25 Cdo 736/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, o 900.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 198/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007, č.j. 39 Co 174/2007-33, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal po žalovaném státu přiměřeného zadostiučinění ve výši
900.000,- Kč za nezákonné věznění a průtahy v rehabilitačním řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 13. 2. 2007, č.j. 18 C 198/2006-19,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Městský soud v
Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2007, č.j. 39 Co 174/2007-33, rozsudek obvodního
soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce byl v letech 1950 a 1953 odsouzen pro
vojenské trestné činy a následně byl nepřetržitě vězněn po dobu 41 měsíců. V
rehabilitačním řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. byl usnesením Vojenského
obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 31/91, poslední z
odsuzujících rozsudků zrušen ve výroku o trestu, a rozsudkem téhož soudu ze dne
30. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 31/91, bylo rozhodnuto, že se trest neukládá. Na
základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti Nejvyšší
soud rozsudkem ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 4 Tz 183/2003, vyslovil, že
citovaným usnesením vojenského obvodového soudu byl porušen zákon v neprospěch
obviněného, obě rehabilitační rozhodnutí ve věci zrušil a přikázal Městskému
soudu v Brně, aby rehabilitační řízení provedl znovu. Protože Městský soud v
Brně ani po půlroce tento pokyn nesplnil, žalobce podal dne 7. 7. 2004 stížnost
na průtahy v řízení, na kterou soud reagoval omluvou ze dne 23. 7. 2004.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 1 Rt 7/2004, byl
původní odsuzující rozsudek z roku 1953 v celém rozsahu zrušen a byla vyslovena
žalobcova účast na soudní rehabilitaci. Následně usnesením téhož soudu ze dne
2. 2. 2005, sp. zn. 1 Rt 7/2004, bylo trestní stíhání žalobce zastaveno, neboť
skutek, pro který byl obžalován, nebyl trestným činem a rovněž nebyl důvod k
postoupení věci. Dne 14. 4. 2006 žalobce uplatnil u žalované nárok na
odškodnění a přiměřené zadostiučinění. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok
na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím
v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonné (přiměřené)
lhůtě se sice vztahuje i na újmy vzniklé před nabytím účinnosti novely č.
160/2006 Sb. (tj. 27. 4. 2006), současně však tento nárok nesmí být k uvedenému
datu promlčen. To znamená, že nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení lze
nahradit rovněž tehdy, neskončilo-li předmětné řízení dříve než šest měsíců
před nabytím účinnosti uvedené novely. Jelikož v dané věci rehabilitační řízení
skončilo již 2. 2. 2005, odvolací soud uzavřel, že – s ohledem na článek II
citované novely – žalobci nelze přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení
poskytnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jako dovolací důvod uplatňuje
(byť ne výslovně) nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy vyplývající
ze zákona č. 82/1998 Sb. ve znění od 27. 4. 2006 je promlčen, vzhledem k tomu,
že řízení, ve kterém mělo k průtahům dojít, skončilo dříve než 6 měsíců před
nabytím účinnosti novely č. 160/2006 Sb. Namítá, že lhůty, v nichž měl být
uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy, nemohly skončit dříve, než zákon č.
160/2006 Sb. nabyl účinnosti; přitom subjektivní šestiměsíční lhůta mohla začít
běžet nejdříve ode dne účinnosti citovaného zákona (tj. od 27. 4. 2006).
Žalobce je přesvědčen, že zachoval jak objektivní, tak subjektivní lhůtu k
uplatnění nároku, neboť poslední (rehabilitační) řízení skončilo usnesením ze
dne 2. 2. 2005, žalobce požádal o předběžné projednání svého nároku 14. 4. 2005
a opětovně 26. 5. 2006, a následně 11. 10. 2006 tento nárok uplatnil žalobou.
Zdůrazňuje, že promlčecí lhůty nelze stanovit a počítat tak, aby oprávněné
osoby byly ze svých ústavně garantovaných práv „jednoduše vyloučeny“, a
poukazuje na nálezy Ústavního soudu publikované pod č. 132/1992 Sb. a č.
151/1999 Sb. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek prvostupňový a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a
navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7.
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož
napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 28. 11. 2007, Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241
odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř., avšak není důvodné.
Dovolací soud shledal napadené rozhodnutí zásadně právně významným (§ 237 odst.
3 o.s.ř.), pokud jde o určení počátku subjektivní promlčecí doby pro uplatnění
nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem
spočívajícím v průtazích v řízení, došlo-li ke skončení průtahy postiženého
řízení přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.
Podle § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. ve znění od 27. 4. 2006
(dále též „zákon“) nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání
rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Podle § 32 odst. 3 zákona se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto
zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé
nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní
skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková
újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §
22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od
skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Podle článku II zákona č. 160/2006 Sb. se odpovědnost podle tohoto zákona za
nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1
věty druhé a třetí a § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve
znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, vztahuje také na
nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud
nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před
nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto
titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné
rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode
dne účinnosti tohoto zákona.
Pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu nemajetkové
újmy je rozhodující, kdy se poškozený dozví o vzniklé újmě. Dozvědět se o
nemajetkové újmě znamená, že poškozený se dozvěděl o nemajetkové újmě určitého
druhu a rozsahu, kterou lze vyčíslit v penězích. Vědomost poškozeného o
nemajetkové újmě přitom nemusí z časového hlediska spadat vždy vjedno s
protiprávním úkonem či se zákonem kvalifikovanou škodní událostí, za kterou se
odpovídá (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.
Občanský zákoník I, Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 604, nebo
Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář, 2. vydání,
Praha: C. H. Beck, 2007, s. 185).
Ustanovení § 32 odst. 3 věta první zákona č. 82/1998 Sb. spojuje počátek
subjektivní promlčecí doby s okamžikem, kdy se poškozený (prokazatelně)
dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy. V dané věci si žalobce byl vědom toho, že v
rehabilitačním řízení dochází k průtahům (neboť dne 7. 7. 2004 podal z tohoto
důvodu stížnost), a o nemajetkové újmě vzniklé v důsledku těchto průtahů se tak
dozvěděl nejpozději v okamžiku, kdy předmětné řízení skončilo. Z dikce zákona
vyplývá, že počátek běhu promlčecí doby je vázán na vědomost poškozeného o
vzniku nemajetkové újmy i v případě, že újma vznikla před účinností zákona č.
160/2006 Sb., a že jej nelze vázat k datu nabytí účinnosti zákona č. 160/2006
Sb.; o tom ostatně svědčí i článek II část věty za středníkem citovaného
zákona, který předpokládá situaci, kdy poškozený před nabytím jeho účinnosti
uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy stížností k Evropskému soudu pro
lidská práva, což by nebylo možné, pokud by o vzniku této nemajetkové újmy
nevěděl.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud posoudil promlčení uplatněného nároku
na náhradu nemajetkové újmy správně, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto dovolání
podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalované, které by vzhledem k
procesnímu neúspěchu žalobce svědčilo vůči němu právo na jejich náhradu, v této
fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2009
JUDr. Robert Waltr,
v. r.
předseda senátu