30 Cdo 2640/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobkyně I. M., zastoupené JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Kodymova 2526/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 240.000,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 314/2007, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, č.j. 70 Co 79/2010 –
80, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, č.j. 70 Co 79/2010 – 80,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2
ze dne 17. 9. 2009, č. j. 27 C 314/2007 - 55, kterým soud prvního stupně zamítl
nárok žalobkyně na zaplacení částky 240.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy,
jež jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou trestního řízení, vedeného u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 9/2003.
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že žalobkyni byla postupně v
období od února 2001 do března 2003 sdělena obvinění ze spáchání trestných činů
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1941 Sb., trestního
zákona (dále tr. zák.), a trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák. Dne 30. 6. 2003 byla podána obžaloba u Městského soudu v Praze. Žalobkyně
byla stíhaná pro některé skutky samostatně a pro jiné ve formě
spolupachatelství. Při hlavním líčení bylo prováděno obsáhlé dokazování, když
ke každému dílčímu skutku bylo potřeba vyslechnout řadu svědků. Hlavní líčení
bylo opětovně odročováno (z důvodu nemoci žalobkyně, předsedkyně senátu,
spoluobviněného G., z důvodu kolize s jednáním v jiné trestní věci
spoluobviněného, nedostavování se svědků). Spoluobviněný G. několikrát
vypověděl plnou moc svému obhájci, s obtíženími se mu doručovala předvolání.
Hlavní líčení, kde byla přednesena obžaloba a byla vyslechnuta žalobkyně, se
konalo dne 18. 5. 2006. S ohledem na změnu v obsazení senátu muselo být hlavní
líčení konáno znovu od začátku. Dne 30. 1. 2009 byl vyhlášen odsuzující
rozsudek, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu zpronevěry
podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a za tyto trestné činy jí byl uložen trest
odnětí svobody v délce pěti let. Rozsudek soudu prvního stupně se žalobkyni
nedařilo doručit, když ten si převzala až prostřednictvím svého obhájce dne 13.
3. 2009. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně, spoluobviněný G. a také státní
zástupce v neprospěch obviněných odvolání. Veřejné zasedání odvolacího soudu
bylo konáno dne 14. 7. 2009, kdy ve vztahu k žalobkyni byl zrušen výrok o
náhradě škody vůči jednomu z poškozených, jinak ve vztahu k žalobkyni byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. K žalobkyni uloženému trestu odnětí
svobody odvolací soud uvedl, že byl uložen na spodní hranici trestní sazby a
žalobkyně byla zařazena do mírnějšího typu věznice, a to i s ohledem na dobu,
která uběhla od spáchání trestných činů. Odvolací soud přitakal právnímu závěru soudu prvního stupně, že délku
posuzovaného trestního řízení nelze považovat za přiměřenou, ovšem vzhledem k
okolnostem případu, nebylo žalobě vyhověno, neboť žalobkyni již byla
nemajetková újma kompenzována jinak, viz § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Soudy
vycházely z celkové délky řízení 8 a půl let, ta byla způsobena především
rozsahem trestné činnosti obviněných (s tím souvisejícím rozsáhlým dokazováním)
a rovněž jednáním spoluobviněného G. Stejně tak sama žalobkyně k délce řízení
přispěla tím, že několikrát žádala o odročení hlavního líčení. Soudy dospěly k
závěru, že celková délka řízení byla žalobkyni již kompenzována v rámci
samotného trestního řízení, kdy jí byl, s ohledem na dobu, která uběhla od
spáchání trestných činů, uložen trest odnětí svobody na spodní hranici trestní
sazby, a byla zařazena do mírnějšího typu věznice. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež považuje za
přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Za otázku zásadního právního významu považuje bližší vymezení kritérií
pro zhodnocení nepřiměřené délky řízení. Žalobkyně se ztotožňuje s názorem
odvolacího soudu, že řízení o délce 8 a půl let není možné považovat za
přiměřené. Má za to, že jí nemůže být kladen k tíži postup spoluobviněného v
řízení nebo že jí byl uložen nižší trest či že byla zařazena do mírnějšího typu
věznice. Táže se, zda uložení mírnějšího trestu, lze považovat za „jinou“
kompenzaci nemajetkové újmy ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk. Dovolatelka je
přesvědčena, že nikoli a proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s.
ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým
vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze
posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Kritéria pro posouzení existence nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13
odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, byla podrobně Nejvyšším soudem vymezena ve
Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen Stanovisko), jež je veřejnosti dostupné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz, a nejde proto o otázku
dosud neřešenou, která by činila rozsudek odvolacího soudu zásadně právně
významným. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky jiného způsobu náhrady
nemajetkové újmy ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk, vzniklé nepřiměřenou délkou
trestního řízení, a to ve formě uložení nižšího trestu, kterou odvolací soud
posoudil odlišně, než je posuzována v judikatuře soudu dovolacího. K možnosti uložení nižšího trestu jako jiné kompenzace nepřiměřené délky
trestního řízení ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk se Nejvyšší soud vyjádřil ve
Stanovisku v části V., když uvedl, že za jinou formu náhrady je možno považovat
(v trestním řízení) zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za
podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou
délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený
trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně
dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z
něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí
k nepřiměřené délce řízení. Podle Evropského soudu musí být toto zmírnění
měřitelné a výslovné (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, ve věci
Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78, odst.
66), z rozsudku musí být
patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého
řízení soud přistoupil (k tomu srovnej rozhodnutí senátu druhé sekce ESLP o
přijatelnosti stížnosti č. 48470/99, ze dne 20. 9. 2001, ve věci Jensen proti
Dánsku). Obecná úvaha odvolacího soudu o tom, že nepřiměřenou délku trestního řízení lze
ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk nahradit i zohledněním újmy utrpěné poškozeným ve
formě a výměře uloženého trestu, je tedy správná. Odvolací soud ji však
nesprávně aplikoval na projednávaný případ. Ze skutkových zjištění je patrno, že soud v trestním řízení přihlédl při
ukládání trestu žalobkyni k době, která uplynula od spáchání skutku a během níž
se žalobkyně žádného dalšího trestního jednání nedopustila. S ohledem na to, že
dosud nebyla soudně trestána, považoval za dostačující uložení trestu na spodní
hranici trestní sazby a žalobkyni zařadil do mírnějšího typu věznice. Ze skutkových zjištění však nevyplývá, že by se do úvah trestního soudu při
ukládání trestu žalobkyni promítl i závěr o nepřiměřené délce trestního řízení,
kterou by trestní soud kompenzoval právě nižší výměrou trestu. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné důsledně rozlišovat
důvody, které soud v trestním řízení k uložení nižšího trestu vedly, neboť ne
všechny lze považovat za jinou náhradu újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené
délky řízení ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk. Ilustrativní je v tomto směru současné znění § 39 odst. 3 trestního zákoníku
(č. 40/2009), podle kterého při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud
přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a 42), k době, která
uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce
trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení
přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k
postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro
pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že doba uplynulá od spáchání trestného činu a
délka trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouho, jsou dvě samostatné
okolnosti, ke kterým se při stanovení druhu a výměry trestu přihlíží a nelze je
proto vzájemně zaměňovat nebo směšovat. Lze si ostatně představit i situaci,
kdy od spáchání trestné činnosti uplyne dlouhá doba, ale samotné trestní
stíhání proběhne v době přiměřené. V posuzované věci byl žalobkyni uložen nižší trest nikoli proto, aby jím byla
kompenzována nepřiměřená délka trestního řízení, ale proto, že se po dlouhou
dobu, která od spáchání trestné činnosti jiného trestně postižitelného jednání
nedopustila a byla osobou dosud soudně netrestanou. Úvaha odvolacího soudu v
tom směru, že délka trestního řízení byla žalobkyni kompenzována již v rámci jí
uloženého trestu v trestním řízení, je proto nesprávná. Z uvedených důvodů dovolací soud podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem
o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle § 243b odst. 3 věta
první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. prosince 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu