30 Cdo 3759/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci
žalobkyně J. E., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se
sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 300.000,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 29/2007, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, č. j. 25 Co 100/2009
– 53, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, č. j. 25 Co
100/2009-53, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl
žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena
povinnost zaplatit jí 300.000,- Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou žalobkyni nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 7/2002.
Postup soudu v tomto posuzovaném řízení nelze hodnotit jako nesprávný ve smyslu
§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále též „OdpŠk“). Soud
postupoval aktivně, úkony byly činěny v přiměřených lhůtách. Poukaz žalobkyně
na časový odstup mezi prvním nařízeným jednáním a datem vypracování revizního
znaleckého posudku přehlíží, že mezi těmito dvěma daty proběhla řada úkonů
soudu i účastníků a byl také podán posudek, který byl předmětem revize.
Rozhodnout o rozsahu dokazování, o tom, kdy bude nařízeno jednání, a o tom, co
bude jeho předmětem, posoudit relevanci jednotlivých provedených důkazů a
zjištěné skutečnosti posoudit po právní stránce, to vše je úkolem soudu v
nalézacím řízení. Správnost postupu soudu a jeho rozhodnutí je přezkoumáváno v
rámci řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích. Argument žalobkyně
že Obvodní soud pro Prahu 1 své rozhodnutí nakonec založil jen na důkazech
provedených při prvním jednání a že důkazy znaleckými posudky byly nadbytečné,
přehlíží, že soud hodnotil nájemní smlouvu a požadavek žalobkyně na zaplacení
bezdůvodného obohacení také z pohledu, zda platby na nájemné odpovídaly obecné
ceně užívání nemovitostí, a k tomu byly znalecké posudky využity.V řízení
nebyly shledány průtahy, úkony činil soud v rozsahu své pravomoci a nepřekročil
pravidla daná mu v řízení občanským soudním řádem.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání z toho důvodu, že spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Otázku zásadního právního významu spatřuje v
tom, zda je stát odpovědný za průtahy v soudním řízení, které vznikly tím, že
soud prováděl důkazy navržené jedním z účastníků řízení, které však neměly
žádný význam pro rozhodnutí ve věci samé, neboť soud vyšel při svém rozhodování
pouze z důkazů, které provedl dříve. Jestliže Obvodní soud pro Prahu 1 posoudil
nájemní smlouvu jako platnou, vylučoval tento právní závěr existenci nároku
žalobkyně vůči žalované společnosti na vydání bezdůvodného obohacení za užívání
pozemku bez právního důvodu. Bylo proto zcela nadbytečné zjišťovat, jaká byla
podle vypracovaných znaleckých posudků obecná cena užívání nemovitostí. Závěr o
platnosti uvedené nájemní smlouvy byl Obvodním soudem pro Prahu 1 učiněn pouze
na základě důkazů, které byly provedeny při prvním ústním jednání dne 21. 10.
2002. Soud měl v takovém případě další návrhy žalobkyně na provedení znaleckých
posudků ohledně výše obvyklého nájemného zamítnout jako nadbytečné. Soud však
takto nepostupoval a ve věci rozhodl až při ústním jednání konaném dne 6. 4.
2007, to je více jak po čtyřech a půl letech od prvního ústního jednání. Za
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je třeba považovat i tu
skutečnost, že od prvního ústního jednání do vypracování revizního znaleckého
posudku uplynula doba více než čtyř let. Stát je povinen zajistit, aby
nedocházelo k porušení práva účastníků na projednání a rozhodnutí věci v
přiměřené době, a proto zcela nepochybně nese odpovědnost i za to, že
vypracování znaleckých posudků trvá nepřiměřeně dlouho. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné a navrhuje, aby jej
dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání je možno zvažovat jen za splnění podmínek § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel
dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda je stát ve smyslu § 13 odst. 1
věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. - dále jen “OdpŠk”, odpovědný
též za nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě zapříčiněné prodlevami při
vypracování znaleckého posudku.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka nenamítala, že by
řízení bylo procesní vadou zatíženo a dovolací soud takovou vadu řízení též
neshledal, a proto se zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé, a to v rozsahu daném dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým
způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je
vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve
Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského
soudu pro lidská práva.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za
nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §
13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do
níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009). Všechna uvedená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz.
Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím
realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve
smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,
v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke
kritériím, která Evropský soud pro lidská práva (dále též „Soud“ či „ESLP“)
považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva
hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.
2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
V dané věci se dovolací soud primárně zabýval tím, zda stát nese odpovědnost za
průtahy způsobené prodlevami při vypracování znaleckého posudku (či znaleckých
posudků).
Dovolací soud dospěl k závěru, že stát v konečném důsledku odpovídá za zpoždění
způsobené vypracováním znaleckého posudku. Z příslušných vnitrostátních
procesních předpisů (např. § 127 odst. 1 o. s. ř. či § 105 odst. 1 zákona č.
141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů) totiž jednoznačně
vyplývá, že znalecké posudky jsou obstarávány za účelem posouzení skutkového
stavu případu, jde o prostředek získání odborných poznatků (podkladů) pro to,
aby mohlo být vydáno rozhodnutí ve věci samé, které je třeba považovat za jednu
z forem výkonu veřejné moci. Vypracování znaleckého posudku je tak pro účely
posouzení přiměřenosti doby řízení třeba hodnotit jako součást úřední činnosti
orgánu veřejné (státní) moci a dobu, po níž byl znalecký posudek vypracováván,
je nutno zahrnout do celkové doby řízení. Soudy a jiné příslušné státní orgány
proto musí dbát na to, aby znalecké posudky byly vypracovávány k tomu
kvalifikovanými znalci a na to, aby ve vypracování znaleckého posudku
nedocházelo k prodlevám.
Taktéž ESLP v rozsudku ze dne 25. 6. 1987, ve věci Capuano proti Itálii, (Série
A, č, 119, str. 14, odst. 32) Rozhodnutí ESLP jsou dostupná na internetových
stránkách http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo francouzském
jazyce. Rozhodnutí ESLP ve věcech proti České republice jsou v českém jazyce
dostupná též na stránkách Ministerstva spravedlnosti
http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390.
uzavřel, že hlavní odpovědnost za zpoždění způsobené odbornými posudky nakonec
leží na státu („principal responsibility for the delay due to the expert
opinions rests ultimately with the State“). Tentýž názor ESLP zopakoval i v
rozsudku ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č.
33079/96, odst. 113, když konstatoval, že „primární odpovědnost za zpoždění
vyplývající z obstarání odborného posudku nakonec leží na státu.“
Na druhé straně, jak ostatně uvádí i sám dovolatel, je třeba brát v potaz i
takové situace, kdy prodlevy ve vypracování znaleckého posudku budou
zapříčiněny nedostatkem součinnosti účastníků řízení. V takovém případě nebude
zpravidla odpovědnost za prodloužení doby řízení dána na straně státu, i když
státní orgány musí vždy vyvíjet v rámci procesních pravidel dostatečnou snahu o
odstranění příčin možných prodlev v řízení.
V daném případě přitom bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 1 ve zkoumaném
řízení dne 13. 1. 2003 ustanovil znalce A., dne 24. 6. 2003 zprostil znalce A.
povinnosti vypracování znaleckého posudku a ustanovil znalkyni F. Dne 5. 12.
2003 byla znalkyně F. rovněž zproštěna povinnosti vypracovat znalecký posudek a
byl ustanoven znalec M., jenž znalecký posudek dodal soudu dne 8. 4. 2004. Od
zadání znaleckého posudku až po jeho vypracování tedy uplynulo téměř 16 měsíců.
Dovolatelka též klade otázku, zda je stát odpovědný za průtahy v soudním
řízení, které vznikly tím, že soud prováděl důkazy navržené jedním z účastníků
řízení, které však neměly žádný význam pro rozhodnutí ve věci samé, neboť soud
vyšel při svém rozhodování pouze z důkazů, které provedl dříve. Dovolací soud
se ztotožňuje s názorem soudu odvolacího, že rozhodnout o rozsahu dokazování, o
tom, kdy bude nařízeno jednání, a o tom, co bude jeho předmětem, posoudit
relevanci jednotlivých provedených důkazů a zjištěné skutečnosti posoudit po
právní stránce, to vše je úkolem soudu v nalézacím řízení. Správnost postupu
soudu a jeho rozhodnutí je pak přezkoumávána v rámci řízení o řádných a
mimořádných opravných prostředcích.
Dovolací soud nicméně považuje za nutné dodat, že soud v kompenzačním řízení
musí především vyřešit otázku, zda posuzované řízení (v němž mělo dojít k
porušení práva na přiměřenou délku řízení) bylo skutečně nepřiměřeně dlouhé.
Pro zodpovězení této otázky je pak významné posouzení celkové doby řízení, a to
ve srovnání s dobou, kterou by bylo možno vzhledem ke skutkové, procesně a
hmotně právní náročnosti považovat za dobu přiměřenou. V této souvislosti se
přihlíží ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk. Pro závěr o
nepřiměřenosti doby řízení přitom může svědčit i to, že soud prováděl důkazy či
jiné úkony, o nichž mu mohlo být již od počátku známé, že nebudou podkladem pro
rozhodnutí ve věci samé, a že jsou tedy nadbytečné, přičemž jen tyto úkony
způsobily prodloužení délky řízení. Jinými slovy řečeno, skutečnost, že soud
prováděl nadbytečně důkazy, může svědčit pro závěr o nepřiměřené době řízení
tehdy, jestliže věc bylo nepochybně možno rozhodnout i bez těchto důkazů. V
takovém případě se totiž zřejmě jedná o věc skutkově jednodušší povahy, která
mohla být rozhodnuta v kratším čase, bez potřeby provádění dokazování znaleckým
posudkem.
Dovolací soud však v tomto rozhodnutí nemůže předjímat, zda i při odlišném
náhledu na výše položené otázky, bylo posuzované řízení vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 7/2002, skutečně nepřiměřeně dlouhé, a v
případě že ano, jaká forma zadostiučinění žalobkyni náleží.
Dovolací soud nicméně z výše vyložených důvodů považoval rozsudek odvolacího
soudu za nesprávný a dovolání za důvodné. Proto rozsudek odvolacího soudu podle
§ 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. Jestliže odvolací soud dospěje k závěru, že
důkazy prováděné Obvodním soudem pro Prahu 1 v posuzovaném řízení byly zcela
zjevně nadbytečné, neboť ve věci samé mohlo být rozhodnuto již při pouhém
posouzení platnosti dotčené nájemní smlouvy, přihlédne k této skutečnosti v
rámci posouzení přiměřenosti doby řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu