozsudek ve věci Comingersoll S. A. proti
Portugalsku, dále ve vztahu k České republice rozsudky senátu druhé sekce ze
dne 14. 2. 2006, ve věci Skoma, spol. s r. o., proti České republice, stížnost
č. 21377/02, ze dne 17. 5. 2005, ve věci EKO-Energie, spol. s r. o., proti
České republice, stížnost č. 65191/01, ze dne 26. 10. 2004, ve věci Fackelmann
ČR, spol. s r. o., proti České republice, stížnost č. 65192/01, či ze dne 7. 6.
2005, ve věci L. C. I. proti České republice, stížnost č. 64750/01.
V rozsudku ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, proto Nejvyšší soud
dovodil, že nemateriální újma vzniká nepřiměřenou délkou soudního řízení i
právnickým osobám, jejichž vůle je vytvářena prostřednictvím osob fyzických. Se
zřetelem k úzkým zájmovým vazbám všech takových osob nelze ani ve vztahu k
právnickým osobám samým pomíjet a nezohledňovat, byť i v omezené míře, následky
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pro povolané fyzické osoby. Jejich počet by
však ve smyslu sdílení újmy neměl být významný.
V případě řízení, v němž vystupovalo více účastníků žádajících náhradu
nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku, je možno částku odškodnění
náležející každému z nich přiměřeně snížit oproti částce, jež by byla
poškozenému přiznána v případě, že by se řízení na jedné straně účastnil sám.
Z hlediska výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění je nutno
upozornit i na případy, v nichž vystupuje více poškozených. Z judikatury
Evropského soudu přímo nevyplývá, jaký postup by měl být v těchto případech
zvolen.
Velký senát ESLP se v rozsudcích ze dne 15. února 2008 ve věci
Arvanitaki-Roboti a ostatní proti Řecku (stížnost č. 27278/03) a ve věci
Kakamoukas a ostatní proti Řecku (stížnost č. 38311/02) pokoušel vyřešit
otázku, zda a případně jakým způsobem je při rozhodování o výši částky za
morální újmu způsobenou porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
třeba zohlednit, že účastníky sporného řízení byl větší počet osob, které se
nyní u ESLP domáhají spravedlivého zadostiučinění na základě článku 41 Úmluvy.
Rozsudky v těchto věcech nedávají zcela přesný návod, jak v takových případech
vypočítat výši odškodnění, ESLP nicméně uvedl, že zvýšený počet stěžovatelů -
účastníků řízení bude velice pravděpodobně okolností, která bude zmírňovat
utrpěnou újmu, a tím pádem i snižovat výši zadostiučinění přiznaného každému
jednotlivci. Na druhou stranu ovšem také uvedl, že konání společného řízení o
nárocích více osob v nich může vzbuzovat očekávání, že jejich věc bude
projednána urychleně; je rovněž třeba vzít v potaz význam předmětu sporu pro
osobní situaci každého jednotlivce. Po zhodnocení konkrétních okolností
projednávaných případů přiznal velký senát každému ze stěžovatelů jako
odškodnění za utrpěnou morální újmu polovinu částek, které jim předtím z tohoto
titulu přiznal senát (senátní rozsudky byly vydány ve dnech 18. května 2006 a
22. června 2006 a stěžovatelé na jejich základě měli obdržet každý 7 000 €,
resp. 8 000 € nebo 5 000 €; v prvém případě se přitom jednalo o skupinu 91
stěžovatelů, ve druhém stížnost podalo 58 stěžovatelů). Viz též rozhodnutí
Vallerotonda a ostatní proti Itálii, 18. května 2010, č. 52039/09 a 66483/09
(výši náhrady přiznanou na vnitrostátní úrovni za nepřiměřenou délku řízení, v
němž vystupovalo velké množství účastníků, shledal ESLP dostatečnou; srov.
naopak rozsudek Volta a ostatní proti Itálii, 16. března 2010, č. 43674/02).
V rozhodnutích proti České republice, kde vystupovalo více stěžovatelů a kde
ESLP považoval jejich stížnost za odůvodněnou, bylo přiměřené zadostiučinění
stanoveno někdy jako jediná částka přiznaná pro všechny stěžovatele dohromady
(viz např. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 12. 7. 2005 ve věci Herbst a
ostatní proti České republice, stížnost č. 32853/03, či rozsudek senátu téže
sekce ze dne 13. 12. 2005 ve věci Vrábel a Ďurica proti České republice,
stížnost č. 65291/01), někdy jako více částek pro každého stěžovatele zvlášť,
ve stejné výši (např. rozsudek senátu Druhé sekce ESLP ze dne 11. 1. 2006, ve
věci Slezák a ostatní proti České republice, stížnost č. 27911/02, či rozsudek
senátu téže sekce ze dne 21. 3. 2006, ve věci Zámečníková a Zámečník proti
České republice, stížnost č. 16226/04). V poměrech České republiky je z
hlediska požadavků kladených na vykonatelnost rozhodnutí nutno volit takový
výrok, kde se každému z účastníků přiznává konkrétní částka, tedy variantu
uvedenou na druhém místě.
Z uvedených rozhodnutí Evropského soudu, stejně jako např. z jeho rozsudku ze
dne 11. 4. 2006, ve věci Karel Kořínek a ostatní proti České republice,
stížnost č. 77530/01, lze však dovodit, že v případě většího počtu poškozených
je jim přiznávána nižší částka odškodnění na osobu, než by bylo přiznáno v
případě jediného poškozeného. Takový přístup považuje Nejvyšší soud za správný,
neboť v případě více poškozených nepřiměřenou délkou řízení je jejich újma do
určité míry – jako procesní stranou - sdílena. Z toho důvodu lze s přihlédnutím
k počtu poškozených odškodnění, které by bylo přiznáno každému z nich,
přiměřeně snížit, a to u vysokého počtu poškozených i podstatně. Zvláště
významné v této souvislosti může být, zda šlo v řízení o společenství
samostatné (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) či nerozlučné (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), popř.
zda společníci vedli spor ve shodě jako manželé či v jiném zájmovém souladu.
VI. Stanovení výše zadostiučinění
Odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se
vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či
měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či
odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3
písm. b) až e) zákona.
Evropský soud v rozhodnutí velkého senátu ve věci Apicella proti Itálii,
odstavcích 78 a 95, upozornil na to, že bližší analýza mnoha rozhodnutí
vydaných po rozhodnutí ve věci Bottazzi umožňuje dovodit jasný model, podle
něhož Soud postupuje při výpočtu přiměřeného zadostiučinění, přičemž částky v
těchto případech přisouzené se liší jen podle specifických skutečností každého
případu.
Z jednotlivých rozhodnutí Soudu lze tedy vyabstrahovat některé obecné principy
a zobecnění, jak v konkrétním případě postupovat.
Z rozhodnutí Velkého senátu Evropského soudu ve věci Apicella je možné též
dovodit, že Soud považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno
poškozenému asi 45% částky, kterou by přiznal sám. Nejvyšší soud vychází z
toho, že v tomto případě vnitrostátní orgán Italské republiky poskytl
stěžovatelce na základě tzv. Pintova zákona za nepřiměřeně dlouhé řízení částku
ve výši 2.500,- EUR. Evropský soud podle svých slov by dal 10.000,- EUR, ale
přiznal stěžovatelce jen 2.000,- EUR. Vnitrostátní orgán by tak měl podle
Evropského soudu poskytnout 4.500 EUR, což je přesně 45% částky, kterou by
přiznal sám.
Ministerstvo spravedlnosti při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění
vychází z částky 15.000,- Kč za rok řízení. J. Kmec uvádí, že „částky
přiznávané stěžovatelům v rozsudcích proti České republice z titulu morální
újmy způsobené porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se pohybují
řádově v tisících Euro. Nejnižší částkou přiznanou jednomu stěžovateli bylo
1.000 Euro (rozsudek Pfleger ze dne 27. 7. 2004 a rozsudek Římskokatolická
farnost Obříství ze dne 24. 5. 2005), dosud zdaleka nejvyšší potom 13 000 Euro
(rozsudek Heská ze dne 23. 5. 2006). Průměr se pohybuje okolo 5000
Euro.“ (Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.) V
rozhodnutí ESLP ve věci Vokurka proti České republice je ve vyjádření české
vlády uvedeno, že zatímco částky přiznávané ESLP ve věcech proti České
republice se v průměru pohybují okolo 5000 EUR, tak průměrná částka přiznávaná
Ministerstvem spravedlnosti za rok 2006 se pohybuje v přepočtu okolo 3337 EUR,
což představuje 66,7% částky průměrně přiznávané Evropským soudem.
Z pohledu těchto údajů pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro poměry České
republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše
přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až
20.000,- Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1.250,- Kč až 1.667,-
Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje
za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo
by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno
považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí
přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud
pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců)
budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy
15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak
7.500,- Kč až 10.000,- Kč).
Při stanovení základní částky tak bude hrát roli zejména celková doba řízení.
Navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně
delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), bude se
přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených
intervalů. Stejně tak lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v
případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení
odškodnění z tohoto důvodu navrhne.
Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení
(modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech
či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů
uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 zákona podle kritérií, která jsou
však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení
konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit
či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině
dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50%, aby byl zachován vztah
přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S
přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech
uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
Ostatně, přestože bylo konstatováno, že z rozhodnutí ESLP není zcela zřejmé,
jaká má být výše zadostiučinění či jaká je metodika jeho stanovení, z
citovaného rozhodnutí Apicella proti Itálii lze dovodit potvrzení správnosti
zde uvedeného postupu. Velký senát Evropského soudu v tomto rozhodnutí
(odstavci 66) totiž uvedl, že „považuje za důležité zdůraznit,[…] že senát
(myšleno senát první sekce ESLP – pozn. Nejvyššího soudu) v žádném případě
nevybočil z konstantní praxe, co se týče hodnocení průtahů či spravedlivého
zadostiučinění“. Z toho Nejvyšší soud dovozuje, že velký senát potvrdil mimo
jiné i postup senátu první sekce obsažený v rozhodnutí v téže věci ze dne 10.
11. 2004, v němž v odstavcích 27 až 30 jmenovaný senát při výpočtu
spravedlivého zadostiučinění využil podobného výpočtu.
K uvedenému je třeba dodat, že nastíněné možnosti procentuálního zvýšení či
snížení základního odškodnění nebrání soudu, aby s přihlédnutím ke konkrétním
okolnostem případu, které se vymykají standardním situacím, přistoupil ke
zvýšení či snížení základního odškodnění nad či pod jejich rámec. Nelze zde
vyloučit ani zhodnocení např. toho, zda byla poškozenému práva přiznána či
povinnosti uloženy, zda šlo v řízení o deklaratorní či konstitutivní rozhodnutí
a jaký byl osud uplatnění zjevně bezdůvodného mimořádného opravného prostředku
(včetně podání ústavní stížnosti).
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10,
vyjádřil, že pokud Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn.
30 Cdo 3026/2009, stanovil základní pravidla pro výpočet výše přiměřeného
zadostiučinění, a to mj. určením tzv. základní částky, resp. základního
rozpětí, jedná se o důležité východisko, které však obecné soudy nižších stupňů
nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na
něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež
stanovil Nejvyšší soud.
Rovněž je třeba upozornit na výše uvedenou možnost přiměřeného snížení
odškodnění pro jednotlivé poškozené v případě, kdy jich stejnou újmu sdílel
větší počet (viz shora).
VII. Úroky z prodlení
Poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty
šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil
postupem podle § 14 zákona.
Nejvyšší soud i na tomto místě považuje za potřebné zopakovat, že úroky z
prodlení náleží poškozenému až od uplynutí doby, kterou má ústřední orgán
uvedený v § 6 zákona k vyplacení náhrady, tedy 6 měsíců od uplatnění nároku u
tohoto orgánu (§ 15 zákona). Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 24. 4.
2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, dovodil, že ze znění § 517 odst. 1, věty první,
obč. zák. a § 15 odst. 1 zákona vyplývá, že stát je povinen nahradit škodu
nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem
podle § 14 zákona. Teprve marným uplynutím této lhůty, nikoliv uplynutím lhůty
stanovené poškozeným při uplatnění nároku, ocitá se stát jako dlužník z
odpovědnostního závazkového právního vztahu (§ 489 obč. zák.) v prodlení a
teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit
poškozenému též úrok z prodlení. Tento právní závěr byl potvrzen i v nálezu
Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09.