ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D.,
ve věci žalobce L. T., zastoupeného Mgr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem
ve Frýdku – Místku, O. Lysohorského 702, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2.000.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C
70/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.
12. 2009, č. j. 8 Co 543/2009-146, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2009, č. j.
8 Co 543/2009-146, v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ostravě
ze dne 28. 1. 2009, č. j. 57 C 70/2008-112, ve výroku, kterým byla uložena
žalované povinnost zaplatit žalobci částku 335.020,- Kč s příslušenstvím, tak,
že do částky 287.280,- Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, se zamítá; ve
zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se podanou žalobou domáhal
přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřeně
dlouhým řízením, vedeným pod sp. zn. 31 C 45/99 u Okresního soudu v Ostravě. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce zahájil dne 22. 1. 1999 u
Okresního soudu v Ostravě řízení, vedené pod sp. zn. 31 C 45/99, jehož
předmětem bylo odškodnění za nezákonnou vazbu (dále také „posuzované řízení“). Ve věci rozhodoval třikrát soud prvního stupně, stejně tak odvolací soud. Konečný rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 4. 5. 2007. Žalovaná žalobci na
základě jeho žádosti mimosoudně vyplatila částku 77.000,- Kč jako přiměřené
odškodnění nemajetkové újmy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k
nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení ve smyslu
ust. § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Za celkovou délku řízení
označil období od podání žaloby do vydání konečného rozhodnutí, tj. 8 let, 3
měsíce a 12 dní. Provedl výpočet přiměřeného zadostiučinění, přičemž vycházel
ze základní částky 1.200 EUR za rok trvání řízení. Výslednou částku upravil dle
kritérií § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, zejména přihlédl ke složitosti
řízení (provádělo se dokazování v zahraničí), řízení probíhalo na dvou stupních
soudní soustavy, složitost řízení shledal i po stránce právní. Jednání žalobce
v průběhu řízení nehodnotil negativně (naopak v průběhu řízení podal stížnost
na postup soudu), význam řízení pro žalobce posoudil jako extrémně vysoký
(domáhal se náhrady škody vůči státu za nezákonnou vazbu). Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku, kterým soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 335.020,- Kč s příslušenstvím, tak, že ohledně částky 47.740,-
Kč s příslušenstvím jej potvrdil a ohledně částky 287.280,- Kč s příslušenstvím
jej změnil a žalobu zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Dospěl však k odlišnému závěru ohledně stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění. Vycházel ze základní částky 15.000,- Kč za každý rok trvání
řízení v celkové délce osmi let a tří měsíců. Výslednou částku dále upravil dle
kritérií ust. § 31a odst. 3 OdpŠk., zejména s ohledem na to, že se jednalo o
věc skutkově i právně složitou (bylo prováděno obsáhlé dokazování i v
zahraničí), proto zadostiučinění o 10% snížil, naopak je zvýšil o 12%, neboť
posuzované řízení hodnotil jako významné pro žalobce.
Odvolací soud uvedl, že
soud prvního stupně při výpočtu odškodnění nesprávně přihlédl k okolnostem
týkajících se nezákonné vazby (po výkonu vazby žalobce nemohl pracovat v
zahraničí, měl v důsledku vazby psychické a finanční problémy), neboť se jedná
o skutečnosti významné pro posouzení žalobcova nároku na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím o vazbě, a nejsou relevantní pro toto řízení,
ve kterém je posuzován nesprávný úřední postup. Doplnil, že výše odškodnění
nemajetkové újmy, která žalobci vznikla nesprávným úředním postupem, odpovídá
účelu právní úpravy zákona č. 82/1998 Sb. a že se jedná především o kompenzační
prostředek, jenž v sobě obsahuje také složku sankční za porušení práva. Nepochybně má také význam motivační a preventivní, vzbuzovat zájem státu na
tom, aby soudní řízení netrvala nepřiměřeně dlouho. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v rozsahu zamítnutí žaloby
do částky 287.280,- Kč s příslušenstvím, kterou soud prvního stupně žalobci
přiznal a odvolací soud v této části jeho rozsudek změnil a žalobu do této
částky zamítl, a do částky 1.664.980,- Kč s příslušenstvím, ohledně níž
odvolací soud zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrdil. Žalobce je
přesvědčen, že výše odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou
délkou řízení je otázkou ryze právní. Brojí proti snížení základní částky
přiznávané za rok řízení na 15.000,- Kč, jak to učinil odvolací soud, protože
tato částka je nižší než rozpětí stanovené Evropským soudem pro lidská práva,
které je 1.000 - 1.500 EUR. Upozornil, že mezi stranami nebylo sporu o
oprávněnosti nároku žalobce, sporná byla jen výše přiměřeného zadostiučinění. Dovolatel je přesvědčen, že jemu přiznané odškodnění v sobě neobsahuje složku
motivační, sankční a preventivní, nýbrž pouze složku kompenzační. Má za to, že
pro žalovanou z takto nízko přiznaného odškodnění neplyne žádná motivace, aby
řízení byla vedena s větší pečlivostí. Zadostiučinění přiznané odvolacím soudem
nepovažuje v žádném případě za adekvátní a plně dostačující. Za otázku
zásadního právního významu považuje právní posouzení výše přiměřeného
odškodnění za průtahy v řízení se zohledněním negativních dopadů nepřiměřené
délky řízení do života poškozeného.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 - dále jen
„o. s. ř.“ (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání žalobce do částky 287.280,- Kč s příslušenstvím je přípustné na
základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Odvolací soud postupoval správně, stanovil-li základní částku odškodnění ve
výši 15.000,- Kč za jeden rok trvání původního řízení. Již v rozsudku ze dne
21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, jenž je (stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu) veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího
soudu, www.nsoud.cz, Nejvyšší soud dovodil, že pro poměry České republiky se
základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází,
pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení a
dále pak za každý další rok řízení (tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc
s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání
částky v intervalu 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, ve kterém představuje částka
15.000,- Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií,
jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení či zcela zjevně nepřiměřená
(extrémní) délka posuzovaného řízení (viz také část VI. Stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn
206/2010, k výkladu ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a OdpŠk v
případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, publikovaného pod č. 58/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Stanovisko“/).
Náležitě odvolací soud zohlednil rovněž kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm.
b) až e) OdpŠk, kterými základní částku odškodnění upravil. Správně též
odvolací soud uvedl, že odškodnění je poskytováno za nejistotu ohledně výsledku
sporu (srov. str. 5 poslední věta pátého odstavce rozsudku odvolacího soudu), a
proto odškodnění v rámci kritéria významu řízení pro poškozeného přiměřeně
zvýšil z důvodu psychických obtíží způsobených nejistotou o výsledku řízení.
Pokud nepřihlédl ke skutečnostem, kterých se žalobce dovolával, týkajících se
útrap spojených s vykonanou vazbou (viz str. 6 první odstavec rozsudku
odvolacího soudu), učinil tak správně, neboť k těmto skutečnostem přihlížel
soud v původním posuzovaném řízení při odškodňování újmy způsobené nezákonným
rozhodnutím o vazbě.
Ustanovení § 31a OdpŠk, ve kterém je upraveno poskytování zadostiučinění za
vzniklou nemajetkovou újmu, bylo do zákona č. 82/1998 Sb. začleněno novelou č.
160/2006 Sb. s účinností od 27. 4. 2006, které zní :
(1) Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
(2) Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo
možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
(3) V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem
podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí,
přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním
okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda
využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
Z citovaného ustanovení je zjevné, že smyslem poskytnutí zadostiučinění podle
§ 31a odst. 2 OdpŠk je kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému v
důsledku nesprávného úředního postupu vznikla. Účel zadostiučinění dovozovaný z
dané úpravy žalobcem, který má mít ve vztahu ke státu sankční charakter, jež by
stát motivoval k prevenci vzniku nesprávného úředního postupu, z citovaných
ustanovení nevyplývá a s daným závěrem žalobce proto nelze souhlasit (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010).
Ostatně institut tzv. punitive nebo exemplary damages, nekompenzačního
odškodnění exemplární nebo represivní povahy, kterého se žalobce svým
požadavkem dovolává, nemá v českém právním řádu oporu.
Proto je rozhodnutí odvolacího soudu, v rozsahu změny rozsudku soudu prvního
stupně, věcně správné. Dovolací soud ze spisového materiálu nezjistil, že by
bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (sám žalobce žádnou vadu řízení
namítal). Nejvyšší soud tedy dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. v daném rozsahu zamítl.
Dovolání do částky 1.664.980,- Kč s příslušenstvím by bylo přípustné podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jestliže však není dovolání důvodné v části, kde
je dána jeho přípustnost ze zákona (viz výše), nemůže být přípustné pro řešení
stejných otázek v části, kde je podmínkou přípustnosti zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Proto dovolací soud v
této části dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218
písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu