U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobce Ing. J. P., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem
v Přerově, Dr. Skaláka 10, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 767.645,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 C 49/2006, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, ze
dne 18. srpna 2008, č. j. 59 Co 584/2007-353, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody představující jednak ušlý zisk v podobě ušlých
odměn správce konkursní podstaty, na které by mu vznikl nárok, pokud by v
důsledku nezákonného trestního stíhání nebyl zproštěn výkonu funkce správce
konkurzní podstaty, a jednak náhrady škody za dobu vykonané vazby.
Okresní soud v Kroměříži (dále též jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
4. července 2007, č. j. 9 C 49/2006-305, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 10.167,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), ve
zbývající části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 757.478,- Kč s úrokem
z prodlení, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
III). Vyšel ze zjištění, že proti žalobci bylo dne 26. dubna 2000 zahájeno
trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1
tr. zák., a že byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2000, sp. zn.
7 Nt 3871/2000, vzat do vazby (ze které byl propuštěn dne 20. června 2000).
Následně byla pro shora uvedený trestný čin podána na žalobce obžaloba, o níž
Okresní soud v Kroměříži rozhodl rozsudkem ze dne 2. prosince 2003, č. j. 2 T
24/2003-4322, tak, že žalobce obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil.
Dále měl soud za zjištěno, že proti žalobci bylo dne 13. dubna 2000 zahájeno
jiné trestní stíhání, které skončilo odsuzujícím rozsudkem Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 4. dubna 2005, sp. zn. 4 To 23/2005; jím byl žalobce (spolu s
dalšími osobami) uznán vinným ze spáchání trestných činů podle § 148 odst. 1, 2
a 4 tr. zák. a § 152 odst. 1 tr. zák. a byl mu (mimo jiné) uložen úhrnný
nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let, který nyní vykonává.
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. listopadu 2006,
sp. zn. 3 T 89/2002, skončilo i trestní stíhání zahájené dne 4. ledna 2001,
jímž byl žalobce uznán vinným trestným činem podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák.
Dále měl soud za prokázané, že žalobce jako ustanovený správce konkursních
podstat dvou úpadců (společností CEDR centrální drogerie, v. o. s., a Coinvest,
a. s.) byl usneseními konkursního soudu (ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 40 K 54/98,
a č. j. 40 K 5/2000-362) výkonu těchto funkcí zproštěn podle § 8 odst. 6 zákona
č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání.
Žalobcem uplatněný nárok posoudil soud prvního stupně podle zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění do 26. 4.
2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Neshledal naplněnou jednu ze zákonných
podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to příčinnou souvislost mezi
některým z rozhodnutí vydaných v trestním řízení (usnesením o zahájení
trestního stíhání a rozhodnutím o vzetí do vazby) a tvrzenou majetkovou újmou
(ušlým ziskem). Vyšel z toho, že usnesení konkursního soudu (ze dne 2. 6. 2005,
sp. zn. 40 K 54/98, a č. j. 40 K 5/2000-362), jimiž byl žalobce zproštěn funkcí
správce konkursní podstaty, spatřují jako důvod pro jeho zproštění nikoliv
výlučně uvalení vazby v trestním řízení, které později skončilo zprošťujícím
rozsudkem, nýbrž i další dvě trestní stíhání žalobce, která později skončila
jeho pravomocným odsouzením. Právě s přihlédnutím k tomu, že ve dvou ze tří
trestních stíhání (ke kterým také konkursní soud při zproštění funkce
konkursního správce přihlížel) byl žalobce uznám vinným ze spáchání rozsáhlé
hospodářské trestné činnosti, není naplněna podmínka příčinné souvislosti mezi
tvrzenou škodou a rozhodnutími vydanými v trestním stíhání, které skončilo
zproštěním obžaloby. Co do částky 10.167,- Kč shledal soudu prvního stupně
nárok žalobce opodstatněným, odkazuje přitom na ustanovení § 9 odst. 1 zákona
č. 82/1998 Sb., jelikož žalobce si uvalení vazby nezavinil; částku mu pak
přiznal podle § 30 zákona č. 82/1998 Sb. za dobu od 24. 5. 2005 do 26. 6.
2000, po kterou žalobce vazbu vykonával.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále též jako
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. srpna 2008, č. j. 59 Co 584/2007-353,
rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II potvrdil (výrok I); ve výroku I
jej změnil tak, že žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 10.167,- Kč
se specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Odvolací soud se ztotožnil
se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením, že v
dané věci není dána příčinná souvislost mezi trestním stíháním žalobce –
některým z rozhodnutí vydaných v trestním řízení, které skončilo zprošťujícím
rozsudkem – a tvrzenou majetkovou újmou. Nadto dodal, že samotnými rozhodnutími
vydanými v trestním řízení, jež předcházela vydání zprošťujícího rozsudku,
nebylo žalobci znemožněno vykonávat funkci správce konkursních podstat; výkon
funkce správce žalobce ztratil až rozhodnutím konkursního soudu o jeho
zproštění této funkce. Nesprávným odvolací soud ovšem shledal rozhodnutí soudu
prvního stupně o přiznání paušální náhrady za vykonanou vazbu, jelikož dle
názoru odvolacího soudu je podmínkou pro přiznání tohoto nároku poškozenému
uplatnění nároku podle § 14 a § 15 zákona č. 82/1998 Sb u úřadu uvedeného v §
6 tohoto zákona. Jelikož žalobce u příslušného úřadu nárok neuplatnil, nelze mu
(dle názoru odvolacího soudu) nárok v řízení před soudem přiznat.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Především nesouhlasil se závěrem odvolacího
soudu, že funkci správce konkursních podstat nemohl vykonávat až v důsledku
rozhodnutí konkursního soudu, jimiž byl zproštěn výkonu této funkce, a nikoliv
z důvodu dříve vydaných rozhodnutí v trestním řízení. Trval na tom, že nárok na
náhradu ušlého zisku za nezákonnou vazbu podle § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998
Sb. má každý, na kom byla vazba vykonána. Namítal, že pokud v řízení prokázal,
v jaké výši byly vyplaceny odměny správcům, kteří byli ustanoveni namísto něj,
měl soud z těchto skutečností vyjít a přiznat mu náhradu v této prokázané výši,
nebo se měl přidržet „v zákoně uvedených kritérií“. Za nesprávný považoval i
závěr soudu, že nárok na paušální náhradu škody za vykonanou vazbu byl povinen
nejdříve uplatnit podle § 14 a § 15 zákona č. 82/1998 Sb. u příslušného orgánu
podle § 6 zákona. Tvrdil, že ustanovení § 30 zákona č. 82/1998 Sb. je třeba
vykládat tak, že poškozenému náleží minimálně částka 5.000,- Kč vždy, neprokáže-
li nárok na částku vyšší, aniž by musel o tuto paušální částku zvlášť žádat.
Konečně odvolacímu soudu vytkl, že pokud rozsudek soudu prvního stupně v jeho
výroku II potvrdil, učinil tak z jiných důvodů než soud prvního stupně, čímž
porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Jestliže pak jeho nárok na částku
10.167,- Kč zamítl, odňal možnost mu možnost bránit se tomuto výroku opravnými
prostředky. Za otázku zásadního právního významu označil to, že „odvolací soud
se snaží odpovědnost státu za vykonanou vazbu přenést ze státu na jiné
subjekty“. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto
soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6.
2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení
nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.).
Objektivně přípustné není proto dovolání proti výroku III odvolacího soudu,
jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Takové rozhodnutí má povahu
usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných
v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání
proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4/2003).
Dovolání není objektivně přípustné ani proti výroku II rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I tak, že
žaloba – jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 10.167,- Kč – byla
zamítnuta. Tímto dovoláním dotčeným výrokem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o
peněžitém plněním nepřevyšujícím 20.000,- Kč (srov. § 237 odst. 2 písm. a/ o.
s. ř.).
Proti výroku I odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé (ve výroku II) potvrzen (aniž by šlo o případ skryté diformity rozhodnutí
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl
vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má.
Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř., o vázanosti
dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody) a jež byly pro rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že není
dána příčinná souvislost mezi trestním stíháním žalobce (a jeho vzetím do
vazby) pro skutek, pro který byl obžaloby zproštěn, a tvrzenou majetkovou újmou
a není proto splněna jedna ze zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti státu
za škodu při výkonu veřejné moci.
Nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod žalobce uplatňuje (§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy,
pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno
příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě
škody vázán. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá
stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které
neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon
tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy
nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje;
neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při
zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je
výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 35/1991; rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813; nebo rozsudek ze
dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, publikovaný tamtéž pod C 1867).
Předpokladem vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu (jíž se nelze
zprostit) je tedy současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2)
vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem
škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon
129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod poř. č. 5;
rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu; nebo rozsudek ze dne 29. 4.
2008, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006).
Jestliže v dané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v
dovolacím řízení nezpochybnitelného, jelikož dovolací důvod podle § 241a odst.
3 o. s. ř. zde dovolateli k dispozici není) dovodil, že není dána příčinná
souvislost mezi trestním stíháním žalobce (a jeho vzetím do vazby) pro skutek,
pro který byl obžaloby zproštěn, a tvrzenou majetkovou újmou, neboť výkon
funkce správce konkurzní podstaty a dosažení odměny znemožnilo žalobci
rozhodnutí konkursního soudu o zproštění funkce správce, odůvodněné i
zjištěním o dalších dvou trestních stíhání žalobce, která později skončila
pravomocným odsouzením, nelze právní posouzení věci odvolacím soudem v
dovoláním označené otázce pokládat za nesprávné.
Proto dovolání není přípustné ani proti výroku I rozsudku odvolacího soudu,
který vychází z konstantní a nerozporné judikatury a neodporuje ani hmotnému
právu (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.) – dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř.; žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů
řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2011
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu