30 Cdo 3867/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,

ve věci žalobců:

a) M. S., b) Š. S. a c) E. S., všech zastoupených prof. JUDr. Alešem Gerlochem,

CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalované České republice

– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o

1,000.000,- Kč, 1,000.000,- Kč a 1,500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro

Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 326/2007, o dovolání všech žalobců proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011, č. j. 51 Co 435/2008 – 95, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2008, č. j. 27 C 326/2007 – 33,

zamítl žalobu, prostřednictvím, níž se žalobci domáhali, aby žalovaná byla

shledána povinnou zaplatit žalobci a) 1,000.000,- Kč, žalobci b) 1,000.000,- Kč

a žalobkyni c) 1,500.000,- Kč.

Uvedených částek se žalobci domáhali s odůvodněním, že jim měla vzniknout

nemajetková újma v důsledku „průtahů“ v trestním řízení, které bylo proti nim

vedeno, a tedy že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1

věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu

veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona

České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)

– dále jen „OdpŠk“.

Odvolací soud v záhlaví označeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního

stupně. Ve výroku I. konstatoval, že „nepřiměřenou celkovou délkou řízení, v

němž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

15. 5. 2001, č. j. 1 T 35/2000 – 1148, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v

Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 130/01, bylo porušeno právo žalobců na

rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.“ Odvolací soud také rozhodl o náhradě

nákladů odvolacího řízení (výrok II). Stalo se tak poté, co předchozí potvrzující rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2009, č. j. 51 Co 435/2008 – 61, který ve výroku neobsahoval uvedenou

konstataci porušení práva, byl zrušen Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 (dostupném na internetových stránkách Nejvyššího

soudu, www.nsoud.cz), a to zejména z důvodu nesprávného posouzení celkové doby

řízení. V tomto rozsudku Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, „že pro posouzení toho, zda v

konkrétním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1

OdpŠk, je nejprve třeba vymezit celkovou dobu řízení, tedy jeho počátek a jeho

konec. Následně je nutno zhodnotit, zda tato celková délka řízení byla

nepřiměřená, a to při zohlednění kritérií příkladmo vypočtených v § 31a odst. 3

písm. b) až e) OdpŠk. Je-li doba řízení shledána nepřiměřenou, pak je třeba

uvážit, zda tím byla způsobena újma nemajetkové povahy a v případě že ano, v

jaké formě, eventuálně v jaké výši, bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění.“

Dále konstatoval, že „počátek běhu trestního řízení je třeba klást k okamžiku,

kdy se ten, proti němuž je řízení vedeno, oficiální cestou o této skutečnosti

dozví, nebo jsou proti němu činěna jiná opatření, která obsahují takové sdělení

a zároveň mají podstatný dopad na situaci podezřelého. Z pohledu judikatury

ESLP je to především sdělení obvinění, které je charakterizováno jako

„oficiální oznámení příslušného orgánu dané osobě, že se jí vytýká, že spáchala

trestný čin“. V poměrech právního řádu České republiky je pak za počátek

trestního řízení třeba v zásadě považovat sdělení obvinění osobě podezřelé ze

spáchání trestného činu (§ 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění

pozdějších předpisů – dále jen „tr. ř.“), resp. doručení opisu usnesení o

zahájení trestního stíhání obviněnému (§ 160 odst. 2 tr. ř.). Podání trestního

oznámení pak není takovou skutečností, která by bez dalšího měla podstatné

negativní dopady do životní situace podezřelého a žalobci ani žádné takové

důsledky ve svých podáních nespecifikovali.“

Pro účely daného případu, pak dovolací soud uzavřel, že se lze „ztotožnit s

odvolacím soudem, že v daném případě je třeba klást počátek trestního řízení

vedeného proti žalobcům až ke dni 27. 11. 1995, kdy jim bylo sděleno obvinění.“

Poté dovolací soud uvedl, že „co se týče skončení řízení, je obecně možno

pokládat řízení za skončené okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí,

které bylo v daném řízení učiněno. Do doby řízení je tedy nutno započítat i

případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti

ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozené(ho) neúspěšné. To, že

v konkrétním řízení soudy rozhodovaly ve více stupních (tedy řízení proběhlo i

u Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu či soudu Ústavního), je možno

zohlednit až při úvaze o tom, zda celková délka řízení byla přiměřená, a to v

rámci aplikace kritéria složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk).

Zda

se jednalo o opravné prostředky důvodné či nikoliv lze zase podřadit pod

kritérium obsažené v § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk (jednání poškozeného).“

Dovolací soud se vyjádřil i k dalším úvahám odvolacího soudu, přičemž

nepovažoval za přiléhavé hodnocení složitosti řízení pouze odkazem na rozsah

(či počet listů) trestního spisu a uvedl, že ani zjištění, že trestní řízení

bylo vedeno pro „zvlášť závažnou trestnou činnost“, nemusí samo o sobě vést k

závěru, že řízení bylo složité, jestliže jinak byl případ zejména po procesní a

skutkové stránce spíše jednoduchý. Trestní řízení je z hlediska svého předmětu

pro účastníky zpravidla velmi důležité, naopak výsledek řízení by při zvažování

přiměřenosti doby řízení neměl hrát zásadní úlohu, neboť dovolací soud – na

rozdíl od soudu odvolacího – nevidí důvod, pro který by trestní řízení skončené

odsouzením stíhaných pachatelů mělo být delší než řízení, které skončilo jinak

(např. zproštěním obžaloby a zastavením trestního stíhání). Takovou skutečnost

je ale třeba vzít v potaz při zvažování toho, zda nepřiměřenou délkou řízení

došlo ke způsobení nemajetkové újmy, případně při úvaze o tom, v jaké formě,

eventuálně v jaké výši má být poskytnuto přiměřené zadostiučinění. Konečně dovolací soud uzavřel, že „je třeba vycházet z předpokladu, že

nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se

zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním

případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou

okolností může (ale nemusí) být to, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá

pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v

němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest, neboť takové řízení

nemohlo v jeho osobnostní sféře vyvolat žádnou citelnou újmu.“

V řízení následujícím po vydání kasačního rozsudku Nejvyšším soudem odvolací

soud znovu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které mu

předcházelo, přičemž byl vázán právními názory vyslovenými v rozsudku

Nejvyššího soudu. Odvolací soud doplnil v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. dokazování, a to

zejména o důkazy lékařskými zprávami o zdravotním stavu žalobců v době vedení

posuzovaného trestního řízení. Odvolací soud nově vycházel z celkové délky řízení, která v daném případě byla

ohraničena sdělením obvinění žalobců dne 27. 11. 1995 a usnesením Ústavního

soudu o odmítnutí ústavní stížnosti ze dne 23. 1. 2007, resp. 14. února 2007, a

činila tak jedenáct let a dva, resp. tři měsíce. Při úvaze o tom, zda taková

délka řízení byla nepřiměřená, vycházel odvolací soud z kritérií obsažených v §

31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. K tomu uvedl, že bez ohledu na to, kolik čítá trestní spis listů, je z obsahu

vydaných rozhodnutí zjevné, že dokazování v této věci bylo obsáhlé jak z

hlediska provedených svědeckých výpovědí, tak z hlediska listinných důkazů. Žalobci sami se snažili znemožnit odhalení trestné činnosti. To vyplývá z

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 9 To 130/01.

Jednalo se o poměrně sofistikovaně spáchaný zvlášť závažný trestný čin většího

počtu pachatelů s různou mírou zapojení do trestné činnosti. Nelze též pominout

významný fakt, že věc byla projednávána celkem na čtyřech stupních soudní

soustavy. Žalobci svým jednáním významným způsobem přispěli k délce řízení, a

to tím, že činili zjevně bezdůvodná podání (dovolání a ústavní stížnost). Význam předmětu řízení byl pro žalobce vysoký již tím, že se jedná i typově

významné řízení v trestní věci, které nepochybně negativně ovlivnilo osobní

život žalobců. To bylo umocněno u žalobkyně E. S. zhoršeným zdravotním stavem

již od počátku řízení, resp. před jeho zahájením. Orgánům činným v trestním řízení lze vytknout nedostatečně plynulý průběh

řízení především v době mezi podáním první obžaloby a vrácením věci k

došetření. I přes složitost řízení a jednání žalobců považoval odvolací soud celkovou

délku řízení za nepřiměřenou, neboť v trestním řízení bylo na místě postupovat

s ohledem na jeho význam pro obžalované rychle a bez jakýchkoliv průtahů. V daném případě však byla dána okolnost, která vyvrací silnou, ale

vyvratitelnou domněnku, že nepřiměřenou délkou řízení dochází u účastníků ke

vzniku nemajetkové újmy. Tou je skutečnost, že všichni žalobci byli uznáni

vinnými ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zákona, tedy

ze spáchání „úmyslného trestného činu“. Své trestné činnosti si žalobci museli

být vědomi, stejně jako následného trestního řízení a uložení trestu. Nepřiměřená délka řízení, která vedla k faktickému oddálení uložení trestu za

spáchanou trestnou činnost, tudíž nemohla v osobnostní sféře žalobců vyvolat

žádnou citelnou újmu. Nadto sami žalobci svým jednáním k délce řízení významným

způsobem přispěli. Pokud žalobcům nemajetková újma vznikla, je s ohledem na všechny uvedené

okolnosti postačující konstatování porušení práva žalobců na rozhodnutí věci v

přiměřené lhůtě. Jedná se o plnohodnotnou formu zadostiučinění.

Proti tomuto rozsudku podali všichni žalobci dovolání, jehož přípustnost staví

na tvrzení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam daný

tím, že řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem, přičemž tyto otázky byly

v rozhodování dovolacího soudu řešeny rozdílně nebo nebyly řešeny dovolacím

soudem vůbec. Důvodnost dovolání spatřují v tom, že rozsudek dovolacího soudu

vychází z nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud se podle dovolatelů neřídil závěry vyslovenými v kasačním

rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani judikaturou Ústavního soudu či Evropského

soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Dovolatelé opět nesouhlasí s tím, kterak odvolací soud stanovil počátek a konec

posuzovaného trestního řízení. Co se týče skončení řízení, mají za to, že to

nastalo až dnem doručení usnesení Ústavního soudu, nikoliv již dnem jeho

vyhlášení, kterak dovodil odvolací soud. Konec řízení tak nenastal již 23. 1. 2007, resp. 14. 2. 2007, nýbrž teprve 7. 2. 2007, resp. 27. 2. 2007. Otázka, ke

kterému okamžiku nastává konec řízení, nebyla přitom v judikatuře dovolacího

soudu podle názoru dovolatelů dosud vyřešena. Pokud se jedná o počátek řízení, dovolatelé uvádí, že jsou jim sice známy

závěry Nejvyššího soudu o tom, že začátek trestního řízení lze spojovat toliko

s momentem sdělení obvinění, avšak že dle rozhodnutí ESLP mohou účinky zahájení

trestního řízení nastat ještě před takovýmto úkonem. Je tak třeba vždy ad hoc

posuzovat, kdy byl orgány činnými v trestním řízení učiněn první úkon

zasahující do života podezřelé osoby a jaké měl možné dopady. V daném případě

bezprostředně po té, co bylo podáno první trestní oznámení (krátce po 7. 2. 1994), orgány činné v trestním řízení začaly zasahovat do života žalobců, v

důsledku čehož žalobci začali pociťovat účinky trestního řízení (mj. byli

nuceni podat vysvětlení). Celková délka řízení tak podle žalobců nečinila jedenáct let a dva, resp. tři

měsíce, nýbrž třináct let. Dále dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že zcela rezignoval na hlubší

analýzu kritérií rozhodných pro posouzení přiměřenosti délky řízení, resp. výběru adekvátní formy zadostiučinění, a že měl pečlivě zkoumat naplnění těchto

kritérií v jednotlivých fázích řízení, aby zjistil, zda tyto jednotlivé etapy

byly nepřiměřeně dlouhé. Co se týče jednotlivých kritérií, dovolatelé zpochybňují závěr odvolacího

soudu, že zkoumané řízení bylo složité. Samotné konstatování, že v řízení bylo

provedeno obsáhlé dokazování listinnými důkazy, nemůže samo o sobě vypovídat o

složitosti řízení. Odvolací soud měl zkoumat, „kolik času zabralo soudům

provedení těchto důkazů“, a také tím, zda bylo nezbytné provést všechny takto

navržené důkazy. Ohledně provedení výslechu více svědků odvolací soud nijak

nespecifikoval počet provedených znaleckých výpovědí, nestanovil délku výslechů

apod. Ani pouhé konstatování závažnosti trestného činu ještě nedokládá

složitost řízení. Navíc právní kvalifikace uvedeného trestného činu byla

zapříčiněna „jen z toho důvodu, že způsobená škoda byla velkého rozsahu“.

Ani

argumentace odvolací soudu, že trestný čin spáchal větší počet pachatelů s

různou mírou zapojení, není přiléhavý, neboť z rozsudku Vrchního soudu v Praze

ze dne 20. 3. 2002 se podává, že míra účasti všech pachatelů byla víceméně

stejná, a proto byl všem uložen stejný trest. Samotné orgány činné v trestním

řízení neshledaly žádnou mimořádnost v provedení trestného činu. Údajné jednání žalobců, jež mělo znemožňovat odhalení trestné činnosti, není v

odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nijak blíže popsáno. Žalobci si přitom

nejsou vědomi, že by jakkoliv svým chováním ztěžovali průběh trestního řízení. Samotná důvodnost či nedůvodnost podání opravných prostředků pak nemůže mít

žádný vliv na posouzení přiměřenosti délky řízení. Pokud se jedná o význam předmětu řízení, žalobci nijak nezpochybňují, že v

důsledku vedení soudního řízení zpravidla dochází ke zhoršení zdravotního a

psychického stavu obžalovaných osob, avšak zároveň se domnívají, že míra tohoto

zhoršení je dána nejenom samotným faktem konání řízení, nýbrž i tím, po jak

dlouhou dobu takové řízení probíhá. Kratší trestní řízení by jistě zmírnilo

míru společenské izolace a nejistoty ohledně budoucnosti. Jinými slovy, u osob

odsouzených za spáchaný trestný čin nelze a priori vyloučit, že ke zhoršení

jejich stavu mohlo dojít v důsledku nepřiměřené délky řízení. Z výše vyložených důvodů se dovolatelé domnívají, že odvolací soud zvolil

neadekvátní formu zadostiučinění, a proto navrhli, aby Nejvyšší soud jeho

rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se naopak plně ztotožňuje se všemi skutkovými i právními závěry, k

nimž odvolací soud dospěl, a považuje je za spravedlivé a souladné s dotčenými

právními předpisy. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz

čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“

V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže

by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po

právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,

se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11,

je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012,

sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,

http://nalus.usoud.cz). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce

zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována

rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena

jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)

a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolací soud při zvažování přípustnosti dovolání v tomto případě uvážil i to,

že již jednou došlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu (na něž i v tomto

řízení o dovolání bude dovolací soud odkazovat), a že je tedy nutno přihlížet i

k tomu, zda se odvolací soud ve svém novém rozhodnutí řídil právními závěry

obsaženými v kasačním rozsudku dovolacího soudu.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť závěry

odvolacího soudu o formě poskytnutého zadostiučinění nemají oporu v dosavadní

judikatuře Nejvyššího soudu. Zásadní právní významnost spatřoval dovolací soud

zejména v tom, že v jeho dosavadní rozhodovací činnosti nebylo dosud plně

rozvinuto právní posouzení adekvátnosti jednotlivých forem zadostiučinění ve

smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk. V daném případě šlo o zodpovězení otázky, zda i v

případě pravomocného odsouzení za spáchaný trestný čin v řízení, jež trvalo

nepřiměřeně dlouhou dobu, je přiměřeným zadostiučiněním za případně způsobenou

nemajetkovou újmu samotné konstatování porušení práva či zda je třeba přikročit

ke kompenzaci finanční. Je třeba vyřešit i otázky související, mající obecný

přesah do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to především, k jakým

okolnostem (kritériím) je nutno při stanovení adekvátní formy zadostiučinění v

obdobných případech přihlížet. Nejvyšší soud se vyjádřil i k těm námitkám dovolatelů, kterými nebrojí přímo

proti přiznané formě zadostiučinění, neboť závěr o adekvátní formě přiznaného

zadostiučinění je důvodností či nedůvodností těchto argumentů do značné míry

podmíněn. To vše s přihlédnutím k právní úpravě dovolacího řízení, kterak bude

poukázáno níže. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo

vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,

jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelé v tomto ohledu ničeho

nenamítali a dovolací soud žádné vady řízení nezjistil. Proto se zabýval

posouzením právních závěrů odvolacího soudu. Co se týče určení celkové doby řízení, právní posouzení provedené odvolacím

soudem je v podstatě správné. Při určení počátku trestního řízení dovolací soud

v předchozím rozsudku o dovolání žalobců dospěl k závěru, že v poměrech

právního řádu České republiky je za počátek trestního řízení třeba v zásadě

považovat sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu. Nejedná

se tedy o plošný závěr, kterak argumentují žalobci v novém dovolání. Nejvyšší

soud k tomu na stejném místě dodal, že podání trestního oznámení pak není

takovou skutečností, která by bez dalšího měla podstatné negativní dopady do

životní situace podezřelého a žalobci ani žádné takové důsledky ve svých

podáních nespecifikovali. To, že žalobci byli nuceni podat vysvětlení, rozhodně

podstatně negativním důsledkem není. Odvolacímu soudu by bylo možno vytknout, že konec posuzovaného řízení

nestanovil zcela v souladu s již učiněnými závěry Nejvyššího soudu. Ten v

předchozím kasačním rozhodnutí uzavřel, že řízení se považuje za skončené

okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení

učiněno. V případě usnesení Ústavního soudu nastává právní moc v den doručení

jeho písemného vyhotovení účastníkům řízení. Nicméně v daném případě by to

znamenalo prodloužení řízení o patnáct, resp. o třináct dní, což je z pohledu

celkové doby řízení zanedbatelné. Celková doba řízení tak činila něco málo přes

jedenáct let.

Žalobci dále brojí proti tomu, kterak odvolací soud aplikoval jednotlivá

kritéria demonstrativně uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Předně je nutno upozornit na to, že v případě založení přípustnosti dovolání

podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není možné úspěšně uplatnit dovolací

důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu

spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř. a contrario). To se v daném případě týká zejména námitek dovolatelů směřujících vůči závěru

odvolacího soudu, že posuzované trestní řízení bylo složité (kritérium § 31a

odst. 3 písm. b/ OdpŠk) proto, že „dokazování v této věci bylo obsáhlé jak z

hlediska provedených výpovědí, tak listinných důkazů.“ Dovolatelé v tomto

ohledu nezpochybňují – jako to učinili v předchozím dovolacím řízení –

nepřiléhavost úvah odvolacího soudu co do obecného vymezení podstatných

skutkových okolností pro aplikaci kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Zpochybňují toliko to, zda z okolností, které vzal odvolací soud v úvahu (a zde

nutno podotknout že správně), závěr o složitosti řízení v konkrétním případě

vyplývá či nikoliv. Podobné závěry lze učinit i ve vztahu k námitce, že složitost řízení nevyplývá

ze samotné skutečnosti, že trestní řízení bylo vedeno pro závažnou trestnou

činnost. K tomu lze dodat, že odvolací soud v tomto ohledu nepřihlížel jen k

závažnosti trestné činnosti, pro kterou bylo řízení vedeno, ale i k tomu, že

trestný čin byl spáchán sofistikovaně a že do něj byl zapojen vyšší počet

pachatelů s různou mírou podílu na trestné činnosti. Pokud dovolatelé

zpochybňují i tyto závěry, pak je k nim možno uvést totéž co v předchozím

odstavci. Dovolatelé dále brojí proti závěru, že o složitosti řízení svědčí i to, že

případ byl projednáván na více stupních soudní soustavy. K tomu lze nicméně

uvést, že pro složitost věci skutečně svědčí i počet stupňů soudní soustavy, ve

kterých byla rozhodována. V tomto směru je třeba vnímat, že s rostoucím počtem

soudních instancí (popř. stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do řešení

věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení (k tomu srov. např. bod IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Stanovisko“; všechna zde uvedená

rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou též dostupná na jeho

internetových stránkách, www.nsoud.cz). Namítají-li žalobci ve vztahu k aplikaci kritéria § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk,

že samotná důvodnost či nedůvodnost podání jednotlivých opravných prostředků

nemůže mít žádný vliv na posouzení přiměřenosti délky řízení, není možno s nimi

souhlasit (k tomu srovnej závěry z předchozího kasačního rozsudku dovolacího

soudu v této věci uvedené výše).

V již citovaném Stanovisku Nejvyšší soud k této problematice uvedl následující:

„Ani skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu

vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.),

nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení (srov. rozsudek

senátu druhé sekce ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České

republice, stížnost č. 12605/02, odst. 69). Naopak důvodnost takto podaných

opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu

veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení

spočívající v postupu orgánu veřejné moci. Na druhou stranu nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v

důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků

řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci

Dostál proti České republice, stížnost č. 52859/99, odst. 209 a 220), zvláště

jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (viz i rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Specifické je v tomto ohledu trestní řízení, v jehož průběhu se obecně

spolupráce obviněného či obžalovaného s orgány činnými v trestním řízení

nepředpokládá. Stát ovšem nemůže nést odpovědnost za prodloužení řízení

zapříčiněné snahou obviněného či obžalovaného co možná nejvíce oddálit konečné

rozhodnutí ve věci, ať už se toho snaží docílit zneužíváním svých procesních

práv či jinými prostředky (např. nedostavením se k jednání soudu nebo ke znalci

či jiným obstrukčním jednáním majícím za cíl prodlužovat řízení). To vyplývá

např. z rozsudku senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 15. 11. 2005, ve věci Lammi

proti Finsku, stížnost č. 53835/00, odst. 33.“

Konečně dovolatelé zpochybňují způsob aplikace kritéria § 31a odst. 3 písm. e)

OdpŠk, a to zejména ve vztahu k přiznané formě zadostiučinění. V tomto ohledu

dospěl odvolací soud k závěru, že význam řízení byl pro účastníky vysoký, a

proto se na první pohled námitky dovolatelů s argumentací odvolacího soudu

míjí. Dovolatelé tak ale ve skutečnosti brojí proti závěru odvolacího soudu, že

v daném případě je dána okolnost, která vyvrací silnou, ale vyvratitelnou

domněnku, že nepřiměřená délka řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu. Ta

spočívá v tom, že v daném trestním řízení byli žalobci shledáni vinnými z

trestného činu, pro který byli obžalováni, a byl jim za to uložen trest. Jak

výslovně konstatoval odvolací soud, „nepřiměřená délka řízení, která vedla k

faktickému oddálení uložení trestu za spáchanou trestnou činnost, [tudíž]

nemohla v osobnostní sféře žalobců vyvolat žádnou citelnou újmu.“ Přesto

odvolací soud dospěl k závěru, že nějaká újma mohla žalobcům vzniknout, že však

jako přiměřené zadostiučinění postačí konstatování porušení práva žalobců na

rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Dovolací soud se proto musel zabývat tím, zda ve vztahu k okolnostem

konkrétního případu bylo poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve formě

konstatace porušení práva ve smyslu § 31a odst.

2 OdpŠk adekvátní, a to zejména

s ohledem na závěry již obsažené v judikatuře Nejvyššího soudu a ESLP. Přitom

dovolací soud považoval za přiléhavé, aby v daném rozhodnutí nastínil i

obecněji platné úvahy vztahující se k dané problematice. Na tomto místě je nezbytné znovu zdůraznit, že určení formy a případně i výše

zadostiučinění v konkrétním případě je především úkolem soudu prvního stupně,

či v rámci eventuálního přezkumu jeho rozhodnutí, úkolem soudu odvolacího

(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo

1215/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo

2329/2011). Nejvyšší soud ovšem nemůže rezignovat na sjednocující úlohu své

rozhodovací činnosti (§ 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích

ve znění pozdějších předpisů), ani na základní právní princip, že v obdobných

případech má být rozhodnuto obdobně, kterýžto se vztahuje na rozhodování všech

soudů. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4442/2010

zopakoval, že „z hlediska významu řízení není v zásadě rozhodující výsledek

řízení pro poškozeného“ (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011,

sp. zn. 25 Cdo 4439/2008). K tomu na stejném místě doplnil, že „i v daném

případě je ale nutno si uvědomit, že přiměřené zadostiučinění se poskytuje

tehdy, jestliže porušením práva na přiměřenou délku řízení vznikla žalobci

nemajetková újma (§ 31a odst. 1 OdpŠk). Nemajetkovou újmou se přitom obecně

rozumí negativní zásah do jiné než majetkové sféry konkrétní osoby, zejména do

její osobnostní integrity. ESLP pak ve vztahu k nepřiměřené délce řízení

považuje za nemajetkovou újmu úzkost, obtíž a nejistotu a jinou nemajetkovou

újmu (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000, ve věci

Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97, odst. 29).“

Ve vztahu k možnosti konstatování porušení práva uvádí zejména rozsudek senátu

čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 5. 2001 ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96, nebo rozsudek senátu téže sekce ESLP ze dne 15. 7. 2003 ve věci

Berlin proti Lucembursku, stížnost č. 44978/98. V prvním případě se jednalo o

trestní řízení proti stěžovateli, které trvalo sedm let, dva měsíce a dvacet

devět dní. Stěžovatel byl v jeho průběhu držen ve vazbě a byl odsouzen za

spáchání násilných trestných činů. ESLP zde přihlédl zejména k závažnosti

spáchaných trestných činů a v tomto důsledku způsobené složitosti řízení. Ve

druhém případě se jednalo o rozvodové řízení, které trvalo nepřiměřeně dlouhou

dobu. ESLP připustil, že stěžovatel mohl utrpět jistou morální újmu z důvodu

průtahů v průběhu rozvodového řízení, avšak připomněl, že délka tohoto řízení

byla v nezanedbatelné míře způsobena jeho vlastním chováním. Za těchto podmínek

byl ESLP toho názoru, že případná morální újma, kterou stěžovatel utrpěl, bude

dostatečně napravena samotným konstatováním porušení práva. K tomuto závěru dospěl i Nejvyšší soud, a to např. v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009.

V něm se jednalo o náhradu nemajetkové újmy,

kterou žalobce požadoval v penězích, ačkoliv soudy nižších stupňů mu přiznaly

náhradu ve formě konstatování porušení práva. Žalobce v této věci požadoval

zadostiučinění za trestní řízení proti němu vedené, které skončilo po šesti

letech tak, že byl shledán vinným ze spáchání trestného činu pokusu ublížení na

zdraví a trestného činu výtržnictví. Byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí

svobody v trvání dvou let s podmíněným odložením výkonu trestu na zkušební dobu

osmnácti měsíců. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že „nemajetková újma

způsobená žalobci je nepatrná, a proto konstatování porušení práva je v případě

žalobce zcela dostačující. Žalobce je totiž osobou, která má s postavením

obviněného či obžalovaného v trestním řízení nezpochybnitelně velkou zkušenost,

v době ode dne 6. 11. 2002 navíc žalobce vykonával trest odnětí svobody za svůj

jiný trestný čin (čili po podstatnou část posuzovaného trestního řízení byl v

souladu se zákonem omezen ve své osobní svobodě) a v neposlední řadě je nutno

přihlédnout i k tomu, že žalobce byl v posuzovaném řízení nakonec pravomocně

shledán vinným ze spáchání výše uvedených trestných činů. Nadměrná délka tohoto

konkrétního řízení nemohla v žalobci vyvolat takovou úzkost, nejistotu či jinou

obtíž, aby výsledná nemajetková újma musela být kompenzována poskytnutím

přiměřeného zadostiučinění v penězích. V již zmíněném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4442/2010 Nejvyšší soud přihlédl k tomu,

že trestní řízení v tomto případě trvalo zcela zjevně nepřiměřeně dlouho (více

než čtrnáct a půl roku). Jednalo se tak o dobu řízení dvojnásobně delší než v

případě Szeloch proti Polsku či v případě komentovaném v předchozím odstavci. Žalobce nijak k prodloužení délky řízení nepřispěl a v postupu jednajících

státních orgánů bylo možno shledat určitá pochybení. Žalobce nebyl odsouzen za

násilný trestný čin (narozdíl od případu Szeloch proti Polsku a případu

komentovaného v předchozím odstavci), ale za majetkovou trestnou činnost. Trest

jemu uložený byl méně závažný než ve věci Szeloch (zde byl obžalovaný za zabití

odsouzen ke čtrnácti letům vězení), ale závažnější než v případě řešeném

Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 30 Cdo 1209/2009. Na druhou stranu Nejvyšší

soud zohlednil skutečnost, že řízení bylo po procesní a skutkové stránce velmi

složité a do jisté míry bylo složité i po stránce právní. Případ byl

projednáván na třech stupních soudní soustavy. Po zhodnocení těchto skutkových

okolností daného případu a s přihlédnutím k výše vyloženým právním závěrům

dospěl dovolací soud k závěru, že „žalobci byla nepřiměřenou délkou trestního

řízení způsobena újma nemajetkového charakteru a že tato újma není natolik

nepatrná, aby za adekvátní zadostiučinění bylo možno považovat konstatování

porušení práva.

Konstatoval nicméně, že nemajetková újma vzniklá žalobci není

ani nikterak velká, a přiměřené zadostiučinění v penězích by proto mělo být

spíše nižší.“

Z tohoto hlediska je pak možno konstatovat, že právě souzený případ je v

některých podstatných znacích obdobný tomu, který dovolací soud posuzoval v

případě vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 4442/2010 (viz výše). Liší se v tom, že žalobci přispěli k prodloužení délky trestního řízení, a to

zejména tím, že podali zjevně neúspěšný mimořádný opravný prostředek a ústavní

stížnost. Dovolací soud na tomto místě opakuje i závěry již shora uvedené a obsažené i v

citovaném Stanovisku (bod IV., písm. b): „Ani skutečnost, že účastník využívá

svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných

prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky

řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci

Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, odst. 69). Naopak důvodnost

takto podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na

straně orgánu veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení

délky řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci (kritérium ad c/). V rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, Nejvyšší soud

dovodil, že se o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí

zákona zpravidla jedná i tehdy, jestliže povinnost učinit úkon či vydat

rozhodnutí v přiměřené lhůtě byla porušena v důsledku prodlev při vypracování

znaleckého posudku. Na druhou stranu nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v