30 Cdo 2138/2009

30 Cdo 2138/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci

žalobce Ing. V. D., CSc., zastoupeného D. D., proti žalované České republice –

Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení

částky 159.850,-Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C

97/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.

1. 2009, č.j. 69 Co 464/2008-45, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 7. 1. 2009, č.j. 69 Co

464/2008-45, se v rozsahu výroku, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu

pro Prahu 2 ze dne 3. 7. 2008, č.j. 23 C 97/2007-25, tak, že byla žalované

uložena povinnost zaplatit žalobci částku 75.000,- Kč zrušuje a věc se vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 7. 2008, č.j. 23 C

97/2007-25, zamítl pod bodem I. výroku nárok žalobce na zaplacení částky

159.850,- Kč. Částku 150.000,- Kč požadoval žalobce jako náhradu nemateriální

újmy, kterou měl utrpět tím, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6

pod sp. zn. 9 C 114/92 bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené

lhůtě. Částku 9.850,- Kč požadoval pak žalobce jako náhradu škody

představovanou jeho náklady vynaloženými v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6

a dále vynaloženými v souvislosti s uplatněním jeho nároku u žalované. Pod

bodem II. výroku obvodní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu

nákladů řízení.

Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce odvolání. Městský soud v Praze

napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu obvodního potvrdil ohledně zamítnutí

žaloby do částky 81.441,- Kč a v částce 75.000,- Kč výrok změnil tak, že

žalované uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 75.000,- Kč. Ohledně částky

3.409,- Kč rozsudek soudu I. stupně v této části výroku a ve výroku o nákladech

řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Soudy obou stupňů při svém rozhodování vyšly ze skutkového zjištění, že

posuzované řízení trvalo od podání žaloby dne 31. 3. 1992 do vynesení

rozhodnutí Ústavního soudu dne 18. 12. 2002. Žalobce dne 28. 6. 2006 uplatnil

nárok na odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě u

žalované, která shledala délku řízení nepřiměřenou a přiznala žalobci

zadostiučinění ve výši 75.000,- Kč. Žalobce se s tímto odškodněním nespokojil a

prostřednictvím žaloby se domáhal přiznání dalších 150.000,- Kč. Soudy obou

stupňů dospěly k závěru, že k porušení práva žalobce na projednání věci

přiměřené lhůtě došlo. Odvolací soud však na rozdíl od soudu I. stupně

nepovažoval žalovanou dobrovolně vyplacenou částku 75.000,- Kč za dostatečnou. Přihlédl zejména k délce řízení přes 10 let, k tomu, že soudy v dané věci

rozhodovaly na čtyřech stupních, shledal také, že žalobce v řízení nepřispěl

svým chováním k nepřiměřené délce řízení a řízení pro žalobce zhodnotil jako

významné. Odvolací soud pak vycházel při stanovení přiměřené výše

zadostiučinění z částky 15.000,- Kč za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého

řízení. Výrok rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl změněn zamítavý výrok I. rozsudku soudu I. stupně a žalované byla stanovena povinnost zaplatit žalobci

částku 75.000,-Kč, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ust. §

237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právním posouzení věci. Žalovaná po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení namítla, že odvolací soud

se řádně nevypořádal se všemi okolnostmi případu a dospěl tak k nesprávné výši

odškodnění žalobce. Konstatovala, že oba soudy se při svém rozhodování opíraly

o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále také „ESLP“) Konečný proti

České republice ze dne 26. 10. 2004, ve kterém ESLP poškozenému přiznal částku

4.500 EUR jako přiměřené zadostiučinění, ovšem za porušení dvou článků (čl. 6 a

13) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce

zákonů pod č. 209/1992 Sb. V případě žalobce však došlo k porušení pouze čl. 6. Žalovaná dále poukázala na rozhodnutí ESLP o stížnosti žalobce pod č. 13900/03,

která byla zamítnuta z důvodu nepřijatelnosti a ve které ESLP uvedl, že částku

75.000,- Kč lze v posuzovaném případě považovat za dostatečnou. Dále dovolatelka brojí proti tomu, že odvolací soud pouze vynásobil částku

15.000,-Kč délkou řízení v letech, aniž by zohlednil kritéria uvedená v § 31a

odst. 3 písm. a) až e) zák. č. 82/1998 Sb.

Žalovaná zdůraznila, že řízení

probíhalo na čtyřech stupních soudní soustavy, neboť žalobce se všemi

dostupnými prostředky snažil zvrátit pro něj nepříznivý výsledek sporu. Řízení

považuje za složité, přičemž konstatovala, že nebyla shledána významná období

nečinnosti v postupu soudů. Považuje za chybu, pokud odvolací soud nijak

nezohlednil to, že se žalobce nesnažil řízení urychlit a průtahy odstranit. Dovolatelka má rovněž výhrady k hodnocení významu řízení pro poškozeného

odvolacím soudem, neboť podle ní nelze význam řízení hodnotit jen na základě

subjektivního pocitu poškozeného. Konstatovala, že ESLP tento druh řízení za

řízení s vysokým významem nepovažuje. Závěrem uvedla své přesvědčení, že zákon č. 82/1998 Sb. je koncipován tak, že v

případech, kdy došlo v řízení k nesprávnému úřednímu postupu, primárně

postačuje konstatování porušení práva, neboť se jedná v podstatě o omluvu ze

strany státu. S ohledem na to by případné zadostiučinění přiznané v penězích

nemělo být nijak vysoké. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek

odvolacího soudu v dovolání napadeném rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k

dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že s dovoláním nesouhlasí. Jako dostatečnou

omluvu státu za nepřiměřenou délku řízení v žádném případě nepovažuje pouhé

konstatování porušení práva. Ohradil se proti tomu, že byl v řízení pasivní,

jelikož průběh řízení minimálně pětkrát urgoval, což je patrno ze spisu. Z výše

uvedených důvodů navrhl dovolání žalované zamítnout.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl.

II., bod 12 zák. č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle

§ 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu změnil rozsudek soudu I. stupně ve

věci samé, je dovolání přípustné na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)

o. s. ř.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom vychází z toho,

jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) - v daném případě

dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - nesprávné

právní posouzení věci.

Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou

některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229

odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud však zároveň dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým

způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na

projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je

vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a zák. č. 82/1998

Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím

nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) k

čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované

ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře

Evropského soudu pro lidská práva. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za

nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §

13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do

níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská

práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009) Všechna citovaná rozhodnutí

Nejvyššího soudu jsou dostupná veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího

soudu www.nsoud.cz.. Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím

realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve

smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,

v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke

kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v

rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009). V rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, pak Nejvyšší soud

dovodil, že při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je

třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k

porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou

dobou trvání řízení [§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] umožní stanovit základní

výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím

uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Nejvyšší soud přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže

se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění

vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a

dále pak za každý další rok řízení (tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc

s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Při

stanovení nižší částky odškodnění za prvé dva roky řízení přihlédl Nejvyšší

soud k tomu, že během nich je újma způsobená (nakonec příliš dlouhým řízením)

nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá, čemuž musí

odpovídat i částka odškodnění za rok trvání řízení.

Přiznání částky v rozmezí 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, ve kterém představuje

částka 15.000,- Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových

kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy

samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou

částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená

(extrémní) délka posuzovaného řízení. V posuzované věci tedy odvolací soud nepochybil, pokud stanovil odškodnění

žalobce v základní výši na částku 150.000,- Kč. Právní posouzení výše nároku

žalobce odvolacím soudem je však nesprávné z toho důvodu, že takto stanovenou

základní částku již dovolací soud nepřizpůsobil okolnostem posuzovaného řízení

ve světle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k

tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,

postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro

poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo

4761/2009). Podle těchto kritérií, která jsou neuzavřeným výčtem okolností, k

nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je

možno základní částku přiměřeně zvýšit či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu

by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující

50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni

poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze

ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu.

Stran kritéria uvedeného § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, tj. složitosti věci, se

žalovaná dovolává jednak toho, že posuzované řízení probíhalo celkem ve čtyřech

stupních soudní soustavy a dále toho, že šlo o řízení složité. Nejvyšší soud uvedl k danému kritériu v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30

Cdo 4761/2009, že pro závěr o složitosti věci je podstatné například to, zda

šlo o věc se zapojením mezinárodního prvku, který obecně přispívá ke složitosti

věci, zejména je-li třeba provádět dokazování v cizině či aplikovat cizí právo,

zda šlo o věc skutkově složitou v závislosti na rozsahu předmětu řízení (např. vypořádání rozsáhlého společného jmění manželů - viz rozsudek ESLP ve věci

Bořánková proti České republice ze dne 7. 1. 2003, č. 41486/98, § 60, či

požadavek více osob na vydání většího množství nemovitostí v rámci restitučního

řízení, když o každé z nich je třeba rozhodnout zvlášť – viz rozsudek ESLP ve

věci Schmidtová proti České republice ze dne 22. 7. 2003, č. 48568/99 § 64),

zda šlo o věc složitou z hlediska důkazního ve vztahu k velkému množství

důkazních prostředků a jejich povaze (např. nutnost zadání znaleckého posudku –

viz rozsudek ESLP ve věci Škodáková proti České republice ze dne 21. 12. 2004,

č. 71551/01, § 39) či jejich obtížné dosažitelnosti (např. u svědků neznámého

pobytu, po kterých je třeba pátrat nebo historických či technických dokumentů –

viz rozsudek ESLP ve věci Vojáčková proti České republice ze dne 4. 4. 2006, č. 15741/02, § 25). Pro složitost věci rovněž svědčí počet stupňů soudní soustavy,

ve kterých byla rozhodována, s přihlédnutím k případnému předcházejícímu řízení

před správním orgánem, jsou-li předmětem jeho rozhodování stejná práva a

povinnosti, která jsou následně předmětem soudního řízení (nebude sem spadat

povinné předběžné uplatnění nároku např. ve smyslu § 14 OdpŠk, neboť při něm

správní orgán o právech účastníků nijak nerozhoduje). V posuzované věci nelze dovodit, že by šlo o věc složitou z hledisek shora

uvedených. Je však třeba přihlédnout k tomu, že byla posuzovaná věc rozhodována

na třech stupních soudní soustavy a také před Ústavním soudem. V tomto směru je

třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí (popř. stupňů jiných

orgánů veřejné moci), které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka

řízení. Tato skutečnost se proto měla projevit v úvaze odvolacího soudu o

odpovídajícím snížení základní částky. Pro úplnost dovolací soud dodává, že tam, kde se bude složitost věci projevovat

jedním z výše uvedených důvodů, tj. například zapojením mezinárodního prvku

nebo velkým množstvím uplatněných nároků a zároveň i tím, že bude řízení vedeno

ve více než dvou stupních soudní soustavy, je třeba obě tyto skutečnosti vnímat

pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené

lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění,

samostatně, neboť každý z nich sám o sobě přispívá k prodloužení délky

projednávání věci. Dovolatelce je třeba přisvědčit i v tom, že posouzení významu předmětu řízení

pro žalobce odvolacím soudem, není správné.

Při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného ve vztahu ke zjištění,

zda došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a následně

ve vztahu ke stanovení výše odškodnění za porušení tohoto práva (§ 31a odst. 3

písm. e/ OdpŠk), Nejvyšší soud již dříve dovodil (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), že význam předmětu řízení

je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky

větší význam, než řízení jiná. Jde především o věci trestní, které v obecné

rovině negativně ovlivňují a zatěžují osobní život trestně stíhaného (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04,

publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005), věci

opatrovnické (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právní spory (srov. rozsudek ESLP ve věci

Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci

osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson

proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38) a věci týkající se zdraví

nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, § 39). Význam předmětu řízení pro poškozeného je však také

dán okolnostmi konkrétního sporu, který sice nemusí spadat pod shora uvedené

věci, ale s přihlédnutím například k vysokému věku účastníka nebo jeho

zdravotnímu stavu, je třeba jeho věc vyřídit přednostně (srov. rozsudek ESLP ve

věci Schmidtová proti České republice ze dne 22. 7. 2003, č. 48568/99 § 68). V rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, pak Nejvyšší soud

dodal, že ve sporu, jež nesplňuje shora uvedená kritéria, povinnost tvrzení i

povinnost důkazní ohledně existence okolností, které zvyšují význam předmětu

řízení pro poškozeného, leží na poškozeném a nelze proto bez dalšího vyjít z

domněnky, že je význam předmětu řízení pro poškozeného zvyšován, jako je to v

případě věcí výše příkladmo vyjmenovaných. Význam předmětu řízení je proto

třeba vždy hodnotit s přihlédnutím k objektivním okolnostem konkrétního

případu, nikoli subjektivně, z pohledu poškozeného. Pokud takto odvolací soud

nepostupoval, je jeho posouzení nároku žalobce i v tomto ohledu nesprávné. Oproti tomu nelze souhlasit s dovolatelkou v tom, že měl odvolací soud

přihlédnout k tomu, že se žalobce nesnažil řízení urychlit a průtahy odstranit. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 dovodil,

že odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v

přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky

řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé

nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy, a dojde-li k porušení práva

účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení

výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal.

Při zkoumání toho, zda

poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,

je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru,

nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. Konečně s dovolatelkou nelze souhlasit ani v tom, že by jako přiměřené

zadostiučinění mělo být primárně dostačující konstatování porušení práva

žalobce. Nejvyšší soud totiž již v rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo

763/2009 dovodil, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na

projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním

postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s

přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající

odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená

poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování

porušení daného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009 a dále rozsudky ESLP ve věci Szeloch proti Polsku ze dne

22. 2. 2001, č. 33079/96 a rozsudek ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003, č. 44978/98). Odškodnění porušení práva žalobce na projednání věci v

přiměřené lhůtě proto není v dané věci na místě. Protože je z výše uvedených důvodů právní posouzení nároku žalobce

odvolacím soudem, stran kritérií rozhodných pro závěr o odpovídající výši

odškodnění za porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě,

nesprávné, zrušil Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném

rozsahu (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil tomuto soudu k

dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první o.s.ř.). Soud odvolací pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za

středníkem, o.s.ř. ve spojení s § 226 o.s.ř., je při novém rozhodování vázán

právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud

v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2010

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu