25
Cdo 737/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobců 1) V. K. a 2) A. K., zastoupených JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se
sídlem České Budějovice, Riegrova 6c, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody
a o peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp.zn. 23 C 227/2006, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2007, č.j. 8 Co
2065/2007-158, takto:
Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2007, č.j. 23 C
227/2006-133, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10.
2007, č.j. 8 Co 2065/2007-158, se ve výroku, jímž bylo žalované uloženo
zaplatit žalobcům 100.000,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení zrušují a věc se
v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali zaplacení 680.442 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a
dále 680.442 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobenou nesprávným úředním
postupem (průtahy v soudním řízení).
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 9. 2006, č.j. 23 C
227/2006-39, zamítl žalobu na náhradu škody ve výši 680.442 Kč s příslušenstvím
i na náhradu nemajetkové újmy v částce 680.442 Kč a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy odůvodnil tím, že nárok
nebyl předběžně projednán u Ministerstva spravedlnosti a především jeho
promlčením (v důsledku nedodržení šestiměsíční promlčecí doby dle § 32 odst. 3
zákona č. 82/1998 Sb., počínající nejpozději dnem 23. 3. 2005, kdy nabylo
právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž skončilo řízení postižené
průtahy).
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 2. 2007, č.j. 8 Co
2697/2006-72, ve výroku o náhradě škody ve výši 680.442 Kč potvrdil rozsudek
okresního soudu, ve zbytku rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k
dalšímu řízení. Vyslovil závazný právní názor, že předběžné projednání nároku
se na náhradu nemajetkové újmy dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. nevztahuje a že
nárok není promlčen, neboť šestiměsíční subjektivní promlčecí doba dle § 32
odst. 3 o.s.ř. (správně zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb.)
mohla začít běžet až dnem 27. 4. 2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 160/2006
Sb., a před tímto datem bylo možno právo na náhradu nemajetkové újmy subsumovat
pouze pod institut ochrany osobnostních práv podle § 13 odst. 2 obč. zák. a
uvažovat pouze o objektivní promlčecí době tří let podle § 101 obč. zák., která
vzhledem ke skončení průtahy postiženého řízení vydáním rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 31. 5. 2005 (správně 31. 1. 2005) a podání žaloby na náhradu
nemajetkové újmy dne 31. 5. 2006 nebyla překročena.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 6. 2007, č.j. 23 C
227/2006-133, uložil žalované zaplatit žalobcům 680.442 Kč a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. S odkazem na závazný právní názor odvolacího soudu a na nález
Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 392/05 dospěl k závěru, že v období od 7. 7. 1994
do 6. 2. 1996 a od 4. 9. 1997 do prosince 2001 došlo v předmětném řízení k
neodůvodněným průtahům způsobujícím prodloužení řízení o cca 5 let, proto je
nárok žalobců na náhradu nemajetkové újmy důvodný. Částku 680.442 Kč
odpovídající 16% úroku z prodlení z částky 850.553 Kč, jež byla předmětem
onoho řízení, za dobu pěti let měl za přiměřenou.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, č.j. 8 Co
2065/2007-158, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že do částky 580.422
Kč žalobu zamítl, do částky 100.000 Kč potvrdil rozsudek okresního soudu a
rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud souhlasil s názorem okresního soudu o
opodstatněnosti základu nároku žalobců na přiměřené zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Ohledně otázky promlčení a
předběžného uplatnění nároku odkázal na názor vyjádřený ve svém rozsudku ze dne
20. 2. 2007 (viz výše). Neztotožnil se však s výší požadované satisfakce.
Zdůraznil, že újma žalobců je nemajetkové povahy a k jejímu vyčíslení nelze
přistupovat stejně jako v případě materiální újmy. Vzal v úvahu celkovou délku
řízení přesahující 11 let, i okolnost, že šlo o řízení ve věci, s níž Evropský
soud pro lidská práva zpravidla nespojuje povinnost urychleného vyřízení, a
také skutečnost, že žalobci nevyužili všech dostupných prostředků způsobilých
odstranit namítané průtahy, a dospěl k závěru, že přiměřenou satisfakcí je v
daném případě částka 100.000 Kč.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž
odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Zásadní právní význam přisuzuje otázce, zda lze nárok na
zadostiučinění úspěšně uplatnit u soudu, aniž by předcházelo mimosoudní
projednání nároku u příslušného ústředního orgánu, a dále zda mohla započít
běžet promlčecí doba k uplatnění práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou řízení před datem účinnosti zákona č. 160/2006
Sb. Dovolatelka je přesvědčena, že právo na peněžité zadostiučinění bylo
promlčeno, jelikož rozhodnou skutečností pro běh šestiměsíční subjektivní doby
podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. není okamžik, kdy bylo možné poprvé
předmětné právo uplatnit u soudu, ale vědomost žalobců, že jim v důsledku
nepřiměřené doby soudního řízení nemajetková újma vzniká. Jestliže průtahy
postižené řízení (včetně řízení dovolacího) skončilo 23. 3. 2005, žalobci
neuplatnili stížnost u Evropského soudu pro lidská práva a žalobu podali 31. 5.
2006, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby 6 měsíců. Dále dovolatelka
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že podmínkou pro uplatnění nároku na
zadostiučinění v penězích u soudu není předběžné projednání žádosti o
odškodnění u Ministerstva spravedlnosti, jelikož § 14 zákona č. 82/1998 Sb. je
nutno vykládat extenzivně tak, že dopadá na všechny druhy nároků proti státu
dle zákona č. 82/1998 Sb. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v
souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a
shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky dle § 241 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s.
ř., a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Vzhledem k závěrům judikatury, která se již otázkami předkládanými dovolatelkou
zabývala (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo
1891/2007, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 736/2008, a ze dne 17. 2. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 198/2007), a s nimiž rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu,
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolání směřuje proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb.
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Zákon č.
160/2006 Sb., který vložil toto ustanovení do zákona č. 82/1998 Sb., nabyl
účinnosti dne 27. 4. 2006.
Podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla
nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda,
poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu.
Podle čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 160/2006 Sb. odpovědnost podle
tohoto zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle
§ 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č.
82/1998 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se
vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že
poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro
lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud
dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu
nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona.
Zásadně sice platí, že soud řeší otázku promlčení nároku jen k námitce dlužníka
vznesené v soudním řízení, avšak zde jde o stanovení předpokladů, za nichž lze
právní normu vůbec použít a podle ní postupovat. Citované přechodné ustanovení
zákona č. 160/2006 Sb. zakládá pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu),
přípustnou proto, že zakládá zpětně nároky vůči státu, avšak s vyloučením
nároků, jež k datu účinnosti tohoto zákona byly promlčeny, tj. uplynuly tímto
zákonem stanovené promlčecí doby pro jejich uplatnění. Proto je nezbytné před
rozhodnutím vyřešit otázku možnosti aplikace § 31a uvedeného zákona na
uplatněný nárok, a to bez ohledu na to, zda námitka promlčení byla vznesena či
nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo
198/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
111/2009).
Podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu
nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se
poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let
ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy
spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13
odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č.
82/1998 Sb., neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení,
v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Z provedených skutkových zjištění vyplývá, že nemajetková újma vzniklá průtahy
v soudním řízení byla žalobcům způsobena před 27. 4. 2006, tedy ještě před
nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.
Počátek běhu promlčecí doby nároku na přiměřené zadostiučinění je i v případě,
že újma vznikla před účinností zákona č. 160/2006 Sb., vázán na vědomost
poškozeného o vzniku nemajetkové újmy, nikoliv na datum nabytí účinnosti tohoto
zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo
736/2008). V daném případě je nutno počítat šestiměsíční promlčecí dobu od
skončení řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo (§ 32 odst. 3 věta
druhá zákona č. 82/1998 Sb.), tedy od 23. 3. 2005.
Odvolací soud při posuzování otázky promlčení vycházel – jak výslovně uvedl – z
(odlišného) právního názoru vyjádřeného ve svém rozsudku ze dne 20. 2. 2007;
jeho právní posouzení věci je tedy nesprávné.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním
napadeném potvrzujícím výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech
řízení zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Protože důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, dovolací soud v uvedeném rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Zákonný požadavek předběžného projednání nároku u ústředního orgánu dle § 14
zákona č. 82/1998 Sb. je po novelizaci provedené zákonem č. 160/2006 Sb.
podmínkou pro uplatnění všech nároků vůči státu podle tohoto zákona, tedy i
nároků na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou
nesprávným úředním postupem podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., byť k ní došlo
před účinností zákona č. 160/2006 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2010). Nebyl-li nárok na náhradu nemajetkové
újmy způsobené průtahy v řízení podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. předběžně
projednán u příslušného úřadu, je třeba zásadně postupovat podle ustanovení §
104 odst. 2 o. s. ř. Ačkoli soud prvního stupně takto nepostupoval, je třeba
vzít v úvahu, že žaloba obsahující požadavek na zaplacení peněžitého
zadostiučinění byla doručena Ministerstvu spravedlnosti, u nějž měl být nárok
předběžně projednán, již dávno uplynula lhůta šesti měsíců podle § 15 zákona
č. 82/1998 Sb., v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a ministerstvo dalo
najevo, že jej uspokojit nehodlá. Za této situace by zrušení rozhodnutí
odvolacího soudu (soudu prvního stupně) dovolacím soudem pouze z tohoto důvodu
a trvání na postupu podle § 104 odst. 1 o. s. ř. postrádalo rozumný smysl,
nemohlo by naplnit účel sledovaný ustanovením § 14 citovaného zákona, bylo by
zcela formální a odporovalo by zásadám rychlosti a hospodárnosti soudního
řízení. V daném případě tedy lze výjimečně od požadavku předběžného projednání
nároku upustit.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1 věta za středníkem, a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud
prvního stupně znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Robert Waltr, v.
r.
předseda senátu