30 Cdo 1637/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce Z. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha
5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 32.000,-
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 9/2007, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2008, č. j. 68 Co
70/2008 – 44, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2008, č. j. 68 Co 70/2008 - 44
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Soud I. stupně zamítl rozsudkem ze dne 29. 11. 2007, č.j. 18 C 9/2007 – 20
žalobu na zaplacení částky 32.000,- Kč jako odškodnění nemateriální újmy
utrpěné žalobcem tím, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Ca 42/2004, poté pod sp. zn. 12 Ca 103/2006 a následně pod sp. zn. 12 Ca
24/2007, bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Soud I. stupně sice dovodil, že k porušení daného práva žalobce v uvedeném řízení
došlo, když Nejvyšší správní soud byl ve věci více než jeden rok nečinný,
konstatování porušení daného práva je však dostačujícím zadostiučiněním a není
na místě přiznat zadostiučinění v penězích. Odvolací soud sice formálně rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když však sám
dospěl k závěru, že právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě nebylo
vůbec porušeno. Po doplněném dokazování dospěl odvolací soud ke skutkovému
zjištění, že žalobce podal dne 13. 7. 2004 žalobu proti rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení ze dne 24. 6. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žádost o
jednorázovou částku dle zák. č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní
částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z
rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů
a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech
1939. Dne 12. 8. 2004 zrušil rozhodnutí ČSSZ Městský soud v Praze pro vady
řízení. ČSSZ napadla daný rozsudek dne 19. 10. 2004 kasační stížností, které
bylo vyhověno Nejvyšším správním soudem dne 22. 6. 2006 a věc byla vrácena
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Ten rozsudkem ze dne 2. 3. 2007
žalobu zamítl s odkazem na právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem. Rozsudek Městského soudu v Praze však byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne
21. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 807/07, který učinil závěr o oprávněnosti žádosti
žalobce o přiznání jednorázové peněžní částky dle shora uvedeného zákona. ČSSZ
v návaznosti na to žádosti žalobce o vyplacení dávky vyhověla, pročež bylo
řízení u Městského soudu v Praze zastaveno. Odvolací soud tedy shledal, že v řízení došlo k dílčímu průtahu v jeho fázi
před Nejvyšším správním soudem, kterému byl spis s kasační stížností předložen
dne 2. 2. 2005 a rozhodnuto o ní bylo až 22. 6. 2006. Věc však nebyla po právní
stránce jednoduchá, neboť se na ní podílely soudy dvou stupňů a rozhodování
obecných soudů nebylo jednotné, o čemž svědčí nezbytnost zaujetí stanoviska
rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu. Z tohoto pohledu šlo proto o
ojedinělý průtah, který je možno tolerovat a celková doba řízení proto nebyla
nepřiměřeně dlouhá. Řízení přitom nebylo z hlediska jeho významu pro žalobce
takového druhu, aby vyžadovalo mimořádnou péči. Ve sporném řízení proto dle
názoru odvolacího soudu nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v
neprojednání věci v přiměřené lhůtě. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, jehož
přípustnost odůvodnil § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Za právně významnou označil
otázku, co vše je třeba zkoumat při hledání přiměřenosti celkové délky řízení,
když dle jeho názoru je třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu se řízení v
jeho věci prodlužovalo. Poukázal na to, že rozsudek Nejvyššího správního soudu
a následný rozsudek Městského soudu v Praze byly vydány v rozporu s nálezem
Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005 ve věci sp. zn. I. ÚS 605/03. Tím vznikla
nutnost na straně žalobce obrátit se v dané věci se stížností na Ústavní soud,
který svým nálezem vrátil řízení na začátek. Další právně významnou otázkou dle
žalobce je, co vše je třeba vzít do úvahy při zkoumání tolerovatelnosti průtahů
v řízení, když dle názoru žalobce ve sporné věci byly průtahy způsobené
nerespektováním judikatury Ústavního soudu. Dovolatel se rovněž táže, zda je
možno považovat řízení za složité, když v něm sice rozhodovaly Nejvyšší správní
soud a Ústavní soud, ale to pouze proto, že Nejvyšší správní soud nerespektoval
judikaturu Ústavního soudu. Výsledek sporu je přitom stejný, jaký byl po
rozhodnutí Městského soudu v Praze již 12. 8. 2004. Z těchto důvodů navrhl
dovolatel zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu I. stupně a vrácení věci
soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval
přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Ačkoliv odvolací soud formálně potvrdil podle § 219 o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný, vymezil oproti soudu I. stupně odlišně obsah
vzájemných práv a povinností účastníků v tom, že porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě v žalobcově věci neshledal. Rozsudek odvolacího soudu je
tedy z obsahového hlediska rozsudkem nikoli potvrzujícím, ale měnícím, proti
kterému je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou
některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým
způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je
vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen
OdpŠk) k čl. 6 odst.
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a
judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za
nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §
13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do
níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, dostupný veřejnosti na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím
realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve
smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,
v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke
kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v
rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009,
dostupný veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Uvedené pak platí zejména ve vztahu k výkladu pojmu přiměřenosti délky řízení. Evropský soud pro lidská práva opakovaně rozhodl, že přiměřenost délky soudního
řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele,
postup vnitrostátních orgánů a rovněž podle toho, co je pro stěžovatele v
řízení v sázce (rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České
republice, č. 12605/02, § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ve věci
Frydlender proti Francii [velký senát], č. 30979/96, § 43, ESLP 2000-VII). Nahlédnutí délky konkrétního řízení optikou těchto kritérií, která odpovídají
kritériím § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, pak umožňuje učinit závěr o tom,
zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v
přiměřené lhůtě. V posuzované věci vymezil dovolatel dovolací důvod nesouhlasem se závěrem
odvolacího soudu o tom, že délka řízení před Městským soudem v Praze je
přiměřená složitosti věci a prodlení ve vyřízení kasační stížnosti před
Nejvyšším správním soudem lze s ohledem na celkovou délku řízení tolerovat. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009,
dostupném veřejnosti na jeho webových stránkách www.nsoud.cz, podrobně
vysvětlil, jakým způsobem hodnotit kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až
e) OdpŠk pro posouzení, zda byla či nebyla určitá věc projednána v přiměřené
lhůtě. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, dostupném veřejnosti
rovněž na jeho webových stránkách www.nsoud.cz, Nejvyšší soud dovodil, že z
hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3
písm. d) OdpŠk) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá
procesním pravidlům.
Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho
závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo
nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu
veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je
třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to
zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke
zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval
z procesního hlediska bezvadně. Uvedený závěr je přiměřeně aplikovatelný i na situace, kdy ke zrušení
rozhodnutí orgánu veřejné moci, zde soudu, dojde proto, že jím nebyl
respektován závazný nález Ústavního soudu, pokud tato skutečnost vedla k
nezanedbatelnému prodloužení řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy
vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační,
kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním
názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. V takové situaci se úvaha z
posledně citovaného rozsudku Nejvyššího soudu uplatní beze zbytku. Ve druhém
případě jde o závaznost precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v
nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný
závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu č. 47/2007, s. 465, body 59 až 72, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, dostupný veřejnosti na webových stránkách
Nejvyšší soudu www.nsoud.cz). Při posouzení, zda orgán veřejné moci přispěl k prodloužení řízení tím, že
nerespektoval precedenčně závazný nález Ústavního soudu je třeba ale vzít do
úvahy, zda mu mohl být obsah dotčeného nálezu znám. Tak tomu bude zejména v
případě, kdy půjde o nález směřující sice v jiné věci, ale vůči stejnému soudu
nebo orgánu veřejné moci, jako dřívější nález s kasačními účinky nebo v
případě, kdy půjde o nález publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu. K těmto závěrům je nutno dodat, že rozpor rozhodnutí se závazným nálezem
Ústavního soudu musí být seznatelný ze samotného kasačního rozhodnutí a nelze k
němu v rámci řízení o odškodnění imateriální újmy způsobené neprojednáním věci
v přiměřené lhůtě provádět další dokazování. Opačný postup by totiž byl v
rozporu se smyslem řízení o odškodnění, stejně jako s požadavkem na jeho
rychlost. V posuzované věci je zřejmé, že v době vydání rozsudku dne 22. 6. 2006 měl již
Nejvyšší správní soud k dispozici nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, kterým došlo ke zrušení rozsudku senátu 5 A Nejvyšší
správního soudu (tj. stejného senátu, jež vydal rozsudek ze dne 22. 6. 2006) ve
věci týkající se v podstatě téže problematiky. Z nálezu Ústavního soudu ze dne
21. 11. 2007, sp. zn. II.
ÚS 807/07 pak vyplývá, že nálezem zrušeným rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2007, sp. zn. 12 Ca 103/2006, vydaným v
souladu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v
rozsudku ze dne 22. 6. 2006, došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v
neprospěch žalobce. Z uvedeného lze učinit závěr, že Nejvyšší správní soud rozhodoval rozsudkem ze
dne 22. 6. 2006 v rozporu se závazným nálezem Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS
605/03, ze dne 2. 6. 2005), který mu byl z jeho činnosti znám a v důsledku
tohoto postupu Nejvyššího správního soudu došlo k významnému prodloužení řízení
ve věci žádosti žalobce o výplatu jednorázové částky podle zák. č. 261/2001 Sb. a tím i porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 476/09, bod 15).
Odvolací soud k uvedené okolnosti nepřihlédl a jeho právní posouzení žalobcova
nároku je z toho důvodu neúplné, a tudíž nesprávné.
Pokud se týká druhé žalobcem předestřené otázky, tj. zda je v daném případě na
místě hodnotit posuzované řízení jako složité z důvodu, že do něj bylo
zasahováno Ústavním soudem v situaci, kdy si tento zásah vyžádalo
nerespektování závazného nálezu Ústavního soudu ze strany Nejvyššího správního
soudu, je třeba uvést, že posouzení složitosti věci jako jednoho z kritérií pro
závěr, zda došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě
(§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk), z hlediska počtu stupňů soudní soustavy, jež se
na řešení věci podílely, je toliko jedním z řady faktorů, k nimž je nutno
přihlédnout.
Dalšími faktory ukazujícími na složitost věci jsou například zapojení
mezinárodního prvku, který obecně přispívá ke složitosti věci, zejména je-li
třeba provádět dokazování v cizině či aplikovat cizí právo, skutková složitost
věci v závislosti na rozsahu předmětu řízení (např. vypořádání rozsáhlého
společného jmění manželů - viz rozsudek ESLP ve věci Bořánková proti České
republice ze dne 7. 1. 2003, č. 41486/98, § 60, či požadavek více osob na
vydání většího množství nemovitostí v rámci restitučního řízení, když o každé z
nich je třeba rozhodnout zvlášť – viz rozsudek ESLP ve věci Schmidtová proti
České republice ze dne 22. 7. 2003, č. 48568/99 § 64), složitost věci z
hlediska důkazního ve vztahu k velkému množství důkazních prostředků a jejich
povaze (např. nutnost zadání znaleckého posudku – viz rozsudek ESLP ve věci
Škodáková proti České republice ze dne 21. 12. 2004, č. 71551/01, § 39) či
jejich obtížné dosažitelnosti (např. u svědků neznámého pobytu, po kterých je
třeba pátrat nebo historických či technických dokumentů – viz rozsudek ESLP ve
věci Vojáčková proti České republice ze dne 4. 4. 2006, č. 15741/02, § 25).
V posuzované věci je zřejmé, že nebyla z hlediska výše uvedených kritérií
složitá, když navíc podstata v ní řešené problematiky byla již vyřešena
dřívějším nálezem Ústavního soudu (I. ÚS 605/03). S přihlédnutím k okolnostem
projednávané věci nelze tedy skutečnost, že se na jejím řešení podílel také
Ústavní soud, resp. že si vyžádala sjednocující rozhodnutí rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu, vnímat jako ospravedlňující závěr, že šlo
o věc složitou, jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu. Tento jeho
závěr proto hodnotí Nejvyšší soud jako nesprávný.
Protože Nejvyšší soud považoval právní posouzení žalobcova nároku ze shora
uvedených důvodů za nesprávné, postupoval podle 243b odst. 2, části věty za
středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konečně dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i v závislém
výroku o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. října 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu