30 Cdo 3223/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v
právní věci žalobkyně J. M., právně zastoupené Mgr. Miroslavem Krutinou,
advokátem se sídlem Praha 2, Vyšehradská 423/27, proti žalované Psychiatrické
léčebně Bohnice, se sídlem v Praze 8, Ústavní 91/7, zastoupena MUDr. Martinem
Hollým, ředitelem, o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Městského soudu v
Praze, pod sp. zn. 37 C 16/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 8. března 2011, č.j. 1 Co 244/2010 – 100, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2011, č.j. 1 Co
244/2010 – 100, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března
2010, č.j. 37 C 16/2009 – 68, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
31. března 2010, č. j. 37 C 16/2009 – 68, zamítl žalobu, aby žalovaná byla
povinna zaslat žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku písemnou
omluvu v požadovaném znění „Psychiatrická léčebna Bohnice se omlouvá za způsob
péče o vaši dceru V. M., v průběhu jejího umístění na oddělení č. 16
Psychiatrické léčebny Bohnice, jímž došlo k zásahům do její lidské důstojnosti
spočívajícím zejména v nepřiměřeném a ponižujícím omezování osobní
svobody“ (odst. I výroku) a žalované uložil povinnost zaslat do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku písemnou omluvu ve znění „Psychiatrická léčebna
Bohnice se Vám omlouvá za to, že v důsledku našeho nedostatečného dohledu došlo
k úmrtí Vaší dcery V. M.,“ (odst. II výroku) a ve zbytku textu žádost na omluvu
zamítl (odst. III výroku) a současně rozhodl o nákladech řízení (odst. IV
výroku). Žalobkyně se domáhala ochrany osobnosti, kdy neoprávněný zásah do
osobnostních práv spatřovala v jednání žalované v souvislosti s hospitalizací
její dcery V. M. po jejím přeložení na pavilon č. 16, k němuž došlo dne 18. 1. 2006, spočívajícím zejména v ostříhání její dcery dohola, nadužívání síťového
lůžka a dlouhodobé fixaci na mobilním WC, jež hodnotí jako nepřiměřené a
ponižující omezování osobní svobody a v nedostatečné péči dohledu, v jehož
důsledku jmenovaná dne 14. 4. 2006 zemřela poté, kdy začala pojídat svou
stolici a následně došlo k jejímu udušení. Dcera žalobkyně, V. M., s
dlouhodobou duševní poruchou, a to středně těžkou mentální retardací, byla
zbavena způsobilosti k právním úkonům a opatrovnicí jí byla ustanovena
žalobkyně, která o ni doma pečovala. V části, týkající se omluvy za neoprávněný zásah do osobnostních práv
zemřelé V. M., spočívající v tvrzeném zásahu žalované do lidské důstojnosti
nepřiměřeným a ponižujícím omezování osobní svobody soud prvního stupně
neshledal žalobu důvodnou. Soud prvního stupně dovodil, že smyslem lékařské
péče bylo pacientku zklidnit, nikoli vyléčit, že žalobkyně svěřila dceru do
péče žalované, podepsala souhlas s omezeními, tedy umístěním na speciálním
síťovém lůžku a kurtováním. Dále soud prvního stupně uvedl, že v případě takto
vážné duševní nemoci pacientů je hranice lidské důstojnosti na jiné úrovni a je
vymezována jejich onemocněním, když tyto osoby, které jsou nebezpečné sobě i
ostatním musí být neustále pod kontrolou a s nemocí jsou spjata různá omezení,
což muselo být žalobkyni známo. Soud prvního stupně vyšel ze znaleckého
posudku, ze kterého vyplynulo, že lékařský postup o postupy při ošetřování byly
lege artis a k omezení tak sice došlo, ale nebylo nepřiměřené a ponižující. V
části, týkající se požadované omluvy za neoprávněný zásah do osobnostních práv
žalobkyně spočívající v úmrtí její dcery v důsledku nedostatečné péče a dohledu
žalované shledal soud prvního stupně důvodnou jen v části, vztahující se k
dohledu a nikoli k zanedbání lékařské péče ze strany žalované.
Soud prvního
stupně uvedl, že zdravotní stav dcery žalobkyně byl velmi vážný, nebylo
prokázáno, že by ze síťového lůžka nebyla vyváděna, že byla nepřiměřeně dlouhou
dobu fixována na mobilním WC či byla v síťovém lůžku nahá bez nějakého úmyslu a
omezení bylo přiměřené a úměrné jejímu zdravotnímu stavu. Nedošlo tedy k
zanedbání lékařské péče ze strany žalované, ale shledal, že k úmrtí došlo
vlivem nedostatečného dohledu, když z předchozích zpráv vyplývalo, že opakovaně
jedla stolici a opakovaně docházelo ke vdechnutí potravy a toto nebezpečí
neustále hrozilo. Jejím úmrtím tak došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních
práv žalobkyně a proto žalobě v daném rozsahu vyhověl. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. března 2011, č.j. 1 Co 244/2010 – 100, změnil rozsudek soudu prvního stupně v
napadeném odstavci II výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná
zaslala žalobkyni omluvu ve znění: „Psychiatrická léčebna Bohnice se Vám
omlouvá za to, že v důsledku našeho nedostatečného dohledu došlo k úmrtí Vaší
dcery V. M., narozené 18. 11. 1975“, jinak v napadeném odstavci I výroku
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl o nákladech řízení
před soudem prvního stupně a nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno,
že by při ošetřování a léčbě dcery žalobkyně došlo k zásahu do osobnostních
práv žalobkyně, kdy u žalované nedošlo k postupu non lege artis a k zanedbání
lékařské péče. Dle odvolacího soudu byla péče o V. M. adekvátní, lege artis,
nebylo zjištěno žádné pochybení ani žádná souvislost s úmrtím jmenované, tudíž
nešlo dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně ani její dcery. Odvolací soud uplatnil toto odůvodnění i na dohled nad jmenovanou, který byl
nutně a pojmově součástí jejího ošetřování, a který soud prvního stupně v
rozporu s tím nelogicky a nedůvodně vytrhl z takto vnímaného pojmu ošetření v
souvislosti s léčbou při hospitalizaci jmenované. A to tím spíše, že závěr
soudu prvního stupně nevyplynul z provedených důkazů, nebyl ani konkrétně
zdůvodněn, neboť soud prvního stupně pouze uvedl, že dohled byl nedostatečný,
ale již neuvedl, jak měl podle jeho úsudku a zjištění vypadat. Proto odvolací
soud napadený rozsudek v odst. I výroku jako věcně správný potvrdil a v odst. II výroku jej změnil.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) včasné
a řádné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“). Dle názoru
dovolatelky je dovolání v části výroku, který byl změněn, částečně přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a v části, ve které byl rozsudek
potvrzen je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.,
neboť řeší právní otázku, která dosud nebyla v judikatuře řešena, a to, zda
dohled nad pacientem trpícím psychickou poruchou lze bezezbytku zahrnout do
pojmu lékařská a ošetřovatelská péče a dále zda je správný názor, že u vážně
psychicky nemocných pacientů je hranice lidské důstojnosti v jiné úrovni a je
vymezena jejich onemocněním, tedy zda u nemocných pacientů lze připustit
výraznější zásahy do jejich lidské důstojnosti než u zdravé osoby. Dovolatelka se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že je třeba
od sebe odlišit otázku léčebné péče a dohledu, kdy soud prvního stupně
konstatoval, že byla sice poskytnuta péče lege artis, ale žalovaná nezajistila
dostatečný dohled a v důsledku toho došlo k úmrtí dcery žalobkyně po vdechnutí
vlastní stolice. Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, podle
kterého nelze pojmově oddělit lékařskou péči a dohled nad pacientem, a že tak s
ohledem na závěry znalce nedošlo k porušení povinností. Jestliže žalovaná
rozhodla, i přes vědomost o tom, že dcera žalované i nadále pojídá vlastní
stolici a vdechuje jídlo, o jejím přeložení na oddělení č. 16, na kterém není
kamerový systém, byla povinna zajistit nad dcerou žalované potřebný dohled. Ačkoli byla podle znalce poskytována dceři dovolatelky péče lege artis,
žalovanou v žádném případě nevyvinuje ze zanedbání dohledu nad dcerou žalované,
ke kterému byla povinna. Závěr odvolacího soudu je v této části zcela
nepřesvědčivý, není konkrétně zdůvodněn a spočívá tak na nesprávném právním
posouzení věci. Dohled je třeba pojímat tak, že nejde o odborně poskytovanou
péči, ale o formu dozoru nad nesvéprávnými jedinci ve smyslu § 422 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Proto otázka
nedostatečného dohledu není předmětem zkoumání znalce, ale předmětem hodnocení
soudu. V daném případě došlo k zanedbání dohledu, neboť jinak by nikdy nemohlo
dojít k úmrtí dcery žalobkyně; možný argument žalobkyně, že není v jejích
silách zabránit udušení pacientů výše popsaným způsobem je dle názoru
dovolatelky zcela nesprávný, neboť žalovaná je specializovaným zařízením pro
léčbu závažných psychiatrických stavů a měla by být dostatečně personálně a
materiálně vybavena. Dovolatelka se dále domnívá, že nepřiznaly-li ji soudy
morální satisfakci za zásahy do lidské důstojnosti její dcery, spočívající
zejména v nepřiměřeném a ponižujícím omezování osobní svobody na oddělení č. 16, jsou tato rozhodnutí založena na nesprávném právním posouzení. Dovolatelka
nesouhlasí, že by status psychicky nemocné pacientky snižoval hranici její
lidské důstojnosti vymezené jejím onemocněním; má za to, že lidská důstojnost
je dána každému již od vzniku způsobilosti mít práva a povinnosti, tedy od
narození.
Zbavení způsobilosti k právním úkonům či její omezení nikterak
existenci osobnosti jednotlivce a rozsah její ochrany nelimituje. Dovolatelka
dále zdůrazňuje, že její souhlas s omezeními se výslovně týkal jen „nutných
omezení“ předpokládaných tehdy, budou-li nezbytná, bude-li dcera dovolatelky
ohrožovat sebe nebo další osoby. Domnívá se, že řada úkonů neměla povahu
nezbytného úkonu, a tudíž k nim docházelo v rozporu s čl. 5 Úmluvě o lidských
právech a biomedicíně a v rozporu s § 23 odst. 1 a 2 zák. č. 20/ 1966 Sb., o
péči o zdraví lidu, bez informování žalobkyně o účelu a povaze poskytované
péče, léčebných výkonů, jakož o jejich důsledcích, alternativách a rizicích, z
těchto důvodů dovolatelka nemohla udělit kvalifikovaný souhlas s léčebnými
výkony, neboť se o zvolené léčbě nedozvídala vůbec nebo až se značným odstupem
díky své vlastní iniciativě. Ani o významných zásazích do tělesné integrity
dcery žalobkyně, jakým bylo její ostříhání dohola, nebyla dovolatelka coby
zákonná zástupkyně V. M. informována a nebyl dán její souhlas k takovému úkonu. Dovolatelka pak považuje za zcela nepřípustné a ponižující především ostříhání
její dcery dohola a její fixaci na mobilním WC a nadužívání síťového lůžka. Důvody pro umístění dcery do síťového lůžka nebyly rovněž dovolatelce sděleny,
nebylo prokázáno, že by použití síťového lůžka předcházela např. agresivita
dcery dovolatelky, pokud by bylo jednání dcery žalobkyně agresivní či
sebepoškozující, mělo to být důvodem pro její přesunutí na pavilon č. 27 určený
k péči o výrazněji neklidné pacienty. Lze se tak domnívat, že použití síťového
lůžka bylo pro žalovanou pouze pohodlnějším řešením. Navíc dovolatelka
zdůrazňuje, že dcera neměla kromě síťového lůžka jinou postel a neměla tak
jinou alternativu svého umístění a její pobyt v síťovém lůžku tak byl
přinejmenším delší než nezbytný. Také čtyřhodinová fixace dcery dovolatelky na
mobilním WC dne 20. 2. 2006 nepochybně nesloužila k ochraně zdraví pacientky,
ale pouze k tomu, aby vykonala svou potřebu na WC a nikde jinde. Z výše
uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná k dovolání podala vyjádření, kde uvedla, že odvolací soud
provedl potřebné důkazy a správně je vyhodnotil. Soudy obou stupňů neshledaly
porušení jak lékařských, tak ošetřovatelských pochybení, přičemž je třeba
konstatovat, že léčebná péče je soustava a souběh jak péče lékařské, tak péče
ošetřovatelské, které jsou na sobě závislé. Dále žalovaná zdůrazňuje, že
rozhodný okamžik, kdy došlo ke vdechnutí stolice, se kryje se situací, kdy byl
u pacientky personál žalované a oblékal ji, tj. plnil úkoly ošetřování a
dohledu. Navíc ze znaleckého posudku i z výpovědi svědkyň vyplývá, že nad
poškozenou byl neustálý dohled (průhledem do pokoje a prostřednictvím
otevřených dveří), proto dovolávání se nedostatečnosti dohledu je zavádějící a
vede k poškozování dobrého jména žalované. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud
dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) v dovolacím řízení postupoval
a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále
jen „o. s. ř.“. A to vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán
dne 8. března 2011. Dovolání je v části přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
jelikož směřuje do výroku, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vzhledem k přechodnému
ustanovení čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. se použije dosavadní znění, byť
tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne
21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím 31. prosince 2012),
přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími
důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé
přezkoumal a v souvislosti s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné. V části, kde napadený rozsudek řeší otázku
lidské důstojnosti a její úroveň u vážně psychiatricky nemocných pacientů, je
rozsudek v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a proto napadený rozsudek
odvolacího soudu představuje rozhodnutí, které má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a dovolání je v daném případě přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka se domáhá ochrany osobnosti podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák. a speciálně též podle ust.§ 15 obč. zák., morální satisfakce
(omluvy) za zásahy do různých jednotlivých osobnostních práv, a to konkrétně do
lidské důstojnosti (jenž je přípustný podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.) a za zásah do tělesné integrity (jenž je přípustný podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Lidská důstojnost je chráněna jak na mezinárodní, tak vnitrostátní
úrovni. Předně je lidská důstojnost chápána jako středobod a základní princip
ve Všeobecné deklarace lidských práv (čl. 1), dále je zakotvena v Chartě OSN
(preambule), v Listině lidských práv Evropské Unie (vydané v Úředním Věstníku
Evropské Unie dne 14. 12 2007, oznámení č. 2007/C 303/01, v preambuli a článku
1 této listiny) či v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně (účinné ode dne 1. 10. 2001 a vyhlášené sdělením č. 96/2001 Sb.m.s. Ministerstva zahraničních věcí
ČR, v preambuli a článku 1 této úmluvy). Na vnitrostátní úrovni chrání lidskou důstojnost především Listina
základních práv a svobod, vyhlášená pod č. 2/1992 Sb., v článku 1 („Lidé jsou
svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“) a dále je pak tato ochrana
rozvedena v článku 10 Listiny a ustanoveních § 11 an. obč. zák. Podle ustanovení § 11 obč. zák.
má fyzická osoba právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Již zmíněné ustanovení § 13
téhož zákona fyzické osobě, pokud byla dotčena v osobnostní sféře, mimo jiné
umožňuje požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální
nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické
osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti
zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný
rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14
Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti
existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot
(stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické
a psychicko - morální integrity osobnosti. Právo na ochranu osobnosti zemřelé fyzické osoby ve smyslu ustanovení § 15 o.z. je právem originálním. Jeho předmětem jsou osobnostní práva zemřelé fyzické
osoby, k jejichž ochraně lze užít i prostředky ochrany proti neoprávněnému
zásahu uvedené příkladmo v ustanovení § 13 odst. 1 o.z. Osoby uvedené v
ustanovení § 15 o.z. (tj. manžel a děti, resp. rodiče) však nemohou úspěšně
uplatnit právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Je tomu tak proto, že
toto právo je osobně spjato se zemřelou fyzickou osobou, a jako právo osobní
povahy jejím úmrtím zaniká a nepřechází na dědice. Pokud by náhrada nemajetkové
újmy v penězích byla přiznána jiné osobě (než osobě poškozené), neplnila by
svou funkci, neboť by již nevyvažovala, ani nezmírňovala, nemajetkovou újmu
způsobenou neoprávněným zásahem dotčené osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25.5.2006, sp. zn. 30 Cdo 1218/2006). V Listině základních práv a svobod, potažmo i v Úmluvě o lidských
právech a biomedicíně je stanoveno, že lidé jsou si v důstojnosti rovni a
každého důstojnost je chráněna bez diskriminace. Lidská důstojnost je tedy pro
všechny fyzické osoby stejná bez ohledu na jejich společenský status a je tedy
chráněna před zásahy, jež by vedly ke snížení lidské důstojnosti, tak aby bylo
s člověkem zacházeno jako s předmětem, což konstatoval i nález Ústavního soudu
č. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005. Proto není možné, aby byla lidská
důstojnost u hendikepovaného člověka na jiné úrovni než u člověka zdravého. Respektování lidské důstojnosti je nezbytné pro všeobecný rozvoj fyzické osoby,
pro kvalitu jeho života i plné využití jeho osobnostních práv, a proto je třeba
maximálně se vystříhat zásahů do této osobnostní sféry. Proto rozsah lidské
důstojnosti nelze snižovat ani podle druhu onemocnění, zvlášť ve vztahu k
mentálně postižené osobě, která sama nemá možnosti se účinně těmto útokům
bránit. Názor soudu prvního stupně a stejně tak i názor soudu odvolacího, jenž
se se skutkovým a právním názorem ztotožnil, týkající se lidské důstojnosti,
nelze považovat za správný, neboť vycházel z nesprávného právního posouzení,
kdy zákonné předpisy na věc aplikoval nesprávně, tj.
v rozporu s výše uvedeným
názorem. Současně je třeba uvést, že odvolací soud nesprávně právně posoudil
také vliv znaleckého posudku, kdy na jeho základě konstatoval, že zjištěný
léčebný postup při léčbě a ošetřování dcery dovolatelky odpovídal poznatkům
současné lékařské vědy (tzn. byl lege artis) a nelze proto dovodit neoprávněný
zásah do osobnostních práv dovolatelky ani její dcery. Přičemž „jednáním lege
artis je označován způsobem léčení, prevence a diagnostiky, který je v souladu
s nejvyšším stupněm vědeckého poznání a praxe. Doslovně to v překladu znamená
zákonným způsobem, nejde však o žádný zákon, který by určoval, jak má být při
léčbě postupováno.“ (Císařová, D., Sovová, O. a kol., Trestní právo a
zdravotnictví, druhé, upravené vydání, nakladatelství Orac 2004, str. 21). Ustanovení § 11 obč. zák. stanoví, že fyzická osoba má právo na ochranu
své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti,
jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Již z dikce tohoto
ustanovení je zřejmé, že osobnostní práva jsou značně široká, nezahrnují v sobě
pouze ochranu života a zdraví, ale i další složky osobnostních práv jakými jsou
např. lidská důstojnost či soukromí. Proto je nezbytné, aby se případné zásahy
do osobnostních práv zkoumaly komplexně a jejich posouzení se neomezilo pouze
na zkoumání, zda jednání bylo lege artis či non lege artis, neboť to by bylo z
hlediska možných zásahů do osobnostních práv nedostačující. Lze si totiž
představit jednání, které z lékařského hlediska bude posuzováno jako jednání
lege artis, a tudíž nebude zásahem do práva na život a zdraví, ale současně
může být zásahem do jiné složky osobnostního práva, např. do práva na soukromí
(např. lékařský zákrok bez informovaného souhlasu pacienta). Proto je zřejmé,
že pokud se dovolatelka domáhá ochrany osobnosti do vícero složek (do ochrany
života a zdraví, soukromí a lidské důstojnosti), je potřeba je zkoumat všechny
složky osobnostních práv jednotlivě. Jinak řečeno, skutečnost, že byl postup
shledán z medicínského hlediska lege artis, pak automaticky neznamená, že jiná
dílčí složka osobnostních práv nemohla být tímto postupem neoprávněně zasažena. Pouhé konstatování odvolacího soudu, že „léčebný postup žalované při
ošetřování a léčbě dcery žalobkyně byl správný a bylo při něm postupováno lege
artis“ či „znalec neshledal žádné výkony non lege artis“ a „zjištěný léčebný
postup při léčbě a ošetřování dcery žalobkyně podle těchto zjištění odpovídal
poznatkům současné lékařské vědy, nelze jím dovodit neoprávněný zásad do
osobnostních práv žalobkyně ani její dcery“ je nedostačujícím, neboť
dovolatelka se domáhala nejen ochrany proti zásahům do života a zdraví, ale
také ochrany proti zásahům do lidské důstojnosti a též namítala svoji
nedostatečnou informovanost.
V případě posuzování zásahu do lidské důstojnosti
není možné pouze odkázat na fakt, že nebylo shledáno pochybení non lege artis;
znalec se totiž vyjadřuje pouze k otázkám odborným a vyjadřování k právním
věcem mu nepřísluší, a tudíž není možné hodnotit zásah do lidské důstojnosti
pouze ve světle lékařského znaleckého posudku. Nelze rovněž přehlédnout, že dovolatelčiny námitky se netýkaly pouze
lékařské péče a dohledu nad pacientkou, ale i dalších zásahů do osobnostních
práv, které byly dříve hodnoceny jako zásahy do ochrany osobnosti podle zprávy
vypracované A. Š., zástupkyní veřejného ochránce práv, ze dne 28. srpna 2006,
sp. zn. 2251/2006/VOP/JŠL a ke kterým se oba soudy nijak nevyjádřily, ačkoli
tato zpráva je součástí spisového materiálu a mělo k ní být přihlédnuto ve
smyslu § 132 věta za středníkem o.s.ř. Veřejný ochránce práv zde mimo jiné
sděluje, že podle jeho názoru došlo k pochybením a zásahům do osobnostních práv
žalobkyně a její dcery. Zásahy, které dovolatelka namítala, jako ostříhání vlasů či připoutání
na mobilní WC přitom mohou být zásahem do lidské důstojnosti (kdy např. násilné
ostříhání vlasů vězni bylo Evropským soudem pro lidská práva shledáno v rozporu
s čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, viz. stížnost č. 39084/97, Yankov v. Bulharsko, ze dne 11. 12. 2003). Stejně tak
dovolatelka, jež byla zákonným zástupcem své dcery, měla být o přeložení její
dcery na jiné oddělení, což vyplývá z informační brožury Psychiatrické léčebny
Bohnice „Informace pro pacienty“, kde v oddělení 3. („Povinnosti Psychiatrické
léčebny Bohnice“) je stanovena povinnost seznámit pacienta s plánem na překlad
na jiné oddělení nebo do jiného zdravotnického zařízení. Dovolatelka měla být
dále poučena ve smyslu § 23 odst. 1, zákona č. 20/1966 Sb., zákona o péči o
zdraví lidu, kdy do rámce tohoto ponaučení spadá i poučení o diagnóze, průběhu
onemocnění, o jeho léčení, o zachování potřebného režimu léčení atd. (srov. Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva,
Linde Praha, a.s. 2004, str. 219 a násl.). Jelikož dovolatelka namítala vícero zásahů do ochrany osobnosti, je
třeba, aby soudy dílčí zásahy do jednotlivých osobnostních práv zkoumaly
jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Vlastní zásah je pak nutno hodnotit
vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému
zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě
postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria).
Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o
snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve
značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému
zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené
fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu
vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení
její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla
každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické
osoby (viz. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007). V daném případě však soudy výše popsaná kritéria neuplatnily. Jelikož z uvedeného vyplývá, že soudy nezhodnotily otázku přiznání
morálního zadostiučinění náležitě v souladu se zákonem a současně komplexně
nezhodnotily všechny rozhodné okolnosti pro přiznání morálního zadostiučinění
ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., tak jak to vyžaduje judikatura
Nejvyššího soudu a proto nelze rozsudek odvolacího soudu, ani soudu prvního
stupně požadovat za správný. Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí, bez nařízení jednání, zrušil. Protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i pro rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil
zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale i náhradě
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. května 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D
předseda senátu