4 Tz 183/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3.
prosince 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a
soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost
pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J.
B., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4.
listopadu 1991, čj. 3 Rtv 31/91-15,
a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř., takto:
Citovaným usnesením byl v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990
Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu
předcházelo v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31.
12. 1993, porušen zákon v neprospěch obviněného J. B.
Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje spolu se všemi na něj obsahově
navazujícími rozhodnutími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Ve výroku citovaným usnesením býv. Vojenský obvodový soud Brno rozhodl o
žádosti obviněného J. B. na soudní rehabilitaci tak, že rozsudek Nižšího
vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 31. 3. 1953, sp. zn. Vt 24/52, se podle §
14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/90 Sb. zrušuje ve výroku o trestu a podle § 14
odst. 3 téhož zákona se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dnem 4. listopadu 1991, když jak
obviněný, tak tehdejší vojenský obvodový prokurátor se práva stížnosti vzdali.
Usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. prosince 1991, čj. 3
Rtv 31/91-23, bylo rozhodnuto, že podle čl. V z důvodů části II čl. III odst. 5
je obviněný J. B. účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a
trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že dne 23. 1. 1952 u svého útvaru
v T. odmítl převzít vojenský stejnokroj a konat vojenskou základní službu,
přičemž se odvolával na to, že se to příčí jeho náboženskému vyznání, neboť je
vyznavačem víry Svědků Jehovových, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se
služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/50 Sb., se
zastavuje. Po prohlášení obviněného, že podle § 15 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb.
trvá na projednání věci rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud Brno dne 30.
ledna 1992 rozsudkem čj. 3 Rtv 31/91-32 tak, že při nezměněném výroku o vině
rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 31. 3. 1953, sp. zn. Vt
24/52, kterým byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti
podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/50 Sb., se z důvodů § 227 tr. ř.
obviněnému J. B. trest neukládá. Tento rozsudek, který rovněž nebyl napaden
odvoláním, nabyl právní moci dnem 18. února 1992.
Proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. listopadu
1991, čj. 3 Rtv 31/91-15, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného
J. B. stížnost pro porušení zákona. V ní vojenskému obvodovému soudu vytýká, že
ve věci sp. zn. 3 Rtv 31/91 pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal
výrok o vině obviněného J. B. nezměněný. Z napadeného usnesení a také z dalších
navazujících rozhodnutí je zřejmé, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo
náboženské přesvědčení obviněného J. B., aniž by byla vyhodnocena konkrétní
situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci,
kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu, nebyla současně zajištěna
možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi,
realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného
vyplývající z čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy právo na
svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou
náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě
odmítání vojenské služby považovat za určující. V té souvislosti se ministr
spravedlnosti odvolal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn.
Pl. ÚS 42/02. Na základě toho navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2
tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4.
listopadu 1991, čj. 3 Rtv 31/91-15, byl v neprospěch obviněného J. B. porušen
zákon v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci a v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu
k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 80/1950 Sb., aby podle
§ 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení, jakož i všechna rozhodnutí na něj
navazující, zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Ve veřejném zasedání konaném o stížnosti pro porušení zákona státní zástupkyně
Nejvyššího státního zastupitelství konkretizovala navrhovaný postup podle § 270
odst. 1 tr. ř. tak, aby věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí
Městskému soudu v Brně. Obhájce obviněného, který se s obsahem stížnosti pro
porušení zákona jinak ztotožnil, navrhl zvážit možnost rozhodnutí podle § 271
odst. 1 tr. ř. ve věci samé a obviněného zprostit obžaloby.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející a shledal, že zákon byl porušen.
Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona
č. 47/1991 Sb. (dále též jen „rehabilitační zákon“), účelem tohoto zákona je
zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s
principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a
svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a
mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé
přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování
zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v
používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou
rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných
nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo
hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení činy, které směřovaly k
uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve
Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech
o občanských a politických právech, byly československými trestními
zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a
mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných
předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto
zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od
25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež
nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky
neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin
vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č.
86/1950 Sb. Býv. Vojenský obvodový soud Brno, který v této věci přezkumné
řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného J. B.
prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí vojenský obvodový soud se výrokem o vině,
obsaženým v rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 31. 3.
1953, sp. zn. Vt 24/52, blíže nezabýval, protože jej považoval za správný a
zaměřil se jen na otázku přiměřenosti trestu. Vyplývá to z následujících vět
odůvodnění: „Nižší vojenský soud v Brně provedl u hlavního líčení v potřebném
rozsahu dokazování a správně zjistil skutkový stav. Bylo nepochybně prokázáno,
že J. B. po propuštění z výkonu trestu rozsudkem Nižšího voj. soudu v
Bratislavě sp. zn. Vt 39/50-II byl odeslán k voj. útvaru do T., kde nastoupil
dne 23. 1. 1952. Při vystrojování si obviněný odmítl obléci vojenský stejnokroj
a vykonávat voj. činnou službu s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho
náboženské přesvědčení, jelikož je Svědkem Jehovovým. K takto zjištěnému
jednání se obviněný u hlavního líčení plně doznal. Vojenskému soudu proto nelze
nic vytknout z hlediska správného skutku, pokud byl uznán vinným trestným činem
vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950
Sb.“. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí dále vyplývá, že býv. Vojenský obvodový
soud Brno vycházel ze zjištění rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu Brno PSP
47 ze dne 31. 3. 1953, sp. zn. Vt 24/52, (který tč. není k dispozici, neboť dle
sdělení Vojenského ústředního archivu P. ze dne 14. 2. 2003, byl zatopen při
loňských povodních), že obviněný J. B. „dne 23. 1. 1952 u svého útvaru v T.,
odmítl převzít vojenský stejnokroj a konat vojenskou základní službu, přičemž
se odvolával na to, že se to příčí jeho náboženskému vyznání, neboť je
vyznavačem víry Svědků Jehovových“.
Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3.
2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud
obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení,
a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným
svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení
toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9.
května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského
přesvědčení. Ačkoli totiž cit. ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu
svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení,
podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však
být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu
zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v § 34 odst. 2 tak, když
stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době,
kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád
neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby
její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k
uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k
naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem,
především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat
jednání obviněného spočívající ve vyhýbání se služební povinnosti v roce 1952
za trestný čin.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i
Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového
soudu Brno, pokud nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem vyhýbání se
služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., a to ve
smyslu těchto závěrů, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení,
které mu předcházelo v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění
účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného J. B. Jako důsledek této
skutečnosti Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu
nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí, na toto usnesení
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením,
pozbyla podkladu. Týká se to zejména usnesení býv. Vojenského obvodového soudu
Brno o zastavení trestního stíhání ze dne 12. prosince 1991, čj. 3 Rtv 31/91-23
a následného rozsudku téhož soudu ze dne 30. ledna 1992, čj. 3 Rtv 31/91-32.
Návrhu obhájce, aby Nejvyšší soud ve věci sám meritorně rozhodl, tj. aby zrušil
rozsudek býv. Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne ze dne 31. 3. 1953,
sp. zn. Vt 24/52, nebylo možno vyhovět. Podle § 271 odst. 1 tr. ř. může
Nejvyšší soud při zrušení napadeného rozhodnutí také sám ve věci rozhodnout
jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v
napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud
splněnou (napadené rozhodnutí neobsahuje žádná skutková zjištění) a jako další
překážku bránící takovému postupu spatřoval v tom, že neměl k dispozici nejen
původní trestní spis sp. zn. Vt 24/52, ale ani původní rozsudek v této věci. Za
této situace proto nezbylo než Městskému soudu v Brně, jako soudu nyní věcně i
místně příslušnému, přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Konkrétně to znamená vyžádat znovu od Vojenského ústředního archivu P.
zachované písemnosti o odsouzení obviněného v trestní věci Vt 24/52 býv.
Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 (po jejich plánované rekonstrukci) a pak
na základě nich, případně dalších použitelných důkazů, ve veřejném zasedání
znovu rozhodnout o návrhu obviněného J. B. na zahájení rehabilitačního řízení
podle zák. č. 119/1990 Sb., přičemž rozhodující soud bude podle § 270 odst. 4
tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud a
je povinen provést procesní úkony jím nařízené. Dříve však než Městský soud v
Brně znovu v rehabilitačním řízení ve věci rozhodne, bude si muset vzhledem k
existujícím záznamům v opise rejstříku trestů o odsouzení obviněného J. B. býv.
Nižším vojenským soudem Bratislava a Krajským soudem vojenským Bratislava,
ujasnit, zda v případě jeho odsouzení rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu
Brno PSP 47 ze dne 31. 3. 1953 nedošlo k opětovnému odsouzení pro týž trestný
čin, tj. k porušení zásady ne bis in idem.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není
stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 3. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k