30 Cdo 2742/2009

30 Cdo 2742/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,

ve věci žalobců: a) M. S., b) Š. S., a c) E. S., všech zastoupených prof. JUDr.

Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti

žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,

Vyšehradská 16, o 1,000.000,- Kč, 1,000.000,- Kč a 1,500.000,- Kč, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 326/2007, o dovolání všech žalobců

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2009, č. j. 51 Co

435/2008-61, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2009, č. j. 51 Co 435/2008-61, se

zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

b) 1,000.000,- Kč a žalobkyni c) 1,500.000,- Kč. Odvolací soud také rozhodl o

náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedených částek se žalobci domáhali s odůvodněním, že jim měla vzniknout

nemajetková újma v důsledku „průtahů“ v trestním řízení, které bylo proti nim

vedeno. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl naprosto

dostatečné dokazování a zcela se ztotožnil s tím, že další navrhované důkazy

(ohledně zhoršeného zdravotního stavu žalobců) by nemohly přispět k odlišnému

právnímu posouzení věci. Odvolací soud neshledal důvodnými ani výtky žalobců

týkající se hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Délka trestního řízení musí být posuzována ode dne sdělení obvinění až po den

nabytí právní moci konečného rozsudku ve věci. Délku řízení vyvolanou

mimořádnými opravnými prostředky nelze do délky samotného řízení započítávat

již z toho důvodu, že mimořádné opravné prostředky, které žalobci podali

(dovolání a posléze ústavní stížnost), byly bez dalšího jako nedůvodné

odmítnuty. Jednalo se o naprosto nedůvodnou snahu žalobců zvrátit pravomocný

odsuzující rozsudek. Nelze přijmout argumentaci žalobců, že v případě využití

mimořádných opravných prostředků řízení nadále probíhalo. Řízení o mimořádných

opravných prostředcích vybočuje totiž ze zákonem stanovené ochrany a práva

stěžovatele na spravedlivý proces a je dáno právě onou „mimořádností“, tedy

situací, kdy takové (elementární) právo bylo v řádném procesu porušeno. Nelze

však v právním státě připustit zneužívání těchto mimořádných opravných

prostředků; jejich účelové uplatnění v situaci, kdy je zřejmé, že k jejich

uplatnění nejsou splněny zákonem předpokládané důvody, avšak řízení samo se

jejich uplatněním prodlouží, což se stane podkladem pro žalobu na náhradu

nemajetkové újmy. Zahrnovat řízení o mimořádných opravných prostředcích

podaných zjevně nedůvodně do doby řádného řízení by bylo v rozporu se základním

principem demokratické společnosti, s principem spravedlivého práva – boni et

aequi. K námitce žalobců, že nelze dovozovat složitost řízení z rozsahu trestního

spisu, kterak učinil soud prvního stupně, odvolací soud uvedl, že „je sice

pravdou, že soudní spisy obsahují mnohdy přípisy či jiné (zažurnalizované)

listiny, jejichž relevantnost je vzhledem k probíhajícímu řízení sporná, avšak

je naprosto zřejmé, že kterýkoliv orgán činný v trestním řízení, a potažmo

zejména soud, musí mít spis velmi pečlivě nastudován a musí se v něm

orientovat, tedy povinnosti studia podléhají všechny stránky spisu, bez ohledu

na to, zda jejich obsah je vzhledem k probíhajícímu řízení relevantní či

nikoliv.“

Nelze se též ztotožnit s námitkou žalobců, že odvolací soud v trestním řízení

nedostatečně přihlédl k délce řízení, a proto trest vyměřil na samé hranici

spodní sazby.

Jestliže se žalobci dovolávají zhoršení svého zdravotního stavu, společenské

izolace v době probíhajícího trestního řízení, negativních důsledků ve svém

osobním a profesním životě, nelze nikterak dovodit, že by tyto důsledky na

žalobce dopadly, neboť žalobci se trestné činnosti dopustili a byli za ni

trestně stíháni, čímž si sami přivodili trestní stíhání a komplikace s tím

spojené. Došlo-li v rámci trestního stíhání k průtahům, pak jen v době mezi

podáním první obžaloby a vrácením věci k došetření. Délka řízení byla zaviněna

právě tím, že se jednalo o rozsáhlý spis a komplikovanou trestnou činnosti

žalobců. Navíc, milostí prezidenta (udělenou žalobcům), v důsledku níž nemuseli žalobci

vykonat uložený trest odnětí svobody, bylo žalobcům přiznáno zcela mimořádné

dobrodiní a výsada, od jejíchž pozitivních důsledků pro další život žalobců

nelze odhlédnout, zejména ne při komplexním posouzení skutečných následků

trestné činnosti žalobců a dopadu této činnosti na jejich život. Nelze vůbec

uvažovat o tom, že by samotným stíháním za spáchanou trestnou činnosti a jejich

následným de lege lata odsouzením mohla žalobcům vzniknout nemajetková újma,

jestliže žalobcům byla udělena milost.

Proti tomuto rozsudku podali všichni žalobci dovolání, jehož přípustnost

spatřují v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost

dovozují z nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Žalobci se

předně domnívají, že vnitrostátní soudy nemohou vykládat kritéria obsažená v §

31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při

výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně

zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti

(notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ – zcela libovolně, nezohledňujíce rozhodovací

praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“ či „Soud“). Odvolací

soud nejenže judikaturu ESLP nereflektoval, ale ani se nijak nevyjádřil k

názorům žalobců, že by tak měl učinit. Odkazují pak na nález Ústavního soudu ze

dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 310/05, N 211/43 SbNU 357). Odvolací soud nesprávně posoudil celkovou dobu řízení. Začátek řízení ztotožnil

odvolací soud se dnem 27. 11. 1995, kdy bylo žalobcům sděleno obvinění a konec

s nabytím právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002. Z

toho vyplývá, že odvolací soud posuzoval délku řízení v rozsahu přibližně sedmi

let. Žalobci však byli vystaveni řízení trvajícímu celkem třináct let. Již dne

7. 2. 1994 podala společnost Sfinx, a. s. na žalobce trestní oznámení, které

však bylo následně usnesením Krajského úřadu vyšetřování Jihočeského kraje

odloženo. Následně, dne 17. 3. 1995, podala společnost Sfinx, a. s., na žalobce

nové trestní oznámení pro stejné jednání, na jehož základě bylo žalobcům dne

27. 11. 1995 sděleno obvinění. Počátek řízení je přitom podle žalobců třeba

počítat od podání prvního trestního oznámení, neboť již dnem podání trestního

oznámení začaly orgány činné v trestním řízení ingerovat do života žalobců, a

ti nutně pociťovali první účinky trestního vyšetřování. I kdyby však žalobci akceptovali závěry soudu o počátku trestního řízení,

nemohou se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu o tom, kdy bylo trestní řízení

ukončeno. Po vynesení rozsudku Vrchním soudem v Praze podali žalobci v červenci

2002 dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl dne 7. 1. 2004. V dubnu 2004 pak

žalobci podali i ústavní stížnosti, o nichž Ústavní soud rozhodl koncem ledna a

začátkem února roku 2007. Dobu, po kterou tyto opravné prostředky byly

projednávány, je třeba považovat za integrální součást dosavadního řízení. Za

irelevantní považují žalobci zkoumání toho, zda řízení před Nejvyšším a

Ústavním soudem způsobilo změnu rozhodnutí o trestném činu či nikoliv. Argumenty odvolacího soudu směřují k ochraně liknavých orgánů veřejné moci před

„účelovými“ podáními účastníků řízení. Tento přístup je však nepřípustný, neboť

v demokratickém právním státě by měl být maximálně chráněn jednotlivec před

zásahy státní moci, nikoliv naopak. Nelze odhlédnout od toho, že řízení před

Nejvyšším a Ústavním soudem trvalo celkem téměř pět let. Oba opravné prostředky

byly totiž odmítnuty, neboť dle příslušných soudních orgánů vůbec nebyly

naplněny formální podmínky pro jejich uplatnění.

Z povahy věci muselo být

přitom zřejmé, že tyto opravné prostředky nejsou přípustné. Je pak nutno se

ptát, proč vydání takových, ve své podstatě formálních, rozhodnutí trvalo tak

dlouhou dobu. Odvolací soud též nesprávně posoudil kritérium složitosti řízení. Pouhý obecný

odkaz na počet „zažurnalizovaných listin“ nestačí k tomu, aby byla bez dalšího

konstatována složitost věci. Pro složitost věci nesvědčí ani to, že se v daném

řízení jednalo o spáchaný skutek, který byl kvalifikovaný jako „zvlášť závažný

zločin“, neboť tato kvalifikace byla zapříčiněna jen způsobenou škodou velkého

rozsahu. Ani počet pachatelů nebyl nějak vysoký. Co se týče významu předmětu řízení, žalobci si uvědomují, že v důsledku

soudního řízení zpravidla dochází ke zhoršení zdravotního a psychického stavu

obžalovaných osob, avšak zároveň se domnívají, že míra tohoto zhoršení je dána

nejenom samotným faktem konání řízení, nýbrž i tím, po jak dlouhou dobu takové

řízení probíhá. U osob odsouzených za spáchání trestného činu nelze apriori

vyloučit, že ke zhoršení jejich stavu mohlo dojít v důsledku nepřiměřené délky

řízení.

Přestože žalobci nepopírají, že jim byla prezidentem republiky udělena milost,

považují za vhodné upozornit na to, že prezident nijak neodůvodnil, proč jim

milost byla udělena. Žalobci se nadto v žádosti o milost nepřiměřenosti délky

řízení nedovolávali. Udělení milosti proto nesměřovalo ke kompenzaci újmy

vzniklé nepřiměřenou dobou trestního řízení. Co se týče uložení trestu na samé

spodní hranici zákonné trestní sazby, Krajský soud v Českých Budějovicích při

jeho vyměřování zohlednil předcházející délku soudního řízení, avšak toliko

jako jednu z více polehčujících okolností. Nebylo určeno, nakolik se

nepřiměřenost délky řízení promítla do výroku o trestu, a tudíž nakolik

uložením nižšího trestu byla žalobcům kompenzována nemajetková újma. V rozsudku

Vrchního soudu v Praze, jímž byl rozsudek Krajského soudu v Českých

Budějovicích zrušen, pak bylo toliko uvedeno, že soud „sdílí závěry“ krajského

soudu. V odůvodnění uloženého trestu se však již neuvádí, že jedním z kritérií

při posuzování bylo i to, že předcházející řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou

dobu.

Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu

postupu, avšak po zhodnocení všech zákonných, ale i dalších kritérií, postačuje

podle něj samotné konstatování porušení práva. Odvolací soud se nevypořádal s

námitkou žalobců, že k takovému konstatování nikdy nedošlo, neboť žádost o

náhradu nemajetkové újmy žalobci sice předložili ministerstvu spravedlnosti,

avšak v zákonné lhůtě nebylo o jejich žádosti nijak rozhodnuto. Jestliže

později ministerstvo reagovalo, pak tuto reakci již nepovažovali žalobci za

dostatečný způsob vyřízení jejich nároku a konstatování porušení práva mělo již

jen informativní charakter a nepředstavovalo dostatečný způsob vyřízení

záležitosti. Konstatování porušení práva již nemůže být v daném případě

vysloveno.

Z těchto důvodů žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu

odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že souhlasí s napadeným rozsudkem

a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz

čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně

zastoupenými podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho

přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a)

o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně

(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s.

ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel

dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce

zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími

soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v

rozporu s hmotným právem.

Dovolání žalobců je přípustné pro řešení otázky zásadního právního významu

spočívající ve stanovení celkové doby trestního řízení pro účely řízení

kompenzačního podle zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud se doposud ve své

judikatuře výslovně nezabýval tím, ke kterému okamžiku je třeba klást počátek

trestního řízení a zda se do celkové doby trestního řízení započítává i řízení

o dovolání a řízení o ústavní stížnosti. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo

vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,

jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobci nenamítali, že by řízení

bylo procesní vadou zatíženo a dovolací soud takovou vadu řízení též neshledal,

a proto se zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a to

v rozsahu daném dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým

způsobem je institut odškodnění nemajetkové újmy při porušení práva na

projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je

vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve

Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře ESLP. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za

nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §

13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do

níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6

odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou

dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz). Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím

realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve

smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,

v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud

považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil za dostačující

(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo

4815/2009). Dovolací soud souhlasí s dovolateli, že pro posouzení toho, zda v konkrétním

řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, je

nejprve třeba vymezit celkovou dobu řízení, tedy jeho počátek a jeho konec (viz

i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Následně je nutno zhodnotit, zda tato celková délka řízení byla nepřiměřená, a

to při zohlednění kritérií příkladmo vypočtených v § 31a odst. 3 písm. b) až e)

OdpŠk. Je-li doba řízení shledána nepřiměřenou, pak je třeba uvážit, zda tím

byla způsobena újma nemajetkové povahy a v případě že ano, v jaké formě,

eventuálně v jaké výši, bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění.

Počátek běhu trestního řízení je třeba klást k okamžiku, kdy se ten, proti

němuž je řízení vedeno, oficiální cestou o této skutečnosti dozví, nebo jsou

proti němu činěna jiná opatření, která obsahují takové sdělení a zároveň mají

podstatný dopad na situaci podezřelého. Z pohledu judikatury ESLP je to

především sdělení obvinění, které je charakterizováno jako „oficiální oznámení

příslušného orgánu dané osobě, že se jí vytýká, že spáchala trestný

čin“ (rozsudek ESLP ze dne 27. 2. 1980 ve věci Deweer proti Belgii, stížnost č. 6903/75, odst. 46; zde citovaná rozhodnutí ESLP jsou dostupná na internetových

stránkách http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo francouzském

jazyce, rozhodnutí ESLP ve věcech proti České republice jsou v českém jazyce

dostupná též na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti

http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390). V poměrech

právního řádu České republiky je pak za počátek trestního řízení třeba v zásadě

považovat sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu (§ 160

zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen

„tr. ř.“), resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání

obviněnému (§ 160 odst. 2 tr. ř.). Podání trestního oznámení pak není takovou skutečností, která by bez dalšího

měla podstatné negativní dopady do životní situace podezřelého a žalobci ani

žádné takové důsledky ve svých podáních nespecifikovali. V této souvislosti je

možné poukázat na rozsudek ESLP v obdobném případě ze dne 7. 3. 2006, ve věci

Bačák proti České republice, stížnost č. 3331/02, zejména pak na jeho odst. 22

a 23.

Lze se tedy ztotožnit s odvolacím soudem, že v daném případě je třeba klást

počátek trestního řízení vedeného proti žalobcům až ke dni 27. 11. 1995, kdy

jim bylo sděleno obvinění. Co se týče skončení řízení (což má význam i pro případnou aplikaci § 32 odst. 3, věty druhé OdpŠk), je obecně možno pokládat řízení za skončené okamžikem

nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení učiněno. Do

doby řízení je tedy nutno započítat i případné řízení o dovolání, řízení o

kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto

řízení pro poškozené(ho) neúspěšné. Jestliže právní řád poskytuje účastníkům

řízení určité procesní prostředky, prostřednictvím nichž se mohou domáhat

nápravy pro ně dosud nepříznivého vývoje soudního (či jiného) řízení, je třeba

řízení o těchto prostředcích zahrnovat do celkové doby řízení pro účely

aplikace § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk (k tomu srov. kritérium obsažené v § 31a

odst. 3 písm. a/ téhož zákona). Není přitom rozumného důvodu, proč by mělo být

pro určení celkové doby řízení rozlišováno mezi neúspěšně podanými řádnými

opravnými prostředky a neúspěšně podanými mimořádnými opravnými prostředky, jak

to činí v tomto řízení odvolací soud. Dovolací soud se ztotožňuje s náhledem ESLP, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nenutí

státy, aby zřizovaly odvolací soud či soudy kasační, nicméně stát, jenž takové

soudy zřídil, je povinen zajistit, aby se osoby podrobené danému právnímu řádu

mohly i před nimi těšit ze základních záruk obsažených v čl. 6 Úmluvy (viz

např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 10. 2000, ve věci Kudła proti

Polsku, stížnost č. 30210/96, odst. 122). K tomu ESLP dodal, že „[…]nemůže být

žádných pochyb, že odvolací či kasační řízení spadají pod rozsah čl. 6 Úmluvy. V souladu s tím, délka těchto řízení musí být vzata v úvahu za účelem

stanovení, zda celková doba řízení byla rozumná“ (viz tamtéž). K problematice řízení o mimořádných opravných prostředcích a zejména k řízením

o ústavní stížnosti se ostatně ESLP vyjádřil zejména v rozsudku senátu druhé

sekce ze dne 6. 9. 2005 ve věci Volf proti České republice, stížnost č. 70847/01, odst. 31, nebo v rozsudku senátu téže sekce ze dne 15. 6. 2004 ve

věci Houfová proti České republice, stížnost č. 58178/00, odst. 25). ESLP

konstatoval, že „úkolem českého Ústavního soudu je posuzovat dodržování

základních práv a napravovat jejich případné porušení. Pokud by byl tedy

Ústavní soud dospěl k závěru, že došlo k porušení ústavně zaručených práv,

jichž se stěžovatelka dovolává, byl by mohl zrušit předchozí rozhodnutí a

vrátit věc soudům nižších stupňů. Soud se proto domnívá, že argument vlády

založený na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti stěžovatelky je

irelevantní, neboť nelze dopředu odhadnout, jak by řízení o této ústavní

stížnosti dopadlo.“

Tak i v daném případě nebylo možno předem odhadnout, jak řízení o dovoláních či

ústavních stížnostech žalobců dopadnou, když navíc dovolání všech tří byla

shledána přípustnými podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.

Do celkové doby řízení je tedy nutno započítávat i řízení o dovolání, o kasační

stížnosti či o stížnosti ústavní. To, že v konkrétním řízení soudy rozhodovaly

ve více stupních (tedy řízení proběhlo i u Nejvyššího soudu, Nejvyššího

správního soudu či soudu Ústavního), je možno zohlednit až při úvaze o tom, zda

celková délka řízení byla přiměřená, a to v rámci aplikace kritéria složitosti

řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) – viz již uvedený rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009. Zda se jednalo o opravné

prostředky důvodné či nikoliv lze zase podřadit pod kritérium obsažené v § 31a

odst. 3 písm. c) OdpŠk (jednání poškozeného) – k tomu srov. zejména rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009. Dovolací soud se tedy neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že v

daném případě nelze do celkové doby zkoumaného trestního řízení započítat i

řízení o dovoláních žalobců a jejich ústavních stížnostech. Dovolací soud již proto považoval rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, avšak

rozsah dovolacích námitek mu umožnil se předběžně vyjádřit i k dalším

souvisejícím otázkám, které se staly předmětem aplikace práva odvolacím soudem.

Dovolací soud předně nepovažuje za přiléhavé hodnocení složitosti řízení

provedené odvolacím soudem pouze odkazem na rozsah (či počet listů) trestního

spisu. Složitostí řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk se obecně

rozumí jak procesní nesnáze, tak i skutkové či hmotně právní složitosti daného

případu, případně počet soudních instancí vystupujících v daném řízení (viz

výše). Přihlíží se i k dalším ukazatelům uvedeným zejména v již citovaném

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009. Zjištění o obsáhlosti konkrétního trestního spisu však samo o sobě ještě nemusí

znamenat, že trestní řízení (či jakékoliv jiné řízení) bylo skutkově složité. V

daném případě je navíc třeba si uvědomit, že je-li v trestním řízení

projednávána majetková trestná činnost (či hospodářská kriminalita obecně) bývá

počet listů spisu obvykle větší, aniž by to samo o sobě svědčilo o složitosti

případu (významnou část spisu mohou typicky tvořit neproplacené faktury jakožto

důkaz o rozsahu způsobené škody). Nahlíženo stejnou logikou, ani zjištění, že

trestní řízení bylo vedeno pro „zvlášť závažnou trestnou činnost“ nemusí samo o

sobě vést k závěru, že řízení bylo složité, jestliže jinak byl případ zejména

po procesní a skutkové spíše jednoduchý. Co se týče významu řízení pro poškozené (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), ten je

dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší

význam, než řízení jiná. Mezi tato typově významná řízení spadají i věci

trestní, jež v obecné rovině negativně ovlivňují a zatěžují osobní život

trestně stíhaných (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod

č. 67/2005). Význam předmětu řízení pro poškozeného je však také dán okolnostmi konkrétního

sporu, který sice nemusí spadat pod shora uvedené věci, ale s přihlédnutím

například k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba jeho

věc vyřídit přednostně (srov. rozsudek ESLP ve věci Schmidtová proti České

republice ze dne 22. 7. 2003, stížnost č. 48568/99, odst. 68). I zdravotní stav

obviněného či obžalovaného může ovlivnit úvahu soudu o tom, zda konkrétní

řízení bylo či nebylo přiměřeně dlouhé, jinými slovy, zda došlo k nesprávnému

úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Výsledek řízení by naopak při zvažování přiměřenosti doby řízení neměl hrát

zásadní úlohu, neboť dovolací soud – na rozdíl od soudu odvolacího – nevidí

důvod, pro který by trestní řízení skončené odsouzením stíhaných pachatelů mělo

být delší než řízení, které skončilo jinak (např. zproštěním obžaloby a

zastavením trestního stíhání). Takovou skutečnost je ale třeba vzít v potaz při zvažování toho, zda

nepřiměřenou délkou řízení došlo ke způsobení nemajetkové újmy, případně při

úvaze o tom, v jaké formě, eventuálně v jaké výši má být poskytnuto přiměřené

zadostiučinění.

Nejvyšší soud již dříve uvedl, že stejně jako ESLP vychází ze „silné, ale

vyvratitelné domněnky“ (strong but rebuttable presumption), že nepřiměřená

délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu

v zásadě nevyžaduje. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního

případu pokusí danou domněnku vyvrátit (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne

26. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odstavec č. 93, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo

958/2009). Nicméně jak v rozhodnutích Nejvyššího soudu, tak i ESLP bylo

konstatováno, že je důležité zvážit, zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení

došlo u osoby domáhající se kompenzace ke stavu úzkosti, nejistoty či k jiné

obtíži, k jejíž reparaci celé odškodňovací řízení směřuje (jinými slovy viz

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, či

rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti

Polsku, stížnost č. 33079/96). Je proto třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí

účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak

vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které

tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být to, že

náhrady nemajetkové újmy se domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu

právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i

uložen trest, neboť takové řízení nemohlo v jeho osobnostní sféře vyvolat

žádnou citelnou újmu. ESLP v takových případech zpravidla považuje za

postačující zadostiučinění konstatováním porušení práva (viz výše uvedený

rozsudek ve věci Szeloch proti Polsku či rozsudek senátu třetí sekce ESLP ze

dne 2. 8. 2000, ve věci Cherakrak proti Francii, stížnost č. 34075/96). Tím se dovolací soud dostává k poslední námitce dovolatelů, tedy k tomu, zda

bylo v jejich případě vůbec myslitelné jako přiměřené zadostiučinění „pouze“

konstatování porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk. Dovolatelé namítají, že konstatování porušení práva již v jejich případě nemůže

být vysloveno, neboť ministerstvo spravedlnosti na jejich žádost reagovalo

opožděně. S tímto náhledem se však dovolací soud neztotožňuje. Předběžné projednání

nároku na náhradu škody před orgánem uvedeným v § 6 OdpŠk (v daném případě

ministerstvem spravedlnosti) je po novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb. podmínkou pro uplatnění všech nároků na náhradu škody vůči státu podle tohoto

zákona, tedy i nároků na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu

způsobenou nesprávným úředním postupem. Nebyl-li nárok na náhradu nemajetkové

újmy takto způsobené předběžně projednán u příslušného úřadu, je třeba tento

nedostatek podmínky řízení řešit postupem podle § 104 odst. 2 o. s. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007,

uveřejněný pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nicméně

za situace, kdy takto soud prvního stupně nepostupoval a zároveň žaloba

obsahující požadavek zadostiučinění byla doručena orgánu uvedenému v § 6 OdpŠk,

u nějž měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle §

15 OdpŠk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a tento orgán dal najevo, že

jej uspokojit nehodlá, by postup podle § 104 odst. 1 o. s. ř. postrádal rozumný

smysl, nemohl by naplnit účel sledovaný § 14 OdpŠk, byl by zcela formální a

odporoval by zásadám rychlosti a hospodárnosti soudního řízení (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008).

Z toho je možné dovodit, že i bez toho, aby přiměřené zadostiučinění poskytl

orgán uvedený v § 6 OdpŠk v rámci předběžného projednání nároku, může jej

poskytnout soud svým rozhodnutím (za okolností vyjádřených výše dokonce i

tehdy, jestliže předběžné projednání nároku u příslušného orgánu vůbec

neproběhlo).

Jestliže soud oproti orgánu uvedenému v § 6 OdpŠk dospěje k závěru, že v

konkrétním případě bylo namístě konstatování porušení práva, může toto

konstatování vyslovit bez toho, že by tak již učinil tento orgán. Dovolací soud

v této souvislosti nicméně zastává názor, že i konstatace porušení práva je

zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu

způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením, a že je tedy třeba, aby takto

poskytnuté zadostiučinění bylo v případě jeho absence ve stanovisku orgánu

uvedeného § 6 OdpŠk vyjádřeno ve výroku rozsudku soudu ve věci samé.

Závěrem dovolací soud dodává, že již v samotném trestním řízení může být

poskytnuta dostatečná náhrada za jeho nepřiměřenou délku, a to typicky v podobě

uložení mírnějšího trestu. Takovou kompenzaci lze nicméně pokládat za

dostatečnou jen tehdy, jestliže ono zmírnění trestu je navázáno právě na

porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu tedy musí

být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud

přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň

nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být rovněž patrno, o jakou část byl trest

zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení (srov. např.

rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, ve věci Eckle proti Německu, stížnost č.

8130/78, odst. 66).

Uvedené závěry se vztahují i na rozhodnutí prezidenta republiky o odpuštění či

zmírnění trestu podle čl. 62 písm. g) Ústavy České republiky (tzv. agraciaci),

neboť takové rozhodnutí zpravidla není odůvodněno, a není z něj tak patrné, z

jakého důvodu byl odsouzenému trest prezidentem republiky zmírněn či zcela

prominut (vnitřní pohnutky prezidenta jsou nerozhodné, navíc mohou být

ovlivněny skutečnostmi nejrůznějšího charakteru – např. zdravotním stavem

odsouzeného či jeho nepostradatelností při péči o členy jeho rodiny).

Dovolací soud z výše vyložených důvodů postupoval podle § 243b odst. 2, části

věty za středníkem, o. s. ř. a zrušil rozsudek odvolacího soudu, přičemž mu věc

vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,

o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v

tomto rozhodnutí vyslovenými. Těmito názory však dovolací soud nepředjímá, zda

celková doba trestního řízení v daném případě byla skutečně nepřiměřená a v

případě že ano, zda žalobcům vznikla tímto řízením nemajetková újma, eventuálně

zda a v jaké formě přísluší žalobcům přiměřené zadostiučinění.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. března 2011