7 Tdo 608/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 28. 5. 2008 dovolání
obviněné Mgr. M. B. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
21. 9. 2007, sp. zn. 5 To 613/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Děčíně pod sp. zn. 6 T 148/2002 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2007, sp. zn. 5 To 613/2006, a rozsudek
Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 6 T 148/2002.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Děčíně přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 6 T 148/2002,
byla obviněná Mgr. M. B. uznána vinnou trestným činem pomluvy podle § 206
odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzena podle § 206 odst. 2 tr. zák. k trestu
odnětí svobody na tři měsíce, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na
dvanáct měsíců.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Děčíně skutek, který podle jeho
zjištění spočíval v tom, že obviněná dne 8. 2. 2002 v D. v týdeníku P. nechala
otisknout své interview poskytnuté České televizi, ve kterém uvedla výrok ve
znění „advokát JUDr. I. J. je, soudím, ten největší vyděrač“, a tímto
nepodloženým výrokem ohrozila jeho vážnost u spoluobčanů a poškodila ho při
výkonu profese advokáta.
Odvolání obviněné, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 21. 9. 2007, sp. zn. 5 To 613/2006, podle § 256 tr. ř.
zamítnuto.
Obviněná podala prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Výrok o zamítnutí odvolání napadla
v celém rozsahu. Odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu vytkla, že skutkem nebyly naplněny
znaky trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1, 2 tr. zák. Namítla, že v
kontextu s celkovým obsahem zveřejněného interview nešlo o nějaký věcný
ověřitelný údaj, nýbrž o její subjektivní hodnotící úsudek, pro který měla
podle svého přesvědčení dostatečný podklad. Poukázala na to, že ve výroku o
vině se ani netvrdí, že by se jednalo o údaj, který by byl nepravdivý, ale
jen nepodložený. Zpochybnila také to, že by byla značnou měrou ohrožena
vážnost JUDr. I. J. a že by byl poškozen při výkonu profese. Vyjádřila názor,
že celá věc se vymyká ze sféry trestního práva a že její trestní postih je
zásahem porušujícím její základní ústavně garantované právo na svobodný
projev. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí obou soudů a aby ji zprostil obžaloby.
Mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná
projevila nesouhlas se zjištěním soudů, podle něhož n e c h a l a své
interview otisknout, a popřela, že by k jeho otištění došlo s jejím souhlasem.
V tomto ohledu obviněná polemizovala s tím, jak soudy v rámci postupu podle §
2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily,
přičemž se snažila prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na
tvrzení, že souhlas k otištění interview nedala. Dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají pouze takové námitky, jimiž je
vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku, kterým se ovšem míní skutek, tak
jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli tak jak se jeho
zjištění domáhá dovolatel. Na podkladě dovolání podaného z uvedeného
dovolacího důvodu se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení
skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního
a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním
soudů a usilujícím o jejich změnu. Na zmíněnou část dovolání obviněné proto
Nejvyšší soud nebral zřetel.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření v
podstatné míře ztotožnil s námitkami obviněné a navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Děčíně věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Na podkladě té části dovolání, která odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř.
přezkoumal napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je
důvodné.
Trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo o
jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho
vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné
vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Podle § 206 odst. 2 tr. zák. je
přísněji trestný pachatel, který spáchá uvedený čin mimo jiné tiskem.
Ze souvislostí posuzovaného případu je zřejmé, že obviněná se ocitla ve sporu,
v němž zastupovala majitele bytových domů proti nájemcům, které zastupoval
JUDr. I. J. V otištěném interview obviněná výrokem, pro který byla odsouzena,
v podstatě reagovala na způsob, jímž JUDr. I. J. v uvedené kauze postupoval,
jeho postup komentovala a hodnotila a zasadila ho do spojitosti s tím, co
označila za „spiknutí části regionálních činitelů, kteří jsou zvyklí hrát
výhodně jeden na druhého“. Označení JUDr. I. J. za „vyděrače“ primárně mělo
hodnotící význam v tom smyslu, že obviněná tím charakterizovala celkový postup
JUDr. I. J. v kauze, v níž byli její klienti a spolu s nimi i ona vystaveni
podle jejího názoru nepřípustnému nátlaku. O hodnotící povaze výroku svědčí
to, že obsahem interview nebylo tvrzení žádných konkrétních faktů, které by
naplňovaly znaky trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. Nic na tom
nemění, že obviněná v interview uvedla, že „ve věci již bylo podáno řádné
trestní oznámení“, nehledě na to, že její trestní oznámení bylo formulováno
tak vágně, že se nestalo podkladem k zahájení trestního stíhání JUDr. I. J.
jako obviněného pro určitý skutek.
Vztahy mezi majiteli bytových domů a nájemci jednotlivých bytů, okolnosti
týkající se správy bytů a s tím souvisící otázky se staly předmětem veřejného
zájmu. V této spojitosti se obviněná k věci a zvláště pak k působení JUDr. I.
J. vyjádřila v otištěném interview.
Z toho je zřejmé, že v dané věci jde o svobodu projevu obviněné na straně jedné
a o právo JUDr. I. J. na to, aby byla zachována jeho osobní čest a dobrá
pověst, na straně druhé. Uvedená práva obou stran jsou garantována Listinou
základních práv a svobod. Právo obviněné na svobodu projevu je zaručeno v čl.
17 odst. 1, 2 Listiny, právo JUDr. I. J. na zachování osobní cti a dobré
pověsti je zaručeno v čl. 10 odst. 1 Listiny. Věc proto musí být posouzena
tak, aby to odpovídalo zásadě proporcionality. Ta je vyjádřena v čl. 17 odst.
4 Listiny tou částí tohoto ustanovení, podle níž svobodu projevu lze omezit
zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná mimo jiné pro
ochranu práv a svobod druhých. Vyvstává tedy otázka, zda odsouzení obviněné pro
trestný čin pomluvy je opatřením, které je proporcionálním zásahem do svobody
jejího projevu (čl. 17 odst. 1 Listiny) a do jejího práva vyjadřovat své
názory mimo jiné tiskem (čl. 17 odst. 2 Listiny) a které je nezbytné pro
ochranu práva JUDr. I. J. na zachování osobní cti a dobré pověsti, a to z
hlediska zásad, na nichž je založena demokratická společnost.
Základní právo na svobodný projev náleží mezi konstitutivní znaky demokratické
pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem
veřejným a vynášet o nich hodnotící úsudky. Věcí veřejnou je zásadně vše, co
na sebe upoutává veřejnou pozornost. Veřejnou věcí se v tomto smyslu staly
také poměry týkající se bytových domů majitelů, které obviněná zastupovala.
Z toho vyplývá, že věcí veřejnou byla i agenda institucí, které se uvedenými
poměry zabývaly, stejně jako činnost osob působících při posuzování či
vyřizování této agendy a při řešení sporu na straně majitelů bytových domů a na
straně nájemců. V tomto rámci byla věcí veřejnou i činnost JUDr. I. J. jako
advokáta zastupujícího nájemce. JUDr. I. J. v postavení advokáta tím pádem byl
osobou působící ve veřejném životě. Z toho vyplývají některé závažné důsledky.
Veřejné záležitosti a veřejná činnost jednotlivých osob mohou být také veřejně
posuzovány, a to i kriticky, přičemž pokud jde o hodnotící úsudky, je třeba
vycházet z presumpce dovolené kritiky. Je-li hodnotící úsudek vyjádřen formou
přehánění či nadsázky, byť by byly i velmi tvrdé, neznamená to, že kritický
projev je projevem nedovoleným. Z mezí dovolené kritiky nevybočuje ani takový
kritický projev, který je nepřípadný z hlediska logiky a který ukazuje na
podjatost autora. Aby byl akceptovatelný závěr, že kritika na adresu osoby
vystupující ve věcech veřejného zájmu přesáhla meze dovolené kritiky, muselo
by být zjištěno, že kritika zcela postrádá jakýkoli věcný základ a že pro ni
nelze najít naprosto žádné zdůvodnění. Přitom je třeba vždy hodnotit celý
projev uskutečněný např. ve formě určitého publicistického útvaru, a nikoli
jen jednotlivý vytržený výrok či větu. Obsahuje-li kritika na adresu osoby
působící ve veřejném životě nějakou znevažující informaci, je nutné i takovou
kritiku považovat zásadně za dovolenou. Zveřejnění znevažující informace o
osobě působící ve veřejném životě nelze považovat za legitimní, pokud se
neprokáže, že existoval nějaký rozumný důvod, pro který se autor kritiky
spoléhal na pravdivost informace, dále pokud se neprokáže, že byly podniknuty
dostupné kroky k ověření pravdivosti informace, a konečně pokud autor kritiky
měl důvod nevěřit, že informace je pravdivá.
Ten, kdo je osobou působící ve veřejném životě, tj. i advokát, musí unést, že
je ve zvýšené míře vystaven kritickým projevům. V tomto kontextu je třeba
uvažovat i o tom, zda byl naplněn zákonný znak trestného činu spočívající v
tom, že údaj obviněné o JUDr. I. J. byl „způsobilý značnou měrou ohrozit jeho
vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání“. Naplnění tohoto
znaku soudy odvozovaly od zjištění, že dva klienti z podnětu otištěného
interview vypověděli JUDr. I. J. plnou moc. Ojedinělé případy lze takto sotva
hodnotit, nehledě na to, že pokud měl být jedním z oněch dvou klientů J. K.,
obviněná předložila přípis Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 24 C
273/2001 ze dne 25. 6. 2002, v němž byl JUDr. I. J. nadále označen za
zástupce J. K. a M. K., což činí zjištění o vypovězení plné moci nejasným.
Odsuzující rozhodnutí soudů jsou založena na tom, že výrok obviněné byl
„nepodložený“, což soudy vysvětlily tím, že obviněná „svoje tvrzení nijak
nedoložila“ (viz odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Děčíně), resp. že
„pravdivost údaje…nebyla ničím prokázána“ (viz odůvodnění napadeného usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem). Tyto závěry soudů nekorespondují s tím,
že zákonným znakem trestného činu je sdělení údaje, který je „nepravdivý“,
neboť nepodložený či neprokázaný údaj nemusí být nutně nepravdivý, ale jen
pro něj není dostatek důkazů. Navíc jsou rozhodnutí obou soudů ve skutečnosti
koncipována tak, jako by důkazní břemeno měla nést obviněná, která by měla
prokázat pravdivost sděleného údaje, a nikoli orgány činné v trestním řízení,
které ve skutečnosti jsou povinny prokázat nepravdivost údaje. V této
souvislosti není bez významu to, že obviněná vysvětlila důvody, pro které
považovala kritiku dění kolem vztahů majitelů bytových domů a nájemců a
kritiku úlohy JUDr. I. J. v tomto dění za oprávněnou, a že o tom nabídla
důkazy.
Jde zejména o petici 110 nájemců ze dne 21. 10. 2002, jejíž signatáři
vyjádřili rozhořčení a protest „proti uměle organizovaným mediálním kampaním
vedeným jak starostou města a jeho skupinou, tak i advokátem I. J., kteří
zlovolně prostřednictvím ovládaného tisku, zaštítěni několika nepřizpůsobivými
asociály a chronickými neplatiči nájemného, poškozují jinak dobré
jméno, klid a pořádek v ….. domech“. V textu petice je vyjádřeno, že
signatáři jsou hluboce pobouřeni nepravdami vychytralých politiků, kteří jim
nejprve naslibovali výhodný prodej užívaných bytů a následně je (míněno
nájemníky) prodali podle výhodnosti nabídky, nejprve je (nájemníky)
vyprovokovali k odporu proti stávajícímu novému majiteli domu, a to pod
záminkou údajného nedodržování jejich práv, a po způsobených problémech s
placením si jednoduše „umyli ruce“ a nechali je (nájemníky) i s dluhy ve
vlastní odpovědnosti. V petici jsou kampaně proti novému majiteli domu
označeny za cílené provokace ve složité hře o zisk, v níž nájemníci slouží
jako bezduché loutky. V dalším pak jsou formulovány požadavky signatářů
směřující k zajištění klidného a nerušeného bydlení. I když je text petice
formulován obecně a postrádá nějaké konkrétnější údaje, zůstává skutečností,
že vyjadřuje nelibost 110 signatářů nad děním týkajícím se poměrů v domě,
jejich negativní hodnocení JUDr. I. J. v tomto dění, a to právě ve spojitosti
s tím, že se cítili být pod určitým nátlakem, v němž se podle nich angažoval
JUDr. I. J. Petice sice pochází z doby poté, co bylo otištěno interview
obviněné, avšak evidentně je reakcí na dlouhodobé problémy, takže může
vyjadřovat mínění i z doby, kdy bylo interview obviněné otištěno, a to jako
mínění korespondující s tím, co v interview vyjádřila obviněná. Okresní soud
v Děčíně provedl v hlavním líčení důkaz tím, že petici přečetl, avšak nijak
ji nehodnotil, nevyvodil z ní žádná zjištění a nevysvětlil, proč k ní
nepřihlížel. Nijak na ni nereagoval ani Krajský soud v Ústí nad Labem v
napadeném usnesení. Obsah petice přitom ukazuje na to, že angažmá JUDr. I.
J. v záležitosti týkající se bytových domů, na straně jejichž majitelů stála
obviněná, mohlo být vystiženo, byť ve značné nadsázce a s výraznou mírou
přehánění, výrokem, že JUDr. I. J. je vyděrač.
Dále se jedná o listinu označenou jako „Záznam rozhovoru z telefonátu s JUDr.
J.“ ze dne 20. 12. 2001, podepsaný J. K. a J. K. Podle tohoto záznamu JUDr.
I. J. telefonoval J. K. ve věci, která se podle zachyceného obsahu hovoru
týkala poměrů v domě, jehož majitele zastupovala obviněná, avšak telefon v
nepřítomnosti J. K. vzala jeho manželka J. K. Ze záznamu vyplývá, že JUDr.
I. J. vyjádřil nespokojenost s určitým jednáním J. K. a že po J. K. chtěl,
aby svému manželu vyřídila mimo jiné to, že ví, že majitel domu ho používá
jako bílého koně, přičemž prohlásil, že „by byl velmi rád, aby se to nějak
vyřešilo k obojí spokojenosti, nebo by se mohlo stát, že bude mít manžela na
vánoce v base“. Také touto listinou provedl Okresní soud v Děčíně v hlavním
líčení důkaz, ale nijak ji nehodnotil, neučinil na jejím podkladě žádná
zjištění a ani neuvedl, z jakého důvodu ji pominul. Obviněná v hlavním líčení
navrhla, aby byli jako svědci vyslechnuti J. K. a J. K., avšak Okresní
soud v Děčíně tento návrh zamítl. Uvedenou listinou se nezabýval ani Krajský
soud v Ústí nad Labem, který se ztotožnil s Okresním soudem v Děčíně i v tom
směru, že další dokazování považoval za nadbytečné. Přitom obsah citované
listiny byl velmi závažný, neboť ukazoval na to, že JUDr. I. J. v
zaznamenaném telefonátu vystupoval způsobem, který znamenal citelný nátlak
včetně pohrůžky vězením. Potvrzení nebo vyvrácení pravdivosti záznamu bylo pro
posouzení věci významné. Jestliže by se totiž ukázalo, že záznam je pravdivý,
resp. jestliže by nebyla vyvrácena jeho pravdivost, svědčilo by to o tom, že
obviněná objektivně mohla mít již v době otištění interview zcela konkrétní
poznatek, který byl věrohodným podkladem pro to, aby JUDr. I. J. jako osobu
působící ve veřejném životě v rámci kritiky jeho činnosti s přijatelnou mírou
nadsázky a přehánění označila za vyděrače.
Za tohoto stavu se odsouzení obviněné pro trestný čin pomluvy jeví jako akt
kriminalizace kritiky na adresu osoby působící ve veřejném životě v postavení
advokáta. Byť se jednalo o kritiku velmi vyhraněnou, nadsazenou, přehnanou a
osobně zaujatou, vyjadřovala hodnotící úsudek, který nemusel být zcela odtržen
od reálného základu dodávajícího kritice potřebnou míru legitimity. Takovou
kritiku měl JUDr. I. J. jako osoba působící ve veřejném životě snést.
Napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozsudek Okresního soudu v
Děčíně jako součást předcházejícího řízení jsou rozhodnutími spočívajícími na
nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněné
zrušil tato rozhodnutí obou soudů, zrušil také všechna další obsahově
navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu
v Děčíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec