U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci
žalobce A. M., zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České
Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 4,000.000,- Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 95/2008, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2010, č. j. 18 Co
165/2010 – 59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
ní zastavil (výrok II.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III). K odvolání žalobce do výroků I. a III. rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé změnil a uložil žalované zaplatit žalobci
částku 75.000,- Kč, ve zbylém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrdil. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně a před soudem odvolacím. Uvedeného se žalobce domáhal z titulu poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v
nepřiměřené době vykonávacího řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě
pod sp. zn. E 2160/96. Žalobce podal dne 27. 12. 1996 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem
nemovitostí. Do dne 28. 8. 2007, kdy žalobce oznámil soudu, že svoji pohledávku
postoupil dne 11. 6. 2007 společnosti Merkuria SL s. r. o. a kdy do řízení na
místo něho vstoupila tato společnost, nebylo řízení ukončeno. Dne 12. 9. 2005
podal žalobce stížnost na postup Okresního soudu v České Lípě. Ta byla vyřízena
dne 22. 11. 2005 místopředsedkyní jmenovaného soudu, která žádné nedůvodné
průtahy v řízení neshledala. Žalobce se dne 27. 8. 2007 obrátil na žalovanou se
žádostí o odškodnění nemajetkové újmy a žalovaná jeho žádosti vyhověla co do
částky 45.000,- Kč. Soudy vyšly z celkové doby řízení od podání návrhu na nařízení výkonu
rozhodnutí až do dne, kdy bylo rozhodnuto o procesním nástupci žalobce, tedy
necelých jedenácti let. Odvolací soud vyšel z toho, že z hlediska zjištěných skutečností nebyl ani mezi
účastníky řízení spor, žalobce brojil pouze proti výši poskytnutého
zadostiučinění. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně přisvědčil žalobci,
že řízení o výkon rozhodnutí pro něj nepochybně bylo řízením značně důležitým,
rozhodným k vymožení práva přiznaného pravomocným soudním rozhodnutím. Toto
řízení bylo stejně důležité jako řízení nalézací, neboť bez vymožení práva
ztrácí pravomocné rozhodnutí pro žalobce praktický smysl. V daném případě však
bylo vykonávací řízení procesně velmi složité, neboť při nuceném vymáhání práva
musí soud striktně dbát všech procesních ustanovení. Při zhodnocení všech
kritérií stanovených § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, ke kterým se v konkrétních
souvislostech vyjádřil soud prvního stupně, a dále s přihlédnutím k otázce
významu řízení pro žalobce i k složitosti věci, dospěl odvolací soud k závěru,
že doposud přiznané zadostiučinění nereflektuje všechny okolnosti daného
případu. S ohledem na celkovou délku řízení, jehož byl žalobce účastníkem téměř
11 let, na procesní složitost a zdlouhavost (věc byla projednávána ve třech
stupních) i skutečnost, že žalobce se domáhal odstranění průtahů řízení podáním
stížnosti po devíti letech, vzal v daném případě odvolací soud za odpovídající
výši zadostiučinění částku 120.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Uvedl, že se nemůže ztotožnit s
tím, že rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud v zamítavém výroku ve věci
samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci pouze částku 75.000,-
Kč, jinak že tento výrok potvrdil. Z odůvodnění napadeného rozsudku není podle
žalobce jasné, proč právě částka zadostiučinění v této výši je přiměřená všem
konkrétním okolnostem případu. Odůvodnění není konkrétní, obsahuje pouze obecné
formulace, a není tedy jasné, jakými úvahami byl odvolací soud veden při
rozhodování o přiznání odškodnění nemajetkové újmy právě v této výši. Přiznaná
částka 75.000,- Kč je příliš nízká, a to i s ohledem na to, že žalobce je cizím
státním příslušníkem a je nutno přihlížet k ekonomické situaci v zemi, v níž
žije – tedy v I. Žalobce proto navrhl, aby „napadené rozhodnutí bylo ve výroku
o tom, že rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku ve věci samé (I.) mění
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 75.000,- Kč do 15ti dnů od
právní moci tohoto rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje, zrušeno a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.“
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolatel podal explicitně dovolání proti celému výroku odvolacího soudu, jímž
bylo rozhodnuto ve věci samé. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí,
že k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož
poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoliv nepatrná)
odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, publikované v
čísle 12/2000 časopisu Soudní judikatura jako SJ 138/2000). V daném případě proto žalobce nebyl oprávněn podat dovolání do té části výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 75.000,- Kč. Tímto výrokem bylo žalobci vyhověno, a v jeho poměrech tedy logicky nenastala
žádná újma. Směřuje-li dovolání proti potvrzující části výroku ve věci samé, mohlo by být
shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně
významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se zřetelem k nálezu Ústavního soudu
ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na
internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm.
a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Ani v této části není dovolání přípustné, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by
v napadeném rozsudku odvolacího soudu byla řešena otázka zásadního právního
významu. Dovolatel proti rozsudku odvolacího soudu brojí tím, že částka 75.000,- Kč jemu
přiznaná je nepřiměřeně nízká a že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění
není konkrétní. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že pouhý nesouhlas žalobce s výší
přiznaného zadostiučinění sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí. Posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění
je otázkou posouzení okolností konkrétního případu a jestliže pochybnosti o
výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, nemůže být dovozen zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 18/2009, nebo též
usnesení téhož soudu ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1215/2009, obě usnesení
jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz). Jinými slovy řečeno, jestliže odvolací soud postupoval podle § 31a odst. 3
OdpŠk a dovolatel nezpochybňuje správnost jeho aplikace či interpretace na daný
případ, a pouze se obecně dovolává toho, že částka přiznaná mu v tomto soudním
řízení jako přiměřené zadostiučinění je nízká, pak dovolací soud nespatřuje v
napadeném rozhodnutí otázku zásadního právního významu. Úvaha o tom, jaká
částka bude poškozenému přiznána jako přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou
délku řízení, přísluší především soudu prvního stupně jako soudu nalézacímu a
její přezkum soudu odvolacímu. Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
takových závěrů může být založena jen tehdy, jestliže dovolatel přiléhavě
zpochybní správnost těchto úvah na základě aplikace některých z kritérií
uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. V daném případě se odvolací soud ztotožnil s tím, kterak kritéria rozhodná pro
stanovení výše zadostiučinění (obsažená v § 31a odst. 3 OdpŠk) hodnotil soud
prvního stupně. Nesouhlasil pouze s hodnocením významu předmětu posuzovaného
řízení pro žalobce (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), a v důsledku toho přiznal
žalobci vyšší částku zadostiučinění. Soud prvního stupně pak hodnotil složitost
věci (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), přičemž dospěl k závěru, že zkoumané
řízení bylo po stránce procesní složité. Dále soud prvního stupně posuzoval
jednání žalobce (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) i postup státních orgánů (§ 31a
odst. 3 písm. d/ OdpŠk). Konečnou částku přiznaného zadostiučinění ve výši 120.000,- Kč pak nelze
považovat za zcela zjevně nepřiměřeně nízkou, neboť odpovídá cca 11.000,- Kč za
jeden rok řízení, za dobu, kdy byl žalobce jeho účastníkem. S přihlédnutím ke
zjištěné procesní složitosti řízení, pak stanovená částka odpovídá postupu při
stanovení zadostiučinění, k němuž dospěl Nejvyšší soud v části VI. stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010
(uveřejněné pod č.
58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, veřejnosti
dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Jestliže totiž při částce 15.000,- Kč za jeden rok trvání řízení by celková
částka zadostiučinění v daném případě činila 165.000,- Kč, pak snížení na
120.000,- Kč za procesní složitost řízení odpovídá přípustným 30%. K námitce dovolatele, že výše zadostiučinění by měla odpovídat životnímu
standardu země, v níž žije, lze jen uvést, že neodpovídá závěrům dosaženým v
judikatuře Nejvyššího soudu či Evropského soudu pro lidská práva (dále jen
„ESLP“). K možnosti přiznat nižší zadostiučinění než ke kterému by dospěl ESLP,
bylo dovozeno, že taková rozhodnutí musí být v souladu s právní tradicí a
životním standardem dotčené země (srov. např. výše uvedené stanovisko
Nejvyššího soudu, část V. nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006,
Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 78 a 95). Dotčenou zemí se
přitom má zjevně namysli ta země, která ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (pro Českou republiku vyhlášena pod
č. 209/1992 Sb.) porušila právo účastníka řízení na včasné projednání jeho
věci, nikoliv země, k níž má právní či faktický vztah osoba poškozená. Jelikož dovolání žalobce nebylo z výše uvedených důvodů shledáno přípustným,
postupoval dovolací soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. a
dovolání odmítl. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 12. dubna 2012