30 Cdo 5180/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D.,
ve věci žalobce K. B., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v
Karviné – Fryštátě, Karola Sliwky 126/18, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
částky 500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C
218/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
13. 8. 2009, č.j. 57 Co 301/2009-65, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2009, č.j. 57 Co 301/2009-65,
a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 1. 2009, č.j. 19 C 218/2007-46,
se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
stíhání a nezákonného omezení osobní svobody; rozhodl též o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že usnesením Policie České republiky ze dne 15. 6. 2005 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro trestné činy nedovolené
výroby omamných a psychotropních látek a jedů a šíření toxikomanie, kuplířství,
znásilnění a omezování osobní svobody. Dne 17. 6. 2005 byl žalobce vzat do
vazby dle § 67 písm. a), b) trestního řádu, stížnost žalobce proti vzetí do
vazby byla stížnostním soudem zamítnuta. Usnesením státního zástupce ze dne 9. 9. 2005 bylo rozhodnuto o ponechání žalobce ve vazbě. Dne 13. 12. 2005 byl
žalobce propuštěn z vazby po změně důkazní situace, kdy jediným přímým
usvědčujícím důkazem o jeho vině byla výpověď svědkyně, která po zopakování při
hlavním líčení vyzněla nepřesvědčivě a zmateně. Rozsudkem Okresního soudu v
Karviné ze dne 19. 12. 2006, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2007, byl
žalobce zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se skutky, které byly
žalobci kladeny za vinu, skutečně staly. Společně s žalobcem byla stíhána a
obžaloby zproštěna jeho družka N. S. Žalobce je osobou v minulosti opakovaně
odsouzenou pro páchání trestné činnosti. Naposledy byl odsouzen rozsudkem
Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 3 T 225/2004, k trestu
odnětí svobody, do jehož výkonu byl převeden přímo z vazby nařízené v
posuzované věci. Žalobce měl ve výchově syna E. B., který byl po vzetí žalobce
do vazby umístěn do ústavní výchovy od 21. 6. 2005 do doby, než byl rozsudkem
Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 11. 2005, č. j. P 405/2005-67, který nabyl
právní moci dne 21. 4. 2006, svěřen do péče prarodičů. Do výchovy žalobce byl
nezl. E. znovu svěřen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 10. 2006,
č. j. P 405/2005-92, který nabyl právní moci dne 21. 11. 2006. Nezl. R. B. a
nezl. N. B. byli svěřeni do společné výchovy prarodičů v souvislosti s vzetím
jejich rodičů do vazby rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 9. 2005,
č. j. P 412/2005-52, když daný rozsudek byl zrušen až rozsudkem Okresního soudu
v Karviné ze dne 13. 11. 2006, č. j. P 412/2005-82, který nabyl právní moci dne
28. 12. 2006. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce své nároky na náhradu nemajetkové
újmy odvozuje od nezákonných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení,
vydaných před 27. 4. 2006, tedy před účinností zákona č. 160/2006 Sb., jenž do
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále
jen „OdpŠk“), zakotvil institut odškodnění za nemajetkovou újmu (§ 31a OdpŠk). Uzavřel, že novela působí zásadně do budoucna a v posuzované věci nelze
aplikovat přechodné ustanovení zakládající zpětnou účinnost novely dle čl. II
zák. č. 160/2006 Sb., vztahující se pouze k nemajetkové újmě vzniklé nesprávným
úředním postupem, nikoli nezákonným rozhodnutím. Žalobci nelze přiznat
odškodnění ani podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, publikovaná pod č.
209/1992 Sb. (dále jen Úmluva), jež garantuje
každému, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními čl. 5
Úmluvy, nárok na odškodnění, neboť ke vzetí žalobce do vazby došlo v souladu se
zákonem a byly splněny podmínky čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem změnil rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že uložil žalované zaplatit
žalobci částku 108.600,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, dospěl
ovšem k rozdílnému právnímu závěru. Měl za to, že by se závěr soudu prvního
stupně o neaplikovatelnosti § 31a OdpŠk na žalovaný nárok prosadil pouze tehdy,
pokud by ke zproštění obžaloby došlo před účinností zák. č. 160/2006 Sb. V
posuzované věci byl však zprošťující rozsudek vydán dne 19. 12. 2006 a právní
moci nabyl dne 18. 1. 2007, tedy za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění
zák. č. 160/2006. Z toho odvolací soud dovodil, s odkazem na nález Ústavního
soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, že teprve v důsledku
zprošťujícího rozsudku lze považovat rozhodnutí o vazbě žalobce za nezákonné, a
nárok žalobce je proto namístě posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění
zák. č. 160/2006 Sb. Uplatněný nárok neshledal za promlčený, protože rozsudek,
kterým byl žalobce zproštěn obžaloby, nabyl právní moci dne 18. 1. 2007 a
žaloba v projednávané věci byla podána dne 17. 7. 2007, tedy v šestiměsíční
promlčecí lhůtě dle § 32 odst. 3 OdpŠk. Jako přiměřené zadostiučinění za
nemajetkovou újmu považoval odvolací soud poskytnutí odškodnění v peněžité
formě ve výši 108.600,- Kč (600,- Kč za jeden den omezení žalobce na svobodě x
181 dnů). Neshledal újmu na pověsti žalobce, který byl již dříve opakovaně
odsouzen pro spáchání různých trestných činů. Přihlédl však k tomu, že
nezákonnými rozhodnutími o vazbě byl narušen žalobcův rodinný život, což mělo
dopad na jeho nezletilé děti. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela
o ust. § 237 odst. 1 písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „ o. s. ř.“). Namítla, že žalobcův nárok na náhradu nemajetkové újmy
nelze posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., protože novela č. 160/2006 Sb.,
upravující odškodnění za nemajetkovou újmu, byla včleněna do zákona č. 82/1998
Sb. až s účinností od 27. 4. 2006, z čehož dovozuje, že se vztahuje pouze na
odškodění nemajetkové újmy vzniklé po tomto datu, tj. působí do budoucna (s
výjimkou čl. II přechodného ustanovení zák. č. 160/2006, které ovšem na daný
případ nedopadá). Domnívá se, že nárok žalobce nevyplývá ani z ústavněprávních
předpisů, ani z žádné mezinárodní smlouvy, jež je součástí českého právního
řádu, včetně Úmluvy, neboť vazba žalobce byla po celou dobu jejího trvání
důvodná
a zákonná. Konečně nesouhlasí s výší odškodnění nemajetkové újmy žalobce,
kterou považuje za nepřiměřeně vysokou.
Vazba nepředstavovala podstatný zásah
do rodinného života žalobce, když žalobce jako osoba několikrát soudně trestaná
byl ihned po propuštění z vazby převeden do výkonu trestu odnětí svobody. Nezletilé děti žalobce by tedy byly stejně bez přítomnosti svého otce. O
odškodnění za odloučení dětí od matky již bylo rozhodnuto v jiném řízení. Proto
navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce navrhl dovolání žalované zamítnout jako nedůvodné. S odkazem na jemu
známé rozhodnutí dovolacího soudu v jiné věci poukázal na to, že subjektivní
promlčecí doba pro žalobcův nárok počala běžet až poté, co uplynula lhůta k
odvolání proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je důvodné. V posuzované věci je z žalobních tvrzení patrno, že žalobce uplatnil dva nároky
se samostatným skutkovým základem. Prvním z nich se domáhá odškodnění
nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku rozhodnutí o zahájení
trestního stíhání, ve druhém se domáhá odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v
důsledku rozhodnutí o vazbě, oboje v situaci, kdy trestní stíhání skončilo
zproštěním obžaloby. Této žalobní konstrukci však neodpovídá (jediný) požadavek
na zaplacení částky 500.000,- Kč, neboť není zjevné, v jakém rozsahu se
požadovaná částka k jednotlivým nárokům vztahuje. To činí žalobu neurčitou, a
bylo proto na soudu prvního stupně, aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k upřesnění žaloby ve směru rozlišení, jaké odškodnění ve vztahu
k jednotlivým žalobním nárokům požaduje. Pokud tak soud prvního stupně neučinil
a soud odvolací jeho pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu, že na žalobcovy nároky lze v plném rozsahu
aplikovat zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., není správný. Podle článku II. zákona č. 160/2006 Sb., který novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 zákon č. 82/1998 Sb., se „odpovědnost podle tohoto zákona za
nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1,
věty druhé a třetí, a § 22 odst. 1, věty druhé a třetí, zákona č. 82/1998 Sb.,
ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, [...] vztahuje také na
nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud
nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před
nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto
titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné
rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode
dne účinnosti tohoto zákona.“
Z uvedeného je zřejmé, že zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb.,
působí zpětně toliko ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nesprávným úředním
postupem, který spočívá v nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené nebo
přiměřené lhůtě. Nevztahuje se, jak správně uvedl soud prvního stupně, na
odpovědnost za nemajetkovou újmu vzniklou z jiného důvodu přede dnem účinnosti
zák. č. 160/2006 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, který je stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu
zde citovaná, dostupný na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010). Odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, je nepřiléhavý. Ústavní soud v bodu 36 odůvodnění nálezu uvádí:
Pro účely odškodnění proto nelze zcela izolovaně posuzovat vazbu a samotné
trestní stíhání.
Pokud se trestní stíhání ukázalo jako nedůvodné, byla
nedůvodná také samotná vazba jako prostředek vedoucí k vyšetření údajné trestné
činnosti. Jinak řečeno, ukáže-li se samotné trestní stíhání jako nedůvodné,
platí tento závěr pro všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání
vázaly. Je totiž třeba vycházet z toho, že nebýt vlastního trestního stíhání,
nebyl by jednotlivec podroben povinnosti snášet jednotlivé procesní úkony či
uplatnění omezovacích institutů, včetně výkonu samotné vazby. Tuto úvahu nelze vykládat jinak, než že v trestním řízení, které se ukázalo být
nezákonným, jsou nezákonné veškeré úkony, včetně vzetí obviněného do vazby. Nelze z ní však dovodit, jak to učinil odvolací soud, že by nárok na náhradu
nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s různými skutečnostmi v průběhu
trestního stíhání, byl nárokem jediným. Správná není ani úvaha odvolacího soudu o tom, že je pro posouzení žalobcových
nároků podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., z hlediska
jeho časové působnosti, rozhodující, kdy došlo k vydání zprošťujícího rozsudku
v trestním řízení. Zprošťující trestní rozsudek, stejně jako usnesení o
zastavení trestního stíhání, samy o sobě újmu poškozenému nepůsobí, a nelze je
tedy vnímat jako skutečnosti nárok na náhradu nemajetkové újmy zakládající,
které jsou, jak je níže uvedeno, pro posouzení časové působnosti zák. č. 160/2006 Sb., podstatné. Jsou toliko podmínkou pro to, aby mohl být poškozenému
nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé vazbou nebo trestním stíháním přiznán
(srov. § 9 odst. 1 OdpŠk). Nejvyššímu soudu je znám závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, kde Ústavní soud k aplikovatelnosti zákona č. 82/1998 Sb.,
ve znění zák. č. 160/2006 Sb., na odpovědnost státu za nezákonné omezení
způsobilosti k právním úkonům stěžovatele rozsudkem vydaným dne 19. 4. 2000, v
řízení kompenzačním zahájeném po účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. uvedl (body 30
a 31 odůvodnění):
... při posouzení takového nároku je třeba obdobně vycházet ze závěrů nálezu
Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01. Tímto rozhodnutím bylo
zrušeno ust. § 31 zák. č. 82/1998 Sb., ve znění tehdejších předpisů, z důvodu
neodůvodněné nerovnosti v přístupu k jednotlivým poškozeným. V odůvodnění
tohoto rozhodnutí uvádí Ústavní soud, že „ústavní princip rovnosti zakotvený v
čl. 1 Listiny, dle něhož jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i právech, a
komplementárně vyjádřený článkem 3 Listiny, jakožto princip zákazu diskriminace
v přiznaných základních právech, interpretuje Ústavní soud ve své judikatuře z
dvojího pohledu (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/93, sp. zn. Pl. ÚS 36/93, sp. zn. Pl. ÚS 5/95, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, sp. zn. Pl. ÚS 33/96, Pl. 9/99 ad.). První je dán požadavkem vyloučení libovůle v postupu zákonodárce při odlišování
skupin subjektů a jejich práv, druhý pak požadavkem ústavněprávní
akceptovatelnosti hledisek odlišování, tj. nepřípustnosti dotčení některého ze
základních práv a svobod odlišováním subjektů a práv ze strany zákonodárce.
V
naznačeném směru Ústavní soud neshledal žádný důvod, který by byl způsobilý
odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám poškozených tak, jak jsou
shora popsány. Zákonodárce také postup zakládající uvedenou nerovnost ničím
nezdůvodnil. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadené ustanovení ve svých
důsledcích vyvolává neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, kterým byla
způsobena škoda při výkonu veřejné moci. Z postulátu rovnosti sice nevyplývá
požadavek obecné rovnosti každého s každým, plyne z něj však požadavek, aby
právo bezdůvodně nezvýhodňovalo ani neznevýhodňovalo jedny před druhými.“ V
daném případě je nesporné, že požadavek poskytnutí stejných práv za stejných
podmínek bez neodůvodněných rozdílů dikcí čl. II zák. 106/2006 Sb. respektován
není, neboť zákonodárce bez v ústavní rovině akceptovatelných důvodů [resp. bez
jakéhokoli odůvodnění (z důvodové zprávy k čl. II zák. č. 106/2006 Sb.:
„Přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na
případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře
možnost jejich případnému vyřešení před českými orgány a na základě českého
právního řádu bez toho, aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská
práva.)] znevýhodnil ty subjekty, kterým vznikla imateriální újma nezákonným
rozhodnutím, před těmi, jimž vznikla imateriální újma nesprávným úředním
postupem. Nelze proto z ústavního hlediska aprobovat postup těch okresních soudů, které v
řízení o poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu podle zák. č. 82/1998 Sb., ve
znění zák. č. 106/2006 Sb., za splnění podmínek stanovených v ust. § 14 odst. 3
a v ust. § 15 odst. 2 tohoto zákona, předkládají věc k rozhodnutí o věcné
příslušnosti vrchním soudům s odůvodněním, že se jedná o nárok vyplývající z
ochrany osobnosti a věcně příslušné tak mají být krajské soudy. Takto uplatněný
nárok u soudu však vyplývá z objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a čerpá odůvodnění přímo
z čl. 36 odst. 3 Listiny. Fakt, že nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním
postupem bylo zasaženo do osobnostních práv jedince, je nutno považovat za
kritérium potřebné pro stanovení výše přiměřené náhrady za vzniklou imateriální
újmu (věta druhá ust. § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.). Tím se podle názoru Nejvyššího soudu Ústavní soud odklonil od své dřívější
judikatury, kdy v nálezu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, ohledně
možnosti náhrady imateriální újmy způsobené později zrušeným trestním
rozsudkem, vydaným dne 15. 8. 1994, kterým byl stěžovatel odsouzen k trestu
odnětí svobody na 14 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 let, uvedl:
... lze přisvědčit obecným soudům v tom směru, že v době vzniku tvrzeného
nároku a v době rozhodování obecných soudů nebylo možné tento nárok právně
opřít o zákon č. 82/1998 Sb., resp. zákon č. 58/1969 Sb. Na tom nemohla nic
změnit ani novela zákona č.
82/1998 Sb., která umožnila domáhat se náhrady
škody i za nemateriální újmu a na jejíž aplikaci se odvolává v doplnění ústavní
stížnosti stěžovatel, neboť tato novela, která působí pro futuro (s výjimkou
uvedenou v přechodném ustanovení v čl. II zákona č. 160/2006 Sb.), se nemůže
vztahovat na postavení stěžovatele zpětně. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 795/08, má
Nejvyšší soud za to, že rozhodující pro zpětnou aplikaci zák. č. 82/1998 Sb.,
ve znění zák. č. 160/2006 Sb., má být podle Ústavního soudu okamžik podání
žaloby na odškodnění újmy v tom směru, že zpětná aplikace daného předpisu je
přípustná tam, kde je kompenzační žaloba podána po nabytí účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že závěry nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS
1191/08 byly Ústavním soudem zopakovány v nálezu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08, z jehož odůvodnění však není zřejmé, na jakou skutkovou situaci se z
hlediska časového vztahuje a z důvodů dále uvedených jej proto Nejvyšší soud
nevnímá jako potvrzení názoru v dříve uvedeném nálezu vyjádřeného. Konfrontován s uvedeným rozporem v judikatuře Ústavního soudu, při vědomí
závaznosti nálezů Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy a vědom si
své role při sjednocování judikatury obecných soudů ve smyslu § 14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přiklonil se Nejvyšší soud k řešení časové
působnosti zák. č. 160/2006 Sb., které bylo přijato Ústavním soudem v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 428/05. K řešení plynoucímu z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS
1191/08, který dovodil zpětnou účinnost daného zákona ve vztahu ke všem
skutečnostem, k nimž došlo přede dnem jeho účinnosti, se Nejvyšší soud
nepřiklonil z dále popsaných důvodů. Nejvyšší soud předně zastává názor, že časová působnost zák. č. 160/2006 Sb. nemůže být závislá na tom, kdy se poškozený začne domáhat svého nároku u soudu. Podání žaloby či provedení jiného procesního úkonu ze strany účastníka
občanskoprávního soudního řízení je určující z hlediska časové působnosti
zpravidla jen ve vztahu k normám procesního práva, nikoli práva hmotného,
nestanoví-li hmotněprávní úprava jinak. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1191/08 odkazuje na nález svého pléna ze
dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, kterým byl zrušen § 31 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 120/2001 Sb., omezující nárok na náhradu nákladů
řízení v rámci náhrady škody pouze na situace, kdy rozhodnutím vznikla škoda a
kdy náhrada nákladů již nebyla přiznána podle procesních předpisů. Důvodem pro
derogační rozhodnutí bylo, že dané ustanovení stanoví
... (r)ozdílně ... podmínky, za nichž lze vynaložené náklady řízení podle
zákona odškodnit, když v poměru k poškozeným nesprávným úředním postupem
stanoví jako podmínku jedinou příčinnou souvislost mezi vynaložením nákladů
řízení a uvedeným postupem (odst. 2 - § 31 – pozn.
Nejvyššího soudu), zatímco v
poměru k těm subjektům, které byly poškozeny nezákonným rozhodnutím (kromě
podmínky, že náklady řízení již nebyly přiznány podle procesních předpisů,
která jak bude dále uvedeno, je akceptovatelná), podmiňuje dále odškodnění
vynaložených nákladů existencí škody rozhodnutím vzniklé. Řečeno slovy důvodové
zprávy "náklady řízení lze hradit v rámci náhrady škody způsobené rozhodnutím,
nesmí však jít o škodu jedinou". Takto pak i samotné napadené ustanovení
fakticky rozděluje ty subjekty, na které se vztahuje, jimž vznikla újma na
majetku v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí do dvou kategorií. Jednu
tvoří ti, jimž vznikla škoda, spočívající "pouze" ve vynaložených nákladech
řízení, a druhou ti, jimž současně vznikla škoda další, přičemž jen tato
posléze uvedená skupina má podle odst. 3 nárok na náhradu nákladů řízení v
rámci náhrady škody (za předpokladu, že náhrada těchto nákladů nebyla přiznána
podle procesních předpisů). Zákonodárce tak dle názoru Ústavního soudu činí
rozdíly, které nemohou být zdůvodněny kvalifikovaným způsobem, neboť v obou
případech dochází ke zmenšení majetku poškozeného, a jde tedy o škodu ve výše
uvedeném smyslu, právo, na jejíž náhradu je zaručováno čl. 36 odst. 3 Listiny. Zrušením daného ustanovení proto došlo k napravení nerovnosti mezi
potenciálními poškozenými ve vztahu k jejich právu žádat po státu náhradu
nákladů řízení jako součást náhrady škody, za níž stát odpovídá. V případě přechodného ustanovení čl. II zák. č. 160/2006 Sb. sice byla také
založena nerovnost mezi poškozenými, když ti, kteří utrpěli újmu v důsledku
nepřiměřeně dlouhého řízení, se mohou domáhat její náhrady i v případě, kdy
původní řízení nebylo skončeno dříve než půl roku před účinností zák. č. 160/2006 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30
Cdo 1269/2009), zatímco ti, jejichž újma vznikla v nepřiměřeně dlouhém řízení,
k jehož skončení došlo více než půl roku před účinností zák. č. 160/2006 Sb.,
se odškodnění dané újmy podle tohoto zákona domáhat nemohou. Stejně tak se
nemohou dovolávat odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu na základě uvedeného
zákona ti, u nichž újma vznikla přede dnem jeho účinnosti. Danou nerovnost však
nelze napravit derogací čl. II zák. č. 160/2006 Sb., neboť tou by bylo dosaženo
pouze horšího postavení osob, na něž může úprava daného zákona zpětně dopadat. Řečeno jinak, derogačním nálezem ve věci Pl. ÚS 18/01 Ústavní soud odstranil
nerovnost mezi poškozenými tím, že zrušil omezující podmínku pro uplatnění
nároku na náhradu škody proti státu, jinak založenou již existujícím právním
předpisem, zatímco v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 1191/08 výkladem zakládá
nárok na odškodnění těm osobám, u kterých nárok na odškodnění (z důvodu
pozdější časové působnosti) žádný právní předpis nezakládá. Takový výklad
přitom podle názoru Nejvyššího soudu nelze v rámci korektních metod právní
interpretace řádně zdůvodnit. Výše citované ust. čl. II zák. č. 160/2006 Sb., které je jeho jediným
přechodným ustanovením, je ustanovením retroaktivním (majícím zpětnou
účinnost).
Zákaz retroaktivity právních předpisů jako součást právní jistoty je
neoddělitelným znakem právního státu (srov. čl. 1 Ústavy a nález pléna
Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu pod č. 25/1993). V případě čl. II zák. č. 160/2006 Sb. je
retroaktivita přípustná jen proto, že směřuje vůči státu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, uveřejněný pod č. 111/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jiné přechodné ustanovení
pro aplikaci zák. č. 160/2006 Sb. neexistuje a jazykovým výkladem proto nelze
dospět k závěru, že by se zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb.,
měl vztahovat i na odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonnými
rozhodnutími, ke které došlo přede dnem jeho účinnosti. Z hlediska teleologické argumentace, při které je zkoumána vůle zákonodárce pro
přijetí právní úpravy a její účel, je třeba přihlédnout zejm. k důvodové zprávě
k zák. č. 160/2006 Sb., ve které se k čl. II zák. č. 160/2006 Sb. uvádí:
Přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na
případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře
možnost jejich případnému vyřešení před českými orgány a na základě českého
právního řád bez toho, aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská
práva. Pokud tedy zákonodárce přistoupil k založení zpětné účinnosti zák. č. 82/1998
Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., bylo to výlučně z toho důvodu, aby se
problematika újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, k jejímuž vzniku došlo
před účinností zák. č. 160/2006 Sb., řešila v rámci českého práva a Česká
republika nebyla nadále vystavena možnému postihu ze strany Evropského soudu
pro lidská práva pro porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Účel celkové úpravy zakotvené v zák. č. 160/2006 Sb. vyjádřil zákonodárce v
důvodové zprávě tak, že si klade za cíl pokrytí nemajetkové újmy „vyplývající z
porušení práva, typicky práva na soudní řízení v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1
Úmluvy ...)“. Vedle toho jí mělo být zajištěno dostatečné odškodnění za
protiprávní zbavení svobody, zaručené v čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Konečně
novelizace směřovala i k pokrytí odpovědnosti státu nebo územních samosprávných
celků způsobenou jinak než nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním
postupem (např. v důsledku opatření obecné povahy nebo uzavření veřejnoprávní
smlouvy). Vedle toho zákonodárce v důvodové zprávě výslovně připouští, že „existují i
některé další oblasti odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné
moci, které zákon č. 82/1998 Sb. ve stávajícím znění neupravuje, ač jde o
otázky více než aktuální. V souvislosti s členstvím v Evropské unii jde
především o odpovědnost státu za škodu způsobenou porušením práva ES a dále o
odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným právním předpisem a porušením
povinnosti vydat právní předpis. Přestože jde v těchto případech o právní
úpravu zásadního významu, neboť konstituuje (resp.
měla by konstituovat)
odpovědnost státu za škodu v neopominutelných oblastech výkonu veřejné moci,
nebyla tato právní úprava do návrhu zákona zařazena. V současné době stále
ještě probíhá analýza rozsahu této odpovědnosti, neboť se jedná o otázky značně
nejednoznačné. ... Výše uvedené otázky tak budou řešeny až poté, co budou
nalezena teoretická východiska těchto problémů.“
Z uvedeného je zřejmé, že vůlí zákonodárce nebylo založit odpovědnost státu za
újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími nebo nesprávným úředním postupem v
době před nabytím účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. Přechodné ustanovené obsažené
v čl. II zák. č. 160/2006 Sb. bylo přijato za tím účelem, aby i újma způsobená
porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, chráněného čl. 6 odst. 1
Úmluvy, mohla být ve vymezených případech řešena prostředky českého práva,
nikoli toliko prostřednictvím stížnosti podané k Evropskému soudu pro lidská
práva, byť by k ní došlo v době před účinností zák. č. 160/2006 Sb. Z toho plyne, že aplikovatelnost zák. č. 160/2006 Sb. na odpovědnost státu za
nemajetkovou újmu vzniklou v době před jeho účinností cestou teleologického
výkladu zdůvodnit nelze. Při stanovení časové působnosti zák. č. 160/2006 Sb. postupoval zákonodárce
konzistentně s tím, kdy zák. č. 82/1998 Sb. nahrazoval předchozí právní úpravu
obsaženou v zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím
orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, když účinnost zák. č. 82/1998 Sb. v jeho § 36 omezil na odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími,
která byla vydána ode dne účinnosti zákona 82/1998 Sb., a na škodu způsobenou
ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu
způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona 82/1998
Sb., a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním
postupem se řídila dosavadními předpisy, tj. zák. č. 58/1969 Sb. Konečně Nejvyšší soud vychází z toho, že v České republice je v rámci dělby
moci vyčleněna zákonodárná pravomoc moci legislativní, nikoli moci soudní. Z
požadavku vázanosti soudu (v osobách soudců podle čl. 95 odst. 1 Ústavy) při
rozhodování zákonem plyne, že soud může dotvářet právo tam, kde to vyžaduje
účel zákona a kde by racionální zákonodárce výslovnou úpravu poskytl, pokud by
k tomu měl příležitost. Tentýž požadavek však znemožňuje soudu, aby vytvořil
právo tam, kde pro to žádný zákonný podklad neexistuje, tj. tam, kde se
argumentace teleologická ani vzdáleně nesetkává s jazykovým vyjádřením
příslušné právní normy, jako je to z důvodu její absence (pro nemožnost jejího
použití z hlediska časové působnosti) v posuzovaném případě. Z uvedených důvodů se nemohl Nejvyšší soud přiklonit k řešení časové působnosti
zák. č. 160/2006 Sb., jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009,
sp. zn. II. ÚS 1191/08, a setrval na tom, že v případě nezákonných rozhodnutí
lze odpovědnost státu za újmu jimi způsobenou posoudit podle zák. č. 82/1998
Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., pouze tehdy, došlo-li k vydání rozhodnutí
za účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. počínaje 27. 4.
2006, popř. tehdy,
byla-li sice tato rozhodnutí vydána před účinností zák. č. 160/2006 Sb., ale
újma jimi byla způsobená až v době po jeho účinnosti. Nejvyšší soud se však s nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 1191/08
a I. ÚS 904/08 ztotožňuje v tom, že počínaje účinností zák. č. 160/2006 Sb. v
případech, které spadají do jeho časové působnosti, již není možné se domáhat
odškodnění újmy, za kterou by odpovídal stát, a to majetkové i nemajetkové,
jinak, než v režimu zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Uvedené však neznamená, že by bez dalšího měly být nároky žalobce zamítnuty. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným vzetím do
vazby, ke kterému došlo v době do 26. 4. 2006, nelze totiž přehlédnout, že ke
dni omezení svobody žalobce (dnem 15. 6. 2005), byla Česká republika vázána čl. 5 odst. 5 Úmluvy, podle kterého „[k]aždý, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu
s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.“ Jde přitom o ustanovení
přímo použitelné, jež stanoví právní základ pro odškodnění majetkové i
nemajetkové újmy způsobené nezákonným zbavením svobody (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, nález Ústavního
soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení pod č. 136, svazek č. 42, str. 91 a nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 108, svazek č. 49, str. 567). Čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy v obecné rovině vyžadují, aby zbavení svobody bylo
materiálně a procesně v souladu s vnitrostátním právem, přičemž postačuje
naplnění jednoho z šesti důvodů taxativně vyjmenovaných v čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Kromě důvodů, pro které může být jednotlivec zbaven svobody, obsahuje čl. 5
Úmluvy ve svých odst. 2 až 4 další procesní záruky, jež musí každé zbavení
svobody nezbytně provázet. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva tak Nejvyšší soud konstatuje, že podmínkou aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy,
tj. úspěšnosti nároku na náhradu škody, je skutečnost, že ke zbavení svobody
došlo v rozporu s čl. 5 odst. 1, 2, 3 nebo 4 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 26. 4. 1990, Wassink proti Nizozemí, stížnost č. 12535/86, odst. 38). Z uvedeného plyne, že je-li shledáno porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy,
poskytuje se odškodnění přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy bez toho, aby bylo
jakkoli omezováno národní úpravou odpovědnosti státu za způsobenou újmu, neboť
ve smyslu čl. 10 Ústavy má Úmluva aplikační přednost před zákonem. Specifickým případem je situace, kdy je národní úprava stran odpovědnosti státu
za újmu (majetkovou i nemajetkovou) způsobenou poškozenému širší, než čl. 5
odst. 1 Úmluvy, kupříkladu, kdy se původně zákonné omezení svobody, viděno
optikou národní úpravy, stává nezákonným až v důsledku specifického institutu
národního práva. Takovou situaci je způsobilý založit např. § 9 OdpŠk v
případě, kdy se původně zákonná vazba, která nepředstavuje porušení čl. 5 odst.
1 až 4 Úmluvy, stává nezákonnou až v důsledku zproštění obžaloby, čímž je
založena odpovědnost státu za újmu obviněnému vykonanou vazbou způsobenou. Protože v takovém případě rozhodnutí o vazbě sdílí režim judikatury Ústavního a
Nejvyššího soudu v tom, že rozhodnutí o vazbě nemělo být vůbec vydáno,
respektive je nezákonné (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990,
sp. zn. 1 Cz 6/90), nezbývá, než uzavřít, že rozhodnutím o vazbě došlo k
porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008). Výjimkou jsou situace, kdy by podle českého práva nárok na odškodnění újmy
způsobené nezákonnou vazbou nevznikl, a to v době před 27. 4. 2006 ani ve
vztahu k majetkové újmě. Ty jsou vyjádřeny v § 12 zák. č. 82/1998 Sb., podle
kterého
1) Právo na náhradu škody nemá ten,
a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo
b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen
proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla
udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.
2) Právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud
a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu,
b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení
trestního stíhání,
c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání,
d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu.
Uvedené případy nezakládají odpovědnost státu za újmu způsobenou vazbou, a
nejsou proto způsobilé ve světle národního práva ani založit nezákonnost vazby
ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy. K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné zopakovat, že praktický dopad
nastíněných úvah se projeví toliko v možnosti žádat náhradu nemajetkové újmy
způsobené vazbou ve vztahu k rozhodnutím o vzetí do vazby, která byla vydána
před účinností zák. č. 160/2006 Sb. Bylo-li rozhodnutí o vzetí do vazby vydáno
poté, co daný zákon nabyl účinnosti, bude namístě i v případě nemajetkové újmy
způsobené vazbou v situaci, kdy následně došlo k zastavení trestního stíhání,
zproštění obžaloby nebo postoupení věci jinému orgánu, postupovat podle úpravy
obsažené v § 9 a násl. OdpŠk. Odvolací soud se nárokem žalobce na odškodnění nemajetkové újmy způsobené
vazbou ve smyslu výše uvedených úvah nezabýval, a jeho posouzení daného nároku
žalobce je proto neúplné a tudíž nesprávné. Ve vztahu k nároku na odškodnění nemajetkové újmy žalobce způsobené trestním
stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, se úvaha o přímé aplikovatelnosti
čl. 5 odst. 5 Úmluvy neprosadí, neboť samotným trestním stíháním nedošlo k
omezení jeho osobní svobody. Čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) stanoví,
že „[k]aždý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím
soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním
postupem“, přičemž čl. 36 odst. 4 Listiny odkazuje v podmínkách a podrobnostech
na zákon. Tím byl v rozhodné době, tj. ke dni vydání rozhodnutí o zahájení
trestního stíhání proti žalobci dne 15. 6. 2005 až do 25. 4. 2006, tj. dne
předcházejícího nabytí účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., zákon č. 82/1998 Sb., ve
znění před novelou provedenou zák. č. 160/2006 Sb., který však institut
odškodnění nemajetkové újmy neznal a v době od 27. 4. 2006 jím byl zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., který již odpovědnost státu za
nemajetkovou újmu zakládal (§ 1 odst. 3 OdpŠk). Nejvyšší soud u této úvahy vychází z toho, že nemajetková újma způsobená
žalobci zahájením trestního stíhání proti němu, byla újmou trvající po celou
dobu trestního stíhání. Vyžaduje-li pak cit. čl. 36 odst. 3 Listiny, aby byla
škoda, za niž odpovídá stát, nahrazena každému, za podmínek stanovených
zákonem, je třeba příslušný zákon vykládat způsobem, který naplnění daného
ústavního požadavku umožní. Došlo-li tedy ke vzniku újmy v době, kdy již zák. č. 82/1998 Sb. zakládal nárok na náhradu nemajetkové újmy, je třeba odpovědnost
státu za tuto újmu posoudit podle daného znění zák. č. 82/1998 Sb., byť by
nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, od něhož se odpovědnost
státu odvíjí, bylo vydáno před účinností zák. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Opačný výklad by vedl k tomu, že samotné vydání rozhodnutí, od
něhož se odvozuje odpovědnost státu za způsobenou újmu, před účinností zák. č. 160/2006 Sb., by znemožnilo odškodnit v režimu zák. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., újmou vzniklou (např. i v důsledku vazebního stíhání) po
nabytí účinnosti zák. č.
160/2006 Sb., čímž by nebyl naplněn ústavní požadavek
čl. 36 odst. 3 Listiny. Pro úplnost je třeba dodat, že před účinností zák. č. 160/2006 Sb. nebyl možný
výklad čl. 36 odst. 3 Listiny v pojmu škoda takový, aby daný pojem zahrnoval
rovněž nemajetkovou újmu, a to vzhledem k odlišnému obsahu daných pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, publikovaný pod č. 98 ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, a vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.). Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci trestním stíháním v
době od účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. od 27. 4. 2006, do vydání
zprošťujícího rozsudku, je třeba posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění
zák. č. 160/2006 Sb. Protože tak odvolací soud neučinil, resp. posoudil podle
daného zákona i nárok žalobce na odškodnění nemajetkové újmy vzniklý v době
před účinností zák. č. 160/2006 Sb., je jeho právní posouzení nároku žalobce v
dané části nesprávné. Jakkoli je Nejvyšší soud přesvědčen o tom, že čl. 36 odst. 3 Listiny není přímo
aplikovatelným a v důsledku toho je věcí zákonodárce, v jakém rozsahu,
vymezeném v zákoně předvídaném v čl. 36 odst. 4 Listiny, se rozhodne náhradu
škody, majetkové i nemajetkové, za níž odpovídá stát, poskytnout (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09 a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006), cítí se být ve
smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006,
sp. zn. IV. ÚS 428/05, v tom, že daný nárok vzniklý v době před účinností zák. č. 160/2006 Sb., bylo možno odškodnit cestou ochrany osobnosti. Podle § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního
stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. S ohledem na cit. § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo na soudu prvního stupně,
aby po případném odstranění vady žaloby (viz výše) vyloučil z důvodu své věcné
nepříslušnosti část nároku, týkající se odškodnění žalobce za nezákonné trestní
stíhání v době před 27. 4. 2006 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 28
Cdo 70/2009) k samostatnému řízení postupem podle § 112 odst. 2 o. s. ř. a
následně ohledně vyloučeného nároku postupoval podle § 104a odst. 2 o. s. ř. a
věc po vyjádření účastníků předložil svému nadřízenému vrchnímu soudu k
rozhodnutí o tom, které soudy jsou věcně příslušné o něm rozhodnout. Pokud tak
soud prvního stupně neučinil, bylo na odvolacím soudu, aby pro daný nedostatek
podmínek řízení rozsudek soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil. K uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že nemohl v otázce věcné příslušnosti k
projednání nároků žalobce rozhodnout sám postupem podle § 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř., neboť dosud nedošlo k odstranění vad žaloby a příp. vyloučení
nároku, u něhož není věcná příslušnost soudu prvního stupně dána, k
samostatnému rozhodnutí.
Věcně příslušný soud rozhodující o nároku žalobce v rámci řízení o ochranu
osobnosti pak při svém rozhodování přihlédne k tomu, že je daným postupem
suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou
odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti
zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., byl posuzován podle § 31a
odst. 2 tohoto zákona. Skutečnost, že odvolací soud rozhodl o dvou různých nárocích žalobce, aniž by
bylo patrno, v jaké výši je shledal po právu, neumožňuje dovolacímu soudu, aby
se vyjádřil k námitce dovolatelky stran nepřiměřené výše přiznaného odškodnění. Jelikož je ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalovaného nároku
odvolacím soudem nesprávné, když zároveň řízení je postiženo vadami, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval dovolací soud
podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu
týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b
odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podlé téhož
ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.