30 Cdo 520/2014

30 Cdo 520/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci

žalobce J. V., zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v

Brně, Burešova 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 60

000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 152/2012, o

dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, č.

j. 28 Co 240/2013-92, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, č. j. 28 Co 240/2013-92, a

rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 2. 2013, č. j. 15 C

152/2012-58, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu

řízení.

Žalobce se žalobou domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu

nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za

škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a

jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Nesprávného úředního postupu

se měl dopustit Městský soud v Brně, když žalobci podle ustanovení § 192 odst. 1 občanského soudního řádu neustanovil opatrovníka ke dni právní moci

rozhodnutí o zbavení žalobce způsobilosti k právním úkonům. Podle žalobce bylo

uvedeným pochybením zasaženo do jeho důstojnosti a došlo k porušení jeho

základních práv chráněných čl. 5, čl. 7, čl. 10 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod. Nadto po dobu, kdy bylo rozhodnutí o zbavení způsobilosti k

právním úkonům v právní moci, činil denně množství absolutně neplatných

právních úkonů. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu byl potvrzen

rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 27. 2. 2013, č. j. 15 C 152/2012-58, kterým byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých v řízení vedeném pod

sp. zn. 23 Nc 926/2009 rozhodl Městský soud v Brně dne 24. 2. 2011, že se

žalobce zbavuje způsobilosti k právním úkonům a současně bylo upuštěno od

doručení předmětného rozhodnutí žalobci. Žalobci nebyl uvedený rozsudek nikdy

doručen, kopii rozsudku získal až dne 1. 9. 2011 od opatrovníka – statutárního

města Brna. Ten mu byl ustanoven usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2011, které rovněž nebylo doručováno žalobci. Dne 6. 9. 2011 statutární město

Brno podalo odvolání proti svému ustanovení opatrovníkem. Dne 13. 9. 2011 podal

žalobce odvolání proti rozsudku ze dne 24. 2. 2011 o zbavení způsobilosti k

právním úkonům a požádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Žádosti

o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání bylo vyhověno. Krajský soud v Brně

rozsudkem ze dne 19. 12. 2011, č. j. 15 Co 339/2011-130, zrušil rozsudek

Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2011 o zbavení žalobce způsobilosti k

právním úkonům a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je nutné

prokazovat, jak se žalobce chová, jak se projevuje ve styku s lidmi, jak

obstarává domácnost a hospodaří s majetkem. Bylo zrušeno i usnesení Městského

soudu v Brně ze dne 26. 8. 2011, kterým byl žalobci ustanoven opatrovník s tím,

že je usnesení o ustanovení opatrovníka soud povinen doručit také osobě, jíž je

opatrovník ustanovován. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil tak, že došlo k nesprávnému

úřednímu postupu, když žalobci nebyl ustanoven opatrovník spolu s vydáním

rozsudku Městského soudu v Brně o zbavení způsobilosti dne 24. 2. 2011,

opatrovník byl žalobci ustanoven teprve dne 26. 8. 2011 a rozsudek ze dne 24. 2. 2011 byl žalobci předán až opatrovníkem dne 1. 9. 2011.

Soud prvního stupně

měl za to, že nemajetková újma (úkorný pocit) může poškozenému vznikat až od

okamžiku, kdy se o takovéto újmě dozví. Žalobce se o existenci rozsudku o

zbavení způsobilosti k právním úkonům dozvěděl až dne 1. 9. 2011. Teprve od

této doby mu mohla vznikat nemajetková újma, neboť teprve tehdy získal povědomí

o tom, že byl zbaven způsobilosti k právním úkonům. V této době však již

žalobce opatrovníka měl, nedošlo tedy nikdy k situaci, kdy by žalobce byl

zbaven způsobilosti k právním úkonům, žalobci by nebyl ustanoven opatrovník a

žalobce by o neustanovení opatrovníka věděl. Žalobce ani netvrdí, že by mu byla

odpírána možnost učinit některé právní úkony. Právní úkony, které žalobce

učinil v období, kdy byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2011 v

právní moci, byly platné, neboť tento rozsudek byl následně Krajským soudem v

Brně zrušen. Soud prvního stupně tak došel k závěru, že žalobci nemajetková

újma nemohla vzniknout. Rovněž odvolací soud věc po právní stránce posoudil tak, že k nesprávnému

úřednímu postupu došlo, neboť soud neustanovil žalobci opatrovníka spolu s

vydáním rozsudku o zbavení žalobce způsobilosti k právním úkonům, avšak žalobci

žádná nemajetková újma nevznikla. Odvolací soud odkázal na dle jeho názoru

správné právní hodnocení soudu prvního stupně a citoval rozhodnutí Ústavního

soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 2241/11, které se týká nesprávného

úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, a podle kterého může

být poškozený průtahy v řízení frustrován až od okamžiku, kdy se o řízení

dozvěděl. Žalobcovy námitky o neplatnosti úkonů, které činil v době, kdy neměl

opatrovníka, nemohou obstát, jestliže neoznačil, jaké jeho konkrétní úkony byly

shledány neplatnými, respektive jeho obecný odkaz na měsíční úhrady za energii,

nákupy jídla, osobních potřeb a potřeb pro domácnost je nepřípadný, neboť

neplatnost těchto úkonů nebyla shledána. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, ve kterém vymezuje dovolací

důvody otázkami, zda peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu má plnit také

preventivně – sankční funkci (ohledně ní považuje napadený rozsudek za rozporný

například s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo

2206/2006), zda samotným nezákonným zásahem (spočívajícím v nesprávném úředním

postupu) do základních práv a svobod jednotlivce (zejm. do práv chráněných

článkem 5 Listiny) a do jeho důstojnosti, může vzniknout jednotlivci

nemajetková újma, i když o ní tento jednotlivec nebyl informován, a zda žalobci

vznikla nemajetková újma, když se dozvěděl, že byl zbaven způsobilosti k

právním úkonům, aniž mu byl ustanoven opatrovník, jehož prostřednictvím by mohl

nadále činit právní úkony. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 1. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013

Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241

odst. 1 o. s. ř.

a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2

o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda má peněžité zadostiučinění za

nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. plnit také preventivně – sankční

funkci. Uvedená otázka byla v judikatuře Nejvyššího soudu již vyřešena tak, že

zadostiučinění v režimu odpovědnosti státu plní funkci satisfakční, nikoli

sankční (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo

3936/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo

2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek). Odvolací soud se tohoto řešení přidržel a ani Nejvyšší soud

neshledal důvod se od něj odchylovat. Na uvedeném nic nemění závěry judikatury týkající se újmy způsobené zásahem do

osobnostních práv, podle které je třeba při stanovení výše zadostiučinění

zohlednit okolnosti na straně škůdce, jež důvodně zvyšují vnímání újmy

poškozeným. Takovou okolností může být zejména případné zavinění, jeho forma a

intenzita. Potřeba finanční satisfakce totiž narůstá v přímé úměře s mírou

zavinění původce zásahu, neboť vyšší mírou zavinění je vždy neoprávněnost

zásahu do osobnostních práv zesílena - je zesílena křivda, za níž má přijít

zadostiučinění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS

2844/14, odstavec 48 a následující a judikatura v něm citovaná). Český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční škody. Sankční postih je

vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu (srov. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, a judikatura, na kterou odkazuje). Zdůrazňuje-li část judikatury nutnost navýšení zadostiučinění z důvodu zavinění

škůdce v některých případech (odůvodněných zvláštními okolnostmi) s ohledem na

jeho preventivně-sankční funkci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012,

sp. zn. I. ÚS 1586/09, publikovaný pod č. 43/2012 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu), nelze přehlédnout, že téhož výsledku lze dosáhnout i

navýšením zadostiučinění při zachování jeho kompenzační funkce právě tam, kde

poškozený vzhledem k jednání škůdce vnímá svou újmu úkorněji, než jak by ji

vnímal, kdyby zvláštních okolností v jednání škůdce nebylo. Ostatně i § 2957

věta prvá zákona č.

89/2012 Sb., občanský zákoník, hovoří o odčinění okolností

zvláštního zřetele hodných (ergo kompenzační funkci zadostiučinění), nikoli o

sankcionování škůdce za to, že jednal v daných okolnostech. Konečně v oblasti odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu počítá se zohledněním

okolností, za kterých k újmě došlo, sám zákon a reflektuje je i judikatura. V

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011,

uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,

Nejvyšší soud ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nedůvodným trestním

stíháním uvedl, že je třeba podle § 31a odst. 2 OdpŠk při stanovení formy a

výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě

došlo. Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního

stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti

poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v

takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť

úkorně). Z uvedeného plyne, že otázka, zda zadostiučinění obsahuje sankční prvek, či zda

plní pouze kompenzační funkci, je spíše otázkou teoretickou, bez reálného

dopadu na posuzované případy. Přípustnost dovolání však zakládá otázka, zda žalobci mohla vzniknout

nemajetková újma tím, že byl zbaven způsobilosti k právním úkonům

(svéprávnosti), aniž mu byl ustanoven opatrovník, jehož prostřednictvím by mohl

nadále jednat, neboť tato otázka nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu

řešena. Podle ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění

účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013), dále jen „obč. zák.“, je zákonným

zástupcem fyzické osoby, která byla rozhodnutím soudu zbavena způsobilosti k

právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům byla rozhodnutím soudu

omezena, soudem ustanovený opatrovník. Podle ustanovení § 192 odst. 1 věty první o. s. ř. je předseda senátu povinen

postarat se o to, aby byl ustanoven opatrovník osobám, které ho podle zákona

musí mít. Podle ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. je neplatný právní úkon, pokud ten, kdo

jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům. Podle ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným

rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se

podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Žalobce předně odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr o tom, že mu újma

nevznikla již samotným zásahem do základního práva (konkrétně do práva

chráněného článkem 5 Listiny základních práv a svobod, podle kterého „každý je

způsobilý mít práva“), bez ohledu na to, zda mu existence daného zásahu byla

známa. Odvolací soud při řešení uvedené otázky odkázal na judikaturu týkající se

nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení nebo průtahy v řízení. Podle ní může být účastník řízení frustrován jeho nepřiměřenou délkou až od

okamžiku, kdy se o řízení dověděl, a nemajetková újma mu může vznikat až od

okamžiku, kdy mu bylo známo, že bylo proti němu řízení zahájeno (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn.

30 Cdo 4336/2010). Odvolací soud

nicméně pominul, že tento závěr, který odpovídá povaze nemajetkové újmy

způsobené nepřiměřenou délkou řízení, nelze bez dalšího přenést na situace

týkající se nemajetkové újmy způsobené jiným nesprávným úředním postupem nebo

nezákonným rozhodnutím. Účelem poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně

dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž

byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl

udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, odkazovaný

výše). Je zřejmé, že bez vědomí o probíhajícím řízení, nemůže být účastník po

dobu trvání tohoto řízení ve stavu nejistoty ohledně jeho výsledku. V nyní posuzovaném případě se však jedná o jinou situaci, neboť nejde o

zadostiučinění za újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení. Žalobce

svou újmu spatřuje v tom, že byl několik měsíců zbaven způsobilosti k právním

úkonům, aniž by měl ustanoveného opatrovníka, a poté, co se o uvedených

skutečnostech dozvěděl, prožíval mimo jiné obavy, že všechny úkony, které během

daných měsíců učinil, jsou absolutně neplatné a jejich neplatnost nelze nijak

zhojit. Jinak řečeno, zatímco pro existenci újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky

řízení je nezbytné, aby byl poškozený účasten nepřiměřeně dlouze vedeného

řízení, neboť s jeho prodlužovanou účastí na řízení je vznik újmy spojen, mohla

újma žalobci vzniknout i tím, že se v určitém okamžiku dozvěděl o okolnostech

nastalých v minulosti, které mu do té doby nebyly známy. O nemajetkové újmě lze hovořit, pokud nastalá újma spočívá v narušení osobního

zájmu poškozeného, který nemá hodnotu měřitelnou v penězích, a proto nevede ani

k žádnému snížení jeho majetku. Tyto újmy vznikají a napravují se zvláště tam,

kde je narušena osobnost člověka [právo na život, zdraví, svobodu, soukromí,

důstojnost, čest, jméno apod., srov. Bezouška, P. in Hulmák, M. a kol.,

Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014), 1. vyd. Praha: C. H. BECK, 2014, s. 1498]. V důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým byl pojem nemajetková újma

zaveden do zákona č. 82/1998 Sb., se uvádí, že nemajetkovou újmou je škoda jiná

než materiální (hmotná), tj. škoda morální, ideální, imateriální. Ze samotné podstaty nemajetkové újmy plyne, že spočívá v oprávněně úkorném

pocitu poškozeného, do jehož práv bylo zasaženo (např. v duševních útrapách). Pokud by poškozený žádný úkorný pocit neprožíval, nelze o nemajetkové újmě na

jeho straně uvažovat. Nelze proto ani přijmout žalobcem zastávanou tezi, že

jakýmkoliv zásahem do základních lidských práv a svobod vzniká bez dalšího

„odškodnitelná“ újma člověku, do jehož práv či svobod bylo zasaženo. Pokud

žalobce o zásahu do svých práv nevěděl, nemohl žádný úkorný pocit prožívat, a

nemohla mu proto žádná nemajetková újma vznikat. Uvedeným však není vyloučeno, že žalobci mohla újma vzniknout ve chvíli, kdy se

dozvěděl o nesprávném postupu soudu a jeho důsledcích, spočívajících například

v neplatnosti žalobcem učiněných právních úkonů.

Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda žalobci taková újma skutečně

vznikla. Vyšel přitom ze své judikatury, jež vysvětluje, ve kterých případech a

jakým způsobem se nemajetková újma prokazuje a kdy ji naopak prokazovat není

třeba a její vznik se předpokládá (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014).

Nejvyšší soud přijal závěr, že v případě porušení práva na přiměřenou délku

řízení se vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy (srov.

stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.

2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, část V).

Mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik

nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu

utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by

tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Uvedené se aplikuje v situacích, kdy je

prima facie zřejmé, že jakékoliv osobě ve stejném postavení by za stejných

okolností újma rovněž vznikla.

Kromě výše uvedených výjimek musí poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i

prokázat. Nicméně ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními

prožitky člověka, plyne, že je vznik nemajetkové újmy prokazatelný jen obtížně.

Vznik nemajetkové újmy se proto zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv

osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho

absenci) a jeho následky vnímat úkorně.

Obdobně Nejvyšší soud uvedl, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze

dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. V řízení se tedy obvykle

pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba

mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke

konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla

cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru

jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie,

kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb., že totiž nemajetková

újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných

hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem

zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se

zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život

apod.). Dospěje-li soud v konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek

nemohla být významným způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného

úředního postupu negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke

způsobení nemajetkové (morální) újmy (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp.

zn. 30 Cdo 3731/2011).

Neprokazuje se tedy, jak se poškozený cítí, ale jestli má důvod se cítit

poškozeným - srov. Kolba, J., in Kolba, J., Šuláková, M.: Nemajetková újma

způsobená protiprávním výkonem veřejné moci, 1. vyd. Praha: Leges, s. 55.

V nyní posuzovaném případě došlo k situaci, kdy byl žalobce zcela zbaven

způsobilosti k právním úkonům, aniž by mu byl zároveň ustanoven opatrovník,

jehož prostřednictvím by žalobce mohl jednat po právní moci rozhodnutí o

zbavení svéprávnosti. Újma měla žalobci vzniknout právě tím, že mu nebyl

ustanoven opatrovník. Je proto třeba zodpovědět otázku, zda by se jakákoliv

osoba, která by se ocitla v obdobné nebo srovnatelné situaci, mohla důvodně

cítit dotčena na svých právech.

Zde je předně nezbytné připomenout, že úplné zbavení způsobilosti k právním

úkonům (ale i její omezení) je extrémním zásahem do práv jednotlivce.

Prostřednictvím způsobilosti k právním úkonům (jednáním) a procesní

způsobilosti se uvádí v život ústavní garance právní subjektivity jednotlivce

(čl. 5 Listiny). Práva či nároky, které by postrádaly prostředek k ochraně

jejich zachování, by byly jen prázdnými proklamacemi. (srov. obdobně nález

Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04, publikovaný pod č.

223/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Zbavením způsobilosti k

právním úkonům je člověk připraven o možnost sám účinně vykonávat velké

množství svých práv i o možnost domáhat se sám ochrany svých práv soudní cestou.

Ústavní soud institut zbavení způsobilosti k právním úkonům označil za značně

problematický a za relikt minulého režimu (srov. nález Ústavního soudu ze dne

18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení

Ústavního soudu pod č. 188/2009).

Ostatně zákonodárce již v nové právní úpravě (obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb.,

občanský zákoník) úplné zbavení způsobilosti k právním úkonům (v nové

terminologii svéprávnosti) vůbec nepřipouští. Přípustné je podle zákona pouze

omezení svéprávnosti, a i to musí být nově vždy pouze dočasné. K omezení

svéprávnosti lze přitom podle zákona přistoupit, jen nepostačí-li mírnější a

méně omezující opatření (podpora při rozhodování, zastoupení členem

domácnosti). Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku uvádí, že nové pojetí

institutu omezení svéprávnosti se odchýlilo od koncepce vycházející z

totalitního práva, bere zřetel na mezinárodní úmluvy a přihlíží i k moderním

právním úpravám. Dále uvádí, že se jedná o podstatný zásah do přirozených práv

člověka, který musí být jasně regulován.

V souvislosti s tím, že se jedná o velmi významný zásah do práv jednotlivce,

Ústavní soud zdůraznil nezbytnost naplnění vysokých standardů procesu při

rozhodování o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům (srov. Baroš,

J. in Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina

základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012).

Nelze proto tolerovat postup, kdy dojde k odnětí části právní osobnosti

obecnými soudy, aniž by byl člověku, o jehož právní osobnost se jednalo,

ustanoven opatrovník, prostřednictvím kterého by daný jedinec mohl nadále svá

práva vykonávat.

Pokud soudy osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům neustanoví opatrovníka,

jehož prostřednictvím by mohla dále jednat, pak tato osoba nejenže nemůže svá

práva vykonávat nebo bránit sama, ale nemá ani nikoho, kdo by je mohl vykonávat

či bránit jejím jménem. Z člověka, subjektu práv, je tak pochybením soudů

formálně učiněn pouhý bezprávný objekt, věc. Takové zvěcnění člověka je pak

nepochybně extrémním zásahem do jeho práva na důstojnost.

Proti popsanému nežádoucímu postupu se vymezil i Ústavní soud, který k

neustanovení opatrovníka osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům uvedl, že

„tyto zásahy soudu útočí na samotnou důstojnost stěžovatele, neboť obecný soud

svým rozhodnutím ze stěžovatele vytvořil předmět, který je (…) bezprávný, neboť

neustanovil, a to k údivu Ústavního soudu a dle jeho zjištění, stěžovateli ani

opatrovníka, který by za něj mohl jednat (…). Takový postup okresního soudu je

Ústavnímu soudu zcela nepochopitelný, neboť doslova útočí na základy ústavní

státnosti tak, jak bylo vyloženo vpředu. Formálně tak nastolil právní situaci,

v níž bylo stěžovateli zcela zabráněno vykonávat svá práva (…). Avšak čl. 5

Listiny stanoví, že každý je způsobilý mít práva, což zavazuje obecné soudy,

aby v opatrovnickém řízení nevydaly rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním

úkonům dříve, než určí osobu, jejímž prostřednictvím bude omezovaný nadále

vykonávat svá práva“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 412/04

citovaný výše).

Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že každá osoba, která by se ocitla v

obdobné situaci jako žalobce, tedy která by byla zbavena způsobilosti k právním

úkonům, aniž by jí byl ustanoven opatrovník, jehož prostřednictvím by mohla

nadále právní úkony vykonávat, by mohla důvodně pociťovat citelný zásah do

svého práva na důstojnost, neboť by k ní bylo státem přistupováno jako k pouhé

věci, nikoli jako k člověku.

Právní posouzení odvolacího soudu, podle kterého žalobci jím tvrzená

nemajetková újma nevznikla, je tedy nesprávné, a dovolání je proto důvodné.

Proto Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího

soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo napadené rozhodnutí

zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i

toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e

odst. 2). Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o.

s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v

tomto rozhodnutí vyslovenými.

V dalším řízení bude třeba zabývat se otázkou, jaké intenzity je újma vzniklá

žalobci. Nebude přitom možné odhlédnout od závažnosti žalobcovy újmy, jak bylo

výše vysvětleno. Při stanovení výše zadostiučinění vezmou soudy v úvahu

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. února 2016

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu