25 Cdo 4439/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce
K. M., zastoupeného Mgr. Bc. Adamem Ptašnikem, Ph.D., advokátem se sídlem v
Ostravě, Nádražní 308/3, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení nemajetkové
újmy ve výši 390.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18
C 47/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.
května 2008, č. j. 55 Co 72/2008-63, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, č. j. 55 Co 72/2008-63, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se proti státu domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 390.000,- Kč s
odůvodněním, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále – pobočka Krnov
pod sp. zn. 15 C 417/96 došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v
nepřiměřené délce řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 11. 2007, č. j. 18 C 47/2007-40,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 108.000,- Kč, ve zbytku pak
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobou
doručenou soudu dne 2. 12. 1996 byla po žalobci a panu Karlu Zouharovi vymáhána
částka 1.003.723,69 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení za dodávku
alkoholických nápojů veřejné obchodní společnosti, v níž byli oba neomezeně
ručícími společníky, a tato společnost zanikla. Řízení trvalo celkem 9 let a 10
měsíců, šlo však o skutkově i právně složitý spor, v průběhu kterého vyvstala
potřeba rozsáhlého dokazování. Soud prvního stupně uzavřel, že požadavek
žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění je důvodný, neboť k porušení
práva projednat a rozhodnout věc v přiměřené lhůtě došlo a samotné konstatování
porušení práva by se s ohledem na okolnosti případu (doručení žaloby žalovanému
až po 10 měsících od zahájení řízení, nečinnost soudu 3 roky a 4 měsíce po
postoupení věci Krajskému obchodnímu soudu v Ostravě, složitá právní věc, malý
význam věci pro žalobce) nejevilo jako dostačující, avšak výše přiměřeného
zadostiučinění požadovaná žalobcem není přiměřená. Za použití manuálu pro
aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. vydaného Kanceláří vládního zmocněnce pro
zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva ve
Štrasburku dospěl soud k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním v konkrétním
případě je částka 108.000,- Kč, k níž dospěl tak, že od základní částky ve výši
135.000,- Kč určené v závislosti na délce řízení a průtahů odečetl 20% (tj.
částku 27.000,- Kč) odrážející skutkovou a právní složitost věci; pro další
snížení neshledal soud důvody. Poukazované psychické vyčerpání žalobce z délky
řízení a nutnost účasti u soudních jednání nevzal soud při úvaze o výši
zadostiučinění v úvahu, neboť žalobce si musel být vědom, že pokud jako
podnikatel nesplní svůj dluh, může následovat soudní řízení, ve kterém musí
plnit své zákonné povinnosti.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2008, č. j. 55
Co 72/2008-63, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak,
že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Podle jeho
názoru vyšel soud prvního stupně ze správně zjištěného skutkového stavu, věc
však nesprávně právně posoudil, neboť nepřihlédl k tomu, že v předmětném řízení
byl žalobce důvodně žalován pro nesplnění povinnosti z obchodněprávního vztahu
a povinnost ke splnění závazku mu byla uložena rozsudkem. Pokud by žalobce své
povinnosti řádně plnil, nemuselo podle názoru odvolacího soudu k soudnímu
řízení vůbec dojít. S ohledem na tuto okolnost dospěl odvolací soud k závěru,
že přiměřeným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu v daném případě již
bylo konstatování porušení práva ze strany žalované v rámci předběžného
projednání nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle
§ 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že odvolací soud svým
rozhodnutím vědomě popřel judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve
Štrasburku (dále též jen „ESLP“), neboť jeho rozhodnutí zcela popírá smysl a
výklad Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen
„Úmluva“) a nepřihlíží adekvátním způsobem k novele zákona č. 82/1998 Sb. I
kdyby žalobce zavinil, že k soudnímu řízení muselo dojít (s čímž však dovolatel
nesouhlasí), má jako každý právo na rychlý, hospodárný a přiměřeně dlouhý
proces. Jedná se o ústavně zaručené právo (čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod – dále též jen „Listina“) náležející každému bez rozdílu, v jakém
procesním postavení se v řízení nachází a bez ohledu na výsledek sporu.
Nepříznivé následky soudního řízení je účastník povinen strpět pouze po
přiměřenou dobu. S odkazem na judikaturu ESLP ve věcech Zouhar proti České
republice, Bačák proti České republice a Volf proti České republice dospívá
dovolatel k závěru, že každý má právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, je
irelevantní, v jakém procesním postavení se poškozený nachází a jaký je
výsledek sporu. Dále dovolatel zdůraznil, že povinnost k úhradě dluhu se
netýkala jeho, ale obchodní společnosti, za jejíž závazky neomezeně ručil, a že
veškeré své procesní povinnosti v uvedeném řízení plnil řádně a včas. Ze všech
uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu
odvolacího a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu
považuje za zcela správné a s učiněnými právními závěry se zcela ztotožňuje,
když shodně s ním považuje za přiměřené zadostiučinění v daném případě
konstatování porušení práva v rámci předběžného projednání nároku. Byly řádně
zohledněny všechny okolnosti případu i judikatura ESLP; dovolání proto považuje
za nedůvodné a navrhuje jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dovolání projednal
a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.)
vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 6. 5. 2008.
Dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., je důvodné.
Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“, bez ohledu na to, zda byla
nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda,
poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo.
Podle odstavce 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného.
Podle této úpravy nárok na tzv. přiměřené zadostiučinění, způsobilé kompenzovat
vznik nemajetkové újmy, jehož se žalobce domáhá, je zákonem zakládán bez ohledu
na to, zda zároveň vznikla škoda (skutečná škoda či ušlý zisk). Nemajetková
újma představuje zásah do jiné než majetkové sféry poškozeného (není spojena s
majetkovým stavem) a vedle nepříznivých důsledků vyvolaných nepřiměřenou délkou
soudního (správního) řízení může zahrnovat i jiné negativní dopady nesprávného
úředního postupu či nezákonného rozhodnutí zejména do osobnostní integrity
poškozeného. Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nedílnou
součástí požadavků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle
něhož každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v
přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem,
který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti
jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Právo na projednání věci bez
zbytečných průtahů je zakotveno též v čl. 38 odst. 2 Listiny. Obdobně je toto
právo formulováno i v ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a
rozhodnuta bez zbytečných průtahů.
Je-li základ nároku dán, stanoví § 31a odst. 2 věta druhá zákona pro účely
určení výše náhrady povinnost přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k
okolnostem, za nichž k majetkové újmě došlo. Jde o normu s relativně neurčitou
hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti
každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše
náhrady. Zvažovány proto mají být zejména dopady nezákonného rozhodnutí či
nesprávného úředního postupu do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost
jejich vlivu na jeho pověst, dosavadní způsob života a podobně. Posouzení
okolností, za nichž k újmě došlo, zahrnuje též zhodnocení počínání samotného
poškozeného. Pro případy, kdy byla nemajetková újma vyvolána nepřiměřenou
délkou řízení před soudem či jiným orgánem, vyjmenovává ustanovení § 31a odst.
3 pod písm. a) – e) další kritéria, jimiž jsou celková délka řízení, jeho
složitost, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, postup
orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného.
Demonstrativnost výčtu těchto kritérií umožňuje, aby soud přihlédl i k
okolnostem dalším, mohou-li mít relevanci.
Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na
projednání věci v přiměřené lhůtě, není bez dalšího pro posouzení, zda k
porušení tohoto práva skutečně došlo, a tedy ani pro stanovení případného
odškodnění, zásadně rozhodný, jak konstatoval i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009. Tento závěr, od nějž nemá Nejvyšší soud
důvod se odchýlit, se uplatní i v nyní projednávané věci, kde odvolací soud
vyloučil nárok na přiznání peněžitého zadostiučinění právě a pouze pro neúspěch
účastníka ve sporu, aniž vzal v potaz zákonem vyjmenovaná kritéria, včetně
významu řízení pro účastníka. Právní posouzení nároku žalobce v rozsudku
odvolacího soudu je proto neúplné, je nesprávné a neodpovídá judikatuře
dovolacího soudu k uvedené otázce.
Je tedy zřejmé, že nesprávným právním posouzením věci byl naplněn dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., proto Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 části věty za
středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2011
JUDr. Petr
Vojtek, v. r.
předseda senátu