25 Cdo 149/2020-282
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) P. K.,
narozený dne XY, a b) J. K., narozená dne XY, oba bytem XY, oba zastoupení
JUDr. Alenou Andruško, Ph.D., advokátkou se sídlem Coriových 822/11, Praha 6,
proti žalované: EMPRESA MEDIA, a. s., IČO 26418011, se sídlem Mikuleckého
1309/4, Praha 4, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 16 C 189/2018, o dovolání obou žalobců i žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 22 Co 129/2019-201, takto:
I. Dovolání obou žalobců proti částem výroků rozsudku odvolacího soudu,
jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na
zaplacení 950.000 Kč žalobci a) a 950.000 Kč žalobkyni b), se zamítá.
II. Dovolání žalobců proti části měnícího výroku rozsudku odvolacího
soudu, jíž byla zčásti zamítnuta žaloba na uveřejnění omluvy, se odmítá.
III. Dovolání žalované se zamítá.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 8.682 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokátky JUDr. Aleny Andruško, Ph.D.
V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 8.682 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokátky JUDr. Aleny Andruško, Ph.D.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, č. j. 16 C 189/2018-118,
uložil žalované, aby upustila od zveřejňování a šíření jakýchkoli informací,
komentářů či jakýchkoliv jiných sdělení či výroků o soukromém a rodinném životě
žalobců, pokud je to v rozporu s jejich oprávněnými zájmy, a aby jako
vydavatelka časopisu XY a provozovatelka internetových stránek
sedmicka.tyden.cz uveřejnila v obou těchto médiích omluvy shodného znění:
„OMLUVA PANU P. K. A J. K.
Společnost EMPRESA MEDIA a.s., se omlouvá panu P. K. a J. K. za újmu, kterou
jim způsobila v jejich soukromém, pracovním a veřejném životě tím, že dne XY
publikovala článek s názvem „P. K.: XY, uvozený na titulní straně časopisu
titulkem „P. K.: XY!“, kde v rozporu se zákonem zveřejnila nepravdivé informace
a ničím nepodložené spekulace o jejich soukromém životě spolu s jejich
neoprávněně pořízenými fotografiemi, čímž zasáhla do jejich ústavně zaručeného
práva na ochranu soukromí, zachování lidské důstojnosti, osobní cti a vážnosti
ve společnosti.“,
dále uložil žalované, aby zaplatila žalobci a) 150 000 Kč a žalobkyni b) 100
000 Kč, žalobu o zaplacení 1 050 000 Kč žalobci a) a 1 100 00 Kč žalobkyni b)
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná
zveřejnila dne XY na titulní straně časopisu XY titulek „XY“ s fotkou žalobce
a) a uvnitř článek nazvaný „XY, P. K.“ (dále „článek 1“), u kterého byly
zveřejněny fotografie žalobců, jak se objímají v místě bydliště nebo na
letišti. V článku se spekuluje, zda jsou žalobci partneři, pokud se vodí za
pas, za ruku, líbají se a dokonce spolu zůstávají přes noc; rovněž je řešeno,
kdo je žalobkyně b). Dne 8. 6. 2018 žalovaná na internetových stránkách XY
zveřejnila článek pod názvem „XY: herec P. K. s milenkou už bydlí“ (dále jen
„článek 2“), který je obsahově redukovanou variantou článku 1. Obdobné
informace byly již předtím zveřejněny v několika dalších časopisech. V době,
kdy byly články publikovány, byla žalobcova manželka B. G. již po smrti. Soud
prvního stupně dovodil, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv
žalobců. Neexistoval totiž žádný veřejný zájem na uveřejnění informací z jejich
osobní sféry, byť je žalobce a) populárním hercem, tedy veřejně známou osobou. S odkazem na rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo
3063/2009 (publikovaný pod C 10217 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor), soud uvedl, že ačkoliv známé osoby musí
obecně akceptovat vyšší míru veřejné kritiky, než jiní občané, neplatí tento
závěr v případě, že sdělování informací nikterak nesouvisí s jejich veřejnou
činností. Neoprávněným zásahem do soukromí žalobců bylo i pořizování jejich
fotografií, které se dělo bez jejich souhlasu či některé ze zákonných licencí
uvedených v § 88 – 89 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Nebylo podstatné, zda uvedené informace byly pravdivé či nikoliv, protože
zasahují ryze soukromou sféru žalobců, a žalovaná tedy neměla právo je
zveřejňovat. Na základě toho dospěl soud k závěru o důvodnosti žaloby, avšak
požadovanou peněžitou náhradu považoval za příliš vysokou. K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2019,
č. j. 22 Co 129/2019-201, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku,
kterým byla žalované uložena povinnost zdržet se publikování informací ze
života žalobců tak, že žaloba se zamítá, změnil jej ve výroku ukládajícím
povinnost zveřejnit omluvu tak, že žalovaná je povinna uveřejnit v časopise XY
omluvu pouze ve znění:
„OMLUVA PANU P. K. A J. K. Společnost EMPRESA MEDIA, a.s., vydavatelka časopisu XY, se omlouvá panu P. K. a J. K. za újmu, kterou jim způsobila tím, že dne XY publikovala článek s
názvem „P. K.: XY“, kde zveřejnila jejich neoprávněně pořízené fotografie.“
zveřejněnou na straně XY časopisu XY na ploše minimálně v rozsahu čtvrt strany
a písmem o velikosti 12 b.;
a na internetových stránkách XY pouze ve znění:
„OMLUVA P. K. A J. K. Společnost EMPRESA MEDIA, a.s., provozovatelka internetových stránek XY, se
omlouvá panu P. K. a J. K. za újmu, kterou jim způsobila tím, že dne XY
publikovala článek s názvem „XY: herec P. K.
s milenkou už bydlí“, kde
zveřejnila jejich neoprávněně pořízené fotografie.“,
žalobu zamítl v rozsahu žalobního požadavku žalobců, aby jako součást omluvy v
časopise XY byl na titulní straně uveřejněn text: „Omluva vydavatelství EMPRESA
MEDIA, a.s. panu P. K. a J. K., str. 8“ a dále v rozsahu, aby text omluvy
uveřejněný uvnitř časopisu XY a na internetových stránkách XY obsahoval za
slovem „způsobila“ slova „v jejich soukromém, pracovním a veřejném životě“, za
slovem „kde“ slova „v rozporu se zákonem“, za slovem „zveřejnila“ slova
„nepravdivé informace a ničím nepodložené spekulace o jejich soukromém životě
spolu s“ a za slovem „fotografie“, resp. „fotografiemi“ slova „čímž zasáhla do
jejich ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí, zachování lidské
důstojnosti, osobní cti a vážnosti ve společnosti“, ve výrocích o peněžité
náhradě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve výrocích, kterými byla
žaloba zamítnuta, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci a) se
přiznává dalších 100 000 Kč a žalobkyni b) dalších 150 000 Kč; konečně rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po částečném zopakování a
doplnění dokazování konstatoval, že žalovaná v článcích vycházela z
nepodloženého závěru, že žalobce je ženatý, ačkoliv jeho manželka zemřela již v
roce 2017, proto je vztah žalobců v článcích popisován nesprávně jako
mimomanželský. Žalobce a) je jako herec osobou veřejného zájmu, proto
zveřejnění informace, kdo je jeho partnerkou, nelze samo o sobě považovat za
neoprávněný zásah do soukromí, a to zvláště situace, kdy se partneři opakovaně
jako pár účastní veřejných akcí. Žalovaná však vylíčila vztah žalobců
nepravdivě jako milenecký a ze strany žalobce a) jako mimomanželský, ačkoliv
byl v té době vdovec, byť on sám tuto informaci maximálně tajil. Na druhou
stranu jako veřejně známá osoba musel žalobce a) počítat se zvýšeným zájmem,
objeví-li se na veřejnosti s novou partnerkou. Dohadům přitom mohl snadno
předejít, pokud by informaci o smrti manželky sdělil na dotaz mediím. Újma,
která žalobcům vznikla v důsledku zveřejnění nepravdivých negativních
dehonestujících informací, je proto z významné míry přičitatelná jim samotným,
nikoliv však zcela, protože žalovaná se informace o trvání manželství nesnažila
smysluplně ověřit. Navíc slídění a tajné pořizování fotografií žalobců nelze
považovat za legitimní. Vzhledem k okolnostem případu považoval odvolací soud
za odpovídající přiznat za články nepravdivě informující o povaze vztahu
žalobců a především za předcházející sledování a tajné pořizování snímků s nimi
souvisejícími peněžitou náhradu ve vyšší částce než soud prvního stupně, a to i
s přihlédnutím k preventivně-sankční funkci náhrady. Požadavek na omluvu
shledal odvolací soud důvodným, nicméně nikoliv v podobě, jak ji žalobci
formulovali. Vzhledem k tomu, že články vedle informací nepravdivých obsahují i
informace pravdivé a žalobci nežádali omluvu ke konkrétním informacím, ale
obecně, je text omluvy důvodný pouze ve vztahu k neoprávněně pořízeným
fotografiím.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují
z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice otázky posouzení okolností
rozhodných pro přiznání peněžité náhrady a otázky formy a rozsahu přiznané
morální satisfakce. K první otázce uvádějí, že odvolací soud nesprávně snížil
výši peněžitého zadostiučinění s odůvodněním, že žalobci si z velké části
způsobili újmu sami, jestliže neinformovali média, že manželství žalobce a) již
netrvá. Povinnost takové aktivní činnosti však nelze z ničeho dovodit, protože
i když je žalobce a) osobou veřejně známou, nejedná se o skutečnost týkající se
jeho zapojení do veřejného života. V rovině partnerského života mají navíc
žalobci právo na absolutní informační sebeurčení. Žalobci podrobně odkazují na
judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen
„ESLP“), podle níž je třeba, aby zveřejněné údaje souvisely s veřejnou
činností, kterou daná osoba vykonává, resp. aby informace mohly přispět k
diskuzi o veřejném zájmu. Je nerozhodné, zda zveřejněné informace byly pravdivé
či nikoliv, protože i zveřejnění pravdivých informací spadajících do soukromí
člověka je nutné považovat za neoprávněný zásah. Skutečnost, že informace v
tomto případě byly navíc nepravdivé a difamační, pak činí zásah ještě
závažnějším. I kdyby však žalovaná zasáhla do osobnostních práv žalobců pouze
tím, že o nich zveřejnila nepravdivé a difamační informace, byly by závěry
odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu i ESLP,
protože za pravdivost zveřejněných informací odpovídá výlučně ten, kdo je
zveřejnil. Z dalších kritérií odvolací soud nedostatečně vzal v potaz zavinění
původce zásahu a to, že žalované se její opakované zásahy do osobnostních práv
ekonomicky vyplácejí. Ke druhé otázce pak argumentují, že k samotnému zásahu
došlo již zveřejněním článků, které se zabývaly detaily ze soukromého života
žalobců. Nadto tyto články obsahovaly informace nepravdivé a difamační, které
zasáhly jejich čest a důstojnost. Podle žalobců tak odvolací soud text omluvy
nepřiměřeně zúžil. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu v měnícím výroku, jímž byla žaloba požadující omluvu částečně zamítnuta,
a v částech výroků potvrzujících zamítavé výroky o peněžité náhradě, zrušil a
věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Žalovaná ve vyjádření označuje dovolání žalobců za nepřípustné, protože
nevymezuje relevantní právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. I v případě, že by
dovolací soud shledal dovolání přípustným, je zcela nedůvodné. Dovozuje, že i
záležitosti týkající se soukromých poměrů umělců mohou být podle judikatury
ESLP věcí veřejného zájmu a že informaci o osobním stavu nelze považovat za
ryze soukromou. Žalobci pak zkreslují závěry odvolacího soudu, pokud tvrdí, že
dovodil jejich povinnost oznámit informaci, kdo je partnerkou žalobce a).
Pokud
žalobce a) přijímá všechny pozitiva, která s pozicí herce souvisí, měl by
zároveň snášet zvýšený zájem publika. Žalobkyně b) pak vztahem se žalobcem a)
dobrovolně vstoupila do veřejné sféry, a musela tak počítat i se zvýšeným
zájmem médií. Navíc žalobci se spolu účastnili různých veřejných akcí, nelze
proto hovořit ani o porušení práva na informační sebeurčení. Většina informací
v článcích se zakládá na pravdě a nepravdivým informacím mohl žalobce a)
jednoduše zabránit. Při zúžení textu omluvy postupoval odvolací soud v souladu
s judikaturou, jestliže omluvu omezil pouze na protiprávní zásah. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním rovněž žalovaná a jeho přípustnost
podle § 237 o. s. ř. odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky, která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně,
popř. má být vyřešena jinak, a to otázky preventivně-sankční funkce
zadostiučinění a otázky, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe ESLP ohledně zveřejňování fotografií osob veřejného zájmu získaných bez
jejich svolení a vědomí mimo rámec jejich profesní činnosti. Žalovaná
polemizuje s přípustností preventivně-sankční funkce peněžitého zadostiučinění
s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a ESLP, která si
podle jejího názoru odporují. Označuje též literaturu, která se k této funkci
staví odmítavě. Občanský zákoník nepřipouští možnost přihlížet k majetkovým
poměrům škůdce jako okolnosti pro přiznání vyššího zadostiučinění, a to ani
podle § 2957 o. z. Uvedený přístup soudů, že satisfakce má funkci trestu, je
pak v rozporu se zásadou nulla poena sine lege. Dále vytýká odvolacímu soudu,
že nezohlednil kritéria ESLP pro hodnocení legitimity zveřejňování fotografií. Těmi jsou především vztah fotografie k textu, který doprovází. Cílem fotografií
přitom bylo pouze doložit pravdivost informací v článku. Dále je nutno zkoumat
obsah fotografií, nikoli způsob jejich pořízení, pokud by neměl zásadní vliv na
výsledek - zveřejnění fotografie. Žalovaná shrnuje, že je tedy třeba hodnotit
při zveřejnění fotografií kontext obsahu zveřejněné informace, legitimitu
příspěvku, stupeň známosti dotčených osob, předmět informace, chování dotčených
osob, obsah, formu a místo pořízení fotografie. Po aplikaci těchto kritérií na
projednávaný případ pak nelze dospět k závěru o neoprávněnosti zveřejnění
fotografií. Navrhuje tedy, aby ve výrocích, jimiž byla žalované uložena
povinnost k omluvě a k peněžitému plnění, byl rozsudek odvolacího soudu změněn
tak, že žaloba se zamítá, popř. byl v tomto rozsahu zrušen a vrácen odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání byla
podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a jsou přípustná podle §
237 o. s. ř. k řešení otázek neoprávněnosti zásahu a kritérií rozhodných pro
přiznání peněžité náhrady; dovolání nejsou důvodná. Dovolání žalobců proti
části výroku, jímž byla zčásti zamítnuta žaloba požadující publikaci omluvy,
není podle § 237 o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Žalovaná v dovolání zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že
posuzované články opatřené fotografiemi žalobců byly z její strany zásahem do
soukromí žalobců. Žalobci pak snášejí kritiku k úvaze soudu, zda a nakolik je
jejich osobní vztah věcí veřejného zájmu, tedy nakolik je tiskový zpravodajce
či vydavatel oprávněn o něm informovat bez svolení dotčených osob. Není přitom
sporu, že žalovaná informovala bez souhlasu žalobců o jejich vztahu tiskovým
sdělením, které podložila fotografiemi pořízenými bez jejich vědomí. Podle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho
přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle
svého. Podle odst. 2 tohoto ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost
člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost,
čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Podle § 86 věty první a druhé o. z. nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného,
nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho
soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový
nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém
životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Podle § 88 odst. 2 o. z. svolení není třeba v případě, když se podobizna,
písemnost osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí na
základě zákona k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v
záležitosti veřejného zájmu. Podle § 89 o. z. podobizna nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení
člověka také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo
uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné
zpravodajství. Podle § 90 o. z. zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho
podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí
být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka. Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou
zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu
objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení
nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí
být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné
souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním
právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým
jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu
práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost
jeho postavení a uplatnění ve společnosti, případně že narušují jeho soukromí.
Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany
osobnosti v čl. 10 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o
vyhlášení Listiny základních práv a svobod, („dále též jen Listina“) přitom bez
dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace chráněným
čl. 17 Listiny (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, str. 113,
ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu základního práva na informace s právem na ochranu
osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k
okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu
nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na
základě konkrétních zjištění vždy ve svém rozhodnutí vyložily, zda výrok či
sdělení dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti
dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo
na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu
projevu a šíření informací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo
464/2016). Rovněž Evropský soud pro lidská práva, který konstantně poukazuje na
důležitou roli, který tisk a média obecně v současné společnosti hrají
(především bývá hovořeno o roli tzv. “hlídacího psa“, k tomu srov. rozhodnutí
ve věci Bladet Troms? and Stensaas v. Norway, stížnost č. 21980/93), zároveň uvádí, že tisk nesmí překročit určité hranice, týkající se zejména
ochrany pověsti a práv jiných. Ve své rozhodovací praxi proto vytyčil několik
kritérií pro posouzení otázky, kterému z uvedených práv je v konkrétním případě
třeba dát přednost. V rozhodnutí von Hannover v. Německo I, stížnost č. 59320/00, dospěl mimo jiné k závěru, že každý, i když je znám veřejnosti, musí
mít „legitimní naději“ na ochranu a respektování svého soukromého života. Rozhodujícím faktorem při posuzování ochrany soukromého života proti ochraně
svobody projevu by měl být příspěvek publikovaných fotografií a článků k
diskuzi o tématu veřejného zájmu. Publikaci materiálů, jejichž jediným účelem
je uspokojit zvědavost určité části čtenářů, pokud jde o detaily ze soukromého
života, nelze považovat za příspěvek k jakékoliv diskuzi, i když je dotčená
osoba veřejně známá. Uvedené myšlenky ESLP dále rozvedl v rozhodnutích von
Hannover v. Německo II., stížnost č. 40660/08 a 60641/08, a Axel Springer AG v. Německo, stížnost č. 39954/08, v nichž formuloval na základě pěti, potažmo
šesti kritérií, tzv. test proporcionality, jímž je třeba posuzovat kolizi práva
na svobodu projevu s právem na ochranu soukromého života. Má tak být zvažováno
1) zda jde o příspěvek k debatě ve veřejném zájmu, 2) jak dobře je osoba známá
a co je předmětem reportáže, 3) předchozí chování dotčené osoby, 4) obsah,
forma a následky publikace a 5) okolnosti, za jakých byly fotografie pořízeny,
popř. metody získání informací a jejich pravdivost.
Jako šesté kritérium se pak
přidává závažnost uložené sankce. Dokonce osm demonstrativně vypočtených
obdobných kritérií vymezuje i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3853/19): 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové
tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní
výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev "politický" či "komerční"), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce
vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně
činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu
veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry
této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama
"vyprovokovala" či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší
(např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k
dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Ačkoliv právo na soukromí představuje jedno ze základních osobnostních práv,
vyčerpávající definice soukromí jako předmětu jeho ochrany není v zákoně
obsažena, neboť to pro jeho šíři není ani dost dobře možné. Jednu z významných
složek soukromí představují skutečnosti a informace ze soukromého života
člověka, ohledně kterých platí zpravidla naprosté informační sebeurčení, tedy
právo každého podle svého vlastního uvážení svobodně rozhodnout, zda vůbec a
případně v jakém rozsahu, v jaké formě a jakým způsobem mají být takové
informace a údaje zpřístupněny jiným subjektům (srov. zejména nález Ústavního
soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10, č. 52/2011 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/2007, Soubor C 6170, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 1870/2011). Při posouzení, zda zveřejnění informace o nich bylo
neoprávněným zásahem do osobnostní sféry, je třeba vzít v úvahu i to, zda
dotčená osoba sama svým chováním určitou skutečnost z chráněné sféry intimního
života nevyloučila, např. tím, že je sama přímo zveřejnila, případně je jinak
prezentovala tak, že mohla předpokládat, že přítomné osoby takovou jinak
soukromou informaci obdrží (srov. zprávu o rozhodování soudů ve věcech ochrany
osobnosti a tiskových oprav bývalého Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1969, sp. zn. Cpj 138/69, uveřejněnou ve Sborníku stanovisek, závěrů a zhodnocení soudní
praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu za
období 1964 až 1969). Významné jsou přitom i vlastnosti samotné osoby, do jejíchž práv bylo zasaženo,
a to z hlediska jejího postavení ve společnosti a v mezilidských vztazích.
Mezi
osoby, které z povahy své činnosti vstupují do veřejného prostoru, musí snášet
zvýšenou intenzitu zájmu o svou osobu či výsledky tvorby a jsou vystaveny i
větší míře případné kritiky (na vrcholku pomyslné pyramidy v tomto smyslu stojí
politici a veřejní činitelé), patří i výkonní umělci (herci, zpěváci,
hudebníci, tanečníci, režiséři) a další umělci (spisovatelé, skladatelé,
malíři, sochaři, apod.). Je dáno samotnou podstatou jejich profese, že umělecká
tvorba je určena pro veřejnost, kterou má bavit, poučovat či jinak oslovovat,
takže bez vzájemné interakce postrádá smysl. Součástí této komunikace je i
zájem adresátů uměleckých děl získat informace nejen o díle samotném (jeho
vzniku, významu, smyslu i možnostech jeho získání či jiného sdílení), ale i o
jeho autorovi, protože umělecký projev zpravidla zahrnuje určitý vnos jeho
osobnosti do prezentovaného díla. Činnost umělců je tedy zcela opodstatněně
podrobována umělecké kritice, více či méně laickému hodnocení, oceňování v
anketách či festivalech, tedy rozličným způsobům rozboru nejen samotného díla,
ale i hodnocení osoby, která jej vytvořila. V tomto smyslu se tedy umělci
nepochybně pohybují ve veřejné sféře a musí být připraveni snášet i zvýšený
zájem o svou osobu. Tento zájem veřejnosti však má své meze, které jsou dány
právě okruhem informací, které ještě spadají do umělecké činnosti. Jinými slovy
umělec má nezadatelné právo na ochranu svého soukromí, a to prakticky v tom
rozsahu, nakolik si je vymezí svým souhlasem s informováním veřejnosti o svém
zázemí, vztazích a jiných záležitostech intimního charakteru. Do oblasti
veřejného zájmu proto bez dalšího patří jen ty nejzákladnější informace o
jejich původu, rodinných poměrech či případně dalších momentech jejich života
významných pro jejich tvorbu, jsou-li podávány korektně a ve snaze o objektivní
hodnocení činnosti umělce. Bez souhlasu umělce sem již nepatří zveřejňování
těch soukromých záležitostí, které bezprostředně nesouvisejí s jeho uměleckou
profesí, tím spíše pak ne zprávy nepodložené či dokonce nepravdivé, jsou-li
motivovány spíše snahou o ukojení nezdravé zvědavosti, nikoliv o vedení
seriózní debaty nad uměleckou činností. K porušení práva na soukromí člověka (a ve shora popsaném smyslu též umělce)
může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak
zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání
přiměřenosti zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy,
neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakta, objektivně existující realitu, která je
zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě
platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu
osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není
natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a
lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora,
který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy
subjektivních kritérií.
Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je
však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho
veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je
nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není
hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, č. 29/2009 Sbírky). V některých
případech se obě tyto roviny prolínají, takže lze hovořit o sdělení hybridní
povahy. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě. V projednávané věci ani jeden z uveřejněných článků neměl přínos k debatě na
téma, jenž by bylo předmětem veřejného zájmu, protože uveřejněné informace se
týkaly výhradně soukromí žalobců bez vztahu k umělecké činnosti populárního
filmového a televizního herce žalobce a). Bylo zjištěno, že inkriminovaný text
článku, publikovaný žalovanou, a doplněný fotografiemi, měl za úkol ve čtenáři
vzbudit dojem, že žalobce a) má mimomanželský poměr se žalobkyní b), popř. že
se rozvedl se svojí bývalou manželkou (tedy že měl manželské problémy). Článek
tak oba žalobce líčil ve značně negativním světle a difamoval je v očích
veřejnosti. Vzhledem k těmto souvislostem nelze hovořit ani o přípustné
nadsázce nebo polemice, ke které se novináři obecně vzato mohou uchýlit, ovšem
zde sdělované informace nemohly nijak přispět k diskuzi o věcech veřejného
zájmu a nešlo přitom o nadsázku, nýbrž o nepravdu. Dále je významné, že vedle popsaného textu byly články v časopise s celostátním
dosahem a na internetových stránkách doprovozeny též fotografiemi žalobců,
pořízenými tajně v jejich soukromí. Obecně platí, že podobu člověka je možné
zachytit pouze s jeho souhlasem. Občanský zákoník nově výslovně stanoví právo
člověka na ochranu před neoprávněným zachycením a použitím jeho podoby (již za
předešlé právní úpravy však byla podoba člověka považována za součást osobnosti
právní teorií i judikaturou). Nynější úprava zakládá v § 85 odst. 2 o. z. nevyvratitelnou domněnku souhlasu k rozmnožování a rozšiřování podoby člověka
obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat,
pokud svolil k zachycení podoby za okolností, z nichž je zřejmé, že bude
šířena. Pokud tak zachycená osoba učiní, vylučuje její svolení neoprávněnost
zásahu spočívajícího v rozmnožování a šíření podoby. I ve vztahu k takto
presumovanému svolení se šířením podoby se uplatní dřívější závěr judikatury,
že pr?i každém použití podobizen a obrazových snímku?, at? k nim dochází na
základě zákonných licencí, svolení c?i jiného oprávne?ní, musí být zachovány
dve? základní podmínky: použít je lze vždy jen pr?ime?r?eným zpu?sobem, a nesmí
se tak stát v rozporu s osobnostními zájmy oprávne?ného, jež je tr?eba
bezpodmínec?ne? respektovat, a které jsou tedy za všech okolností nedotknutelné
(§ 90 o. z.). Nejsou-li tyto pr?edpoklady splne?ny, stává se použití, které by
bylo pr?ípadne? samo o sobe? pr?ípustné, neoprávne?ným ve smyslu § 82 o. z.
Pr?ime?r?eným je pak použití pouze tehdy, pokud je co do formy, rozsahu a
obsahu odu?vodne?no potr?ebou užití k úc?elu, k ne?muž oprávne?ný dal svolení
nebo pro který byla stanovena zákonná licence. Souhlas zachycené osoby se
nevyžaduje při využití záznamu k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem
chráněných zájmů jiných osob (tzv. licence výkonu a ochrany práv podle § 88
odst. 1 o. z.), nebo na základě zákona k úřednímu účelu a v případě, že někdo
veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu (úřední licence a licence
veřejných záležitostí podle § 88 odst. 2 o. z.) a konečně přiměřeným způsobem
též k vědeckému, nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní a
obdobné zpravodajství (licence vědecká, umělecká a zpravodajská podle § 89 o. z.), jestliže těmto privilegovaným úc?elům vyhovuje i svým ztvárněním. Užití
samo o sobe? pr?ípustné však přesto mu?že vyústit v závažný zásah do osobnostní
sféry, napr?íklad vzhledem k souvislostem, za nichž k ne?mu došlo, popr?ípadě
do nichž bylo situováno, nebo vzhledem ke komentár?i, který k ne?mu byl
pr?ipojen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo
42/2011, Soubor C 12074). Ani zákonem připuštěný důvod zásahu tedy nesmí být
využit způsobem, který je nepřiměřený a dotýká se oprávněných zájmů člověka. Z ničeho v projednávané věci nevyplývá, že by žalobci dali souhlas s
pořizováním jejich snímků (ani konkludentně). Jen z toho, že se společně
zúčastnili veřejné akce, kde mohli být fotografováni, nevyplývá jejich souhlas
s fotografováním v soukromí. Žalovaná ostatně během řízení nic takového
netvrdila ani neprokázala, přičemž důkazní břemeno ohledně této skutečnosti
leží na ní. Již samotný způsob, jakým byly pořízeny fotografie, byl spojen se
zásahem do soukromí žalobců, jak uvedl odvolací soud, neboť snímky byly
pořizovány tajně při cíleném sledování. Vzhledem k tomu, že ani samotné podané
informace nepřispívaly k diskuzi o veřejném zájmu, lze tentýž závěr učinit i o
přiložených fotografiích. Lze tedy uzavřít, že žalobci se nemohou bránit zveřejnění informace, že jsou
životními partnery, je-li podána korektním způsobem, což se ovšem ze strany
žalované nestalo. Jestliže bylo zjištěno (dovolatelka v tomto směru námitky
nevznáší, dovolací soud ostatně není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových
zjištění nalézacích soudů), že sdělení obsažená ve dvou článcích jednoznačně
označovala žalobce za osobu, která udržuje mimomanželský vztah se žalobkyní,
šlo o informaci nepravdivou a vzhledem k použitým formulacím i o neopodstatněně
negativní hodnotící soud o morálce obou žalobců. Na tom nic nemění okolnost, že
žalovaná údajně o smrti manželky žalobce nevěděla, neboť neoprávněnost zásahu
se neodvozuje od vědomosti toho, kdo jej činí. Odvolací soud tedy správně
dovodil neoprávněný zásah do soukromí obou žalobců jak tiskovým sdělením v
článku, tak neoprávněným šířením podoby v připojených fotografiích.
Jeho
právnímu posouzení založenému na přesvědčivém popisu celé situace nelze nic
vytknout; závěr o podílu žalobců není sice přesný, jak bude rozvedeno dále, měl
však vliv pouze na stanovení výše náhrady, nikoliv na závěr o neoprávněnosti
zásahu. Podle § 2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným
zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li
jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho
přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí
škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i
způsobené duševní útrapy. Pro případ, že v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti člověka vznikla
nemajetková újma, občanský zákoník stanoví, že fyzická osoba má právo se
domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její
osobnosti nebo aby byly odstraněny následky těchto zásahů (§ 82 odst. 1 o. z.),
resp. aby jí bylo podle § 2951 odst. 2 o. z. poskytnuto přiměřené
zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné
a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. I v poměrech nové právní úpravy
podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 přitom stále platí, že
peněžité (relutární) zadostiučinění plní především satisfakční funkci, avšak
jeho úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého
zadostiučinění nelze v zásadě vylučovat (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, publikovaný pod č. 98/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“, jakož i
rozsudky ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008, a ze dne 27. 9. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 83/2011). Žalované je třeba přisvědčit, že není důvod zvyšovat peněžitou náhradu s
poukazem na preventivně-sankční složku satisfakce. Takzvanou preventivně-
sankční funkci náhrady nemajetkové újmy lze akceptovat v tom smyslu, že uložení
povinnosti peněžitého plnění jako následek porušení příkazu či zákazu
obsaženého v právní normě v sobě zahrnuje jak preventivní prvek, tj. má též
odrazovat samotného porušitele normy i další subjekty od protiprávního jednání,
tak i sankční prvek v tom, že porušitele právní normy stíhá negativní následek
touto normou předpokládaný. V soukromoprávních vztazích je však primární funkcí
náhrady újmy funkce kompenzační, popřípadě satisfakční, zatímco funkce
preventivně-sankční je pouze odvozená a zprostředkovaná. Nelze ji tedy chápat v
tom smyslu, že by účelem uložení peněžité náhrady bylo exemplární potrestání
původce zásahu, a tedy požadavek, aby náhrada byla natolik vysoká, aby se
porušování právní normy původci zásahu „nevyplácelo“. Je pravdou, že část literatury a judikatury dovozuje, že náhrada nemajetkové
újmy musí být tak vysoká, aby byla způsobilá od závažných neoprávněných zásahů
do osobnostních práv účinně odradit a aby se původcům takové zásahy vedené
snahou o hospodářský prospěch (prodejnost, sledovanost) tzv. nevyplácely (srov. Eliáš, K. a kol. Velký akademický komentář. 1.
sv., Praha: Linde, 2008, s. 157;
Ryška, M., Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně
osobnosti. Právní rozhledy č. 9/2009, s. 305 a násl.; shodně nález Ústavního
soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09). Ani tato úvaha však nemůže
vést k závěru o nutnosti bez dalšího přiznávat vysoké částky, přesahující
výrazně například náhrady za usmrcení osoby blízké (k výkladu § 2959 o. z. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, č. 85/2019 Sbírky), u nichž je míra utrpení jistě nesrovnatelná, nicméně na druhou
stranu je spojena se smrtí, která je nevyhnutelným koncem života každého
člověka, takže náhrada tu kompenzuje spíše neočekávanost a nepatřičnost ztráty,
a to na straně tzv. druhotných obětí (jde tu o porušení práva na ochranu před
neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských
právech, dále též jen „Úmluva“). Ostatně i judikatura Evropského soudu pro
lidská práva, která nejvyšší náhrady (kolem 100 000 euro) poskytuje za dosti
výjimečné zásahy do práva na život podle čl. 2 Úmluvy (jde zejména o selhání
státu při ochraně života), považuje nároky pozůstalých i nároky osob dotčených
na cti, důstojnosti a vážnosti zásahem vybočujícím z práva na svobodu projevu
(čl. 10 Úmluvy) za zhruba srovnatelné. Rozpětí náhrad přisuzovaných
stěžovatelům za zásah do rodinných vztahů podle čl. 8 Úmluvy se pohybuje
průměrně zhruba kolem 10-20 % uvedené částky a za zásah vybočující z práva na
svobodu projevu v občanském soudním řízení 15-30 %. Proti sankční funkci peněžních náhrad za nemajetkové újmy ve smyslu punitivním
(trestajícím) existuje celá řada přesvědčivých argumentů. Takové pojetí je
především kontinentálnímu právu cizí, neboť trestání by mělo být doménou
veřejného práva, zejména práva trestního. S ohledem na funkci náhrady újmy v
kontinentálním systému práva odporuje přisuzování sankční funkce přiměřenému
zadostiučinění našemu právnímu systému a zadostiučinění musí být pojímáno pouze
v rovině kompenzační jako prostředek náhrady újmy, nikoliv prostředek k
odstrašení potenciálních škůdců (srov. Doležal/Melzer in Melzer, F., Tégl, P. a
kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018, s. 953–
954). Shodně viz též odlišné stanovisko předsedkyně senátu Ústavního soudu
JUDr. Ivany Janů ke zmíněnému nálezu, podle něhož je „nesprávné, pokud
dovoláváním se prevence má být potlačována satisfakční funkce přiměřeného
zadostiučinění. Ostatně, jak dokládá literatura, ´porušování práva neubývá se
zpřísňováním sankce´ (Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 36-37). Generální i speciální prevenci tak daleko lépe poslouží vědomí, že
poškozená osoba se vždy domůže nápravy (kupř.
zmírnění újmy zadostiučiněním,
které je této újmě přiměřené), bude-li o to usilovat, než snaha o zvyšování
přiměřeného zadostiučinění do takové míry, že již nepůjde o satisfakci.“
Represivní (trestající) funkce náhrady se nesrovnává s ústavní zásadou „nulla
poena sine lege certa“, neboť žádný zákon výslovně nestanoví, že taková trestní
složka náhrady má být uložena, natož v jaké výši (srov. Doležal, R. Sankční
funkce náhrady újmy – punitive damages v českém právu? Právní rozhledy 8/2018,
s. 279). Punitive (exemplary) damages, jak je zná, nicméně jen ve velmi
omezeném rozsahu užívá angloamerické právo, mohou být podle některých autorů v
rozporu s veřejným pořádkem (srov. Kühn, Z. Má mít náhrada škody v soukromém
právu sankční funkci? Dostupné na http:jinepravo.blogspot.cz). Důvodem
nepřípustnosti sankčních náhrad újmy je i možný likvidační účinek na škůdce a
vznik bezdůvodného obohacení na straně poškozeného (srov. Ryška, M. Výše a účel
náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti, Právní rozhledy č. 9/2009, str. 305 a násl.). Zásadní argument proti sankční náhradě škody (újmy)
má procesní povahu, neboť pokud se v našem právu rozhoduje o potrestání
soukromé osoby, pak pro orgány veřejné moci platí povinnost vyhledávat
okolnosti svědčící nejen pro vinu pachatele, nýbrž i v jeho prospěch. Těmto
požadavkům však civilní proces, ovládaný zásadou projednací, (z dobrých důvodů)
nevyhovuje (viz Melzer, citované dílo, s. 7). Ostatně i § 2957 věty první o. z. hovoří o odčinění okolností zvláštního
zřetele hodných (tj. kompenzační funkce zadostiučinění), nikoli o sankcionování
škůdce za to, že jednal v daných souvislostech. Byť je při stanovení výše
peněžité náhrady namístě kromě okolností na straně poškozeného vážit i zavinění
a motivy, které původce zásahu ke zveřejnění závadné informace vedly, a do
určité míry i jeho majetkové poměry, nemůže se tak stát způsobem, který by ve
svém důsledku způsoboval neodůvodněné a nepřijatelné disproporce ve výši
finanční satisfakce při srovnatelném zásahu, avšak různě situovaných a
motivovaných původcích. Výše náhrady má být závislá především na intenzitě újmy
způsobené poškozenému, nikoli na ekonomické síle původce zásahu. Nelze
prakticky zajistit, aby peněžitá náhrada byla na jedné straně přiměřená
intenzitě újmy vzniklé poškozenému a současně citelně postihovala původce
zásahu. Nelze přehlédnout, že část mediálního prostředí, označovaná zkratkou bulvární,
je založena právě na sběru a publikování nových, pokud možno nečekaných až
šokujících informacích ze světa veřejně známých osobností, a představuje
svébytný obor podnikání pohybující se na hraně vkusu, přiměřenosti a respektu k
právům jiných. Nicméně i takto pojímaná žurnalistika má svou početnou
čtenářskou obec a ne všechny jí dotčené osoby vnímají tento způsob informování
úkorně, neboť i negativní reklama může mít pro leckoho kýžený popularizační
efekt. I v tomto prostředí samozřejmě musí platit základní pravidlo, že
negativní zásah do osobnostních práv je nepřípustný a zakládá poškozenému právo
na ochranu.
Objektivní závěr, jaká částka již bude pro nakladatele natolik
citelná, že se mu buď nevyplatí pokračovat v zásazích do osobnostních práv
poškozeného, resp. Že jej od takového počínání odradí, je nejspíše cílem jen
velmi těžko dosažitelným bez značné míry spekulativnosti; takový závěr by
předpokládal detailní analýzu ekonomického stavu újmu působícího subjektu, což
by překročilo rozsah únosného dokazování (viz též zásadu rychlosti a
hospodárnosti řízení - § 6 o. s. ř.) a pravděpodobně by ani ke sledovanému
výsledku nevedlo. Ze všech uvedených důvodů dospívá aktuální judikatura Nejvyššího soudu (srov. zejména rozsudky ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020, ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, a ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo
1752/2019) k závěru, že český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční
náhrady škody (újmy). Sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a
veřejnému právu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30
Cdo 3157/2013, a judikaturu, na kterou odkazuje). Lze proto uzavřít, že hlavní
funkce peněžité náhrady za zásah do osobnostních práv je satisfakční. Preventivní (preventivně-sankční) funkce peněžité náhrady sice není vyloučena,
nelze jí však bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v
případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v
ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby
byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně
potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu. Žalobci pak ve svém dovolání napadají závěr odvolacího soudu, že újma je z
významné části přičitatelná jim samotným, protože žalobce a) mohl újmě předejít
informováním médií o svých rodinných poměrech. Jak již bylo vyloženo, základní
údaje o rodinných poměrech umělců lze považovat za předmět veřejného zájmu, na
druhou stranu ovšem z ničeho nevyplývá povinnost umělce aktivně podávat
informace médiím, obzvláště v případě, kdy šlo o citlivou záležitost úmrtí
manželky, která nebyla v českém prostředí známá. Informace o tom, že manželství
žalobce a) již netrvá, resp. že jeho manželka zemřela, spadá výhradně do jeho
soukromé sféry a uplatní se u ní právo na informační sebeurčení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 321/06), přičemž je
žalobcovým výhradním právem rozhodnout o tom, zda a komu uvedenou informaci
sdělí či nikoliv. Jestliže tedy odvolací soud výsledné přiznané částky 250.000 Kč pro každého z
žalobců odůvodnil kromě jiného i odkazem na preventivně-sankční funkci náhrady,
přičemž naopak náhradu snížil s přihlédnutím k podílu žalobců na nepodání
informace médiím o smrti manželky žalobce a), je v tomto ohledu jeho úvaha
poněkud nepřesná, avšak ve výsledku se přiznaná částka jeví přiměřenou všem
ostatním kritériím, která posuzoval (povaha zásahu a újmy, kombinace nepravdivé
dehonestující informace s neoprávněným užitím tajně pořízených fotografií a
sledovanost obou periodik).
K tomu dovolací soud doplňuje, že uvedené částky
jsou srovnatelné i s případy jiných zásahů do soukromí veřejně činných osob,
jak byly řešeny dovolacím soudem v nedávné době např. pod sp. zn. 25 Cdo
3423/2018, 25 Cdo 1752/2019, 25 Cdo 27/2020 či 25 Cdo 1004/2020). Ze všech těchto důvodů byla dovolání obou žalobců proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu ohledně částečného zamítnutí žaloby na peněžitou
náhradu i dovolání žalované v celém jeho rozsahu podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítnuta. Dovolání žalobců proti měnícímu výroku týkajícího se rozsahu omluvy pak není
podle § 237 o. s. ř. přípustné. Odvolací soud totiž správně rozlišil text
požadované omluvy podle dvou různých typů zásahu, a zatímco u neoprávněného
použití fotografií neshledal vadu v žalobou uvedeném textu, ve vztahu k
neoprávněnému zásahu do soukromí textem v časopise se musel zabývat, zda
požadovaná formulace omluvy je odpovídajícím zadostiučiněním. V souladu s
ustálenou judikaturou dovodil, že v situaci, kdy část informací o vztahu
žalobců byla pravdivá a zčásti mohla být pokryta zpravodajskou licencí, zatímco
nepravdivé nařčení z nemanželských mileneckých vztahů bylo zásahem do
osobnostních práv, není možno vyhovět žalobě, která koncipuje omluvu jednotně a
bez tohoto rozlišení ve vztahu k článku jako celku. Nejde přitom o formulační
nedostatek žalobního petitu, který je soud oprávněn odstranit, pokud nezmění
jeho význam, nýbrž o nedostatek tzv. satisfakční způsobilosti požadované
omluvy, který již soud nemá možnost odstraňovat zmíněným procesním postupem. Formulace omluvy v žalobě způsobem, který netrpí nepřesností odstranitelnou
jednoduchou úpravou textu bez dotčení jeho podstaty, je již věcí hmotněprávního
posouzení, zda je žaloba opodstatněná, a nedostatek v tomto směru je řešitelný
již jen rozhodnutím o věci samé. Jinými slovy změna výroku samotným soudem
(beze změny žaloby uplatněné žalobcem) způsobem, který by odstranil
nezpůsobilost žalobního petitu vést k odpovídající satisfakci, by již byla
zásahem soudu do předmětu řízení, neboť vymezení, v čem žalobce spatřuje
neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, náleží jen jemu coby pánu sporu
(dominus litis). S dovolateli odkazovanou judikaturou tak není tento závěr
odvolacího soudu v rozporu. Žalobci požadovaná omluva byla formulována v
souladu s ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř., tj. byla dostatečně konkrétní,
jasná, určitá a odpovídala skutečnostem, zjištěným z okolností jednotlivého
případu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
298/2011), takže netrpěla vadami, pro které by měl soud žalobce poučovat a vést
k úpravě petitu, nebo snad dokonce sám do něj zasahovat. Okolnost, že zčásti
není široce pojatá omluva bez rozlišení jednotlivých tvrzení věcně
opodstatněná, tj. že žaloba v určitém rozsahu není důvodná, nemůže vést soud k
postupu, který by znamenal nepřípustné poučení o hmotném právu a narušil by
rovnost stran mezi účastníky.
Nejvyšší soud proto dovolání obou žalobců v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 a 3 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Předmětem
dovolacího řízení bylo právo žalobců na peněžité zadostiučinění a právo na
omluvu, tedy dva nároky. U nároku na peněžité zadostiučinění se jedná o případ,
ve kterém rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu, žalobci proto mají
právo na plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. U nároku na
zadostiučinění omluvou byl úspěch žalobců v dovolacím řízení 50% stejně jako u
žalované. V souhrnu obou nároků tak byli žalobci úspěšní ze 75 % oproti úspěchu
z 25 % na straně žalované, mají proto právo na 50 % náhrady účelně vynaložených
nákladů řízení. Účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení tvoří na straně
každého ze žalobců odměna advokáta ve výši 3.100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6
odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
za jeden úkon právní služby, spočívající v podání dovolání, snížená o 20 %
podle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrada hotových výdajů ve výši
300,- Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše
zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř.,
celkově tedy po zaokrouhlení 3.364 Kč a soudní poplatek za dovolání ve výši
14.000 Kč, v souhrnu tedy 17.364 Kč. Protože žalobcům podle míry úspěchu v
dovolacím řízení náleží polovina náhrady účelně vynaložených nákladů, bylo
žalované uloženo podle § 149 odst. 1 o. s. ř., aby každému ze žalobců zaplatila
8.682 Kč k rukám jejich advokátky v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta
první o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. 4. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu