30 Cdo 4442/2010

30 Cdo 4442/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,

ve věci žalobce I. H., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v

Olomouci, Ostružnická 6, proti žalované České republice – Ministerstvu

spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 600.000,- Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 82/2008,

o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, č.

j. 17 Co 227/2010 – 62, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, č. j. 17 Co 227/2010 – 62,

se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 2. 2010 zamítl žalobu, prostřednictvím

níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku

600.000,- Kč s příslušenstvím, a to jako přiměřené zadostiučinění za

nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení.

Odvolací soud v záhlaví označeném rozsudku toto rozhodnutí potvrdil (výrok I.)

a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Oba soudy vyšly ze shodného skutkového základu, jenž ostatně mezi účastníky

řízení nebyl sporný. Trestní řízení vedené proti žalobci pro trestný čin

podvodu spáchaný ve stádiu pokusu a ve spolupachatelství bylo zahájeno sdělením

obvinění dne 19. 5. 1994, dne 20. 5. 1994 byl žalobce vzat do vazby a dne 8. 7. 1994 byl z vazby propuštěn. První obžaloba byla podána dne 1. 11. 1996

(odvolací soud uvádí 1. 11. 1994) a druhá (pro vady původního přípravného

řízení) dne 2. 6. 1997. V přípravném řízení společně se žalobcem vystupovalo

dalších deset spoluobviněných, bylo zajišťováno rozsáhlé dokazování, vyžadována

právní pomoc v šesti zemích, vyslechnuta řada svědků. Ve věci byly podány četné

znalecké posudky, byly nařízeny odposlechy, domovní prohlídky a konfrontace. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2002 byl žalobce odsouzen k

trestu odnětí svobody na tři roky s odkladem výkonu trestu na pět let a

vyslovením dohledu. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2003 byl

rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen žalobce i další spoluobžalovaní byli

zproštěni obžaloby. K dovolání Nejvyšší státní zástupkyně byl rozsudek Vrchního

soudu v Olomouci usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004 zrušen a věc

vrácena Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení, neboť došlo k nesprávnému

právnímu posouzení skutku. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2006 byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky s podmíněným

odkladem výkonu trestu na tři roky za současného vyslovení dohledu. Dovolání

proti tomuto rozsudku bylo dne 18. 12. 2008 Nejvyšším soudem odmítnuto. Žalobce uplatnil svůj tvrzený nárok na náhradu nemajetkové újmy u žalované, ta

však na jeho žádost nereagovala, což později odůvodnila tím, že neměla k

dispozici trestní spis. V rámci vyjádření k žalobě však navrhla, aby žaloba

byla zamítnuta. V přípravné fázi řízení docházelo podle obou soudů k průtahům pouze ojediněle a

s ohledem na závažnost a složitost řízení je lze považovat za minimální. Období

od podání druhé obžaloby až po vynesení rozsudku Krajským soudem v Ostravě v

roce 2002 nelze považovat za nepřiměřené, a to s ohledem na množství

provedených důkazů, počet hlavních líčení a neveřejných zasedání konaných v

souvislosti s omluvami jednotlivých spoluobžalovaných. Soudu v dané věci

nepřísluší hodnocení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2003, a

to ani po skutkové, ani po právní stránce. Nelze odhlédnout ani od toho, že i

přes zprošťující rozsudek došlo nakonec k odsouzení žalobce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na

celkovou dobu řízení postačí konstatování porušení práva. Odvolací soud uvedl,

že celková délka řízení překračuje průměrnou délku řízení zcela podstatným

způsobem. Věc však byla jak po skutkové, tak i právní stránce složitá, navíc

bylo jednáno ve třech stupních soudní soustavy a za pomoci dožádání jiných

zemí, poškozený sice nepřispíval k průtahům, ale nevyužil ani žádných

prostředků k urychlení řízení, postupu soudu v dané věci nelze nic zásadního

vytknout.

Proti oběma výrokům tohoto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost

dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jehož důvodnost

staví na tvrzení, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

věci. Zásadní právní význam spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí

řeší problematiku náhrady nemajetkové újmy poskytované za průtahy v trestním

řízení za situace, kdy poškozenému nárok nebyl vůbec přiznán, a to v rozporu s

konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Pouhé konstatování

porušení práva za řízení trvající třináct let nepovažuje dovolatel za

dostatečné. Trestní řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě bylo zcela

nepřiměřeně dlouhé a v jeho průběhu docházelo ke zcela neopodstatněným a

nepřípustným průtahům. Toto trestní stíhání zatěžovalo dovolatele nejen

psychicky, ale také finančně a narušilo jeho osobní a profesní život. Tato

fakta byla oběma soudy ignorována. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil

rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.Vzhledem k tomu, že

rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 8. 6. 2010, Nejvyšší soud v dovolacím

řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §

241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu,

že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného

rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. O takovou

situaci by se jednalo tehdy, jestliže by v rozhodnutí odvolacího soudu byla

řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím

soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem

uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží. Dovolatel nesouhlasí s přiměřeným zadostiučiněním ve formě konstatování

porušení práva, neboť v dotčeném trestním řízení trvajícím téměř třináct let

došlo podle jeho názoru k nepřiměřeným a neopodstatněným průtahům. Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve stanovisku

občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn

206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

(zde uvedená rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná i na jeho

internetových stránkách www.nsoud.cz), vyjádřil k tomu, jakým způsobem je

institut odškodnění nemajetkové újmy při porušení práva na projednání věci v

přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy

obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a zákona č.

82/1998 Sb., o

odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo

nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992

Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ – k čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve

Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského

soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“ či „Soud“). Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za

nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §

13 odst. 1, věta třetí, OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy,

do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6

odst. 1 Úmluvy (srov. výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu, bod II.). Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím

realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve

smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,

v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud

považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil jako dostačující

(srov. výše citované stanovisko Nejvyššího soudu, bod I. či např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009). S přihlédnutím k těmto závěrům je třeba přiznat dovolání žalobce přípustnost,

neboť rozsudek odvolacího soudu jim neodpovídá. Předně je třeba připomenout, že i Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi

respektuje přístup ESLP, z něhož vyplývá, že jen za zcela výjimečných okolností

konkrétního případu se za porušení práva na přiměřenou délku řízení nepřiznává

zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k

případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela

výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro

poškozeného nepatrný) – srov. výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu (právní

věta č. 3). Případy, kdy postačí konstatování porušení práva, je možno vysledovat právě v

judikatuře Evropského soudu. Zde se uvádí zejména rozsudek senátu čtvrté sekce

ESLP ze dne 22. 5. 2001 ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96)

nebo rozsudek senátu téže sekce ESLP ze dne 15. 7. 2003 ve věci Berlin proti

Lucembursku, stížnost č. 44978/98. V prvním případě se jednalo o trestní řízení

proti stěžovateli, které trvalo sedm let, dva měsíce a dvacet devět dní,

stěžovatel byl v jeho průběhu držen ve vazbě a byl odsouzen za spáchání

násilných trestných činů. Soud zde přihlédl zejména k závažnosti spáchaných

trestných činů a v tomto důsledku způsobené složitosti řízení. Ve druhém

případě se jednalo o rozvodové řízení, které trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Soud připustil, že stěžovatel mohl utrpět jistou morální újmu z důvodu průtahů

v průběhu rozvodového řízení, avšak připomněl, že délka tohoto řízení byla v

nezanedbatelné míře způsobena jeho vlastním chováním.

Za těchto podmínek byl

Soud toho názoru, že případná morální újma, kterou stěžovatel utrpěl, bude

dostatečně napravena samotným konstatováním porušení práva. V souzeném případě odvolací soud vyšel ze zjištění, že dané trestní řízení

trvalo celkově více než dvanáct let, což hodnotil jako dobu, která „překračuje

průměrnou délku řízení podstatným způsobem“. Již zde je možné nad rámec

dovolacích důvodů upozornit na to, že odvolací soud vycházel z délky řízení,

která nezahrnuje řízení o „druhém“ dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl dne

18. 12. 1998. S připočtením této doby trvalo řízení celkem čtrnáct let a (bez

jednoho dne) sedm měsíců. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu je totiž třeba

vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci

posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České

republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání,

řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li

toto řízení pro poškozeného neúspěšné (tedy např. i v případě, že ústavní

stížnost byla odmítnuta) – srov. výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu, část

III, bod 2. Je tedy možno uzavřít, že řízení, v němž žalobce vystupoval jako jeden z

obviněných, trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, a jsou tak naplněny předpoklady

pro dovození odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, která tímto nesprávným

úředním postupem mohla žalobci vzniknout. Odvolací soud následně dospěl k závěru, že nemajetková újma žalobci skutečně

vznikla. Aplikací kritérií vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk však dospěl k

závěru, že postačující formou zadostiučinění je v daném případě konstatování

porušení práva (§ 31a odst. 2, věta první, OdpŠk). Vedle celkové délky řízení (§ 31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk), odvolací soud

zhodnotil, že řízení bylo složité (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), a to jak po

právní, tak i skutkové stránce. Na tomto místě též správně zohlednil, že řízení

probíhalo na třech stupních soudní soustavy, což jistě zapříčinilo prodloužení

celkové doby řízení. I z hlediska provedených procesních úkonů bylo řízení

velmi složité (zejména s ohledem na vysoký počet provedených dožádání z jiných

zemí). Chování poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) hodnotil odvolací soud tak,

že nepřispívalo k průtahům v řízení, ale že na druhé straně poškozený ani

nevyužil dostupných prostředků k urychlení řízení. K tomu je nutno uvést následující. Jediným preventivním prostředkem nápravy

hrozící nebo již vzniklé újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě,

je možnost účastníka nebo jiné strany řízení podat návrh na určení lhůty k

provedení procesního úkonu podle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a

soudcích, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (srov. rozsudek ESLP ve věci Macready

proti České republice ze dne 22. 4. 2010, č. 4824/06 a 15512/08, § 51). Možnost

podat týž návrh po marném podání hierarchické stížnosti na průtahy v řízení u

příslušného orgánu státní správy soudů ve znění téhož zákona účinného do 30. 6. 2009, nebyla shledána Evropským soudem pro lidská práva účinným právním

prostředkem nápravy (viz např.

Vokurka proti České republice, konečné

rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 16. 10. 2007, ve věci č. 40552/02, § 55) a

jeho nepodání, stejně jako nepodání hierarchické stížnosti ve smyslu § 164

odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nelze účastníku řízení

přičítat k tíži (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010. sp. zn. 30 Cdo 763/2009). Pokud je žalobci kladeno k tíži, že v trestním řízení nevyužil žádný prostředek

způsobilý odstranit průtahy v řízení, je třeba uvést, že s ohledem na dobu, po

kterou trestní řízení probíhalo, žalobce žádný takový prostředek k dispozici

neměl, a tedy jej ani využít nemohl. Ostatně ani po novele § 174a zák. č. 6/2002 Sb. účinné od dne 1. 7. 2009 není

přiléhavé přičítat absenci postupu podle tohoto ustanovení k tíži poškozeného,

neboť není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k

dřívějšímu rozhodnutí. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou

povinností těchto orgánů, ta má být plněna i tehdy, když účastníci nevyužívají

prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení spočívající v nečinnosti

orgánu (viz např. § 6 o. s. ř. ukládající soudu postupovat tak, aby ochrana

práv byla rychlá a účinná nebo § 101 odst. 2 o. s. ř., dle nějž není-li

stanoveno jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní). Tím

méně je možné přičítat k tíži účastníka řízení (poškozeného), že nepodal

stížnost podle § 164 odst. 1 téhož zákona (viz výše citované stanovisko

Nejvyššího soudu). Odvolací soud dále uvedl, že v postupu jednajících orgánů (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) odvolací soud neshledal žádné zásadní pochybení. I zde je však možno

odvolacímu soudu vyčíst, že dostatečně nepřihlédl například k tomu, že

usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 1997 byla věc vrácena

státnímu zástupci k došetření, a to pro závažné vady, ke kterým v průběhu

přípravného řízení došlo. Konečně odvolací soud dospěl k závěru, že význam řízení byl pro žalobce malý,

neboť byl shledán vinným ze spáchání trestného činu a byl mu za to též uložen

trest (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk). K tomu budiž řečeno, že z hlediska významu řízení není v zásadě rozhodující

výsledek řízení pro poškozeného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008). I v daném případě je ale nutno si uvědomit, že přiměřené zadostiučinění se

poskytuje tehdy, jestliže porušením práva na přiměřenou délku řízení vznikla

žalobci nemajetková újma (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Nemajetkovou újmou se přitom

obecně rozumí negativní zásah do jiné než majetkové sféry konkrétní osoby,

zejména do její osobnostní integrity. Evropský soud pak ve vztahu k nepřiměřené

délce řízení považuje za nemajetkovou újmu úzkost, obtíž a nejistotu a jinou

nemajetkovou újmu (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000,

ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97, odst. 29). K tomuto závěru dospěl i Nejvyšší soud, a to již např. v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009.

V něm se jednalo o náhradu nemajetkové újmy,

kterou žalobce požadoval v penězích, ačkoliv soudy nižších stupňů mu přiznaly

náhradu ve formě konstatování porušení práva. Žalobce v této věci požadoval

zadostiučinění za trestní řízení proti němu vedené, které skončilo po šesti

letech tak, že byl shledán vinným ze spáchání trestného činu pokusu ublížení na

zdraví a trestného činu výtržnictví. Byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí

svobody v trvání dvou let s podmíněným odložením výkonu trestu na zkušební dobu

osmnácti měsíců. Nejvyšší soud zde uzavřel, že „nemajetková újma způsobená

žalobci je nepatrná, a proto konstatování porušení práva je v případě žalobce

zcela dostačující. Žalobce je totiž osobou, která má s postavením obviněného či

obžalovaného v trestním řízení nezpochybnitelně velkou zkušenost, v době ode

dne 6. 11. 2002 navíc žalobce vykonával trest odnětí svobody za svůj jiný

trestný čin (čili po podstatnou část posuzovaného trestního řízení byl v

souladu se zákonem omezen ve své osobní svobodě) a v neposlední řadě je nutno

přihlédnout i k tomu, že žalobce byl v posuzovaném řízení nakonec pravomocně

shledán vinným ze spáchání výše uvedených trestných činů. Nadměrná délka tohoto

konkrétního řízení nemohla v žalobci vyvolat takovou úzkost, nejistotu či jinou

obtíž, aby výsledná nemajetková újma musela být kompenzována poskytnutím

přiměřeného zadostiučinění v penězích.“

V souzeném případě je nutno přihlédnout k tomu, že řízení trvalo zcela zjevně

nepřiměřeně dlouho (více než čtrnáct a půl roku). Jedná se tak o dobu řízení

dvojnásobně dlouhou než v případě Szeloch proti Polsku či v případě

komentovaném v předchozím odstavci. Žalobce nijak k prodloužení délky řízení

nepřispěl a v postupu jednajících státních orgánů bylo možno shledat určitá

pochybení. Žalobce nebyl odsouzen za násilný trestný čin (narozdíl od případu

Szeloch proti Polsku a případu komentovaného v předchozím odstavci), ale za

majetkovou trestnou činnost. Trest jemu uložený byl méně závažný než ve věci

Szeloch (zde byl obžalovaný za zabití odsouzen ke čtrnácti letům vězení), ale

závažnější než v případě řešeném Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 30 Cdo

1209/2009. Na druhou stranu je nutno přihlédnout k tomu, že řízení bylo po procesní a

skutkové stránce velmi složité a do jisté míry bylo složité i po stránce

právní. Případ byl projednáván na třech stupních soudní soustavy. Po zhodnocení těchto skutkových okolností daného případu a s přihlédnutím k

výše vyloženým právním závěrům dospěl dovolací soud k závěru, že žalobci byla

nepřiměřenou délkou trestního řízení způsobena újma nemajetkového charakteru a

že tato újma není natolik nepatrná, aby za adekvátní zadostiučinění bylo možno

považovat konstatování porušení práva. Na druhé straně je již nyní možno

konstatovat, že nemajetková újma vzniklá žalobci není ani nikterak velká, a

přiměřené zadostiučinění v penězích by proto mělo být spíše nižší. Z tohoto důvodu a z důvodu některých nepřiléhavých úvah odvolacího soudu co do

aplikace kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, postupoval dovolací soud

podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř.

a zrušil rozsudek

odvolacího soudu, přičemž mu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta

první, o. s. ř.). Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,

o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v

tomto rozhodnutí vyslovenými. Odvolací soud přihlédne zejména k závěru o

nedostatečnosti kompenzace nemajetkové újmy formou konstatování porušení práva. Při stanovení výše náhrady v penězích ale přihlédne odvolací i k tomu, že

přiznaná peněžní náhrada by se měla pohybovat spíše v nižších částkách. Odvolací soud rovněž neopomene, že odůvodnění přiznané formy odškodnění či

případně výše finančního zadostiučinění musí obsahovat hodnocení jednotlivých

kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, a to tak, že v případě finančního

odškodnění se nejdříve stanoví celková částka podle celkové doby řízení (písm. a/), a po té se tato částka procentuálně upravuje aplikací kritérií pod písm. b/ až e/. Tato kritéria jsou podrobněji rozvedena v judikatuře Nejvyššího

soudu, Ústavního soudu a také ESLP (srov. výše citované stanovisko, 9. právní

věta, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009

či nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/2010, dostupný

na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.