U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobce M. R., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem
v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu ve výši 546.500,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 17 C 158/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 6. 10. 2010, č. j. 58 Co 319/2010 - 83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví specifikovaným rozsudkem uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci částku 88.000,- Kč, co do částky 458.500,- Kč žalobu
zamítl a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 27.792,- Kč. Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci částku 44.500,- Kč, co do částky 502.000,- Kč žalobu
zamítl, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů ve výši 18.924,- Kč. Žalobce se žalobou ze dne 23. 9. 2008 domáhal po žalované zadostiučinění za
nemajetkovou újmu ve výši 546.000,- Kč, která mu měla vzniknout v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení o určení spoluvlastnictví k nemovitostem
(bývalý areál cihelny) před Okresním soudem Praha – východ pod sp. zn. 6 C
240/2007, dříve vedeného pod sp. zn. 6 C 57/98. Žalovaná v rámci předběžného
projednání nároku zhodnotila celkovou délku řízení jako nepřiměřenou a přiznala
žalobci částku 56.000,- Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně, že
žalobce byl účastníkem řízení v pozici žalovaného od dubna 1998 do konečného
rozhodnutí ve věci dne 6. 5. 2009, jež nabylo právní moci dne 11. 6. 2009. Posuzované řízení tedy trvalo 11 let a 2 měsíce. Ve věci bylo rozhodováno na
třech stupních soudní soustavy, přičemž soud I. stupně rozhodoval 4x, odvolací
soud 5x a jedenkrát rozhodoval Nejvyšší soud. V průběhu řízení bylo rozhodováno
o námitce věcné nepříslušnosti soudu a o procesním nástupnictví na straně
žalobce, průtahy bylo možno vysledovat na straně soudu I. stupně při
vyhotovování rozsudků a rovněž při rozhodování o věci u Nejvyššího soudu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že v posuzovaném řízení
došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť
nelze tolerovat výrazný průtah v řízení před dovolacím soudem, a celková délka
řízení byla ovlivněna opakovaným rušením rozhodnutí soudu prvního stupně. Protože posuzované řízení trvalo 11 let a 2 měsíce, činí základní částka
zadostiučinění 167.500,- Kč (15.000,- Kč ročně). Ve prospěch snížení této
základní výměry dle názoru odvolacího soudu svědčí hledisko právní složitosti
věci (o 20 %), hledisko podílu stěžovatele na délce řízení, když nevyužil
prostředků k odstranění průtahů (o 20 %), a hledisko projednání věci na třech
stupních soudní soustavy (o 20 %). Ve prospěch zvýšení základní výměry naopak
svědčí hledisko, že stěžovatel průběh řízení neztěžoval (o 20 %). Odvolací soud
neshledal důvod pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z hlediska velkého
významu řízení pro žalobce. Podle judikatury ESLP je význam řízení pro
stěžovatele odvislý od stupně péče, kterou je třeba jednotlivému řízení
věnovat. Mezi taková řízení se zpravidla řadí věci trestní, opatrovnické,
pracovněprávní, osobního stavu, sociálního zabezpečení a týkající se zdraví
nebo života. Určovací žaloby, byť by zasahovaly do práva vlastnit majetek, mezi
řízení se zvýšeným významem pro stěžovatele nepatří. Soud I.
stupně tedy
nepochybil, když neprovedl důkaz obsahy žalobcem označených „souvisejících“
spisů (a tento postup i odůvodnil).V posuzovaném sporu se jednalo o stanovení
morální újmy, zatímco nárok na náhradu majetkové škody po státu je předmětem
řízení jiných. Odvolací soud považoval za přiměřené zadostiučinění celkovou
částku ve výši 100.500,- Kč, z níž bylo žalobci žalovanou poskytnuto 56.000,-
Kč, žalobci tedy přiznal částku 44.500,- Kč. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byla žaloba zamítnuta,
podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
a b) o. s. ř. Dle dovolatele byl v průběhu řízení neúplně zjištěn skutkový
stav, když odvolací soud, stejně jako soud I. stupně, neprovedl důkaz všemi
souvisejícími spisy, jež tvoří ucelený obraz o vztazích účastníků a též o
nemajetkové újmě způsobené žalobci. Předmětem řízení vedeného u Okresního soudu
Praha – východ pod sp. zn. 6 C 240/2007 bylo určení vlastnictví k majetku v
hodnotě cca 30,000.000,- Kč, v souvisejícím řízení téhož soudu vedeném pod sp. zn. 6 C 309/2009 náhrady škody ve výši 160,000.000,- Kč, a předmětem řízení
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 23 C 118/2007 náhrada škody
vzniklé v důsledku nákladů vynaložených na správu sporných nemovitostí. Žalobce
je přesvědčen, že uvedenými spisy by bylo jednoznačně prokázáno, že předmětem
sporu byl majetek vysoké hodnoty, a že tento spor měl pro žalobce následky
způsobující též nemajetkovou újmu. K těmto tvrzením žalobce nebylo provedeno
žádné dokazování, odvolací soud pouze dovodil, že v řízení o určení vlastnictví
se z povahy věci nemůže jednat o řízení se zvýšeným významem pro žalobce, které
by odůvodňovalo zvýšení náhrady nemajetkové újmy, tak jak žalobce v podané
žalobě požadoval. Žalobce přitom nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, která
řízení lze hodnotit jako velmi významná pro poškozené. Právo vlastnit majetek
je však v Listině základních práv a svobod i v Evropské úmluvě o ochraně
lidských práv systematicky řazeno do stejné skupiny jako právo na život, osobní
svobodu, a další obdobně významná práva. Z rozhodnutí ESLP nelze dovodit, že
by zvýšený význam pro stěžovatele byl v případě žalob zasahujících do práva
vlastnit majetek či konkrétně v případě určovacích žalob vyloučen. Okolnosti,
zda v daném případě má řízení zvýšený význam pro některého z účastníků je třeba
posuzovat individuálně a s ohledem na skutkový stav, majetkové poměry účastníků
a případné další relevantní skutečnosti. Žalobce se tedy domnívá, že u řízení
týkajících se mimořádně vysokých majetkových hodnot je možné konstatovat
zvýšený význam řízení pro účastníka. Zásah do práv žalobce nelze zužovat na
samotné právo vlastnit majetek, neboť žalobce areál bývalé cihelny hodlal
použít k podnikatelským účelům, což tvrdil, a v případě úplného dokazování by
též prokázal. Řízení o určení vlastnictví omezovalo svobodný výkon jeho
podnikatelské činnosti, a to v důsledku omezení dispozice se sporným majetkem. Žalobce dále odkázal na svoje předchozí vyjádření a rozhodnutí Nejvyššího soudu
a Ústavního soudu.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále
jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Dovolání žalobce směřuje proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu,
kterým v podstatě došlo k rozštěpení nároku žalobce na odškodnění za vzniklou
nemajetkovou újmu na dva díly, z nichž každý by měl mít zvláštní režim pro
procesní přípustnost dovolání. Zamítavý výrok odvolacího soudu co do částky
502.000,- Kč se formálně skládá z části měnící ve výši 43.500,- Kč, neboť
odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepřiznal žalobci
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 88.000,- Kč, ale pouze ve výši
44.500,- Kč, a z části potvrzující co do částky 458.500,- Kč. Čistě formálně by
tedy dovolání žalobce do částky 43.500,- Kč mělo být posuzováno z hlediska
přípustnosti dovolání zvlášť, a v takovém případě by bylo dovolání ohledně této
části nároku žalobce nepřípustné z důvodu, že se nejedná o peněžité plnění
převyšující částku 50.000,- Kč (§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Jelikož však
Nejvyšší soud v tomto a jemu obdobných případech má za to, že nelze v důsledku
konkrétního specifického vývoje procesu před soudem připustit, aby část nároku
na odškodnění nemajetkové újmy po stránce procesní sdílela jiný osud než jiná
část nároku, a vzhledem k tomu, že v obou částech výroku odvolacího soudu o
věci samé bylo rozhodnuto o totožném nároku založeném na totožném skutkovém
základě, je třeba, aby i přípustnost dovolání byla zvažována jednotně, tedy aby
jednotlivé části tohoto nároku i v rozhodnutí dovolacího soudu sledovaly stejný
právní osud (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod
č. 37/2005, nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, část
II., uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 136/2006,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 543/2009,
dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Dovolací soud proto celý zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu posuzoval z
pohledu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
rozhodující pro posouzení přípustnosti dovolání je potvrzující část výroku
rozsudku odvolacího soudu. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolání není přípustné, neboť otázka, u kterých řízení se předpokládá zvýšený
význam řízení pro účastníka, a kdy je naopak účastník řízení povinen zvýšený
význam předmětu řízení tvrdit a prokazovat, již byla v judikatorní praxi
dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s
názorem dovolacího soudu. Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), uvedl, že
kriterium významu řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním
kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Některým druhům
řízení přiřazuje Nejvyšší soud obdobně jako Evropský soud pro lidská práva
zvýšený či dokonce mimořádný význam, neboť se obvykle citelněji dotýkají osobní
sféry jednotlivce, a je tedy obecný zájem na jejich vyřízení v co nejkratším
čase. Mezi tyto typová řízení lze zařadit řízení trestní (zejména je-li omezena
osobní svoboda účastníka), řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu
osobnosti, rodinně právní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé
a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či
řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky
důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti
atd.). Jedná se o obecnou charakteristiku řízení svědčící o zvýšeném významu
řízení pro jeho účastníky, k níž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze
samotné podstaty zkoumaných řízení. Mimo tyto typová řízení je však třeba vždy zkoumat, o jaká práva či povinnosti
se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti důležitou
součástí života jednotlivce tedy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. Žalobce může tvrdit, že právě posuzované řízení má pro něj vyšší či mimořádný
význam, v takovém případě je však třeba, aby tato svá tvrzení prokázal. Při stanovení celkové výše zadostiučinění soud I. stupně navýšil základní
výměru o 20 % z důvodu významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť přitakal
žalobci v tvrzení, že se jednalo o věc, která se nepochybně významnou měrou
dotýkala jeho majetkové sféry, neboť se rozhodovalo o vlastnictví areálu
cihelny s nemalou tržní cenou, a soud také přihlédl k tomu, že žalobce jako
vlastník nemovitosti zapsaný v katastru nemovitostí byl povinen vynakládat
finanční částky na správu a údržbu nemovitosti, ač vyvíjel iniciativu, aby jako
vlastník s ohledem na průběh řízení veden nebyl.
Odvolací soud naopak neshledal
důvod navýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu předmětu řízení pro
žalobce, neboť určovací žaloby, byť by zasahovaly do práva vlastnit majetek,
mezi řízení se zvýšeným významem pro stěžovatele nepatří. Dovolatel naopak
tvrdil, že u řízení týkajícího se mimořádně vysokých majetkových hodnot je
možno konstatovat zvýšený význam pro účastníka. Na podporu svých tvrzení
žalobce uvedl, že areál bývalé cihelny hodlal použít k podnikatelským účelům,
že řízení o určení vlastnictví omezovalo i svobodný výkon jeho podnikatelské
činnosti v důsledku omezené dispozice se sporným majetkem, a že žalovaný bez
jakéhokoliv zavinění žalobce a na jeho úkor napravoval protiprávní stav
spočívající ve vydání části nemovitosti neoprávněné osobě. Spory o majetek mohou mít pro účastníka řízení zvýšený význam například pokud
se jedná o určení vlastnictví k domu, ve kterém účastník žije a tento dům
představuje jeho jediný majetek, nebo u řízení o vypořádání společného jmění
manželů, ve kterém se rozhoduje o veškerém majetku účastníků, případně u
restitučních sporů, kde se jedná nejen o majetky zpravidla velké hodnoty, ale
nadto o křivdy způsobené minulým režimem. Pokud se spor vede o určitou
peněžitou částku, bude vždy záležet na osobě účastníka řízení a na tom, nakolik
je sporná částka důležitou součástí jeho života, tedy zda tato částka s ohledem
na osobní a majetkové poměry účastníka pro něj představovala zcela zásadní
položku či nikoliv (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, dostupný na internetových stránkách Ústavního
soudu v databázi nalus). Nelze však obecně uzavřít, od jaké částky by bylo
možno považovat řízení za důležitá pro jeho účastníky. Žalobce by v posuzovaném případě musel zejména tvrdit, proč pro něj řízení o
určení spoluvlastnictví k nemovitostem představovalo zásadní význam. Skutečnosti, které žalobce v průběhu řízení uvedl na podporu závažnosti vzniklé
nemajetkové újmy, však směřovaly k prokázání závažnosti možné škody – tvrzení,
že žalobce byl povinen vynakládat na správu nemovitosti a její údržbu náklady
či tvrzení o zmaření podnikatelského záměru. Tato tvrzení nevypovídají ničeho o
zvýšeném významu předmětu řízení pro žalobce z pohledu vzniklé nemajetkové
újmy. Dovolatelova tvrzení se zakládají na právním omylu spočívajícím v tom, že
prokázání těchto tvrzení by mohlo odůvodnit zvýšení základní částky odškodnění. Žalobcem popsané následky však o zvýšeném významu předmětu řízení pro jeho
osobu z pohledu vzniklé nemajetkové újmy nesvědčí a ani při jejich prokázání by
důvodnost jeho nároku založit nemohly (k tomu srov. rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 95/98; 16 Co 96/98, uveřejněný pod č. 62/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V takovém případě se nemůže
jednat ani o vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s .ř., která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a z tohoto důvodu také není
přiléhavý odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 408/2003.
Dovolací
soud tedy neshledal důvodnou námitku žalobce, že jím navrhovanými spisy by byl
prokázán zvýšený význam řízení pro žalobce, a že soudy obou stupňů pochybily,
jestliže žalobcově návrhu na provedení důkazů dalšími spisy nevyhověly. Nadto
je třeba uvést, že v řízení nikdo nečinil sporným, že by se řízení týkalo
značného majetku areálu bývalé cihelny. Na žalobci však bylo, aby pokud tvrdil,
že pro něj mělo řízení mimořádný význam, tuto skutečnost podpořil konkrétními
tvrzeními a důkazy. Okolnosti, které dovolatel uvedl, však o zvýšeném významu
řízení z hlediska vzniklé nemajetkové újmy nesvědčí. Ohledně prokazování nemajetkové újmy platí závěr obsažený ve Stanovisku pod
bodem V., který je v souladu s názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10, na nějž žalobce ve svém dovolání odkázal. Ohledně zvýšeného
významu předmětu řízení pro poškozeného však platí výše uvedené závěry
vyjádřené pod bodem IV. Stanoviska. Dovolací soud nemohl přihlédnout ani k tvrzení žalobce, že stát na jeho úkor
napravoval protiprávní stav, neboť se jedná o novou skutečnost, kterou žalobce
u odvolacího soudu netvrdil. Jelikož účelem dovolacího řízení je přezkoumání
správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, dokazování ve věci samé se neprovádí, a
proto v něm nelze úspěšně uplatňovat ani nové skutečnosti nebo důkazy, které
nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§
241a odst. 4 o. s. ř.). K odkazu dovolatele na jeho předešlá podání ve věci Nejvyšší soud upozorňuje,
že pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších
stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.,
tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá. Podání
předcházející vydání (vyhlášení) rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy
věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své
rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace názoru, podle něhož by bylo možno z
hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat na dřívější podání (ať již učiněné v
řízení před soudem prvního stupně nebo v řízení odvolacím) by nejen odporovala
výše zmíněnému ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale i znemožňovala soudu
dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř., ve spojení
s ustanovením § 241b odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho důvodu dovolací soud k argumentaci
žalobce, obsažené v jiných podáních než v dovolání, nepřihlížel. Nejvyšší soud proto dovolání z výše uvedených důvodů podle § 243b odst. 5, ve
spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. listopadu 2011
JUDr.
František I š t v á n e k, v. r.
předseda
senátu