25 Cdo 1004/2020-356
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: D. H.,
narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem se
sídlem Voršilská 130/10, Praha 1, proti žalované: BAUER MEDIA v. o. s., IČO
49709968, se sídlem Moulíkova 3286/1b, Praha 5, zastoupená JUDr. Martinem
Šebkem, advokátem se sídlem Moravská 1553/52, Praha 2, o ochranu osobnosti,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 83/2012, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019, č. j. 3 Co
105/2018-328, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019, č. j. 3 Co 105/2018-328, se
v části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II
o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1 200 000 Kč, a změněn v části výroku
III tak, že žalobě bylo vyhověno co do 2 800 000 Kč, a ve výrocích o nákladech
řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 37 C 83/2012-260,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena
povinnost odstranit z internetové stránky XY sdělení, že žalobkyně „XY“ a
povinnost zdržet se šíření tohoto sdělení (výrok I), uložil žalované, aby
žalobkyni zaplatila 1 200 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II),
zamítl žalobu co do 3 800 000 Kč (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky IV a V). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně, populární
česká herečka a vdova po českém prezidentovi, domáhala omluvy, zdržení se
závadného jednání a finančního zadostiučinění v částce 5 000 000 Kč za
nepravdivé tvrzení o jejím údajném mileneckém poměru, který měla navázat za
trvání manželství. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne XY v čísle XY týdeníku
XY, jakož i v internetové verzi týdeníku uveřejnila článek pod titulkem „XY“,
na který bylo upozorněno již na titulní straně časopisu titulkem „XY“ s velkou
fotografií žalobkyně. Obsahem článku bylo tvrzení, že žalobkyně si měla „najít
milence“ a být s ním i o víkendu, kdy zemřel (dne 18. 12. 2011) její manžel, XY
V. H.. Soud vzal za prokázané, že veškerá tato tvrzení jsou nepravdivá, že
někteří lidé v okolí žalobkyně jim věnovali pozornost, někteří jim věřili,
žalobkyně byla nucena tyto nepravdy vyvracet a obhajovat se. V průběhu řízení
již bylo žalované pravomocně uloženo poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve
formě písemné omluvy a žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zdržení se
závadného chování žalovanou, byla soudem zamítnuta, protože žalovaná v průběhu
řízení také odstranila inkriminovaný článek ze své internetové stránky. Městský
soud uzavřel, že nepravdivým dehonestujícím článkem žalovaná nepřípustně a
velmi závažně zasáhla do soukromí, profesní cti a rodinného života žalobkyně,
obsah článku žalobkyni poškodil v jejím působení na poli charitativní činnosti,
neboť byl způsobilý snížit její morální kredit. Závažnost zásahu byla zvýšena
tím, že žalobkyně je osoba veřejného zájmu, populární česká herečka, vdova po
XY V. H. a článek byl zveřejněn krátce po jeho úmrtí. Negativní působení článku
mělo velký dosah, vzhledem k tomu, že vyšel ve velmi čteném periodiku a byl
inzerován i v televizním vysílání. Proto soud prvního stupně uzavřel, že je
namístě podle § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného
do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), přiznat žalobkyni též finanční
zadostiučinění. Vzhledem k závažnosti zásahu, osobě žalobkyně i jejího
zemřelého manžela a k zásadě, že relutární náhrada za zásah do osobnostních
práv tzv. bulvárním médiem by měla kromě satisfakce poškozenému působit též
preventivně sankčně vůči původci zásahu, shledal odpovídající náhradou částku 1
200 000 Kč. Vysvětlil, že v soudní praxi jsou náhrady v obdobných případech
přiznávány v částkách maximálně do jednoho milionu korun, nicméně s
přihlédnutím k výjimečnosti postavení žalobkyně jako bývalé první dámy je
namístě přiznat částku vyšší. Ve zbývající části požadovaného finančního
zadostiučinění žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 20. 8. 2019, č. j. 3 Co 105/2018-328, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
II o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1 200 000 Kč, změnil jej v části
výroku III tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni dalších 2 800 000 Kč,
jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Vyšel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho skutkovými
závěry a v zásadě i s jeho právním posouzením, s výjimkou názoru o výši
přiměřeného finančního zadostiučinění. Věc posoudil podle § 13 obč. zák. s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo
4431/2007, a nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09. Pro účely stanovení výše relutární náhrady z uvedené judikatury převzal závěr,
že je nezbytná optimalizace poměru mezi satisfakčním a sankčním působením
přiměřeného zadostiučinění, mezi nimiž existuje vztah komplementarity a
konkurence. Vzal proto v úvahu závažnost zásahu do osobního života, rodinného
života, cti a dobré pověsti žalobkyně, negativní vliv zásahu do její
charitativní činnosti, okolnost, že zásah se týkal osobního života V. H., a
uvážil též výši zisku, jehož žalovaná prodejem periodika s předmětným článkem
podle jeho odhadu dosáhla. Uzavřel, že přiměřenou satisfakcí zejména z důvodů
preventivních a sankčních je částka 4 000 000 Kč, která je jednak v určité
relaci k žalovanou dosaženému zisku a jednak by měla být dostatečně citelnou,
aby od podobných zásahů odradila sice nikoli žalovanou, která již v mezidobí
vydávání periodika XY ukončila, ale zprostředkovaně též okruh vydavatelů tzv. „bulvárního“ tisku. Rozsudek odvolacího soudu (mimo části výroku, kterou byla potvrzena část výroku
rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do 1 000 000 Kč) napadla
žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím,
že napadené rozhodnutí závisí na posouzení hmotněprávní otázky přiměřené výše
finančního zadostiučinění za zásah do osobnostních práv a významu preventivně
sankční funkce této náhrady, při jejímž řešení se odvolací soud zásadním
způsobem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro závěr o
přiměřenosti zadostiučinění ve výši 4 000 000 Kč chybí v napadeném rozsudku
vymezení dostatečně konkrétních a přezkoumatelných hledisek, na nichž je tento
závěr založen (v tom spočívá rozpor např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 36/2015), jakož i kvantitativní posouzení
základních souvislostí posuzovaného případu (v rozporu s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1084/2010). Odůvodnění takto vysoké
náhrady její preventivně sankční funkcí pokládá dovolatelka za problematické. Dovolací soud opakovaně (např. v rozsudku ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo
1231/2011, či v rozsudku ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3352/2012)
konstatoval, že preventivně sankční funkci zadostiučinění nelze uplatňovat u
každého zásahu do osobnostních práv, ale je nezbytné posoudit vhodnost jejího
použití v konkrétním případě, zvláště pak tehdy, kdy skutečně hrozí opakování
podobných zásahů do ochrany osobnosti a kdy je třeba žalovaného od podobných
zásahů odradit. Vždy je třeba adekvátně zdůvodnit, zda a proč se bude k této
funkci přihlížet a jak se uplatnění této funkce promítne do celkové výše
přiznané finanční náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu. V daném případě tak
odvolací soud neučinil.
Závěr o navýšení náhrady z důvodů preventivně sankčních
odůvodnil ničím nepodloženými úvahami o výši zisku 3,6 mil. Kč, jehož měla
žalovaná prodejem časopisu s předmětným článkem dosáhnout, a nutností
postihnout vydavatele bulvárního tisku tak, aby se podobný případ neopakoval. Žalovaná však již svoji veškerou vydavatelskou činnost v České republice
ukončila, tudíž žádná hrozba opakování obdobného zásahu do osobnosti žalobkyně
ani kohokoli jiného z její strany neexistuje. Její postižení vysokou náhradou
by za těchto okolností představovalo uplatnění jakéhosi principu kolektivní
viny. Dovolatelka dále nemá za prokázaný konkrétní nepříznivý dopad do
charitativní činnosti žalobkyně ani údajné snížení důstojnosti žalobkyně, která
nebyla jakožto první dáma již před publikací předmětného článku přijímána
kladně veškerou veřejností. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího
soudu, pokud jím byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně a
co do částky 2 800 000 Kč změněna část zamítavého výroku rozsudku soudu prvního
stupně, včetně nákladových výroků. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237
o. s. ř. pro posouzení otázky významu preventivně sankční funkce finančního
zadostiučinění za zásah do osobnostních práv informacemi publikovanými tzv. bulvárním tiskem. Dovolání je důvodné. Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních
předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Podle § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména
života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého
jména a projevů osobní povahy. Podle § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené
zadostiučinění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení, pokud by se nejevilo
postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné
míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má
fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Ustanovení § 11 a § 13 obč. zák. tvoří právní rámec ochrany základních práv a
svobod fyzických osob pro případy jejich porušení, k nimž došlo do 31. 12. 2013. Podle § 11 obč. zák. je mimo jiné chráněno právo fyzické osoby na její
občanskou čest, lidskou důstojnost a vážnost ve společnosti. K porušení práva
na čest, důstojnost, či vážnost člověka může dojít jak nepravdivými skutkovými
tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících
úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti předmětného zásahu se totiž
rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na
přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt,
objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování,
pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé
informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán
tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění
odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud
naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý
postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost
hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá
na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda
zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky,
tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby. U veřejně činné
osoby se vyšší míra tolerance při posouzení skutkových tvrzení a hodnotících
soudů uplatněných při kritice související s veřejnou činností, kterou taková
osoba vykonává, zpravidla nevztahuje na nepravdivé skutkové údaje [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn.
30 Cdo 1174/2007,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní
(dále jen „Sbírka“) pod č. 29/2009]. Byla-li osobnostní práva porušena ve značné míře, může být poškozenému přiznáno
právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. Způsob stanovení výše finanční náhrady podle § 13 odst. 2 obč. zák. byl
předmětem mnoha rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu a lze jej mít
nepochybně za definovaný ustálenou soudní judikaturou (viz např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008,
ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30
Cdo 1231/2011, ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3223/2011 a ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, Sbírka č. 98/2010). Všechna tato rozhodnutí
shodně vycházejí z toho, že zásah do osobnostních práv je nutno hodnotit vždy
objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu
došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě
postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o
snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve
značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému
zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené
fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu
vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení
její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla
každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické
osoby. Jakékoliv snížení lidské důstojnosti je nezbytné vnímat jako zásah stěží
reparovatelný, neboť lidská důstojnost je hodnotou neporovnatelnou s ostatními
ústavně chráněnými hodnotami, je zcela nenahraditelná jiným statkem, tím méně
je pak hodnotou kvantifikovatelnou či exaktně vyčíslitelnou v penězích. Úloha náhrady nemajetkové újmy v penězích je primárně satisfakční, jejím
smyslem je tedy přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu,
optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného
zásahu, když nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném
slova smyslu ani nedá "odškodnit" a rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani
exaktně kvantifikovat a vyčíslit a lze za ni "jen" poskytnout zadostiučinění -
satisfakci (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS
1586/09). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo
2290/2007, ustanovení § 13 obč. zák. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí
být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem
volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného
skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska.
Těmi
jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za
kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, a to nejen
okolnosti na straně samotného škůdce, ale i na straně poškozené fyzické osoby. Základem úvah podle § 136 o. s. ř. je proto seznání takových skutečností, které
soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních
souvislostí posuzovaného případu. Ze shora uvedeného plyne, že při rozhodování
o nároku podle § 13 odst. 2 obč. zák. nemá soud k dispozici žádné obecně platné
pravidlo pro kvantifikaci, tedy stanovení výše náhrady nemajetkové újmy podle §
13 odst. 3 obč. zák., ale je na něm, aby v každém jednotlivém případě sám
vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností,
tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké finanční zadostiučinění je v
konkrétní posuzované věci "přiměřené". Pro jeho vyčíslení neexistuje žádná
tabulka a případné není ani zcela mechanické porovnávání obdobných nároků,
neboť každá osobnost je jedinečná a situace, v níž k narušení jejích základních
práv došlo, jsou rozmanité, nicméně je nutné usilovat též o proporcionalitu
výše náhrad v obdobných či srovnatelných případech (viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, k náhradě podle § 2959 o. z.,
či nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1796/16, k výkladu
§ 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.). Peněžité (relutární) zadostiučinění plní především satisfakční funkci, avšak
jeho úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého
zadostiučinění nelze v zásadě vylučovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, č. 98/2010 Sbírky, jakož i
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008, a ze
dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011). Jde o odčinění nemajetkové újmy, u
níž se jiný způsob satisfakce nejeví dostatečným. Peněžitá náhrada má umožnit
poškozenému lépe se vyrovnat s neoprávněným zásahem do jeho osobnosti, nikoli
potrestat toho, kdo zásah způsobil. Část odborné veřejnosti zastává názor, že
vysoké finanční zadostiučinění za zásah do osobnostních práv může být
prostředkem, jenž odradí škůdce, zejména bulvární média, od publikování
neověřených, nepravdivých či dehonestujících tvrzení a soudů (viz např. M. Ryška: Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti,
Právní rozhledy č. 9/2009, str. 305 a násl., či K. Eliáš a kol.: Velký
akademický komentář, 1. sv., Linde: Praha 2008, str. 157). Tento přístup k
peněžní satisfakci coby trestu za civilní delikt našel svůj výraz v nálezu
Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09.
Jiná část odborné
literatury sankční (poenální, trestající) prvek odmítá s tím, že je
kontinentálnímu právu cizí, neboť trestání by mělo být doménou veřejného práva,
zejména práva trestního, že s ohledem na satisfakční funkci náhrady újmy v
kontinentálním systému práva odporuje sankční funkce našemu právnímu systému a
zadostiučinění musí být pojímáno pouze v rovině kompenzační jako prostředek
náhrady újmy, nikoliv jako prostředek k odstrašení potenciálních škůdců (srov. Doležal/Melzer in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký
komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018, s. 953–954). Shodně viz odlišné
stanovisko předsedkyně senátu Ústavního soudu JUDr. Ivany Janů ke zmíněnému
nálezu, podle něhož „je nepřijatelné - coby naprosto neodpovídající povaze
civilního, resp. šířeji soukromého práva, aby civilní sankce byla chápána jako
trest. Civilní sankce může v souladu s povahou soukromého práva pouze směřovat
k obnovení narušené rovnováhy, nikoliv k potrestání odpovědného subjektu. Přiměřené zadostiučinění v penězích proto může sloužit toliko ke zmírnění
způsobené nemajetkové újmy, a nikoli k potrestání toho, kdo do osobnostních
práv zasáhl. …. Generální i speciální prevenci tak daleko lépe poslouží
vědomí, že poškozená osoba se vždy domůže nápravy (kupř. zmírnění újmy
zadostiučiněním, které je této újmě přiměřené), bude-li o to usilovat, než
snaha o zvyšování přiměřeného zadostiučinění do takové míry, že již nepůjde o
satisfakci.“ Přednostně kompenzační pojetí náhrady nemajetkové újmy je
zastáváno i recentní soudní judikaturou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014, ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30
Cdo 3936/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3157/2013); význam preventivně sankční role relutární náhrady za nemajetkovou
újmu způsobenou nepravdivými či dehonestujícími informacemi v bulvárních
médiích byl v judikatuře Nejvyššího soudu k § 13 obč. zák. připouštěn jen
výjimečně v případech závažných zásahů do osobnostních práv (viz např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011, a ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011). Zásadní argument proti sankční náhradě
škody (újmy) má procesní povahu, neboť pokud se v našem právu rozhoduje o
potrestání soukromé osoby, pak pro orgány veřejné moci platí povinnost
vyhledávat okolnosti svědčící nejen pro vinu pachatele, nýbrž i v jeho
prospěch. Těmto požadavkům však civilní proces, ovládaný zásadou projednací, (z
dobrých důvodů) nevyhovuje (viz Melzer, citované dílo, s. 7). Byť je při
stanovení výše relutární satisfakce namístě kromě okolností na straně
poškozeného vážit i zavinění a motivy, které původce zásahu ke zveřejnění
závadné informace vedly, a do určité míry i jeho majetkové poměry, nemůže se
tak stát způsobem, který by ve svém důsledku způsoboval neodůvodněné a
nepřijatelné disproporce ve výši finanční satisfakce při srovnatelném zásahu,
avšak různě situovaných a motivovaných původcích.
Difamující informace mohou
být uveřejněny například někým, kdo provozuje vlastní internetovou stránku, což
ani zdaleka nemusí být velký mediální dům, který tak dosahuje vysokých zisků. Stejně jako v případě náhrady majetkové újmy není žádný rozumný důvod pro to,
aby se osobě poškozené „chudým“ škůdcem dostalo násobně nižšího zadostiučinění
za obdobný zásah do téhož osobnostního práva než „šťastnějšímu“ poškozenému,
jehož osobnost byla zasažena movitým původcem zásahu. V neposlední řadě je třeba připomenout, že peněžní zadostiučinění neslouží jako
satisfakce pouze k odčinění či zmírnění následků zásahu do osobnostních práv
způsobených utrháním na cti, pomluvou a urážkou, ale též ke zmírnění jiných
zásahů způsobených například úmrtím či těžkým zdravotním poškozením blízké
osoby, u kterých se soudní praxe již ustálila na určité úrovni náhrad, s nimiž
by milionové částky za zásah do cti byly v křiklavém rozporu (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, podle něhož za
základní částku náhrady za ztrátu osoby blízké, modifikovatelnou s užitím
zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě
nejbližších osob dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na
přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti
poškozeného, která by měla být modifikována s ohledem na specifické okolnosti
na straně škůdce či poškozeného zpravidla již jen v řádu desítek procent,
nikoli vícenásobků.) Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 12. 2015,
sp. zn. I. ÚS 2844/14, (N 221/79 SbNU 545) je sice pravda, že porovnávat
případy, kdy se jednalo např. o zásahy v podobě zjevně nepravdivých článků v
bulvárním tisku, jež svým dosahem (počet prodaných výtisků, internetové
zveřejnění apod.) byly s to zasáhnout velmi citelným způsobem lidskou
důstojnost poškozených, s případy úmrtí blízké osoby je velmi obtížné. Na
druhou stranu je však třeba zvažovat, do jaké míry lze reparovat tyto zásahy
pouze vysokými peněžními částkami, neboť v těchto případech může dojít (a často
i dochází) k částečné nápravě nemajetkové újmy již např. zveřejněnou omluvou,
poskytnutím prostoru pro reakci na nepravdivý článek apod. (bod 57). Ztráta
blízké osoby, zejména dítěte, je pro většinu lidí tou největší ztrátou, s níž
se mohou ve svém životě setkat, a je pro ně těžko pochopitelné, že v některých
případech (z jejich hlediska méně závažných) dosahují částky peněžní satisfakce
srovnatelné úrovně s náhradami za nemajetkovou újmu způsobenou úmrtím blízkého
(bod 67). Okolnost, že původcem neoprávněného zásahu je mediální společnost, která svou
podnikatelskou činnost založila na vyhledávání a zveřejňování skandálních nebo
intimních informací o známých osobnostech, je jednou z okolností, které mohou
být významné pro úvahu soudu o způsobu zadostiučinění za neoprávněný zásah do
osobnosti člověka, případně o výši peněžité náhrady, stejně jako závažnost
zásahu, význam práva, které bylo zásahem napadeno, trvání či opakování zásahu
nebo výjimečné okolnosti na straně poškozeného (jeho povolání, sociální
postavení, věk, zdravotní stav apod.).
Ani v těchto případech však dovolací
soud neshledává důvod k odklonu od dosavadní ustálené judikatury, podle níž
preventivní úloha zákonu odpovídajícího a spravedlivého relutárního
zadostiučinění sice není vyloučena, nicméně jeho hlavní funkce je satisfakční. Preventivně-sankční funkci peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný
zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií nelze tedy zásadně
vylučovat, uplatní se však pouze v rámci primární funkce kompenzačně-
satisfakční a nelze jí bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady
v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v
ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby
byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně
potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu. Není tak namístě jen proto,
že k uveřejnění dehonestující informace došlo v periodiku bulvárního média,
stanovovat relutární náhrady v násobcích jinak obvyklých náhrad za neoprávněný
zásah do osobnostních práv. Jestliže je navíc soudem rozhodováno v době, kdy
žalovaný již ukončil vydavatelskou činnost, není ve vztahu k němu výše náhrady
vůbec odůvodnitelná odkazem na její preventivně sankční roli, neboť není od
čeho žalovaného odrazovat. V daném případě oba nalézací soudy shledaly zásah do cti a dobré pověsti
žalobkyně natolik závažným, že odůvodňuje přiznání finančního zadostiučinění, a
to v mimořádné výši. S tím se dovolací soud ztotožňuje. Nepravdivé nařčení
pozůstalé manželky, že se ve dnech, kdy její manžel umíral, odjela bavit s
milencem do lázní, je skutečně nehorázné a nepochybně způsobilé výrazně
negativně zasáhnout nejen dotčenou osobu, ale také značně poškodit její dobrou
pověst. Takové jednání je totiž obecně vzato vnímáno jako nepřijatelné,
nemorální a odsouzeníhodné. Na manželku hlavy státu jsou pak kladeny veřejností
vyšší morální nároky, je více sledována a hodnocena, a dopustí-li se obecně
nepřijatelného jednání, má to pro ni vážnější důsledky než pro ženu, která
nezastává tak výjimečné společenské postavení. Lze tudíž uzavřít, že každý
člověk v postavení žalobkyně by obdobné obvinění vnímal velmi úkorně. Negativní
působení takové informace je v daném případě dále zvyšováno nejen tím, že
žalobkyně je populární česká herečka, ale zejména tím, že byla manželkou XY V. H. a difamující nepravdivá informace souvisela s jeho úmrtím. Tím více bylo
pravděpodobné, že veřejnost žalobkyni za shora popsané jednání odsoudí. Žalovanou vznesené pochybnosti, zda byla žalobkyně veřejností jako první dáma
skutečně tak kladně přijímána a zda tedy její obliba byla taková, aby zásah pro
ni byl citelný, nejsou namístě. Právě proto, že působení žalobkyně na pozici
první dámy nebylo zpočátku jednoduché, že žalobkyně musela svým jednáním a
vystupováním veřejnost roky přesvědčovat, že je skutečně milující manželkou a
důstojnou první dámou, jsou smyšlená tvrzení o jejím mileneckém poměru na
sklonku manželova života tím spíše způsobilá těžce zasáhnout její pověst a
zprostředkovaně i zpochybnit její morální kredit při jejích charitativních
aktivitách.
Všechny tyto okolnosti jsou tedy dostatečnými důvody pro stanovení
vysokého finančního zadostiučinění. Jeho výše však musí být v přijatelné relaci k náhradám přiznávaným za závažné
zásahy do jiných osobnostních práv v dané době (rok 2012), neboť v opačném
případě by došlo k neospravedlnitelné disproporci, vnímané jako extrémní
nespravedlnost zejména oběťmi násilné trestné činnosti či tzv. sekundárními
oběťmi. Pro člověka, který ztratil člena rodiny v důsledku protiprávního
jednání škůdce, by nebylo žádným způsobem odůvodnitelné, že jeho ztráta bude
odčiněna náhradou pohybující se v rozmezí pěti set tisíc až milionu korun, jen
výjimečně více, zatímco náhrada za utrhání na cti, byť závažná, by vedla k
přiznání finančního zadostiučinění ve výši několika milionů. Obdobně
nepřiměřeně by vyznělo srovnání takového zadostiučinění s částkou 500 000 Kč,
která byla jako náhrada nemajetkové újmy přiznána v adhezním řízení přímé oběti
zvlášť závažného zločinu znásilnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, část trestněprávní, pod č. 14/2014). Přitom je třeba si uvědomit,
že ve všech těchto případech jde o zásah do typově obdobných a hierarchicky
srovnatelných osobnostních práv – práva na čest, důstojnost, vážnost, soukromí
a rodinný život, byť se liší způsob a provedení zásahu i povaha následku. Argumentace žalobkyně pro přiznání zvýšené náhrady ztrátami v jejích
charitativních aktivitách, jakož i polemika žalované s těmito argumenty, nemají
pro stanovení výše náhrady bezprostřední význam vzhledem k tomu, že finanční
zadostiučinění za zásah do osobnostních práv nelze ztotožňovat s náhradou
majetkové újmy (například ztráty zisku), kterou poškozený v důsledku zásahu do
jeho pověsti mohl utrpět. Stalo-li se tak, může jít jen o jednu z okolností,
které bude soud při posouzení věci brát v úvahu. Stejně tak zisk, kterého
škůdce dosáhl při publikování závadné informace o populární osobě, není
jediným, ba ani nejvýznamnějším činitelem, který by měl ovlivnit výši relutární
náhrady, kterou nelze stanovit výpočtem „zisk škůdce = relutární náhrada“, a to
ani v případě, že by byl zisk stanoven ekonomicky správným způsobem. Důvodná je námitka žalované, že vůči ní náhrada nemůže plnit preventivní roli. V době rozhodování odvolacího soudu již žalovaná ukončila svou vydavatelskou
činnost, což odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice zmínil, ale
měl za to, že vysoká náhrada odradí zprostředkovaně celý okruh vydavatelů
bulvárního tisku. S touto úvahou se dovolací soud neztotožňuje, pokládá ji za
zjednodušenou. Jsou-li určité pochybnosti o preventivně sankční funkci
relutární náhrady přímo ve vztahu k subjektu, jenž se zásahu do osobnostních
práv dopustil, tím méně je přijatelné založit rozhodnutí jen na naději, že výše
náhrady v této věci zabrání v obdobném jednání do budoucna jiným, blíže
nespecifikovaným vydavatelům bulvárních tiskovin. Odvolacím soudem stanovená výše náhrady 4 000 000 Kč je s ohledem na shora
uvedené nepřiměřeně vysoká, napadené rozhodnutí proto nemůže obstát.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu nesprávným, proto jej v části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku II o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1
200 000 Kč, a změněn v části výroku III tak, že žalobě bylo vyhověno co do 2
800 000 Kč, zrušil včetně závislých nákladových výroků (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení odvolací soud
opětovně posoudí výši peněžního zadostiučinění, a to s přihlédnutím ke shora
nastíněným judikatorním východiskům, aplikovaným na zjištěný skutkový stav. V
novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.