30 Cdo 3731/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobce
R. B., zastoupeného JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem v Ostravě –
Moravské Ostravě, Poštovní 2, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a
nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 109 C
235/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.
5. 2011, č. j. 42 Co 4/2011 – 102, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2011, č. j. 42 Co 4/2011 – 102,
a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 10. 2010, č. j. 109 C 235/2009
– 68, se v těch částech výroků II., v nichž bylo rozhodnuto o žalobcem
uplatněném nároku na zaplacení částky 30,000.000,- Kč, jakož i v závislých
výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
této částky, zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky (výrok III.). K odvolání žalobce (do výroků II. a III.) i žalované (do výroku I.) odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 45.419,-
Kč společně se specifikovanými úroky z prodlení, co do částky 1.075,- Kč výrok
I. změnil tak, že žalobu v této části společně s příslušnými úroky z prodlení z
této částky zamítl (výrok I.). Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil
(výrok II.), uložil žalobci nahradit náklady řízení žalované ve výši 4.737,- Kč
(výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky za odvolací
řízení (výrok IV.). Žalobce se v tomto řízení domáhal po žalované zaplacení celkem 31,050.000,- Kč
společně se zákonnými úroky z prodlení, a to z titulu náhrady škody a
nemajetkové újmy, jež mu měly vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním
a odsouzením v řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné, pobočky Havířov pod
sp. zn. 101 T 223/2000 a následně pod sp. zn. 101 T 156/2008. Vzniklou škodu
spatřoval žalobce v nákladech, které musel vynaložit na svou obhajobu ve výši
50.000,- Kč. Nemajetková újma mu měla vzniknout tím, že řízení trvalo
nepřiměřeně dlouhou dobu (požadoval zadostiučinění ve výši 1,000.000,- Kč). Dále ke způsobení nemajetkové újmy (vyčíslené žalobcem na 30,000.000,- Kč) mělo
dojít v důsledku toho, že žalobce byl nucen se po dobu osmi let zdržovat v
zahraničí před výkonem nezákonně uloženého trestu, a bylo tak porušeno jeho
právo na rodinný život a jeho svoboda pohybu. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že dne 26. 6. 2000 byl žalobce zadržen a bylo mu doručeno sdělení obvinění ze dne 13. 6. 2000
pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, kterého se měl dopustit
společně s L. Š., a to v souvislosti s uzavřením dvou leasingových smluv. Téhož
dne byl žalobce propuštěn na svobodu. Dne 12. 9. 2000 byla na žalobce podána
obžaloba. U hlavního líčení konaného dne 7. 11. 2000 byl vyhlášen odsuzující
rozsudek a žalobci byl udělen nepodmíněný trest odnětí svobody na dobu tří let. Odvolací soud odvolání žalobce zamítl dne 30. 1. 2001. Téhož dne nabyl
odsuzující rozsudek právní moci. Dne 12. 2. 2001 požádal žalobce o odklad
výkonu trestu ze zdravotních důvodů a z důvodu podání ústavní stížnosti. Tato
žádost byla odmítnuta dne 13. 6. 2001, žalobce však do výkonu trestu
nenastoupil, v místě svého bydliště se nezdržoval, neboť v té době pobýval na
území USA. Dne 13. 11. 2001 byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce usnesením
sp. zn. I. ÚS 131/01. Dne 18. 3. 2005 byl na žalobce vydán zatýkací rozkaz. Další zatýkací rozkazy na žalobce následovaly, neboť byl v jiných řízeních
shledán vinným ze spáchání dalších trestných činů. Dne 4. 1. 2007 byl Ústavnímu
soudu doručen návrh žalobce na obnovu řízení ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS
131/01 podle § 119 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., a to s ohledem na rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 18. 7. 2006, dle
nějž byl v uvedeném trestním řízení proti žalobci porušen čl. 6 odst. 1 a 3
písm.
d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento návrh byl
doplněn podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 2. 2007. Dne 2. 4. 2008
požádal Ústavní soud o zapůjčení trestního spisu a dne 9. 4. 2008 vyzval
Okresní soud v Karviné, pobočku v Havířově, aby se k podanému návrhu vyjádřil. Dne 6. 5. 2008 rozhodl Ústavní soud o povolení obnovy řízení v dané věci a dne
4. 6. 2008 vyzval k vyjádření soudkyni Okresního soudu v Karviné, pobočky v
Havířově, JUDr. Lívii Laššákovou, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání v
této věci s tím, že vzhledem k právním závěrům ESLP je věc natolik jasná, že
nastala situace předvídaná v § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Nálezem pléna
Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/07, byly zrušeny rozsudek
Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 7. 11. 2008, sp. zn. 101
T 223/2000, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 5
To 10/2001, neboť došlo k porušení základního práva navrhovatele. Řízení u
Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, pak bylo vedeno pod sp. zn. 101
T 156/2008 proti žalobci jako proti uprchlému a dne 31. 3. 2009 byl v hlavním
líčení vyhlášen zprošťující rozsudek, neboť nebylo prokázáno, že trestný čin
skutečně spáchal obžalovaný (žalobce). Žalovaná k žádosti žalobce jakékoliv plnění odmítla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v tomto případě jsou dány předpoklady
pro odpovědnost státu za škodu a případně též i nemajetkovou újmu způsobenou
nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“. Co do uplatněného nároku na náhradu škody uznal soud prvního stupně žalobu
důvodnou, avšak výši požadované částky snížil s ohledem na § 31 odst. 3 OdpŠk
na 21.494,- Kč. Z části důvodným byl podle soudu prvního stupně i požadavek žalobce na
zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu vznikla „průtahy v řízení“. Posuzovat
dobu řízení však bylo možné jen potud, pokud státní orgány České republiky v
dané věci konat mohly a měly, tj. dobu od 26. 6. 2000 do 30. 1. 2001, resp. 30. 11. 2001. V mezidobí žádné řízení před orgány České republiky neprobíhalo a
žádné orgány v dané věci ani konat nemohly. V žádném případě nemůže Česká
republika odpovídat za délku řízení před ESLP. V řízení před orgány České
republiky v letech 2000 a 2001 nebyly shledány žádné průtahy, a doba řízení tak
byla zcela přiměřená. Určité průtahy shledal soud prvního stupně pouze v řízení
před Ústavním soudem, a to od doby podání návrhu na obnovu řízení až do
vyhlášení nálezu dne 2. 7. 2008. Přibližně za jeden rok, po jehož dobu Ústavní
soud nekonal (ačkoliv se podle jeho vlastních slov jednalo o zcela jasnou věc),
přiznal soud prvního stupně žalobci zadostiučinění ve výši 25.000,- Kč. V
následném řízení po zrušení původních trestních rozhodnutí Ústavním soudem
neshledal soud prvního stupně žádné průtahy.
Zcela nedůvodným byl shledán nárok žalobce na zadostiučinění nemajetkové újmy,
která mu měla vzniknout nezákonným odsouzením. Žalobce, aby se vyhnul výkonu
trestu odnětí svobody, opustil území České republiky a po dobu osmi let pobýval
na území USA, což dle jeho tvrzení vedlo k rozpadu rodinného života, k omezení
kontaktu s nejbližšími rodinnými příslušníky a taktéž k omezení práva na
svobodný pohyb vzhledem k vydání zatýkacího rozkazu. Odpovědnost státu není
primárně vyloučena s ohledem na přechodná ustanovení k zákonu č. 160/2006 Sb.,
jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb. Odsuzující rozsudek byl sice vyhlášen
přede dnem účinnosti tohoto zákona, žalobcem tvrzená újma však přetrvávala i za
jeho účinnosti a nezákonné odsouzení žalobce k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody bylo zrušeno až nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008. Dle soudu prvního stupně však nebyla dána příčinná souvislost mezi odsouzením
žalobce a tvrzenou újmou. Žalobce se sám rozhodl nevykonat v té době pravomocně
uložený trest odnětí svobody a nerespektovat pravomocný rozsudek. Zvolil si
cestu dobrovolného odchodu do ciziny a stát za následky této volby nemůže nést
odpovědnost. Žalobce po svém odchodu do zahraničí čelil také dalším trestům,
zejména peněžitým, ale i nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce jednoho
roku. Žalobce se tak podle soudu ukrýval i před dalšími tresty, které zrušeny
nebyly. I proto soud prvního stupně dovodil neexistenci příčinné souvislosti. Odvolací soud doplnil dokazování opisem z evidence rejstříku trestů, z něhož
zjistil, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 8. 1998,
sp. zn. 3 T 74/97, uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 2 trestního zákona. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v
Havířově, ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 101 T 291/2000, byl žalobce uznán vinným
ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona a
byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně. Odvolací soud shledal nárok na přiměřené zadostiučinění uplatněný žalobou v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Žalobce totiž
nerespektuje rozhodnutí orgánu státu tím, že se vyhýbá výkonu trestu odnětí
svobody uloženého pravomocným rozsudkem (sp. zn. 101 T 291/2000). Vyplacení
náhrady by znamenalo, že stát finančně podporuje na útěku osoby, které odmítají
respektovat pravomocná rozhodnutí státních orgánů. Nedůvodná je námitka
žalobce, že při stanovení a výměře trestu v řízení pod sp. zn. 101 T 291/2000
bylo přihlédnuto k odsouzení, které bylo posléze zrušeno, a proto byl uložen
trest nepodmíněný. Z odůvodnění rozsudku sp. zn. 101 T 291/2000, plyne, že při
stanovení trestu bylo přihlédnuto k výši škody a k tomu, že se žalovaný v
minulosti dopustil majetkové trestné činnosti. Z opisu evidence rejstříků
trestů je zřejmé, že žalobce byl pro majetkovou trestnou činnost odsouzen již v
roce 1998.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), „čemuž odpovídá i poučení odvolacího
soudu v rozsudku obsažené.“ Dovolání je podle názoru žalobce důvodné proto, že
rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobcem uplatněný nárok totiž není v rozporu s dobrými mravy. To, že byl
žalobci v pozdějším trestním řízení uložen jednoroční trest odnětí svobody
nepodmíněně, bylo zapříčiněno tím, že soudy přihlédly k předchozímu odsouzení k
trestu odnětí svobody v délce tří let. Především má ale žalobce za to, že tato
dvě trestní řízení nelze v civilním soudním řízení o náhradu nemajetkové újmy
jakkoliv spojovat. Žalobce totiž do nucené emigrace odešel v obavě před výkonem
nezákonně uloženého trestu. Vykonal-li by žalobce tříletý nepodmíněný trest
odnětí svobody, zajisté by soudy o jeho právu na odškodnění nepochybovaly. Podle žalobce nelze odmítnout odškodnění za nezákonné rozhodnutí jen a pouze
proto, že poškozený nerespektuje jiné rozhodnutí státního orgánu. Striktně je
třeba oddělit odpovědnost státu za škodu a plnění povinnosti vůči státu. Právo
na odškodnění nemajetkové újmy je podobné právu na ochranu osobnosti, přičemž
ohledně práva na ochranu osobnosti judikoval Nejvyšší soud, že toto právo nelze
fyzické osobě odepřít s odůvodněním, že přiznání tohoto práva by bylo v rozporu
s dobrými mravy. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu
odvolacího a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací v dovolacím řízení postupoval a o dovolání
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Uvážil, že
zatímco soud prvního stupně založil svůj rozsudek na závěru, že mezi
„nezákonným rozhodnutím“ soudu v trestním řízení a žalobcem tvrzenou
nemajetkovou újmou není dán vztah příčinné souvislosti, odvolací soud své
potvrzující rozhodnutí založil na tom, že nárok žalobcem uplatněný je v rozporu
s dobrými mravy, a proto mu nelze přiznat ochranu. Odvolací soud se přitom
nezabýval úvahami soudu prvního stupně, které se týkaly příčinné souvislosti. Dovolací soud dospěl k závěru, že v tomto případě nemůže být
přípustnost dovolání zvažována podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
soud odvolací formálně i materiálně vymezil práva a povinnosti účastníků řízení
stejně jako soud prvního stupně. Z tohoto důvodu se nemůže jednat o rozhodnutí
měnící. Jelikož založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. bylo v daném případě též vyloučeno, mohlo být shledáno přípustným jen tehdy,
jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne
6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního
soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť v napadeném rozsudku
odvolacího soudu je řešena právní otázka dovolatelem zpochybňovaná, která v
dosavadní rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla řešena. Jedná se o
otázku, zda lze nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím orgánu
veřejné moci nepřiznat proto, že byl uplatněn v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel v tomto ohledu ničeho
nenamítal, dovolací soud nicméně dospěl k závěru, že řízení bylo postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť ve věci
rozhodl věcně nepříslušný soud prvního stupně a odvolací soud nezjednal nápravu
způsobem vyplývajícím z § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) nebo
b) o. s. ř. (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až
376. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1919). Otázka, která je pro posouzení věcné příslušnosti soudu v obdobných případech
klíčová, spočívá v aplikovatelnosti zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že na daný
případ je zákon č. 82/1998 Sb. v uvedeném znění plně aplikovatelný. Podle článku II. zákona č. 160/2006 Sb., který novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 zákon č. 82/1998 Sb., se „odpovědnost podle tohoto zákona za
nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1,
věty druhé a třetí, a § 22 odst. 1, věty druhé a třetí, zákona č. 82/1998 Sb.,
ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, […] vztahuje také na
nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud
nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před
nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto
titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné
rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode
dne účinnosti tohoto zákona.“
Nejvyšší soud k tomu opakovaně uvedl, že „z uvedeného je zřejmé, že zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., působí zpětně toliko ve vztahu k
nemajetkové újmě způsobené nesprávným úředním postupem, který spočívá v
nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě. Nevztahuje se na
odpovědnost za nemajetkovou újmu vzniklou z jiného důvodu přede dnem účinnosti
zák. č. 160/2006 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná
na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz, nebude-li uvedeno jinak).“
V rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, Nejvyšší soud dále
uzavřel, že „v případě nezákonných rozhodnutí lze odpovědnost státu za újmu
jimi způsobenou posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006
Sb., pouze tehdy, došlo-li k vydání rozhodnutí za účinnosti zák. č. 160/2006
Sb., tj. počínaje 27. 4. 2006, popř. tehdy, byla-li sice tato rozhodnutí vydána
před účinností zák. č. 160/2006 Sb., ale újma jimi byla způsobená až v době po
jeho účinnosti.“ V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud detailně vypořádal i s
nejednotnou judikaturou Ústavního soudu. Vyžaduje-li nicméně čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též
jen „Listina“), aby byla škoda, za niž odpovídá stát, nahrazena každému, za
podmínek stanovených zákonem, je třeba příslušný zákon vykládat způsobem, který
naplnění daného ústavního požadavku umožní. Došlo-li tedy ke vzniku újmy v
době, kdy již zák. č. 82/1998 Sb. zakládal nárok na náhradu nemajetkové újmy,
je třeba odpovědnost státu za tuto újmu posoudit podle daného znění zák. č. 82/1998 Sb., byť by nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, od něhož
se odpovědnost státu odvíjí, bylo vydáno před účinností zák. 82/1998 Sb., ve
znění zák. č. 160/2006 Sb. Opačný výklad by vedl k tomu, že samotné vydání
rozhodnutí, od něhož se odvozuje odpovědnost státu za způsobenou újmu, před
účinností zák. č. 160/2006 Sb., by znemožnilo odškodnit v režimu zák. 82/1998
Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., újmou vzniklou (např. i v důsledku
vazebního stíhání) po nabytí účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., čímž by nebyl
naplněn ústavní požadavek čl. 36 odst. 3 Listiny. V souzené věci bylo třeba za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998
Sb. považovat rozsudek soudů v trestním řízení o tom, že žalobce je vinný
spácháním trestného činu a že se mu za to ukládá příslušný trest. Tento
rozsudek nabyl právní moci dne 30. 1. 2001 a lze usuzovat, že od této chvíle až
do jeho zrušení Ústavním soudem mohl kontinuálně v nemajetkové sféře žalobce
působit jím tvrzenou újmu. V takovém případě je ale třeba při zohlednění výše
uvedených závěrů dovodit, že ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona
č. 160/2006 Sb. (účinného od 27. 4. 2006) se neuplatní pro posouzení případně
vzniklé nemajetkové újmy způsobené v období od právní moci „nezákonného
rozhodnutí“ (tj. od 30. 1. 2001) do nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (tj. do 27. 4. 2006). Naopak, odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou
žalobci „nezákonným rozhodnutím“ v době od účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. od 27. 4. 2006, do vydání nálezu Ústavního soudu, (tj. dne 2. 7. 2008) je třeba
posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Před účinností zák. č. 160/2006 Sb. nebyl možný výklad čl. 36 odst.
3 Listiny v
pojmu škoda takový, aby daný pojem zahrnoval rovněž nemajetkovou újmu, a to
vzhledem k odlišnému obsahu daných pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, publikovaný pod č. 98 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazek 37, a vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.). Nejvyšší soud je přesvědčen o tom, že čl. 36 odst. 3 Listiny není přímo
aplikovatelným a v důsledku toho je věcí zákonodárce, v jakém rozsahu,
vymezeném v zákoně předvídaném v čl. 36 odst. 4 Listiny, se rozhodne náhradu
škody, majetkové i nemajetkové, za níž odpovídá stát, poskytnout (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006, či již výše citovaný
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5180/2009). Nejvyšší soud se ovšem cítí být ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán závěry
vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS
428/05. V tomto nálezu posuzoval Ústavní soud situaci stěžovatele, který byl
trestně stíhán a následně shledán vinným a odsouzen, přičemž později bylo
rozhodnuto o zrušení odsuzujícího rozhodnutí coby rozhodnutí nezákonného. Ústavní soud dospěl k závěru, že daný nárok vzniklý v době před účinností zák. č. 160/2006 Sb., bylo možno odškodnit cestou právní úpravy ochrany osobnosti. Podle § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního
stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. S ohledem na § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo na soudu prvního stupně, aby
vyloučil z důvodu své věcné nepříslušnosti část nároku, týkající se odškodnění
žalobce za nezákonné rozhodnutí v době před 27. 4. 2006 (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, jenž není dostupný na
internetových stránkách www.nsoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 70/2009) k samostatnému řízení postupem podle § 112 odst. 2 o. s. ř. a následně ohledně vyloučeného nároku postupoval podle § 104a odst. 2 o. s. ř. a věc po vyjádření účastníků předložil svému nadřízenému vrchnímu soudu k
rozhodnutí o tom, které soudy jsou věcně příslušné o něm rozhodnout. K uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že nemohl v otázce věcné příslušnosti k
projednání nároků žalobce rozhodnout sám postupem podle § 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř., neboť žalobce musí k výzvě soudu nejdříve vymezit, v jaké části
jím dosud uplatněného nároku na finanční zadostiučinění se jedná o kompenzaci
tvrzené nemajetkové újmy způsobené do 27. 4. 2006 a v jaké části se jedná o
finanční kompenzaci tvrzené nemajetkové újmy způsobené od 27. 4. 2006 do 2. 7. 2008. Věcně příslušný soud rozhodující o nároku žalobce v rámci řízení o ochranu
osobnosti pak při svém rozhodování přihlédne k tomu, že je daným postupem
suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou
odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti
zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., byl posuzován podle § 31a
odst. 2 tohoto zákona.
Jelikož přípustnost dovolání byla založena na závěru o zásadním právním významu
napadeného rozsudku odvolacího soudu a jelikož nadále může být nárok na
přiměřené zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu případně vzniklou po 27. 4. 2006 posuzován podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb.,
považoval dovolací soud za nezbytné vyslovit se k právním závěrům soudů
vztahujícím se k důvodnosti žalobcem uplatněného nároku z pohledu uvedené
právní úpravy. Soud prvního stupně založil své zamítací rozhodnutí ve vztahu k žalobcem
uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené v důsledku nezákonného
rozhodnutí o vině a uloženém trestu proto, že mezi tímto rozhodnutím a žalobcem
tvrzenou nemajetkovou újmou neshledal vztah příčinné souvislosti. Odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně v této části potvrdil, ovšem s tím, že tento
nárok byl žalobcem uplatněn v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk „nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.“
Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že „bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.“
V § 31a odst. 2 OdpŠk je stanoveno, že „zadostiučinění se poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo.“
Odvolací soud – ačkoliv se nevyjádřil k otázce příčinné souvislosti – shledal,
že nárok byl žalobcem uplatněn v rozporu s dobrými mravy. Z toho je možné
dovodit, že shledal existenci podmínek odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu,
avšak považoval za nepřípustné – s ohledem na mravní hodnoty, na něž odkazuje
občanský zákoník, a na konkrétní okolnosti daného případu – aby žalobci byla
přiznána jakákoliv forma zadostiučinění. Dovolací soud se s tímto právním posouzením neztotožňuje. Vychází totiž z toho,
že čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod svěřuje (zvláštnímu) zákonu,
aby stanovil podmínky, za nichž stát odpovídá za škodu vzniklou nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tímto zákonem je pak co do
stanovení podmínek odpovědnosti státu za škodu výlučně zákon č. 82/1998 Sb., ve
znění pozdějších předpisů. I když tento zákon odkazuje ve svém § 26 na
subsidiární použití občanského zákoníku, nelze přehlédnout, že primárně se při
uplatnění nároku na náhradu škody (nemajetkové újmy) jedná o vztah mezi
jednotlivcem a státem, jenž vzniká v důsledku nezákonného či nesprávného
úředního postupu státu při výkonu veřejné moci, tedy v rámci výkonu
vrchnostenského oprávnění státu.
Proto je neadekvátní vést přímou paralelu mezi
pravidly obecné úpravy odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku a
principy ovládajícími odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. (viz Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina
základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, str. 746; jinými slovy též nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 314/2011). V daném případě je nadto nutno si uvědomit (a to i s přihlédnutím ke znění § 26
OdpŠk), co stanoví § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk. Totiž že existuje-li nezákonné
rozhodnutí či nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci, v jehož důsledku
vznikla jednotlivci nemajetková újma, poskytne se za tuto újmu přiměřené
zadostiučinění. Nebylo-li možno tuto újmu nahradit jinak, poskytne se
zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Bylo-li by konstatování
porušení práva nedostatečné, poskytne se zadostiučinění v penězích. S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl dovolací soud k závěru, že zákon č. 82/1998 Sb. stanoví vlastní a úplné podmínky, za nichž stát odpovídá za
vzniklou nemajetkovou újmu, tak jako i pravidla o poskytnutí zadostiučinění a
jeho formy. Nárok na náhradu nemajetkové újmy, jenž je podle zákona č. 82/1998
Sb. dán, tak nelze s odkazem na dobré mravy ve smyslu § 3 obč. zák. zamítnout. Na druhé straně nelze pominout, že hodnoty obdobné těm, které odvolací soud
dovodil aplikací § 3 obč. zák., jsou v § 31a OdpŠk rovněž obsaženy. Předně je třeba vzít do úvahy, zda nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním
postupem žalobci skutečně újma nemajetkového charakteru vznikla. V tomto ohledu
je třeba si uvědomit, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat,
neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Jde tedy „pouze“ o zjištění, zda tu
jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit
poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním
okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být
dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i
důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. – totiž, že nemajetková újma se jinak
nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách,
které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její
důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla
promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život,
nejistota apod.). Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k závěru, že žádná
z těchto složek nemohla být významným způsobem v důsledku nezákonného
rozhodnutí či nesprávného úředního postupu negativně dotčena, je namístě závěr
o tom, že nedošlo ke způsobení nemajetkové (morální) újmy. V dalším postupu pak uvedené hodnoty hrají vždy roli při zvažování formy,
případně výše zadostiučinění. To vyplývá zejména z § 31a odst. 2 věty druhé
OdpŠk kladoucí důraz na závažnost vzniklé újmy a okolnosti, z nichž ke
způsobení újmy došlo.
Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení
trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání
bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej
poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat
obzvlášť úkorně). Budou jimi ale také okolnosti zahájení trestního stíhání
předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k
závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání
zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání
pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V
této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení
trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z
toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně
sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování
porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti
poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Takové okolnosti mají být v rámci
kontradiktornosti řízení žalobcem tvrzeny a prokazovány. Ostatně podobné interpretační závěry učinil Nejvyšší soud ve vztahu k žalobním
požadavkům na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou
délkou trestních řízení, v nichž však vycházel z aplikace kritéria § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30
Cdo 4442/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3867/2011). Vzhledem k dalšímu procesnímu postupu dovolacího soudu vyplývajícímu z výroku
rozsudku bylo třeba se zabývat i otázkou příčinné souvislosti nastolenou soudem
prvního stupně, jíž se odvolací soud nevěnoval. Pro dovození odpovědnosti státu za vznik nemajetkové újmy v souvislosti s
vydáním nezákonného rozhodnutí je třeba naplnění tří podmínek. Zaprvé,
existence nezákonného rozhodnutí, tj. takového pravomocného rozhodnutí, které
bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno (jinak je tomu v případech
předvídaných v § 8 odst. 2 OdpŠk). Zadruhé, vznik újmy v nemajetkové sféře
poškozené osoby. Zatřetí, existence příčinné souvislosti mezi vydáním
nezákonného rozhodnutí a vznikem nemajetkové újmy. V daném případě byla jednoznačně splněna podmínka první, tj. existence
nezákonného rozhodnutí, neboť pravomocné rozhodnutí o žalobcově vině a uloženém
trestu bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu z důvodu porušení základních práv
žalobce zakotvených v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně
základních práv a svobod. Je proto třeba posoudit, zda v důsledku tohoto nezákonného rozhodnutí mohlo
dojít v nemajetkové sféře žalobce ke vzniku újmy. Žalobce tvrdil, že nemajetková újma spočívala v omezení jeho rodinného života a
svobody cestování, neboť se nemohl se členy své rodiny libovolně stýkat a
nemohl se libovolně pohybovat (zejména pak na území České republiky). Soudy –
byť nikoliv explicitně – dospěly k závěru, že žalobcem tvrzená újma mu vznikla.
K tomu dovolací soud pouze odkazuje na výše uvedené závěry týkající se
dokazování vzniku nemajetkové újmy, aniž by se mohl a měl vyjádřit k aplikaci
těchto závěrů na daný případ. Pakliže soudy v dalším řízení dospějí k závěru, že žalobci jím tvrzená
nemajetková újma vznikla, bude namístě řešení otázky existence příčinné
souvislosti. Příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a tvrzenou
nemajetkovou újmou pak žalobce dovozoval z toho, že v důsledku nezákonného
rozhodnutí musel „nedobrovolně“ opustit Českou republiku a musel se skrývat v
zahraničí, neboť se chtěl vyhnout přímému následku spočívajícímu v tom, že by
musel vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody uložený právě tímto nezákonným
rozhodnutím. Z tohoto důvodu nemohl navštěvovat rodinu v České republice a
nemohl se ani svobodně pohybovat. Sled událostí, tak jak jej zjistil soud prvního stupně, byl v tomto případě
takový, že nejprve byl vydán rozsudek (později zrušený pro nezákonnost), na
základě něhož měl žalobce vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody v délce tří
let. Žalobce se – dle svých tvrzení – v důsledku tohoto rozsudku, o jehož
nezákonnosti byl již v té době přesvědčen, rozhodl uložený trest nevykonat a
odejít do zahraničí. V důsledku tohoto kroku na nějakou dobu přerušil, případně
omezil, styky s rodinou a přáteli a skrýval se (pobýval) mimo území České
republiky (nejdříve v USA a následně zřejmě v Norsku). Zásadní otázkou vztahující se k příčinné souvislosti shora vymezené z hlediska
právního (tj., mezi jakou újmou jako následkem a jakou skutečností jako
příčinou této újmy má být příčinná souvislost zjišťována) je, zda přímou
příčinou odchodu žalobce z České republiky bylo vydání rozsudku o jeho vině a o
uložení uvedeného trestu. Nemusí jít přitom o příčinu jedinou. Škodlivý
následek nemusí vzniknout jen z jedné příčiny. Rozhodující je, zda – nebýt této
skutečnosti (v daném případě vydání nezákonného rozhodnutí) – ke vzniku újmy by
nedošlo, nebo naopak, zda škodlivý následek (vznik nemajetkové újmy) by nastal
i bez této skutečnosti. Zjišťování existence takového spojení je však již
otázkou skutkovou a soud prvního stupně jí bude muset znovu věnovat pozornost,
byť odvolací soud se k této otázce nevyjádřil a bez dalšího uzavřel, že nárok
byl žalobcem uplatněný v rozporu s dobrými mravy. Zde zjevně bude na místě v
souvislostech příčiny a následku věnovat hlubší pozornost i tomu, co
prvostupňový soud naznačil, že se žalobce ukrýval i před dalšími, nezrušenými
tresty. Dovolací soud upozorňuje na to, že v daném případě není rozhodující to, zda
stát nese odpovědnost za nemajetkovou újmu způsobenou vykonáním uloženého
trestu, jak uvažoval soud prvního stupně, když uvedl, že byl-li uložen
nezákonně trest odnětí svobody, pak stát nese odpovědnost za škodu a
nemajetkovou újmu, která vznikla v souvislosti s výkonem tohoto trestu, nikoliv
však za újmu, která vznikla proto, že poškozený odmítl respektovat pravomocný
rozsudek a byť nezákonně uložený trest nevykonat a uprchnout do ciziny.
Je
totiž nutno vnímat rozdíl ve skutkových podstatách odpovědnosti státu za újmu
způsobenou výkonem trestu ve smyslu § 10 OdpŠk a odpovědnosti státu za újmu
způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk. Podle § 10 OdpŠk
je odpovědnost státu dána za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s výkonem
trestu (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání,
Praha : C. H. Beck, 2007, str. 81), avšak není vyloučeno, že nezákonné
rozhodnutí o vině a trestu ve smyslu § 8 OdpŠk bude mít za následek vznik jiné
nemajetkové újmy, než té, která vznikne vykonáním trestu. Jinými slovy řečeno, jestliže by žalobce trest odnětí svobody vykonal (zcela
nebo zčásti) byla by dána odpovědnost státu za případnou nemajetkovou újmu za
podmínek stanovených v § 10 OdpŠk. Jestliže však žalobce trest uložený
pravomocným soudním rozhodnutím nevykonal, je pro zjištění existence příčinné
souvislosti rozhodující toliko to, zda nezákonné rozhodnutí o vině a trestu
žalobce bylo přímou příčinnou případně vzniklé nemajetkové újmy (byť nemusí jít
o příčinu jedinou, ale musí jít o příčinu podstatnou). V tomto smyslu by pak
bylo například relevantní zjištění soudu o tom, že žalobce do ciziny odešel
zcela dobrovolně, bez ohledu na to, že byl pravomocně shledán vinným ze
spáchání trestného činu a že mu za to byl uložen trest. Bude-li soudem prvního stupně dovozena existence všech podmínek odpovědnosti
státu za nemajetkovou újmu, soud posoudí, zda, případně v jaké formě a výši,
žalobci přísluší přiměřené zadostiučinění, a to s přihlédnutím k závěrům shora
uvedeným. Jelikož řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, postupoval dovolací soud podle 243b odst. 2, části věty za
středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se
důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. také
rozsudek soudu prvního stupně a podlé téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.